MSPH 59 INS XY
159 ICm XY
21 ICdo 95/2019-164
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce J V., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovanému AS
ZIZLAVSKY v. o. s. se sídlem v Praze 1 – Josefově, Široká č. 36/5, IČO
28490738, jako insolvenčnímu správci dlužníka S. M. se sídlem XY, zastoupenému
JUDr. Miroslavem Sedláčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praze 2,
Španělská č. 770/2, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 159 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
S. M. se sídlem XY vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS XY,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března
2019 č. j. 159 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 30. 12. 2016 se žalobce domáhal,
aby bylo určeno, že pohledávka žalobce ve výši 243 758 Kč z titulu pracovní
smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2016 mezi ním a dlužníkem S. M., je pohledávkou
postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Žalobu odůvodnil
zejména tím, že žalovaný jako insolvenční správce dlužníka dopisem ze dne 25. 11. 2016 popřel jeho pohledávku na mzdu v uvedené výši a následně ho vyzval k
podání této žaloby. Nesouhlasí s žalovaným, že pracovní smlouva, kterou dne 31. 5. 2016 uzavřel s dlužníkem, je od počátku neplatná, neboť dispoziční oprávnění
dlužníka k uzavření pracovní smlouvy nebylo v době jejího uzavření nijak
omezeno. Dlužník se v té době nacházel v období před rozhodnutím o způsobu
řešení úpadku a vztahovala se na něj pouze omezení spojená se zahájením
insolvenčního řízení. Na uzavření pracovní smlouvy se nevztahovalo ani omezení
dlužníkova dispozičního oprávnění podle usnesení „ze dne 25. 4. 2015“
zveřejněné „na listu B-15“. Žalovaný namítal, že pracovní smlouva žalobce je od počátku neplatná, jelikož
byla uzavřena v rozporu s předběžným opatřením insolvenčního soudu (usnesením
ze dne 25. 4. 2016), jímž byla omezena dlužníkova dispoziční oprávnění k
majetkové podstatě. Poukázal, že žalobce poskytoval dlužníkovi služby poradce
prostřednictvím své obchodní společnosti J., avšak po vydání uvedeného
předběžného opatření insolvenční správce a věřitelský výbor neudělili
dlužníkovi souhlas s vyplacením dlužných faktur společnosti J., a proto byla s
žalobcem sjednána pracovní smlouva na pozici „Executive Director“ a zároveň
sjednána výše mzdy žalobce 115 000 Kč. Žalovanému navíc není známo, že by
žalobce pro dlužníka vykonal cokoli, čím by si zasloužil odměnu ve výši 243 758
Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 č. j. 159 ICm XY (MSPH 59
INS XY) byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uloženo povinnost, aby na náhradě
nákladů řízení zaplatil žalovanému (k rukám jeho advokáta) 20 570 Kč a „českému
státu“ na účet Městského soudu v Praze 985 Kč. Insolvenční soud vyšel ze
zjištění, že dne 3. 2. 2016 byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem
byl ustanoven žalovaný, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 4. 2016
bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla dlužníkovi uložena povinnost zdržet
se dispozice s veškerým nemovitým majetkem a movitým majetkem tvořícím zařízení
podniku a dále povinnost předkládat insolvenčnímu správci k odsouhlasení
veškeré faktury nad 50 000 Kč a v týdenním předstihu veškeré doklady k nákupu
surovin pro výrobu, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 12. 7. 2016 byla
povolena reorganizace dlužníka, která na základě návrhu dlužníka ze dne 15. 7. 2016 byla usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. 7. 2016 ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12.
2016 přeměněna na konkurs, že
žalobce (předseda dozorčí rady dlužníka), který v letech 2006 až 2010
dlužníkovi „poskytoval služby“ jako jeho zaměstnanec, následně na základě
smlouvy o dílo prostřednictvím společnosti J., IČO XY, jejímž byl jediným
společníkem a jednatelem, uzavřel s dlužníkem dne 31. 5. 2016 pracovní smlouvu,
na základě které měl pro dlužníka od 1. 6. 2016 pracovat jako „Executive
Director“ za měsíční mzdu 115 000 Kč, a že pracovní smlouva ze dne 31. 5. 2016
byla uzavřena poté, co na základě uvedeného předběžného opatření „nebylo možno
získávat prostředky tímto způsobem“ (prostřednictvím smlouvy o dílo) a „čistá
mzda byla nastavena tak, aby byla obdobná jako odměna společnosti J.“ Na
základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne
31. 5. 2016 byla uzavřena v rozporu s omezeními „danými ustanoveními
insolvenčního zákona a jednak předběžným opatřením soudu“, a představuje tak
„účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužnice za
situace, kdy dlužnici nebyl dán souhlas insolvenčního správce, popř. věřitelského výboru s proplácením faktur vystavených žalobcem za spol. J.“ a
kdy dlužník věděl, že není schopen vyplácet mzdu stávajícím zaměstnancům. Částku 243 758 Kč přitom nelze považovat s ohledem na ustanovení § 111
insolvenčního zákona za zanedbatelnou. Uzavřel proto, že pracovní smlouva ze
dne 31. 5. 2016 je absolutně neplatná podle ustanovení § 76f odst. 1 o. s. ř.,
neboť jejím uzavřením byla porušena povinnost „uložená vykonatelným usnesením o
nařízení předběžného opatření“; pracovní smlouva „vykazuje i formální
nedostatky“, byla-li na straně zaměstnavatele podepsaná zástupcem J. V. („ať už
tuto smlouvu podepsal Q. H. či nikoliv“) a je-li v ní sjednáno pracovní místo,
jímž zaměstnavatel (dlužník) nedisponoval. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 č. j. 159
ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 59 INS XY) rozsudek insolvenčního soudu změnil tak,
že určil, že pohledávka žalobce ve výši 243 758 Kč z titulu pracovní smlouvy
uzavřené dne 31. 5. 2016 mezi ním a dlužníkem má pořadí pohledávky postavené na
roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (výrok I), rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok
II), a žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve výši 985
Kč (výrok III). Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění insolvenčního
soudu, dospěl k závěru, že za situace, kdy v pracovní smlouvě ze dne 31. 5. 2016 byly sjednány všechny podstatné náležitosti podle ustanovení § 34 odst. zákoníku práce a byla uzavřena písemně, se „tedy jedná o smlouvu platnou“. Za
zaměstnavatele pracovní smlouvu podepsal Q. H., místopředseda představenstva
dlužníka oprávněný samostatně za dlužníka jednat; je jen „zřejmou
nesprávností“, je-li v záhlaví smlouvy jako jednající osoba uveden žalobce. K
jejímu uzavření nebyl nutný souhlas věřitelského výboru, neboť v době jejího
uzavření „úpadek dlužníka reorganizací řešen nebyl“ (§ 330 odst. 2
insolvenčního zákona).
Uzavřením pracovní smlouvy nebyly dlužníkem porušeny
povinnosti či omezení uložené předběžným opatřením, neboť insolvenční soud
„formuloval jeho výrok způsobem, z něhož nelze dovodit zákaz uzavírání
pracovních smluv“; „uzavírání pracovní smlouvy nelze podřadit pod dispozici s
veškerým nemovitým majetkem a movitým majetkem tvořícím zařízení podniku ani
pod fakturaci částky přesahující 50 000 Kč“. Odvolací soud proto zohlednil, že
neplatnost „právního úkonu“ nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost
výlučně nezpůsobil sám (§ 19 odst. 3 zákoníku práce), a že následkem porušení
ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona je „neúčinnost, nikoliv
neplatnost úkonu“. Uzavřel proto, že závěr insolvenčního soudu o neplatnosti
pracovní smlouvy není správný a že „vztah žalobce a dlužníka by i v případě
neplatnosti pracovní smlouvy bylo nutno posoudit jako tzv. faktický pracovní
poměr“ a „pohledávka žalobce má tak – jako pracovněprávní – pořadí pohledávky
postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující proti výroku
I. Dovolatel má za to, že uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a dlužníkem
„s úmyslem umožnit účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty
dlužníka za situace, kdy dlužníku nebyl dán souhlas insolvenčního správce popř. věřitelského výboru s proplácením faktur vystavených žalobcem za společnost J.,
naplňuje podstatu zdánlivého právního jednání“; mezi dlužníkem a žalobcem
nevznikl pracovněprávní vztah, neboť mezi nimi „reálně neexistoval vztah
nadřízenosti a podřízenosti a nejednalo se o výkon závislé práce“. Pracovněprávní jednání tak bylo učiněno „naoko“ (simulovaně) se záměrem, aby
tím bylo zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání). Dovolatel
proto považuje pracovní smlouvu uzavřenou mezi dlužníkem a žalobcem za
neplatnou, neboť úmyslem smluvních stran nebylo založení právního vztahu
zaměstnance a zaměstnavatele ve smyslu výkonu závislé práce, ale pouze
pokračování v jejich vzájemné spolupráci, při níž žalobce poskytoval dlužníkovi
služby poradce prostřednictvím své obchodní společnosti J. a tato spolupráce
byla ze strany insolvenčního správce a věřitelského výboru v návaznosti na
vydané předběžné opatření ze dne 25. 4. 2016 se společností J. ukončena. Pracovní smlouva, kterou strany pouze zastíraly to, že jejich úmyslem bylo
umožnit účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužníka za
situace, kdy k tomu dlužníku nebyl dán souhlas insolvenčního správce, nemůže
podle dovolatele obstát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. 21
Cdo 1837/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo
1876/2017). Žalobce fakticky pokračoval v činnosti, kterou vykonával již
prostřednictvím své společnosti, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by
žalobce po uzavření pracovní smlouvy vykonával závislou činnost ve vztahu
podřízenosti a nadřízenosti, tj. podle pokynů zaměstnavatele. S názorem
odvolacího soudu, že žalobci v případě neplatnosti pracovní smlouvy náleží
odměna za vykonanou práci na základě faktického pracovního poměru, dovolatel
nesouhlasí. Zákoník práce podle něj zakazuje, „aby jeho režim byl vztahován
pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu
závislé práce nebo v souvislosti s výkonem závislé práce“ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2999/2016). Jako dovolací
důvod též uvádí dosud neřešenou právní otázku, zda se uplatní neplatnost podle
ustanovení § 76f o. s. ř. i u jednání, jehož cílem je zjevné obcházení smyslu a
účelu předběžného opatření, ačkoli jím není výslovně zakázáno. Navrhl, aby
dovolací soud změnil rozsudek Vrchního soudu a určil, že pohledávka žalobce ve
výši 243 758 Kč z titulu pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2016 mezi ním a
dlužníkem nemá pořadí pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou
podstatou. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalovaného podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
dne 3. 2. 2016 byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl
ustanoven žalovaný. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 4. 2016 bylo
nařízeno předběžné opatření, jímž byla dlužníkovi uložena povinnost zdržet se
dispozice s veškerým nemovitým majetkem a movitým majetkem tvořícím zařízení
podniku a dále povinnost předkládat insolvenčnímu správci k odsouhlasení
veškeré faktury nad 50 000 Kč a v týdenním předstihu veškeré doklady k nákupu
surovin pro výrobu. Následně usnesením insolvenčního soudu ze dne 12. 7. 2016
byla povolena reorganizace dlužníka, která na základě návrhu dlužníka ze dne
15. 7. 2016 byla usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. 7. 2016 ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 přeměněna na konkurs. Žalobce byl předsedou dozorčí rady dlužníka. V letech 2006 až 2010 dlužníkovi
„poskytoval služby“ jako jeho zaměstnanec a poté prostřednictvím společnosti
J., IČO XY, jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, se kterou měl dlužník
uzavřenou smlouvu o dílo. Po vydání uvedeného předběžného opatření, „kdy
dlužnici nebyl dán souhlas insolvenčního správce, popř. věřitelského výboru s
proplácením faktur vystavených žalobcem za spol. J.“, žalobce znovu dne 31. 5. 2016 uzavřel s dlužníkem pracovní smlouvu (kterou za dlužníka podepsal
místopředseda představenstva Q. H.), na základě které měl pro dlužníka od 1. 6. 2016 pracovat jako „Executive Director“ za měsíční mzdu 115 000 Kč; „čistá mzda
byla nastavena tak, aby byla obdobná jako odměna společnosti J.“ Insolvenční
správce dopisem ze dne 25. 11.
2016 popřel pohledávku žalobce na mzdu ve výši
243 758 Kč a následně ho vyzval k podání žaloby v projednávané věci. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, jak posoudit právní jednání, jehož strany
pouze předstírají vůli uzavřít pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k
uzavření pracovní smlouvy došlo (mělo dojít) dne 31. 5. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též
„o. z.“). Pracovněprávními vztahy se rozumí vztahy vznikající při výkonu závislé práce
mezi zaměstnanci a zaměstnavateli [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Závislou
prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a
podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a
zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (§ 2 odst. 1 zák. práce). Závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu,
není-li upravena zvláštními právními předpisy; základními pracovněprávními
vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných
mimo pracovní poměr (srov. § 3 zák. práce). Pracovní poměr se zakládá (nejde-li o pracovní poměr založený podle zvláštních
předpisů nebo v dalších případech uvedených v § 33 odst. 3 zák. práce
jmenováním) smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. § 33 odst. 1
zák. práce). Pracovní smlouva je dvoustranným právním jednáním spočívajícím v
souhlasném projevu vůle zaměstnance a zaměstnavatele uzavřít pracovní poměr,
jehož obsahem je povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle
pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet
podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky
stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, a
povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle
pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti,
které mu vyplývají z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 zák. práce). Právním jednáním se rozumí projev vůle směřující k právním následkům
(vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení
nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo
které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (§ 551 o.
z.), nebyla-li
zjevně projevena vážná vůle (§ 552 o. z.) nebo nelze-li pro neurčitost nebo
nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.). Podle § 554 o. z. se k zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží. Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze
„zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na
které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z § 552
o. z. – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o
projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných
okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit
takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které
je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají
vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost
projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s
předstíraným projevem vůle spojeny. Má-li být simulovaným právním jednáním
zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (srov. § 555
odst. 2 o. z.). Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud
(popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu
v řízení přihlíží – jak plyne z § 554 o. z. – i bez návrhu účastníků řízení (z
úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by
bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2862/2019,
uveřejněný pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2021 –
dále jen „R 3/2021“). Zdánlivost (nicotnost) právního jednání je třeba odlišovat od jeho neplatnosti
(srov. § 574-588 o. z.). Neplatnost znamená, že právní jednání – na rozdíl od
nicotnosti – vzniklo a nadále trvá (existuje), avšak nemá stranou (stranami)
právních vztahů sledované právní účinky. K právním následkům, které jsou s ním
spojeny (v podobě zamýšlené jednajícím), tedy nedojde, ačkoli by jinak – nebýt
vadnosti právního jednání – tyto následky nastaly. Z toho též plyne, že právní
jednání může být neplatné, jen jestliže není zdánlivé (nicotné), neboť na
takové právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. R
3/2021). V projednávané věci odvolací soud – na základě zjištění, že pracovní smlouva ze
dne 31. 5. 2016 obsahuje zákonem stanovené obsahové náležitosti, byla učiněna v
zákonem stanovené písemné formě a za dlužníka ji podepsala k tomu oprávněná
osoba – dospěl k závěru, že „se jedná o smlouvu platnou“. Zcela přitom pominul,
že o platnosti lze uvažovat jen u smlouvy, která vznikla a nadále trvá
(existuje), tj. u smlouvy, která není zdánlivá (nicotná). Nepostupoval proto
správně, nevypořádal-li se se skutkovým závěrem insolvenčního soudu o tom, že
pracovní smlouva ze dne 31. 5.
2016 představuje „účelové vyvádění peněžních
prostředků z majetkové podstaty dlužnice za situace, kdy dlužnici nebyl dán
souhlas insolvenčního správce, popř. věřitelského výboru s proplácením faktur
vystavených žalobcem za spol. J.“, který – shledal-li by ho správným – by musel
vést k právnímu závěru, že pracovní smlouva byla simulovaným (předstíraným)
právním jednáním (jednáním, které bylo činěno jen „naoko“) žalobce a dlužníka,
jejichž projevená vůle nebyla vážná ve smyslu § 552 o. z., neboť nesměřovala k
vyvolání právních následků, které jsou s uzavřením pracovní smlouvy spojeny
(založit pracovní poměr ve smyslu § 33 odst. 1 zák. práce jako základní
pracovněprávní vztah, s jehož založením je spojen vznik práv a povinností
zaměstnance a zaměstnavatele ve smyslu § 38 odst. 1 zák. práce). Ke zdánlivosti
(nicotnosti) tohoto právního jednání (které insolvenční soud z tohoto důvodu
nesprávně považoval za absolutně neplatné) by potom odvolací soud musel
přihlédnout i bez návrhu účastníků (z úřední povinnosti) a dovodit, že touto
„pracovní smlouvou“ nebyl (nemohl být) mezi žalobcem a dlužníkem založen
pracovní poměr, v němž by žalobci mohl vzniknout nárok na mzdu. Za situace, kdy by vůle účastníků nesměřovala k založení pracovního poměru jako
základního pracovněprávního vztahu, s jehož založením by byl spojen vznik práv
a povinností zaměstnance (žalobce) a zaměstnavatele (dlužníka), není na namístě
uvažovat ani o tzv. faktickém pracovním poměru. Na existenci tzv. faktického
pracovního poměru lze totiž usuzovat jen tam, kde vůle fyzické osoby a
zaměstnavatele směřovala ke vzniku pracovněprávního vztahu a fyzická osoba koná
pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci),
ačkoliv mezi nimi platný pracovněprávní vztah nevznikl (nebyla sjednána platná
pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní
poměr) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 21
Cdo 2287/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo
2029/2009]. Na stejných skutečnostech, jež by v případě jejich prokázání způsobovaly
zdánlivost (nicotnost) pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2016, dovolatel založil i
svoji argumentaci, podle které uzavření pracovní smlouvy představuje „obcházení
smyslu předběžného opatření“ vydaného usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 4. 2016, o niž opírá závěr o neplatnosti pracovní smlouvy podle ustanovení §
76f odst. 1 o. s. ř. (jehož znění od 1. 1. 2014 nedoznalo změny). Dovolatel zde
ale přehlíží, že tytéž skutečnosti nemohou současně zakládat zdánlivost
(nicotnost) a neplatnost právního jednání, neboť právní jednání může být
neplatné, jen není-li zdánlivé (nicotné). Pro účely rozhodnutí o projednávané
věci je proto nadbytečné se zabývat dovolatelem nastolenou právní otázkou, zda
se „uplatní (…) neplatnost ve smyslu § 76f o. s. ř. rovněž u jednání, jehož
cílem je zjevné obcházení smyslu a účelu předběžného opatření, ačkoliv jím není
výslovně zakázáno“. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou
dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu