ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobkyně OLMA, a.s. se sídlem v Olomouci, Pavelkova č. 59718, IČO
47675730, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Vodičkova č. 710/31, proti žalovanému Ing. J. G., zastoupenému JUDr. Tomášem
Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, o 1.320.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 106 C 57/2010, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května
2015, č. j. 16 Co 47/2015-370, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 6.413,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. Lenky Příkazské, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 710/31.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 1.320.000,- Kč s úrokem
z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou
národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází
kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů, a
to počínaje druhým dnem následujícím po doručení žaloby žalovanému. Žalobu
odůvodnila zejména tím, že žalovaný u žalobkyně pracoval od 1. 1. 1998 jako
generální ředitel, že mezi účastníky byla uzavřena dne 23. 1. 2007 „manažerská
smlouva - smlouva o individuálních pracovních a platových podmínkách“, kterou
byl upraven pracovní poměr účastníků v souvislosti s výkonem funkce generálního
ředitele ode dne 1. 1. 2007, že žalovaný v době uzavření manažerské smlouvy
vykonával současně i funkci předsedy představenstva a že dne 18. 12. 2008 byl z
funkce generálního ředitele odvolán. Pro období roku 2008 vycházelo odměňování
žalovaného coby generálního ředitele z manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007, a
to z jejího čl. IV. Žalovaný obdržel mimo jiné na odměnách 1.320.000,- Kč,
ačkoliv nebyly naplněny ukazatele uvedené v manažerské smlouvě žalovaného
podmiňující přiznání a vyplacení pohyblivé části mzdy. Navíc je „manažerská
smlouva“ neplatná, neboť žalovaný u žalobkyně vykonával funkci předsedy
představenstva a zároveň generálního ředitele, přičemž náplň jejich pracovních
činností při výkonu těchto funkcí se kryla, a mimo to byla podepsána žalovaným
coby generálním ředitelem a za žalobkyni jsou podpisy místopředsedy
představenstva a ostatních členů představenstva, což je v rozporu s údaji v
obchodním rejstříku a stanovách žalobkyně o tom, kdo je oprávněn za společnost
jednat. Na straně žalovaného tak vyplacením uvedených částek došlo ke vzniku
bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 8. 8. 2011, č. j. 106 C 57/2010-78,
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech řízení
žalovanému 79.320,- Kč k rukám jeho zástupce a ČR - Okresnímu soudu v Opavě
406,- Kč. Z listinných důkazů („manažerské smlouvy“ uzavřené mezi účastníky,
Organizačního řádu, Pracovního řádu a Stanov žalobkyně) zjistil, že obsah
činností vykonávaných žalovaným jako generálním ředitelem není totožný s
obsahem činností vykonávaných z titulu funkce předsedy představenstva, neboť
rozsah činností generálního ředitele vymezený organizačním řádem je podstatně
širší. Manažerská smlouva tudíž nemůže být neplatná z důvodu „nepřípustné
kumulace funkcí generálního ředitele a předsedy představenstva“. Její
neplatnost nemůže být důvodně namítána ani proto, že na straně představenstva
nebyla podepsána předsedou představenstva, neboť byla na jedné straně podepsána
žalovaným jako zaměstnancem a na druhé straně místopředsedou a dalšími všemi
čtyřmi zbývajícími členy představenstva. Jestliže částky, které žalobkyně
považuje za bezdůvodně vyplacené, byly žalobci vyplaceny v souladu s
„manažerskou smlouvou“ a rozhodnutím představenstva žalobkyně, staly se tyto do
té doby fakultativní složky složkou mzdy nárokovou a žalobkyně byla povinna
takovýto nárok žalovanému poskytnout.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 7. 2012, č. j. 16 Co 164/2012-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení
78.146,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Hulvy. Dovodil, že „žalovaný byl v
pracovním poměru u žalobkyně řadu let již před uzavřením manažerské smlouvy ze
dne 23. 1. 2007“, že „manažerská smlouva představuje smlouvu o individuálních,
pracovních a platových podmínkách pro výkon práce generálního ředitele
společnosti“ a že „neřeší pracovní vztah mezi účastníky, nýbrž toliko pracovní
a platové podmínky žalovaného ve funkci generálního ředitele“. Souhlasil se
závěrem soudu prvního stupně také v tom, že „obsah pracovních povinností
žalobce jako generálního ředitele podle manažerské smlouvy a ve spojení s
organizačním řádem nekoresponduje s povinnostmi pro něj vyplývajícími z titulu
funkce předsedy představenstva“ a že „rozsah povinností generálního ředitele
vymezený organizačním řádem je podstatně širší“. Vzhledem k tomu, že dohoda o
poskytování pohyblivé části mzdy a konkrétní ukazatele podmiňující přiznání a
vyplácení pohyblivé části mzdy jsou zejména pod bodem 1 a 2 zcela nekonkrétní a
že konkrétní je toliko to, že podíl tohoto ukazatele (předpokladu) je do 50%,
odvolací soud uzavřel, že v případě žalovaného byla okolnost, zda obdrží
odměnu, závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků, na základě úvahy
představenstva a rozhodnutí představenstva v tomto smyslu má konstitutivní
význam, „jinými slovy, jednalo se o nenárokovou složku mzdy, na kterou vznikl
nárok na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání“. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, rozsudky Krajského soudu v Ostravě a
Okresního soudu v Ostravě zrušil. Dospěl k závěru, že „náplní funkce
generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával
(měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva (zastupování
společnosti navenek, obchodní vedení společnosti i právní úkony směrem dovnitř
společnosti), že tedy nebyl jmenováním do funkce generálního ředitele u
žalobkyně platně založen pracovní poměr a že uzavřená manažerská smlouva na
výkon této funkce je neplatná“. Okresní soud v Opavě, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu, rozsudkem ze dne
11. 9. 2014, č. j. 106 C 57/2010-292, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni 1.320.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši
repo sazby stanovené ČNB pro poslední den kalendářního pololetí, které
předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm
procentních bodů a to počínaje druhým dnem následujícím po doručení žaloby
žalovanému až do zaplacení, a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů
řízení. Vyšel z toho, že z obsahu manažerské smlouvy uzavřené mezi účastníky
23. 1.
2007 „je zřejmé, že tato neřeší existenci pracovního vztahu mezi
účastníky jako takovou, nýbrž toliko pracovní a platové podmínky žalovaného ve
funkci generálního ředitele“, a že tato smlouva v plném rozsahu ruší
manažerskou smlouvu ze dne 16. 12. 2004. Vzhledem k tomu, že dle zákoníku práce
za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda a mzda je peněžité plnění
poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, nutno konstatovat, že
žalovaná částka představující (pohyblivou) složku mzdy žalovanému nenáleží,
nebyl-li žalovaný zaměstnancem žalobkyně. Přijal-li žalovaný coby domnělý
zaměstnanec žalobkyně z titulu mzdy jakoukoli částku, je nutno mu uložit, aby
ji žalobkyni vrátil, neboť důvod, pro který částka byla žalovanému žalobkyní
vyplacena, se ukázal neplatným. K námitce žalovaného k započtení uvedl, že
žalovanému fakticky dosud žádná škoda, kterou by mu měla žalobkyně nahradit,
nevznikla, neboť žalovaný dosud plnění v rozsahu žalované částky 1.320.000,- Kč
má ve své dispozici; u žalovaného tak dosud nedošlo ke ztenčení rozsahu jeho
majetku, tedy ke škodě. Žalobkyně se na žalovaném ani bezdůvodně neobohatila. Vykonával-li žalovaný pro žalobkyni činnost, ať již z titulu funkce předsedy
představenstva či z jiného titulu, „byl za tuto faktickou činnost odměňován v
rozsahu částky 28.800,- Kč měsíčně a 200.000,- Kč měsíčně“. Tyto částky však
žalobkyně po žalovaném nepožaduje. Požaduje jen to, co bylo žalovanému
vyplaceno „na pohyblivé částce mzdy“ za tři čtvrtletí (9 měsíců) roku 2008,
tedy 1.320.000,- Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5.2015, č. j. 16 Co 4712015-370, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se povinnosti
žalovaného zaplatit 1.320.000,- Kč potvrdil, v části týkající se náhrady
nákladů změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení 35.639,- Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Příkazské, a rozhodl,
že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení
60.626,- Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Příkazské. Vyšel z toho, že soud
prvního stupně zjistil řádně skutkový stav a že jeho právní závěry jsou
správné; pro stručnost na ně odkázal. Připomněl, že pracovní poměr žalovaného
nemohl vzniknout na základě dřívějších manažerských smluv, neboť žalovaný byl
členem statutárního orgánu žalobkyně - předsedou představenstva již od 21. 8. 1996. Z této skutečnosti vyplývá, že k nedovolenému souběhu funkcí došlo již za
účinnosti „historických manažerských smluv“, na které žalovaný odkazuje, a za
tohoto stavu důvody jejich neplatnosti jsou shodné s důvody neplatnosti
posuzované manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007. Mezi žalobkyní a žalovaným
nevznikl a ani nemohl vzniknout pracovní poměr a nemohl vzniknout ani faktický
pracovní poměr, neboť žalovaný vykonával práce u žalobkyně z titulu funkce
předsedy představenstva (jde tak o obchodněprávní vztah). Je tudíž vyloučeno
aplikovat na daný vztah mezi účastníky ustanovení § 19 odst. 2 zákoníku práce,
ve znění účinném do 23. 4. 2009, a žalovanému proto nemůže náležet náhrada
škody podle tohoto ustanovení zákoníku práce.
Žalobkyni nemohlo vzniknout na
úkor žalovaného ani bezdůvodné obohacení, které je započitatelné s vyplacenou
mzdou, jež je v tomto řízení uplatněna jako bezdůvodné obohacení. Poukázal
přitom na to, že mzda, která byla žalovanému vyplacena, není po něm požadována
zpět a žalobkyně se na žalovaném bezdůvodně neobohatila mimo jiné s
přihlédnutím k té skutečnosti, že žalovaný pobíral od žalobkyně na základě
dohody o poskytování pevné části mzdy částku 200.000,- Kč měsíčně. Odvolací
soud nesouhlasil ani s námitkou žalovaného, že snad „novelizací obchodního
zákoníku provedenou s účinností od 1. 1. 2012, a to § 66 odst. 1, mělo dojít ke
konvalidaci právního úkonu - manažerské smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 23. 10. 2007“, neboť takováto zpětná účinnost není podle jeho názoru možná a
přípustná. Neexistoval-li mezi účastníky pracovněprávní vztah (soudy jsou v
tomto směru vázány právním názorem Nejvyššího soudu), nelze dospět k jinému
závěru, než že žalovaná částka představující pohyblivou složku mzdy žalovanému
nenáleží, protože nebyl zaměstnancem žalobkyně. Přijal-li tuto částku jako část
mzdy, je nutno mu uložit ji žalobkyni vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný za otázky zásadního
právního významu považuje: „zda za situace, kdy předseda představenstva
vykonává funkci generálního ředitele, přičemž výčet činností generálního
ředitele je širší, než povinnosti předsedy představenstva, je pracovní poměr
sjednán neplatně a zda za situace, kdy je pracovní poměr sjednán neplatně pro
souběh funkcí je povinen žalovaný vracet bezdůvodné obohacení, když vadu
právního úkonu (manažerské smlouvy) způsobil výlučně žalobce - ten připravoval
1) manažerskou smlouvu, 2) vnitřní předpis zaměstnavatele, kde byly povinnosti
generálního ředitele blíže vymezeny - žalovaný přece nemůže nést odpovědnost za
souběh funkcí, který vznikl v důsledku vnitřního předpisu (organizační řád)
zaměstnavatele“. Namítá, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl pracovněprávní
vztah, „přestože pracovní smlouva nebyla (dle názoru Nejvyššího soudu, nikoli
žalovaného) uzavřena platně“, a že vzhledem k tomu „je nutné aplikovat ust. §
19 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném v r. 2008, resp, ust. § 19 odst. 3
zákoníku práce v aktuálním znění“. Zaměstnanec (žalovaný) tak není povinen
nahradit škodu, která případně následkem neplatného pracovněprávního úkonu
vznikla zaměstnavateli (žalobkyni) a plnění přijaté na základě neplatného
pracovněprávního úkonu nepředstavuje u zaměstnance bezdůvodné obohacení. Nesouhlasí ani se závěrem (ve vztahu k uplatněné námitce k započtení), že by mu
„fakticky dosud žádná škoda nevznikla, pokud má částku 1.320.000,- Kč ve své
dispozici a nedošlo u něj ke ztenčení jeho majetku“, neboť podle ustanovení §
2952 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, záleží-li skutečná
škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu
poskytl náhradu. Vytýká soudům, že se nezabývaly také přezkumem manažerských
smluv ze dne 14. 1. 1998, ze dne 30. 1. 2002 a ze dne 16. 12.
2004, když
„jednotlivé manažerské smlouvy jsou odlišné, v každé je náplň práce generálního
ředitele stanovena jinak“. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, v rozporu se zákonem „přezkoumával skutková zjištění
soudů nižších stupňů a teprve po tomto přezkoumání a změně skutkového zjištění
soudů prvého a druhého stupně vyslovil právní názor, že jsou jmenování i
manažerská smlouva neplatná“. Protože „zákon nespojuje neplatnost pracovní
smlouvy pro překrývání činností statutárního orgánu a zaměstnance“, dovozuje,
že „Nejvyšší soud tímto jednáním překročil své pravomoci svěřené soudní moci
ústavou, když zasahuje do pravomoci zákonodárce a tvoří zákon!“. Navrhl, aby
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto, neboť dovolatel
pouze opakuje námitky, s nimiž se odvolací soud již vypořádal a žalobkyně se se
závěry odvolacího soudu ztotožňuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky možnosti souběžného výkonu funkce generálního ředitele a
předsedy představenstva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalovaný byl dne 18. 12. 2008 odvolán z
funkce generálního ředitele žalobkyně, do které byl jmenován od 1. 1. 1998 (dne
24. 10. 1997), a že po celou tuto dobu vykonával také funkci předsedy
představenstva žalobkyně. Pracovní a platové podmínky pro výkon funkce
generálního ředitele byly upraveny v manažerské smlouvě ze dne 23. 1. 2007,
kterou podepsali žalovaný jako generální ředitel, místopředseda představenstva
žalobkyně Mgr. J. V. a členové představenstva žalobkyně Ing. I. Š., Ing. Z. S.,
Ing. D. Sch. a Ing. J. R. Odměňování žalovaného coby generálního ředitele pro
období roku 2008 vycházelo z čl. IV. uvedené manažerské smlouvy. Žalovaný za
rok 2008 obdržel za výkon funkce generálního ředitele mimo jiné na odměnách
1.320.000,- Kč.
Podle žalobkyně nebyly naplněny ukazatele uvedené v manažerské
smlouvě žalovaného podmiňující přiznání a vyplacení pohyblivé části mzdy a
navíc je manažerská smlouva neplatná, neboť žalovaný u žalobkyně vykonával
funkci předsedy představenstva a zároveň generálního ředitele, přičemž náplň
jejich pracovních činností při výkonu těchto funkcí se kryla. Proto se
žalobkyně domáhá po žalovaném vrácení takto vyplacených částek. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, nebo odůvodnění rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze
dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo
3104/2010, nebo ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2687/2014) činnost
statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní
společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a to ani
v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní
společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a)
zákoníku práce. Neplatné jsou tedy pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená
v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má
zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci),
jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární
orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán); právní předpisy ani
povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto
obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních
vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu)
výkon činnosti statutárního orgánu. K těmto závěrům se hlásí i Nejvyšší správní
soud (srov. např. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 3 Ads
119/2010). V každém konkrétním případě je proto třeba zjišťovat, zda činnosti,
jež jsou (měly být) náplní práce podle (manažerské) smlouvy uzavřené mezi
statutárním orgánem (popřípadě jeho členem, jde-li o kolektivní orgán) a
obchodní společností nebo družstvem, není (neměla být) stejná jako činnost,
kterou tato osoba vykonávala (měla vykonávat) jako statutární orgán (popřípadě
jeho člen, jde-li o kolektivní orgán). Jde-li o činnost (práci) odlišnou, lze
ji v pracovním poměru vykonávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015). Jak uvedl dovolací soud již v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo
3822/2012-218, vydaném v této věci, je nepochybné, že žalovaný, který byl
předsedou představenstva žalobkyně, byl v roce 1997 jmenován do funkce
generálního ředitele a že funkce předsedy představenstva žalobkyně zanikla dnem
18. 12. 2008, k němuž byl rovněž odvolán z funkce generálního ředitele. V
manažerské smlouvě ze dne 23. 1.
2007 bylo (mimo jiné uvedeno), že „je
generální ředitel povinen zabezpečovat úkoly vyplývající z rozhodnutí
představenstva společnosti v duchu Stanov společnosti, Organizačního řádu,
Pracovního řádu, zákoníku práce a dalších obecně závazných a vnitřních norem a
oprávněn jednat jménem společnosti v rozsahu zmocnění uděleného Organizačním
řádem, Pracovním řádem a dalšími vnitřními normami společnosti, případně na
základě dalšího zmocnění představenstva společnosti či na základě plné moci“, a
že generální ředitel je povinen „zachovávat mlčenlivost v rozsahu blíže
uvedeném, upozornit představenstvo na skutečnosti ohrožující dobrou pověst a
zájmy společnosti a vykonávat práci přesčas za podmínek uvedených v ustanovení
§ 93 zák. práce“. Z uvedeného výčtu povinností generálního ředitele a s ohledem
na povinnosti generálního ředitele vyplývající z organizačního řádu společnosti
(zabezpečovat kontrolní a řídící činnosti společnosti, rozhodovat o všech
záležitostech společnosti vyjma těch, které jsou svěřeny valné hromadě a
představenstvu, řídit, kontrolovat a organizovat činnost společnosti v souladu
s finančním plánem společnosti, zabezpečovat a připravovat podklady pro jednání
představenstva a dozorčí rady, předkládat k projednání návrhy na přijetí, změnu
či zrušení organizačních norem, plánů finančních investic, rekonstrukce,
modernizace a oprav, přijímat a rozvazovat pracovní poměry s řídícími
zaměstnanci, jednat se státními a správními orgány, tiskem, zajišťovat styk s
veřejností, odpovídat za účelné hospodaření s veškerým majetkem společnosti,
projednávat s odbornými řediteli jejich úkoly včetně hodnocení výsledků) je
nepochybné, že náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná
činnost, kterou žalovaný vykonával (měl vykonávat) u žalobkyně jako předseda
jejího představenstva (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení
společnosti i právní úkony směrem dovnitř společnosti), že tedy nebyl
jmenováním do funkce generálního ředitele u žalované platně založen pracovní
poměr a že uzavřená manažerská smlouva na výkon této funkce je neplatná. Z těchto závěrů vycházel v projednávané věci také soud prvního stupně ve svém
rozsudku ze dne 11. 9. 2014, č. j. 106 C 57/2010-292, a řídil se jimi i
odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku. V mezidobí se Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, v
řízení o ústavní stížnosti Ing. J. G. (v této věci žalovaného) za účasti OLMA,
a. s. (v této věci žalobkyně) jako vedlejší účastnice k otázce přípustnosti
tzv. „souběhu funkcí“ (tedy, zda člen statutárního orgánu může vykonávat
činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu)
vyjádřil. Uzavřel, že pracovněprávní argumentace obecných soudů v napadených
rozhodnutích (shodná s argumentací v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218) je v rozporu se subjektivním právem
stěžovatele na svobodné jednání v zákonných mezích a že obchodněprávní
argumentace obecných soudů v napadených rozhodnutích nesplňuje požadavky na
řádné odůvodnění rozhodnutí.
Vycházel přitom mimo jiné z toho, že ustanovení
zákoníku práce, která definují závislou práci, jsou jen relativně
(jednostranně) kogentní, neboť „vymezují sice právní vztahy, které se řídí
zákoníkem práce vždy, ale nebrání ani tomu, aby si v jiných případech strany
režim zákoníku práce zvolily“. Vztahy, jejichž předmětem je výkon závislé
práce, jsou sice vždy podřízeny režimu zákoníku práce (či zvláštního zákona),
což ale na druhou stranu neznamená, že by „na základě vůle stran nemohly být
režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon závislé
práce nejde“. Uložil obecným soudům, že musí zejména „náležitě odůvodnit, proč
si člen statutárního orgánu a korporace nemohou upravit vzájemná práva a
povinnosti prostřednictvím smlouvy o výkonu funkce, pro který si zvolí režim
zákoníku práce“, a „proč - pokud může člen statutárního orgánu část svých
oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné (pověřené) osoby, kterými mohou
být i zaměstnanci korporace (přičemž posouzení míry takové delegace je v zásadě
vnitřní věcí společnosti) - není přípustné, aby tato působnost byla svěřena
přímo členovi statutárního orgánu (a aby za tím účelem byla uzavřena s členem
statutárního orgánu pracovní pracovněprávní smlouva).“
Nejvyšší soud se proto otázkou, zda člen statutárního orgánu může vykonávat
činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu znovu
zabýval. Je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (§ 13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
účinného do 31. 12. 2007 – dále jen „obch. zák.“). Je-li podnikatelem právnická
osoba, je vázána vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním
orgánem nebo likvidátorem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání,
ledaže jde o jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje
nebo dovoluje svěřit zákon (§ 13 odst. 4 obch. zák.). Omezení jednatelského
oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající ze stanov,
společenské smlouvy či jiného obdobného dokumentu nebo z rozhodnutí orgánů
právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla
zveřejněna (§ 13 odst. 5 obch. zák.). Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost
společnosti a jedná jejím jménem, a které rozhoduje o všech záležitostech
společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do
působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného,
za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§
191 odst. 1 věty první až třetí obch. zák.). Představenstvo zabezpečuje
obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné
hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní
účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se
stanovami společnosti (§ 192 odst. 1 věta první obch. zák.). Obchodním vedením
akciové společnosti ve smyslu ustanovení § 192 odst. 1 věty první obch. zák.
je
řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské
činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, který byl
uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Jak vyplývá ze shora uvedených ustanovení, statutární orgán (představenstvo
akciové společnosti) je hlavním řídícím, výkonným a jednatelským orgánem
právnické osoby (akciové společnosti). Z tohoto jeho postavení vyplývá zejména,
že je to právě statutární orgán, který stojí na vrcholu pyramidy (hierarchie)
právnické osoby a jejích orgánů. Z tohoto svého postavení je oprávněn ke všem
jednáním jménem právnické osoby (u akciové společnosti s výjimkou těch, která
obchodním zákoníkem nebo stanovami jsou vyhrazeny do působnosti valné hromady
nebo dozorčí rady). V poměrech právnické osoby tak není jiného orgánu, který by
byl statutárnímu orgánu „nadřízen“ a byl tak oprávněn dávat statutárnímu orgánu
pokyny (příkazy) týkající se jednání právnické osoby navenek i interně. Na tom
nic nemění skutečnost, že toto (všeobjímající) oprávnění statutárního orgánu
může být „rozmělněno“ (rozptýleno, rozvolněno) tím, že stanovy, případně
rozhodnutí samotného statutárního orgánu přenese některá oprávnění (jejich
části) na další orgány právnické osoby nebo konkrétní fyzické osoby
(zaměstnance). Může také zřídit různé poradní nebo konzultační orgány
(ustanovit konkrétní fyzické osoby), jež jsou povolány poskytovat statutárnímu
orgánu podklady pro jeho rozhodování (jednání). Podle ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
do 31. 7. 2007, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu
pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně
některých zákonů (žalobce svůj nárok odvíjí od manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007) [dále též jen „zák. práce“] tento zákon upravuje právní vztahy vznikající
při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou
vztahy pracovněprávními. Podle ustanovení § 2 odst. 4 zák. práce za závislou práci, která je vykonávána
ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje
výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů
zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní
době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele,
popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho
odpovědnost. Má-li být tedy vztah mezi dvěma subjekty považován za pracovněprávní, musí se
jednat o vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jehož předmětem je práce,
která je vykonávána ve vztahu „nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance“, výlučně osobně zaměstnancem pro zaměstnavatele, podle pokynů
zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní
době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele,
popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho
odpovědnost.
Jedině jsou-li splněny všechny tyto předpoklady, jedná se o
pracovněprávní vztah. Z postavení statutárního orgánu (jeho členů, jde-li o
kolektivní orgán - představenstvo) je zřejmé, že při výkonu své funkce (jako
statutárního orgánu) nenaplňuje (nemůže naplňovat) znaky, jimiž zákoník práce
charakterizuje vztahy pracovněprávní. Není nikoho, kdo by mu byl nadřízen a
mohl mu dávat pokyny k výkonu jeho činnosti. Již z toho je zřejmé, že činnost
statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní
společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává (nemůže vykonávat) v
pracovním poměru. Souhlasit nelze ani s názorem, že by si člen statutárního orgánu a korporace
mohli upravit vzájemná práva a povinnosti prostřednictvím smlouvy o výkonu
funkce, pro který si zvolí režim zákoníku práce, neboť skutečnost, že vztahy,
jejichž předmětem je výkon závislé práce, jsou vždy podřízeny režimu zákoníku
práce (či zvláštního zákona), neznamená, že by na základě vůle stran nemohly
být režimu zákoníku práce podřízeny i jiné právní vztahy, v nichž o výkon
závislé práce nejde. Prvotním předpokladem uvedené úvahy je skutečnost, že je zde (shodná) vůle
stran své vzájemné vztahy určitým způsobem upravit. Jde tedy o to, zda se jedná
o vůli dvou stran právního vztahu, stojí-li na straně jedné jako zástupce
zaměstnavatele člen statutárního orgánu a na straně druhé jako zaměstnanec
rovněž člen statutárního orgánu. Okolnost, že je fyzická osoba jmenována
statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), sama o sobě nebrání tomu, aby
s ní byla uzavřena pracovní smlouva nebo jiná smlouva (dohoda) podle
pracovněprávních předpisů (pro výkon jiné práce). Judikatura v této souvislosti
již dříve zaujala názor, že v každém jednotlivém případě, je třeba zkoumat, zda
při právním úkonu nedochází ke střetu zájmů mezi společností (korporací) jako
zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem
na straně druhé. I když zákoník práce neměl (ke dni jmenování žalovaného do
funkce generálního ředitele u žalobkyně a ke dni uzavření manažerské smlouvy) v
tomto směru výslovnou úpravu, ustanovení § 4 a § 12 zák. práce ve spojení s
ustanovením § 22 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění
do dne 31. 12. 2007) [dále též jen „obč. zák.“] vylučovalo, aby jiného
zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, je třeba
analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže platně jednat jménem společnosti
(korporace) jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy
společnosti (k tomu srov. právní názory vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu
ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněným pod číslem 63/99 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004,
nebo ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3053/2010).
Zaměstnavatele sice může v konkrétním případě zastupovat při uzavření smlouvy s
členem statutárního orgánu i jiná fyzická osoba než statutární orgán, který se
má stát zaměstnancem, ale nemůže být pochybnosti o tom, že tu nejsou dvě
odlišné strany, které uzavírají smlouvu, ale že ve skutečnosti jde o předem
dané právní jednání „ve shodě“, při němž nikdo plnohodnotně nezastupuje
obchodní společnost. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už
tím, že - objektivně vzato, za běžných okolností - chtějí sjednat smlouvu
(dohodu) pro sebe co nejvýhodnější (druh práce, místo výkonu práce, pracovní
dobu, odměnu za práci apod.) a nic na tom nemění ani to, že případně dojde k
bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v takovém případě základní východiska
účastníků pro uzavření smlouvy byla odlišná. Vždy jde pouze o odraz aktuální
situace na trhu práce, přičemž – jak vyplývá z uvedeného - výsledek jednání nic
nevypovídá o rozdílností zájmů obou stran při sjednávání pracovní smlouvy. Lze
proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření
smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného
pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový
právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody)
jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své
zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele (srov. též již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010). Výstižnější než o (shodné) „vůli stran“ by tak bylo možné hovořit o „vůli
statutárního orgánu“, a ten spíše sleduje své zájmy zaměstnance, nežli často
protichůdné zájmy korporace jako zaměstnavatele. Zákoník práce upravoval v rozhodné době - jak vyplývalo z jeho § 1 – zejména
„právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a
zaměstnavateli“, jakož i pracovněprávní vztahy kolektivní povahy a některé
právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů při výkonu závislé práce
mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nikoliv však také právní vztahy, v nichž
nešlo o výkon závislé práce. Nebyly-li (a ani v současnosti nejsou – srov. § 1
zákoníku práce v aktuálním znění) právní vztahy, v nichž nejde o výkon závislé
práce, předmětem úpravy obsažené v zákoníku práce, nutně to znamená, že se
nemohou podrobit režimu zákoníku práce ani na základě vůle stran. Zákoník práce
je samostatný právní kodex, kterým se řídí pracovněprávní vztahy vymezené v § 1
zákoníku práce, a na tyto vztahy se použije občanský zákoník, jen jestliže to
zákoník práce výslovně stanoví (srov. § 4 zák. práce); nyní jen jestliže „nelze
použít zákoník práce, a to vždy v souladu se základními zásadami
pracovněprávních vztahů“ (srov. § 4 zákoníku práce v aktuálním znění). Úpravu
zákoníku práce tedy nelze „nabízet k volnému užití každému, komu se jeho režim
líbí“ (použít ji podle potřeb jednajících).
Řečeno jinak a možná
srozumitelněji, zákoník práce popsaným způsobem zakazuje, aby jeho režim byl
vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při
výkonu závislé práce nebo jaké vznikají v intencích § 1 zákoníku práce v
souvislosti s výkonem závislé práce. Obdobně svoji působnost upravují
(regulují) i další právní předpisy (např. Občanský soudní řád, správní řád,
insolvenční zákon a další). Uvedené samozřejmě neznamená, že by strany smlouvy o výkonu funkce (nebo jiné
smlouvy sjednané mezi společností a statutárním orgánem) si nemohly dohodnout
taková ujednání, na základě kterých by se statutárnímu orgánu dostalo při
výkonu jeho činnosti pro společnost (obchodního vedení) podobných oprávnění
(výhod), jaké má zaměstnanec v pracovním poměru, ledaže by to zákon (o
obchodních korporacích nebo jiný) zakazoval; je tímto způsobem možné sjednat,
že statutárnímu orgánu (členu statutárního orgánu) náleží dovolená, náhrady při
překážkách v práci, odškodnění při poškození na zdraví a pod. Takovou smlouvou
se ovšem nemůže založit pracovněprávní vztah, který by se řídil zákoníkem
práce, a sjednaných plnění se strany mohou domáhat jen na základě jejich
smlouvy. Právní úkon (právní jednání), který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo
srozumitelně, je neplatný (srov. § 4 a § 18 zák. práce a § 37 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného plyne, že právní úkon učiněný účastníkem pracovněprávního
nebo občanskoprávního vztahu je platný, jen jestliže vůle účastníka byla
projevena určitě a srozumitelně, byla svobodná a zejména vážná. V
soukromoprávních vztazích (a samozřejmě také v pracovněprávních vztazích) se
právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch
práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. §
34 obč. zák.). Právní úkon je tedy výrazem autonomie vůle fyzické osoby v
soukromoprávních vztazích. Autonomie vůle se v soukromoprávních vztazích
projevuje (mimo jiné) v možnosti uzavřít smlouvu, a to nejen smlouvu, která je
právními předpisy upravena jako smluvní typ (pojmenovanou smlouvu), ale i
takovou smlouvu, která v sobě zahrnuje více smluvních typů (smíšenou smlouvu),
nebo smlouvu, která v právních předpisech není výslovně upravena
(nepojmenovanou smlouvu). Obsahem smlouvy (a každého dalšího právního jednání) jsou – jak výše uvedeno -
právní následky (v podobě práv a povinností), které jsou v něm vyjádřeny, jakož
i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe
stran. Protože se smlouva (stejně jako každé jiné právní jednání) posuzuje
podle jejího obsahu, znamená to (mimo jiné), že se neposuzuje podle označení,
které jí vybraly smluvní strany, nebo podle jiných hledisek stranami zvolených,
ale pouze podle svého obsahu, a to v té podobě, jak byl projeven (vyjádřen)
stranami smlouvy, popřípadě jak byl vyložen v souladu se zákonem předepsaným
postupem pro výklad právních úkonů. Právní úkon (jednání) může být z hlediska vážnosti vůle také simulované nebo
disimulované.
Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má určitou vůli,
neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci jednající
předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiný právní úkon (právní
jednání), které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulované a
disimulované právní úkony (právní jednání) jsou vadné pro nedostatek vážné
vůle. Má-li být právním úkonem učiněným „naoko“ (simulovaným právním úkonem)
zastřen jiný právní úkon (disimulovaný právní úkon), je předstíraný
(simulovaný) právní úkon neplatný (srov. § 4 a § 18 zák. práce a § 41a odst. 2
obč. zák.). Splňuje-li však tento právní úkon současně náležitosti
disimulovaného právního úkonu, je platný – za podmínky, že svým obsahem nebo
účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází a že se ani nepříčí dobrým mravům
(srov. § 4 a § 18 zák. práce, § 39 obč. zák.) - disimulovaný právní úkon (srov. § 4 a § 18 zák. práce a § 41a odst. 1 obč. zák.). Posouzení, zda určitý právní
úkon je simulovaný nebo disimulovaný, nezáleží na tom, co jednající osoby
(zejména v zájmu „úspěšné“ simulace nebo disimulace) projevily nebo jak svůj
právní úkon označily, ale na obsahu právního úkonu a jeho pravé (skutečné)
povaze. Smlouvy a jiné právní úkony (právní jednání) se – jak vyplývá se shora
uvedeného - vždy neposuzují jen podle toho, co si přejí smluvní strany a co
projevily jako svoji vůli ve smlouvě nebo jiném právním úkonu, a celý právní
úkon (právní jednání) tedy nelze mechanicky a formalisticky pokládat za výraz
„autonomního projevu vůle smluvních stran“. Z tohoto hlediska tak nemůže obstát
smlouva, v níž strany projevily vůli být si zaměstnavatelem a zaměstnancem,
když tím jen zastíraly to, že si ve skutečnosti smluvně upravily podmínky, za
nichž bude ve společnosti vykonávána funkce statutárního orgánu (člena
statutárního orgánu). Jinak by ustanovení § 41a obč. zák., jež předepisuje, jak
má být s určitým právním úkonem naloženo, i když to neodpovídá projevené vůli
stran, bylo obsolentním (nepoužitelným, neúčinným). Ochrana svobodného,
autonomního projevu vůle smluvních stran nemůže být zástěrkou toho, aby činila
legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva. V řízení nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že by všechny znaky uvedené v
ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zák. práce, ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným, vzniklém na základě jmenování žalovaného do funkce
generálního ředitele u žalobkyně a manažerské smlouvy ze dne 23. 1. 2007, byly
naplněny. Protože nebylo možné, aby pracovněprávní vztah pro výkon funkce
statutárního orgánu (jeho člena) byl založen jinou smlouvou mezi žalobkyní a
žalovaným, je zřejmé, že jmenováním do funkce generálního ředitele u žalobkyně
nebyl mezi žalobkyní a žalovaným platně založen pracovní poměr (pracovněprávní
vztah), a že uzavřená manažerská smlouva na výkon této funkce je neplatná. Žalovaný tak nemohl funkci generálního ředitele u žalobkyně vykonávat ve
vztahu, který by se řídil zákoníkem práce. Jestliže odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku (ve shodě se soudem
prvního stupně) uzavřel, že manažerská smlouva ze dne 23. 1.
2007 neřeší
existenci pracovního vztahu mezi účastníky jako takovou, nýbrž toliko pracovní
a platové podmínky žalovaného ve funkci generálního ředitele, že tato smlouva v
plném rozsahu ruší manažerskou smlouvu ze dne 16. 12. 2004, a že, nebyl-li
žalovaný zaměstnancem žalobkyně [žalovaný vykonával práce u žalobkyně z titulu
funkce předsedy představenstva (jde tak o obchodněprávní vztah)], žalovaná
částka představující (pohyblivou) složku mzdy, žalovanému nenáleží, rozhodl
správně v souladu se shora uvedenými závěry. Správný je tudíž i jeho závěr, že
je vyloučeno aplikovat na daný vztah mezi účastníky ustanovení § 19 odst. 2
zák. práce a žalovanému proto nemůže náležet náhrada škody podle tohoto
ustanovení zákoníku práce. Důvodná není ani námitka dovolatele, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, v rozporu se zákonem „přezkoumával skutková
zjištění soudů nižších stupňů a teprve po tomto přezkoumání a změně skutkového
zjištění soudů prvého a druhého stupně vyslovil právní názor, že jsou jmenování
i manažerská smlouva neplatná“. Jak totiž vyplývá z odůvodnění dovolatelem
citovaného rozsudku ze dne 21. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3822/2012-218, dovolací
soud nepřezkoumával skutková zjištění ani skutkové závěry soudů, ale toliko
právní posouzení věci z hlediska důvodů uvedených v dovolání. Soudy rovněž
zavázal pouze svým právním názorem, nikoli nějakými jinými skutkovými závěry.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni
náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátkou ve výši
5.000,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokátky vznikly žalobkyni
náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k
tomu, že zástupkyně žalobkyně, advokátka JUDr. Lenka Příkazská, osvědčila, že
je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyni za
dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši
1.113,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaný je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč
žalobkyni zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení
zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu