ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce Ing. O. V., proti žalovanému JUDr. T. P., advokátovi se
sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dušní č. 866/22, jako insolvenčnímu správci
dlužníka Pražské stavební bytové družstvo se sídlem v Praze 5, Na Hutmance č.
7/300, IČO 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v
Praze 5 – Smíchově, Jindřicha Plachty č. 3163/28, o 124.020,- Kč s úroky z
prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 314/2009, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května
2013 č. j. 23 Co 349/2011-137, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25.
října 2010 č. j. 23 C 314/2009-84, opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 19. ledna 2012 č. j. 23 C 314/2009-104, se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 24. 11. 2009
domáhal, aby mu žalovaný zaplatil mzdu za období měsíců duben až září 2009 ve
výši 124.020,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež
specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že od 1. 1. 2004 byl u Pražského
stavebního bytového družstva, na jehož majetek byl dne 20. 4. 2009 usnesením
Městského soudu v Praze č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256 prohlášen konkurs,
zaměstnán na základě pracovní smlouvy o vedlejším pracovním poměru ze dne 31.
12. 2003, v níž byla sjednána „základní mzda“ ve výši 10.000,- Kč měsíčně,
která byla dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 18. 12. 2008 zvýšena na 30.000,-
Kč, že dne 28. 7. 2009 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 24.
7. 2009 podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu organizačních
změn, že žalovaný mu vyplatil pouze mzdu za měsíc březen 2009, to však s
prodlením až dne 25. 6. 2009, a že mzdu za měsíce duben až září 2009, jejíž
čistá výše činí „dle výplatní pásky“ 20.670,- Kč měsíčně, žalovaný až doposud
žalobci neuhradil.
Žalovaný namítal, že pracovní smlouva o vedlejším pracovním poměru, uzavřená
mezi žalobcem a Pražským stavebním bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 a změněná
dodatkem ze dne 18. 12. 2008, podle níž měl žalobce v pracovním poměru
sjednaném na dobu, po kterou bude současně členem představenstva Pražského
stavebního bytového družstva, vykonávat práci „manažera pro komunikaci s
veřejností“, je absolutně neplatná, neboť žalobce od 3. 10. 2005 vykonává
funkci člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva a „je
zjevné, že obsah funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového
družstva je zcela totožný s náplní pracovní pozice žalobce v Pražském stavebním
bytovém družstvu dle pracovní smlouvy“, a žalovaný proto není povinen vyplácet
žalobci žádnou mzdu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 10. 2010 č. j. 23 C 314/2009-84
opraveným usnesením ze dne 19. 1. 2012 č. j. 23 C 314/2009-104 uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci 124.020,- Kč s úroky z prodlení ve výši,
z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení 42.891,- Kč k rukám advokátky JUDr. Magdy
Rothové. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který byl členem představenstva
Pražského stavebního bytového družstva, na základě pracovní smlouvy uzavřené s
Pražským stavebním bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 vykonával v pracovním
poměru sjednaném na dobu, po kterou bude zároveň členem představenstva, v
rozsahu 40 hodin měsíčně za sjednanou mzdu 10.000,- Kč měsíčně jako „manažer
pro komunikaci s veřejností“ činnosti „administrativního charakteru“,
„dokumentační“ činnost, vyhledávání listin pro podávání žalob v archivu,
přípravu podkladů pro podávání žalob, správu počítačové sítě, digitalizaci
dokumentů, kontrolu bytů, kontrolu majetku a nahlášených oprav, elektronické
kopie dokumentů, analýzy toho, „co se v družstvu vlastně přihodilo“, a „snažil
se s lidmi uzavřít nájemní smlouvy“, že dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 18.
12. 2008 byla mzda žalobce zvýšena na 30.000,- Kč měsíčně, že dne 28. 7. 2009
obdržel žalobce od žalovaného výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c)
zákoníku práce, že měsíční čistá mzda žalobce činila „dle výplatních pásek“
20.670,- Kč a že výplatní termín byl sjednán na každý desátý den v měsíci.
Dospěl k závěru, že pracovní smlouva, která by mohla být vzhledem k ustanovení
§ 20 zákoníku práce ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008 č.
116/2008 Sb. „stižena“ pouze relativní a nikoliv absolutní neplatností, je
platná a že nárok žalobce je důvodný, neboť žalovanému se nepodařilo prokázat,
že by činnost, kterou žalobce vykonával na základě uvedené pracovní smlouvy,
byla činností obsahově totožnou s výkonem činnosti člena představenstva
Pražského stavebního bytového družstva, tedy činností „řídící a rozhodovací“, a
z výčtu činností uvedených žalobcem je naopak patrné, že se jednalo o „práce
podpůrné, pomocné, technického a administrativního charakteru, které nutně
vyžadovala běžná správa tak velkého družstva“. Shledal, že pracovní smlouva
obsahuje všechny podstatné náležitosti podle ustanovení § 34 odst. 1 zákoníku
práce a že pouze na základě skutečností, že byla uzavřena na dobu určitou v
závislosti na trvání výkonu funkce člena představenstva a že „pozice“ byla
označena jako manažer, nelze dovozovat, že je pracovní smlouva neplatná, neboť
zákoník práce umožňuje uzavřít pracovní smlouvu na dobu určitou, která může být
vymezena jakýmkoliv způsobem, jenž umožňuje určit dobu skončení pracovního
poměru, a označení druhu práce „manažer“ samo o sobě nemusí znamenat, že se
jedná o činnost statutárního orgánu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2013 č. j.
23 Co 349/2011-137 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci
samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že její výše „se
určuje částkou 61.952,- Kč“, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení
15.588,- Kč k rukám advokátky JUDr. Magdy Rothové. Shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že žalobce na základě pracovní smlouvy vykonával činnosti,
které svou povahou a charakterem nelze zařadit pod činnosti spadající do
působnosti statutárního orgánu (člena představenstva) družstva, neboť se
jednalo o činnosti, které se vztahují k „praktickému chodu družstva, resp.
uspokojování bytových družstev, resp. uživatelů družstevních bytů“, včetně
správy nemovitostí, jakož i činnosti „technicky specifické“ (např. správa
počítačové sítě). Přihlédl též k tomu, že žalovaný po vyhlášení konkursu tuto
činnost akceptoval a „žádné námitky proti činnosti členů představenstva na
podkladě pracovních smluv neměl“, že za měsíc březen 2009 vyplatil žalobci mzdu
a že v srpnu 2009 mu dal výpověď z pracovního poměru. Dospěl k závěru, že
pracovní smlouva, na podkladě které se žalobce domáhal plnění, byla platná a že
byla uzavřena „v intencích příslušných ustanovení zákoníku práce“, takže
plnění, jehož se žalobce domáhal, „bylo opodstatněné“. Námitky žalovaného, že
pracovní poměr byl založen proto, aby byla zajištěna odměna pro člena
představenstva družstva, že práce žalobce nebyla kontrolována a že žalobce
neměl nadřízeného ani konkrétně stanovenou pracovní dobu, shledal odvolací soud
neopodstatněnými.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že
odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení § 243 odst. 1 obchodního
zákoníku, dovodil-li, že činnosti vykonávané žalobcem nespadají do působnosti
statutárního orgánu družstva, že „tento předpoklad vedl k dalšímu nesprávnému
právnímu posouzení platnosti pracovní smlouvy a oprávněnosti nároku na mzdu z
takové pracovní smlouvy“, že se soudy nijak nevypořádaly s námitkou žalovaného,
že činnosti, které měl žalobce „dle svých slov“ vykonávat, nespadají ani pod
sjednaný druh práce „manažer pro komunikaci s veřejností“, že soudy
„nepřípustně otočily důkazní břemeno v neprospěch žalovaného“, neboť bylo na
žalobci, aby prokazoval, že „se jedná o smlouvu platnou“ a že na jejím základě
a v jejím rámci vykonával činnost odlišnou od činnosti statutárního orgánu, a
že odvolací soud pouze přejal závěry soudu prvního stupně, aniž by se k
námitkám žalovaného sám vyjádřil. Žalovaný je přesvědčen, že činnosti, které
žalobce vykonával, spadají do působnosti statutárního orgánu, neboť podle čl.
67 odst. 1 stanov Pražského stavebního bytového družstva představenstvo řídí
činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech, pokud nejsou zákonem,
stanovami, nebo rozhodnutím členské schůze vyhrazeny jinému orgánu, a k žádnému
„vydělení“ kompetencí představenstva „směrem k členské schůzi, jinému orgánu
ani zaměstnancům“ v souladu s čl. 70 odst. 3 stanov nedošlo. Má za to, že
pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a Pražským stavebním bytovým družstvem
dne 31. 12. 2003 je absolutně neplatná, a to „nikoli podle ustanovení zákona č.
65/1965 Sb. (tedy zákoníku práce účinného ke dni uzavření pracovní smlouvy)
nebo dokonce podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“, ale podle
ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanovením § 66 obchodního
zákoníku. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že žalobu zamítne, nebo aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl,
neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není
důvod se od ní jakkoli odchýlit, případně je zamítl, neboť napadené rozhodnutí
je správné. Žalobce se ztotožňuje se závěrem soudů, že činnosti, které
vykonával v rámci pracovního poměru, jsou typově odlišné od činností, jež
spadají do působnosti statutárního orgánu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
žalobce, který byl členem představenstva Pražského stavebního bytového
družstva, uzavřel dne 31. 12. 2003 s tímto družstvem pracovní smlouvu o
vedlejším pracovním poměru, v níž se zavázal vykonávat v pracovním poměru
sjednaném na dobu, po kterou bude zároveň členem představenstva družstva, práci
„manažera pro komunikaci s veřejností“ v rozsahu 40 hodin měsíčně za mzdu
sjednanou ve výši 10.000,- Kč měsíčně. Dne 18. 12. 2008 žalobce s Pražským
stavebním bytovým družstvem uzavřel dodatek k pracovní smlouvě ze dne 31. 12.
2003, kterým byla mzda žalobce zvýšena na 30.000,- Kč měsíčně. Usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009 č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256 byl
na majetek Pražského stavebního bytového družstva prohlášen konkurs. Dne 28. 7.
2009 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zákoníku práce z důvodu organizačních změn. Žalovaný nevyplatil
žalobci mzdu za měsíce duben až září 2009 s odůvodněním, že pracovní smlouva
uzavřená mezi žalobcem a Pražským stavebním bytovým družstvem je neplatná.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na
vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek může být v
družstvu v pracovním poměru ten, kdo byl zvolen členem jeho představenstva.
Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Otázku, zda na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi Pražským stavebním
bytovým družstvem a žalobcem byl mezi nimi založen pracovní poměr, je třeba
posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že uvedená pracovní smlouva byla
uzavřena dne 31. 12. 2003 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb.,
č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987
Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č.
231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb.,
č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999
Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č.
257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb.,
č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb. a č. 274/2003 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 29. 2. 2004 (dále jen „zák. práce“) [srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce].
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu
(popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo
družstva nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že
není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti
(družstva) není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák.
práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny
pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti
(družstva) však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena)
statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost
(družstvo) na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru
(nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov.
například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo
108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn.
21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004
sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005, ze dne
16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo
3104/2010 nebo ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3066/2013).
Statutárním orgánem družstva je představenstvo, které řídí činnost družstva a
rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou obchodním zákoníkem nebo
stanovami vyhrazeny jinému orgánu (§ 243 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 – dále
jen „obch. zák.“). Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná
navenek předseda nebo místopředseda; je-li však pro právní úkon, který činí
představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů
představenstva (§ 243 odst. 3 věty druhá a třetí obch. zák.). Představenstvo
plní usnesení členské schůze a odpovídá jí za svou činnost (§ 243 odst. 3 věta
první obch. zák.).
V projednávané věci měl žalobce jako „manažer pro komunikaci s veřejností“
vykonávat na základě pracovní smlouvy uzavřené s Pražským stavebním bytovým
družstvem dne 31. 12. 2003 a doplněné dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 18.
12. 2008 činnosti, které spočívaly – jak bylo soudy zjištěno – například v
kontrole majetku, kontrole uživatelů bytů a nebytových prostor užívaných
nečleny družstva, kontrole nahlášených oprav, vyhotovování protokolů o
kontrole, vyhledávání listin pro podávání žalob v archivu, přípravě podkladů
pro podávání žalob, správě počítačové sítě, digitalizaci dokumentů, činnosti
směřující k uzavírání nájemních smluv, analýzách událostí v družstvu,
pořizování fotodokumentace pro potřeby zástupců družstva nebo v účasti na
soudních jednáních. Tyto činnosti, které soud prvního stupně charakterizoval
jako činnosti „podpůrné“, „pomocné“, „technické“ a „administrativní“, jež
„nutně vyžadovala běžná správa tak velkého družstva“, není možné – též s
přihlédnutím k tomu, že soudy nebylo zjištěno, že by v pracovní smlouvě nebo ve
vnitřních předpisech družstva bylo specifikováno, jaké činnosti je žalobce jako
„manažer pro komunikaci s veřejností“ povinen vykonávat – oddělovat od řízení
činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, v nichž spočívala
podstata funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva,
kterou žalobce zároveň vykonával. Také těmito činnostmi se žalobce podílel na
organizování činnosti družstva a na rozhodování o jeho záležitostech. Od
činností spadajících do výkonu funkce člena statutárního orgánu družstva nelze
oddělovat ani činnosti vykonávané žalobcem v rámci „správy počítačové sítě“,
které odvolací soud označil za činnosti „technicky specifické“, a to i s
ohledem na skutečnost, že ze zjištění soudů nevyplývá, že by se jednalo nikoli
o jednorázové (nahodilé), ale o rozsáhlejší, soustavně nebo pravidelněji
vykonávané činnosti. Jde-li o kontrolní, administrativní a jiné podobné úkony
prováděné žalobcem, nelze přehlédnout, že bez takových činností se do určité
míry neobejde žádná organizační a řídící činnost, a tedy ani výkon funkce člena
představenstva družstva. Výkonem této funkce byla i účast žalobce na soudních
jednáních, neboť v řízení před soudem jedná za právnickou osobu – jak vyplývá z
ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu - její statutární
orgán (jeho předseda nebo člen). Neoddělitelnost činností „manažera pro
komunikaci s veřejností“, které měl žalobce vykonávat na základě pracovní
smlouvy, od výkonu funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového
družstva je zřejmá i z toho, že pracovní poměr byl v pracovní smlouvě ze dne
31. 12. 2003 sjednán pouze na dobu, po kterou bude žalobce zároveň členem
představenstva družstva.
Protože žalobce měl na základě pracovní smlouvy uzavřené s Pražským stavebním
bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 a doplněné dodatkem k pracovní smlouvě ze
dne 18. 12. 2008 jako zaměstnanec v pracovním poměru vykonávat činnost člena
statutárního orgánu (představenstva) tohoto družstva, kterou v pracovním poměru
vykonávat – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze, je uvedená pracovní smlouva
podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce [nikoli podle ustanovení §
39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
účinného do 31. 12. 2013, které na pracovněprávní úkony nedopadá (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo
2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2002)] neplatným právním úkonem a mezi Pražským stavebním
bytovým družstvem a žalobcem proto na jejím základě nemohl vzniknout platný
pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. Závěr odvolacího soudu, že
žalobce má vůči žalovanému právo na zaplacení mzdy sjednané v uvedené pracovní
smlouvě, proto není správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České
republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu
soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu