27 Cdo 1858/2022-277
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobkyně R. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Sedlatým,
advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, PSČ 130 00, proti
žalovaným 1) T. B., narozenému XY, bytem XY, 2) K. B., narozené XY, bytem XY,
3) Bytovému družstvu XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupenému JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7,
Veverkova 1101/1, PSČ 170 00, za účasti vedlejší účastnice na straně
žalovaných M. A., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Oehmem,
Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, PSČ 150 00, o určení
členství v bytovém družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm
18/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.
11. 2021, č. j. 6 Cmo 23/2020-242, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2021, č. j. 6 Cmo 23/2020-242,
jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 77 Cm
18/2017-179, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne 20. 5. 2016 se
žalobkyně domáhá určení, že je členkou Bytového družstva XY (dále jen
„družstvo“). [2] Usnesením ze dne 5. 1. 2017, č. j. Ncp 1437/2016-119, Vrchní soud v
Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné
krajské soudy (první výrok), a po právní moci tohoto usnesení bude věc
postoupena Městskému soudu v Praze (druhý výrok). [3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 77 Cm
18/2017-179, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). [4] Soud prvního stupně vycházel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 30. 4. 2014 spolu žalobkyně a T. a K. B. (dále jen „manželé
B.“). uzavřeli smlouvu označenou jako „Smlouva o převodu družstevního
podílu“ (dále jen „smlouva o převodu“), ve které se manželé B. zavázali uzavřít
se žalobkyní do 31. 8. 2030 smlouvu o převodu družstevního podílu, jejímž
předmětem bude družstevní podíl v družstvu vlastnícím pozemek parc. č. XY,
jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY, a se
kterým bude spojeno právo nájmu bytu č. 8 v budově na adrese XY (dále jen
„družstevní podíl“). 2) Družstvo vzniklo 5. 9. 2014. 3) Družstvo je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba
č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY, přičemž vlastnické právo nabylo 1. 3. 2016 na základě kupní smlouvy ze dne 14. 1. 2016. 4) Žalobkyně opakovaně – mimo jiné výzvou datovanou 1. 3. 2016,
doručenou 5. 2. 2016 – vyzývala zástupce manželů B. k uzavření realizační
smlouvy o převodu družstevního podílu. 5) Dopisem z 1. 2. 2016 zástupce manželů B. žalobkyni sdělil, že nemůže
uzavřít realizační smlouvu, neboť od manželů B. nedostal písemný pokyn, aby tak
učinil. 6) Manželé B. žalobkyni dopisem z 9. 10. 2015 sdělili, že došlo k
podstatné změně okolností spočívající ve zvýšení ceny, jakou Hlavní město Praha
požadovalo za prodej bytu z 18.258 Kč za m2 na 26.073 Kč za m2 a z tohoto
důvodu po nich nelze požadovat, aby realizační smlouvu uzavřeli, přičemž z
tohoto důvodu smlouva o převodu zaniká. 7) Manželé B. dne 1. 6. 2016 převedli svůj družstevní podíl na vedlejší
účastnici na straně žalovaných. [5] Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně
konstatoval, že smlouva o převodu je – přes její označení – smlouvou o smlouvě
budoucí. Podle názoru soudu prvního stupně tento závěr vyplývá už jen z
označení stran jako „budoucí nabyvatel“ a „budoucí převodce“, jakož i z toho,
že strany smlouvy o převodu se zavázaly do 31. 8. 2030 uzavřít realizační
smlouvu. [6] Vzhledem k tomu, že k uzavření realizační smlouvy nikdy nedošlo,
nemohlo dojít ani k převodu družstevního podílu, který se převádí smlouvou o
převodu družstevního podílu. [7] K námitce žalobkyně, podle které smlouva o převodu (ač koncipována
jako smlouva o smlouvě budoucí) pro případ, že nedojde k dobrovolnému uzavření
realizační smlouvy, sama obsahuje převodní ustanovení, soud prvního stupně
konstatoval, že podle závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 10. 2011, sp. zn.
31 Cdo 271/2010, uveřejněného pod číslem 31/2012 Sb. rozh. obč., platí, že ke vzniku smlouvy o převodu práv a povinností spojených
se členstvím v bytovém družstvu je nezbytná řádná identifikace účastníků
smlouvy a bytového družstva, k němuž se převáděná členská práva a povinnosti
vztahují, určení (rozsahu) převáděných práv a povinností spojených s členstvím
v bytovém družstvu, určení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný, a v případě
úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny nebo způsobu jejího určení. [8] Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o převodu byla uzavírána ještě
před vznikem družstva, pročež neobsahovala (a ani obsahovat nemohla)
identifikaci družstva a „členského“ podílu, by tak podle mínění soudu prvního
stupně byla pro nedostatek podstatných náležitostí smlouvy o převodu
družstevního podílu „v každém případě“ neplatná. [9] K odvolání žalobkyně Vrchního soud v Praze ze dne 26. 11. 2021, č. j. Cmo 23/2020-242, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok). [10] Odvolací soud doplnil dokazování a skutková zjištění soudu prvního
stupně zpřesnil tak, že smlouva o převodu obsahovala v článku 2 odst. 2 text
„Smluvní strany se dohodly, že budoucí převodce tímto bez dalšího převádí
Družstevní podíl na budoucího nabyvatele a budoucí nabyvatel Družstevní podíl
od budoucího převodce přijímá s tím, že účinnost převodu dle tohoto ustanovení
je podmíněna splněním všech následujících podmínek a nastane ke dni splnění
níže uvedených podmínek: budoucí převodce se stane vlastníkem Družstevního
podílu, II/ budoucímu převodci vznikne Povinnost, a III/ budoucí převodce řádně
a včas nesplní Povinnost ani v dodatečné lhůtě jednoho měsíce.“ a v článku 2
odst. 1 obsahovala vymezení „Povinnosti“. [11] Nato odvolací soud dovodil, že v článku 2 odst. 2 smlouvy o převodu
nebyla ujednána smlouva o převodu družstevního podílu. Mělo tomu tak být proto,
že smlouva o převodu byla koncipována jako smlouva o smlouvě budoucí; ujednání
článku 2 odst. 2 mělo – z tohoto důvodu – být „neplatné podle § 576 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)“, neboť „(…) vylučují a
popírají předchozí ujednání smlouvy o smlouvě budoucí a současně je od
ostatního obsahu lze oddělit.“. [12] Pro případ, že by ujednání článku 2 odst. 2 smlouvy o převodu
nebylo neplatné, by podle mínění odvolacího soudu skutečnost, že „popírá“
zbývající text smlouvy, vedla k závěru, že celá smlouva o převodu byla podle
§ 553 odst. 1 o. z. zdánlivá (a ve smyslu § 554 o. z. by se k ní nepřihlíželo). [13] Vzhledem k tomu, že dle názoru odvolacího soudu žalobkyni svědčila
pouze práva ze smlouvy o převodu (ohledně které soudy obou stupňů uzavřely, že
jde o smlouvu o smlouvě budoucí), a žádná realizační smlouva uzavřena nebyla,
nestala se žalobkyně vlastníkem družstevního podílu v družstvu.
[14] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, a to:
1/ zda je platné ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí o „automatickém“
převodu družstevního podílu po naplnění odkládací podmínky spočívající v
nesplnění povinnosti druhé smluvní strany uzavřít realizační smlouvu, která v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena,
2/ zda je soud povinen zjišťovat vůli stran při uzavření smlouvy a
přihlédnout k ní, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. [15] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. [16] Dovolatelka brojí proti postupu odvolacího soudu, který shledal
ustanovení článku 2 odst. 2 smlouvy o převodu neplatným (případně celou smlouvu
o převodu považoval za zdánlivou), aniž by provedl výklad tohoto smluvního
ujednání a zkoumal vůli smluvních stran. [17] Podle přesvědčení dovolatelky odvolací soud nerespektoval autonomii
vůle smluvních stran a zásadu „vše je dovoleno, co není zakázáno“, když zásadně
má být věcí smluvních stran, aby si svá práva a povinnosti ujednaly podle svých
představ a k omezení těchto principů by mělo docházet pouze tehdy, je-li pro to
legitimní důvod. [18] Postupem, kdy odvolací soud neprovedl výklad smluvního ujednání
podle výkladových pravidel občanského zákoníku a vykládal pouze text smlouvy,
bez přihlédnutí k jejímu účelu a vůli smluvních stran, se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, zejména od
závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27
Cdo 5845/2017 a v nálezech Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
625/03, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14. [19] Ignoroval-li nadto odvolací soud zákonný příkaz § 574 o. z. a
neupřednostnil-li takový výklad článku 2 odst. 2 smlouvy o převodu, který by
nevedl k závěru o neplatnosti (případně zdánlivosti) předmětného ujednání, měl
se odchýlit od ustálených judikatorních závěrů Ústavního soudu, podle kterých
„jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který
nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy
zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat). Neplatnost smlouvy má proto být výjimkou, nikoli zásadou,“ a dále „za ústavně
konformní nelze označit takovou praxi obecných soudů, kdy (bez ohledu na
konkrétní okolnosti případu) mechanicky preferují výklad vedoucí k (absolutní)
neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím, neboť jím
nejen porušují základní právo jednotlivců (smluvních stran), zaručené čl. 2
odst. 3 Listiny, ale v konečném důsledku se jím dostávají do rozporu s principy
právního státu vyvěrajícími z čl. 1 odst. 1 Ústavy.“.
Tyto závěry Ústavní soud
přijal v nálezech ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, a ze dne 6. 3.2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, jakož i v dalších rozhodnutích v nich uvedených. [20] Krom výše uvedeného je dovolatelka přesvědčena, že napadené
rozhodnutí trpí též nepřezkoumatelností, neboť odvolací soud neuvádí zákonný
důvod, pro který by ujednání článku 2 odst. 2 smlouvy o převodu mělo být
neplatné, a neuvádí, o jaký „druh neplatnosti“ by mělo jít. Názor odvolacího
soudu, podle kterého je buď ujednání článku 2 odst. 2 smlouvy o převodu
neplatné, nebo je celá smlouva o převodu zdánlivá, je vnitřně rozporný a
odporuje závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 21
ICdo 95/2019, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019 (uveřejněného pod
číslem 3/2021 Sb. rozh. obč.). [21] Družstvo ve vyjádření k dovolání ze dne 20. 7. 2022 a vedlejší
účastnice ve vyjádření k dovolání ze dne 10. 5. 2022 shodně uvádějí, že
rozsudky soudů obou stupňů jsou „správné“, a navrhují, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání
[22] Dovolání bylo podáno včas, osobou splňující podmínku podle § 241
odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[23] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou
formulovaných otázek, neboť první v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud
nebyla vyřešena, a při řešení druhé se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
a) Použitá právní úprava
[24] Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si
osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání
porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob,
včetně práva na ochranu osobnosti. [25] Podle § 3 odst. 2 písm. d) o. z. daný slib zavazuje a smlouvy mají
být splněny. [26] Podle § 548 o. z. vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění
podmínky. Je-li zánik práva nebo povinnosti vázán na nemožnou podmínku,
nepřihlíží se k ní (odstavec první). Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím
splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-
li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou (odstavec druhý). Neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že
podmínka je odkládací (odstavec třetí). [27] Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro
neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. [28] Podle § 555 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. [29] Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle
úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (odstavec první). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi
zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají (odstavec druhý). [30] Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým
mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel
zákona vyžaduje. [31] Podle § 1727 věty první o. z. každá z několika smluv uzavřených při
témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. [32] Podle § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. [33] Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. b) K neplatnosti převodního ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí
[34] Soukromé právo vychází z principů smluvní volnosti a autonomie vůle
smluvních stran. Při kontraktaci je tak ponecháno (s omezeními zakotvenými v §
1 odst. 2 o. z.) na vůli smluvních stran, jaká práva a povinnosti učiní obsahem
uzavírané smlouvy. [35] Skutečnost, že jediná listina může obsahovat vícero právních
jednání (smluv), se podává výslovně z § 1727 o. z. [36] Zákonu nikterak neodporuje ani taková smluvní konstrukce, kdy
jediná listina obsahuje jak smlouvu o smlouvě budoucí o převodu družstevního
podílu, tak (současně) ujednání o převodu družstevního podílu, jehož účinnost
je vázána (odkládací podmínkou) na skutečnost, že do určité doby nebude
uzavřena realizační smlouva ze smlouvy o smlouvě budoucí (smlouva o převodu
družstevního podílu).
[37] Jinak řečeno, skutečnost, že jediná listina zahrnuje nejen smlouvu
o smlouvě budoucí o převodu družstevního podílu, ale i ujednání o převodu
družstevního podílu (převodní smlouvu), jejíž účinnost je podmíněna tím, že do
určité doby nebude uzavřena realizační smlouva, není (sama o sobě) způsobilá
založit neplatnost právních jednání obsažených na oné listině. [38] Právní posouzení první dovoláním otevřené otázky odvolacím soudem
proto není správné. [39] Nad rámec právě řečeného Nejvyšší soud podotýká, že je-li odvolací
soud přesvědčen, že „jsou ujednání předmětných ,předpokladů‘ neplatná podle §
576 o. z. …“, nepřípustně rozšiřuje význam § 576 o. z. Toto ustanovení toliko
určuje, že neplatná může být i jen část právního jednání, důvod neplatnosti
právního jednání neupravuje. Důvody neplatnosti právního jednání se podávají
(především) z § 580 až 583 o. z.; žádný z důvodů vypočtených v posledně
citovaných ustanoveních však odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvádí. c) K otázce výkladu
[40] Odvolací soud byl názoru, podle něhož není-li ujednání článku 2
odstavce 2 smlouvy o převodu neplatné, tak je celá smlouva o převodu zdánlivá
podle § 553 odst. 1., neboť „daný článek popírá zbytek textu“. [41] Při formulaci tohoto názoru však odvolací soud opomenul, že právní
jednání nelze bez dalšího hodnotit jako zdánlivé, jeví-li se jako
nesrozumitelné nebo neurčité. Právní jednání může být zdánlivé až tehdy,
nepodaří-li se jeho vady odstranit ani výkladem. [42] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se podává,
že:
1/ Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda
se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o
jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. 2/ Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání
formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje
(a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak stanoví výslovně), aby soud právní
jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel
být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží
toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými
slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl)
jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých
slov). 3/ Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího,
postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by
mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z.
pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž
soud při výkladu právního jednání přihlíží. 4/ Jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu,
který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost
smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat). Neplatnost smlouvy má proto být výjimkou, nikoli zásadou. 5/ Za ústavně konformní nelze označit takovou praxi obecných soudů, kdy
(bez ohledu na konkrétní okolnosti případu) mechanicky preferují výklad vedoucí
k (absolutní) neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy
nezakládajícím, neboť jím nejen porušují základní právo jednotlivců (smluvních
stran), zaručené čl. 2 odst. 3 Listiny, ale v konečném důsledku se jím
dostávají do rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 odst. 1
Ústavy. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29
Cdo 4525/2016, a v něm citovanou judikaturu, či ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2409/2019, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (uveřejněný pod číslem 4/2019 Sb. rozh. obč.), a
například nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, a
ze dne 6. 3.2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19. [43] Promítnuto do poměrů pojednávané věci to znamená, že odvolací soud
se měl zabývat tím, zda lze (zejména, ale nikoli pouze) ze smlouvy o převodu
zjistit skutečnou vůli jednajících, a v kladném případě provést výklad na této
listině zachycených právních jednání postupem podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. [44] Jestliže odvolací soud nezjišťoval vůli a úmysl smluvních stran,
nehledal smysl a účel, pro který bylo ujednání článku 2 odst. 2 do smlouvy o
převodu jejím stranami vloženo, pak neprovedl řádný výklad právního jednání ve
smyslu § 555 až 558 o. z. a shora citované judikatury Nejvyššího soudu. [45] Odvolací soud se rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a
úpravou § 574 o. z. [podle níž má přednost takový výklad právního jednání, při
kterém právní jednání zůstane platným (což obdobně platí i pro zdánlivost
právního jednání)], při svém výkladu nezaobíral argumentací žalobkyně, podle
které článek 2 odst. 2 smlouvy o převodu sloužil jako „pojistný mechanismus“
pro případ, že realizační smlouva nebude (dobrovolně) uzavřena, a právě za
tímto účelem obsahoval odkládací podmínku své účinnosti, a namísto toho bez
dalšího přijal závěr o zdánlivosti smlouvy o převodu. [46] Postupoval-li odvolací soud při výkladu smlouvy o převodu v rozporu
s judikaturou, není jeho právní posouzení správné ani ohledně druhé dovolací
otázky. c) Vada, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[47] Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, jestliže účastník nebyl řádně přibrán
do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.).
[48] V poměrech projednávané věci soud prvního stupně nevyhověl návrhu
žalobkyně, aby se vedlejší účastnice na straně žalovaných stala čtvrtou
žalovanou, s odůvodněním, podle něhož „vedlejší účastnice na straně žalované
není účastnicí v posuzované smlouvě ani ji nestíhají žádné povinnosti“ a „do
sporu vstoupila z vlastního podnětu a soud její postavení měnit nemůže“. [49] Soud prvního stupně však přehlédl (a odvolací soud jeho pochybení
nenapravil), že účastníky sporného řízení označuje žalobce (coby dominus
litis), a to i prostřednictvím návrhu na přistoupení dalšího účastníka (§ 92
odst. 1 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku je (zásadně) závazný jen pro
účastníky řízení, kterými jsou žalobce a žalovaný (§ 159a ve spojení s § 90
o. s. ř.). d) Shrnutí rozhodnutí
[50] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle §
241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem a řízení je zatíženo
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud,
aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro
které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [51] V dalším stadiu řízení soudy provedou výklad smlouvy o převodu v
souladu s výkladovými pravidly; dále se budou zabývat veškerými významnými
tvrzeními účastníků (odstoupení od smlouvy o převodu, převod družstevního
podílu na třetí osobu apod.). [52] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný
(§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí soudy znovu rozhodnou i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 2. 2023
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu