23 Cdo 61/2021-213
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Němce a
soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci
žalobkyně SOTARO Solutions, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Voskovcova 1130/34,
identifikační číslo osoby 02544679, zastoupené Mgr. Lukášem Zdvihalem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 907/10, proti žalované VAPOS, spol. s r.
o., se sídlem v Jičíně, Soudná 62, identifikační číslo osoby 00654981,
zastoupené Mgr. Reném Příhodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Škroupova 471/14, o zaplacení částky 310 493,40 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 207 C 3/2018, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2020, č. j. 47 Co
102/2020-183, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 2020, č. j. 47 Co
102/2020-183, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu
řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 310 493,40 Kč s příslušenstvím představující „storno“ poplatek
sjednaný v klientské smlouvě uzavřené dne 3. 10. 2014 (dále také jen
„smlouva“). Skutková tvrzení ohledně jednání realizovaných v roce 2017, která
se týkala nákladové kategorie „Energie“ (dále též jen „právní jednání“), lze v
sevřené formě vystihnout tak, že účastnice projevily shodnou vůli postupovat
podle smlouvy [a) žalovaná v průběhu roku 2017 „odsouhlasila obnovení projektu
Energie“, b) v souladu s postupem předvídaným smlouvou vystavila žalobkyni
oprávnění v jejím zastoupení „oslovovat stávající a potenciální dodavatele
energií“ za účelem zjištění referenčních cen a možností trhu, c) umožnila
„prohlídku svých provozoven za účelem vypracování situační zprávy“, d)
odsouhlasila situační zprávu a e) „připojila instrukce a pokyny ve vztahu k
dalšímu postupu“, zejména vypracování zprávy o možnostech], a protože k
prezentaci již vyhotovené zprávy o možnostech nedošlo, vznikl žalobkyni podle
čl. VIII bod 8.3 smlouvy nárok na „storno“ poplatek.
2. Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 207 C
3/2018-128, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 310 493,40 Kč s
úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení jak mezi
účastníky, tak státu (výrok II a III). Vyšel mimo jiné ze zjištění, že
účastnice uzavřely dne 3. 10. 2014 klientskou smlouvu (dále též jen „smlouva“),
na základě které se žalobkyně zavázala provést pro žalovanou analytické práce v
jednotlivých nákladových kategoriích. Projekt v nákladové kategorii „Energie“
byl ukončen v prosinci 2014, protože žalobkyně sdělila žalované, že v této
kategorii našla pouze minimální příležitost k úsporám (čl. I. bod 1.6 smlouvy),
avšak v průběhu roku 2017 žalobkyně opětovně nabídla žalované posouzení možných
úspor energií, s čímž žalovaná nejpozději 19. 6. 2017 souhlasila, a protože se
tak stalo za trvání smlouvy a nabídka se týkala další provozovny, shodný projev
vůle smluvních stran právně posoudil jako kumulativní novaci [§ 1902 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)].
3. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 47
Co 102/2020-183, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II a
III). Odvolací soud právní posouzení soudu prvního stupně neměl za správné.
Jednotlivé nákladové kategorie posuzoval samostatně, „a to s ohledem na jejich
zahájení, průběh realizace i ukončení, jak vyplynulo z obsahu smlouvy a
všeobecných obchodních podmínek (např. čl. 1.6, 1.9, 3.2, 7.1)“. Zanikl-li
závazek žalobkyně hledat úspory v nákladové kategorii „Energie“ v prosinci 2014
a v okamžiku, kdy mělo dle tvrzení žalobkyně dojít k jeho změně, již
neexistoval, nemohl pro nedostatek tohoto předpokladu podle § 1902 o. z.
změněn. Současně dodal, že z „provedených důkazů ani nevyplynulo, že by strany
uzavřely v roce 2017 další klientskou smlouvu (byť ústní) se stejnými právy a
povinnostmi … žalobkyně tak neprokázala existenci smluvního ujednání, podle
kterého by jí náležel storno poplatek ve výši 310 493,40 Kč“ (viz body 11 a 12
odůvodnění napadeného rozsudku).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost vymezila položením otázky aplikace výkladových pravidel
právního jednání „souvisejícího s pracemi na projektu Energie v roce
2017“ (první otázka), při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 27. 5. 2020, sp.
zn. 33 Cdo 4172/2019 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a
otázky „zda k tomu, aby obsah závazku vyplývajícího ze smluvního ujednání
zastřešujícího několik více či méně samostatných projektů mohl být stranami ve
smyslu ust. § 1902 OZ změněn, postačuje trvání zastřešujícího smluvního
ujednání, nebo je nezbytné, aby trval i daný projekt“ (druhá otázka), kterou má
za dosud neřešenou. Dále argumentovala – pro případ, že by se dovolací soud
neztotožnil s tím, že k novaci došlo za trvání závazku – ve prospěch závěru o
vyvolání právních následků, tedy vzniku práv (včetně žalobou uplatněného
nároku), v důsledku zavedené praxe stran podle § 545 o. z. (srov. bod 22,
potažmo 28 in fine dovolání, kde uvedla: „… otázku hmotného práva, na níž
napadené rozhodnutí závisí, tedy otázku, zda práce na projektu Energie v roce
2017 probíhaly v režimu klientské smlouvy, a to ať už na základě účinné
klientské smlouvy, nebo na základě klientskou smlouvou vytvořené zavedené praxe
stran, odvolací soud posoudil nesprávně.“), přičemž v této souvislosti
poukázala na nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, který se s touto
její argumentací nevypořádal (bod 30 dovolání). Žalobkyně navrhuje, aby byl
rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že rozsudek soudu prvního stupně bude
potvrzen a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení, případně aby byl
zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná má dovolání za nepřípustné, neboť první otázku odvolací soud
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např.
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze
dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019). Zdůraznila, že neměla v úmyslu
postupovat dle klientské smlouvy a souhlasila pouze s předložením nezávazné
nabídky. K druhé otázce uvedla, že je „nepřiléhavou a nedopadá na předmětný
skutkový stav“. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, in eventum zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony), dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
9. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že měl zjištěný skutkový stav
posoudit podle § 545 o. z. – prosazujíc názor, že právním jednáním byly
vyvolány právní následky, včetně vzniku práva na „storno“ poplatek, které plyne
ze zavedené praxe stran (§ 545 o. z.) –, pak tato část její dovolací
argumentace jednak neobsahuje řádně zformulovanou otázku hmotného práva, jednak
neuvádí, v jakém vztahu je žalobkyní prosazovaný názor k rozhodovací praxi
dovolacího soudu [uvedení okolností, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze
čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti v posuzované věci jde (má
jít); k tomu, že shodně k vymezení přípustnosti dovolání, jakož i toho, že
vymezení právní otázky nelze zaměňovat s důvodem dovolání, přistupuje též
judikatura Ústavního soudu, srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, a sp. zn. IV. ÚS 1817/21]. Vyjít přitom nelze
ani z bodu 3 dovolání. Posuzováno z obsahového hlediska je zřejmé, že se toto
povšechné uvedení předpokladů přípustnosti dotýká pouze výslovně vymezené první
a druhé otázky. Navíc ve vztahu k této části dovolací argumentace by takové
vymezení přípustnosti nemohlo obstát i z toho důvodu, že dovolatelka by tímto
vymezila více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně
se vylučují) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32
Cdo 4283/2014, nebo ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015]. Řádné
vymezení předpokladů přípustnosti je přitom nezbytnou náležitostí dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016,
sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně podmínkou jeho projednatelnosti (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V této
části je dovolání vadné.
10. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud (a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem,
které se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.,
nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) [k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že zjišťuje-li
soud obsah smlouvy, popřípadě jiného právního úkonu, jde o skutkové zjištění,
zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků
právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o
právní posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn.
2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20
Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. C 812 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5744/2015). V posuzované věci odvolací soud,
přestože to nevyjádřil výstižně (srov. bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku),
učinil ve skutečnosti zjištění, že smlouva zahrnuje několik smluv, aniž by z
jejich povahy nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy plynulo,
že jsou na sobě závislé. Proto je posuzoval samostatně (§ 1727 o. z.).
Žalobkyně zpochybňuje správnost právního posouzení o zániku závazku v nákladové
kategorii „Energie“, potažmo nemožnosti jej novací změnit, aniž by vycházela z
odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu. Z toho důvodu druhá otázka
přípustnost dovolání nezakládá.
11. Dovolání je však přípustné v případě první otázky, protože při jejím
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
níže uvedené.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání je důvodné.
13. Podle § 555 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu
(odstavec 1). Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání,
posoudí se podle jeho pravé povahy.
14. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle
úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odstavec 2).
15. Podle § 557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se
v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
16. Podle § 558 o. z. v právním styku s podnikatelem se výrazu
připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku
pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho
dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám (odstavec 1).
V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným
obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon.
Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením
zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat,
prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní
byla srozuměna (odstavec 2).
17. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z.
poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ve kterém uvedl, že ustanovení § 555 odst. 1 o. z.
formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho
obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící
právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru)
označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou
zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol.
Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014,
s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání
formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním) [srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit.
výše, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I.
Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989].
Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta
první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle
takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při
zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem,
které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního
jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela
být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem
(např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit
skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v
§ 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí
demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání
přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná
právní jednání (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29
Cdo 2706/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo
4861/2017).
18. Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda
se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o
jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu
(srov. např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 61/2017).
19. Odvolací soud se výkladem právního jednání realizovaného v roce
2017, které se týkalo nákladové kategorie „Energie“, nezabýval, a zejména
dospěl-li v bodě 11 odůvodnění napadeného rozsudku k závěru, že „(z)
provedených důkazů ani nevyplynulo, že by strany uzavřely v roce 2017 další
klientskou smlouvu (byť ústní) se stejnými právy a povinnostmi jak v roce
2014“, aniž by nejprve právní jednání podrobil výkladu podle výše uvedených
pravidel, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
20. Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
21. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu