ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce JUDr. T. P., advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě,
Dušní č. 866/22, jako insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové
družstvo se sídlem v Praze 5, Na Hutmance č. 7/300, IČO 00033243, zastoupeného
Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Jindřicha Plachty
č. 3163/28, proti žalovanému Ing. V. S., zastoupenému JUDr. Magdou Rothovou,
advokátkou se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Prvního pluku č. 320/17, o 11.973,-
Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C
61/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
května 2013 č. j. 23 Co 2/2013-140, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14.
listopadu 2012 č. j. 42 C 61/2010-104 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 24. 5. 2010 domáhal,
aby mu žalovaný zaplatil 11.973,- Kč s úroky z prodlení ve výši a za dobu, jež
specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který je od 19. 6.
2008 členem představenstva Pražského stavebního bytového družstva, na jehož
majetek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009 č. j. MSPH 96
INS 714/2009-A-256 prohlášen konkurs, dne 1. 7. 2008 uzavřel s tímto bytovým
družstvem pracovní smlouvu, podle níž měl v pracovním poměru sjednaném na dobu,
po kterou bude žalovaný současně členem představenstva bytového družstva,
vykonávat práci „technického manažera“ za sjednanou mzdu ve výši 10.000,- Kč
měsíčně, že tato pracovní smlouva je absolutně neplatná, neboť náplň práce
„technického manažera“ je totožná s obsahem funkce člena představenstva
bytového družstva, a že proto žalovanému náležela výhradně odměna za výkon
funkce člena představenstva bytového družstva ve výši 10.000,- Kč, schválená
členům představenstva Pražského stavebního bytového družstva rozhodnutím
členské schůze tohoto družstva konané ve dnech 8. a 9. 11. 2004 jako „základní
měsíční plat“. Nad rámec této odměny však bylo žalovanému neoprávněně vyplaceno
3.287,- Kč za měsíc prosinec 2008, 3.000,- Kč za měsíc leden 2009, 2.686,- Kč
za měsíc únor 2009 a 3.000,- Kč za měsíc březen 2009, tj. celkem 11.973,- Kč.
Tato částka byla žalovanému vyplacena bez právního důvodu, protože její
vyplacení „nebylo schváleno členskou schůzí Pražského stavebního bytového
družstva“. Žalobce proto dopisem ze dne 3. 9. 2009 vyzval žalovaného k vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 11.973,- Kč.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2010 č. j. Ncp 1749/2010-19
rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné
okresní soudy a že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena k
dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 11. 2012 č. j. 42 C 61/2010-104
zamítl žalobu a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 13.008,- Kč k rukám advokátky JUDr. Magdy Rothové. Dovodil, že
pracovní smlouva uzavřená mezi žalovaným a Pražským stavebním bytovým družstvem
dne 1. 7. 2008 „je sjednána platně a obsahuje všechny podstatné náležitosti
vyžadované § 34 odst. 1 zákoníku práce“ a že při posuzování platnosti pracovní
smlouvy nelze vycházet pouze z označení druhu práce v pracovní smlouvě
(„technický manažer“), ale je třeba zabývat se povahou činností, které žalovaný
pro družstvo vykonával. Zjistil, že žalovaný vykonával činnosti
„administrativní, dokumentační“ a činnosti „spojené s běžným chodem družstva“,
které podle názoru soudu prvního stupně nespadají do výkonu funkce statutárního
orgánu družstva a které spočívaly například v kontrole stavu objektů, účasti
při „dohledu nad průběhem prací a přebírání hotového díla na Barrandově a
Chodově“, zajišťování oplášťování komínů v Čenětické ulici, jízdách do
Hornbachu, vyhledávání dokumentů v archivu družstva, přípravě smluv k převodům
bytů v roce 2009, vyúčtování záloh za služby pro objekt Barrandov v roce 2007,
předávání podkladů insolvenčnímu správci a v dalších činnostech, že dne 5. 11.
2003 rozhodla mimořádná členská schůze družstva o „odměňování práce členů
představenstva“ tak, že „budou pobírat základní měsíční plat s výjimkou
ředitele družstva a pohyblivou složku platu v maximální výši 300 %“, a že
náhradní členská schůze konaná ve dnech 8. a 9. 11. 2004 usnesení mimořádné
členské schůze ze dne 5. 3. 2003 „potvrdila“. Soud prvního stupně má za to, že
členská schůze družstva rozhodovala o výši mzdy pro členy představenstva a že
se nejednalo o odměnu za výkon funkce členů statutárního orgánu. Dospěl proto k
závěru, že žalobcem uplatňovaná částka 11.973,- Kč byla žalovanému vyplacena
„jako část mzdy nad rámec částky 10.000,- Kč na základě pracovněprávního
vztahu“, že výše této částky „se pohybovala v mezích řádně schválených členskou
schůzí“ družstva, a že se tedy nejednalo o plnění poskytnuté žalovanému bez
právního důvodu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2013 č. j. 23
Co 2/2013-140 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé,
změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 11.374,- Kč k rukám advokátky
JUDr. Magdy Rothové, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů odvolacího řízení 4.549,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Magdy Rothové.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že plnění, jehož se žalobce po
žalovaném domáhá, bylo „řádně vyplaceno jako část mzdy nad rámec částky
10.000,- Kč na základě pracovněprávního vztahu, přičemž výše částky se
pohybovala v mezích řádně schválených členskou schůzí družstva“, a uzavřel, že
v odvolacím řízení „nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést odvolací soud k
odlišným závěrům než k těm, co učinil soud prvního stupně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že mzda,
sjednaná v pracovní smlouvě uzavřené mezi žalovaným a Pražským stavebním
bytovém družstvem dne 1. 7. 2008 „pevnou částkou“ ve výši 10.000,- Kč měsíčně,
nemohla být „jednostranně navýšena“ rozhodnutím členské schůze družstva, a že
proto bylo vyplacení částek přesahujících 10.000,- Kč měsíčně v rozporu s
ujednáním o výši mzdy v pracovní smlouvě, která „nestanovila žádnou možnost
vyplácení mimořádných odměn“. Zdůrazňuje, že členská schůze Pražského
stavebního bytového družstva, která rozhodovala „nikoli o platu zaměstnanců ve
smyslu zákoníku práce, nýbrž o odměnách členů statutárního orgánu ve smyslu
obchodního zákoníku“, neměla „ani ze zákona, ani dle stanov PSBD žádnou
pravomoc činit rozhodnutí týkající se pracovněprávních vztahů“ a že tuto
„pravomoc“ mělo výlučně představenstvo družstva. Pracovní smlouvy uzavřené mezi
Pražským stavebním bytovém družstvem a členy jeho představenstva jsou podle
názoru dovolatele absolutně neplatné, neboť „obsahem závazku byl výkon týchž
činností, ke kterým byli povinni z titulu výkonu funkcí členů statutárního
orgánu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žalobě vyhovuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalovaný,
který byl ode dne 19. 6. 2008 členem představenstva Pražského stavebního
bytového družstva, uzavřel dne 1. 7. 2008 s tímto družstvem pracovní smlouvu, v
níž se zavázal vykonávat v pracovním poměru sjednaném na dobu, po kterou bude
zároveň členem představenstva družstva, práci „technického manažera“ v rozsahu
čtyřiceti hodin týdně za mzdu sjednanou ve výši 10.000,- Kč měsíčně. Usnesením
členské schůze Pražského stavebního bytového družstva konané dne 8. a 9. 11.
2004 bylo „potvrzeno“ usnesení mimořádné členské schůze ze dne 5. 11. 2003,
jímž bylo rozhodnuto, že členové představenstva družstva (s výjimkou ředitele
družstva) budou pobírat „základní plat“, a jímž byla schválena „pohyblivá
složka odměny členů představenstva v maximální výši 300 % základního platu“.
Žalovanému bylo Pražským stavebním bytovým družstvem postupně vyplaceno
13.287,- Kč (za měsíc prosinec 2008), 13.000,- Kč (za měsíc leden 2009),
12.686,- Kč (za měsíc únor 2009) a 13.000,- Kč (za měsíc březen 2009).
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009 č. j. MSPH 96 INS
714/2009-A-256 byl na majetek Pražského stavebního bytového družstva prohlášen
konkurs. Žalobce dopisem ze dne 3. 9. 2009 vyzval žalovaného k vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého mu vyplacením mzdy za měsíce srpen 2008 až
červen 2009 vzhledem k neplatnosti pracovní smlouvy, neboť náplní pracovního
poměru byl výkon činnosti statutárního orgánu.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na
vyřešení otázky hmotného práva, zda peněžité plnění vyplacené žalovanému
Pražským stavebním bytovým družstvem za měsíce prosinec 2008 až březen 2009,
jehož vrácení se žalobce po žalovaném domáhá, je plněním z pracovněprávního
vztahu. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Otázku, zda na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi Pražským stavebním
bytovým družstvem a žalovaným byl mezi nimi založen pracovněprávní vztah, je
třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že uvedená pracovní
smlouva byla uzavřena dne 1. 7. 2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č.
296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů
č. 121/2008 Sb. a č. 126/2008 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném
do 30. 9. 2008 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. nález
Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném do 19. 10. 2008 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu
(popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo
družstva nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že
není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti
(družstva) není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zák.
práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny
pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti
(družstva) však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena)
statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost
(družstvo) na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru
(nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov.
například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo
108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn.
21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004
sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005, ze dne
16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009 nebo ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo
3104/2010).
Statutárním orgánem družstva je představenstvo, které řídí činnost družstva a
rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou obchodním zákoníkem nebo
stanovami vyhrazeny jinému orgánu (§ 243 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 – dále
jen „obch. zák.“). Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná
navenek předseda nebo místopředseda; je-li však pro právní úkon, který činí
představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů
představenstva (§ 243 odst. 3 věty druhá a třetí obch. zák.). Představenstvo
plní usnesení členské schůze a odpovídá jí za svou činnost (§ 243 odst. 3 věta
první obch. zák.).
V posuzovaném případě měl žalovaný jako „technický manažer“ vykonávat na
základě pracovní smlouvy uzavřené s Pražským stavebním bytovým družstvem dne 1.
7. 2008 činnosti, která spočívaly – jak bylo soudy zjištěno - například v
kontrole stavu objektů, účasti při „dohledu nad průběhem prací a přebírání
hotového díla na Barrandově a Chodově“, zajišťování opláštění komínů v
Čenětické ulici, jízdách do Hornbachu, vyhledávání dokumentů v archivu
družstva, přípravě smluv k převodům bytů v roce 2009, vyúčtování záloh za
služby pro objekt Barrandov v roce 2007 nebo předávání podkladů insolvenčnímu
správci. Tyto činnosti, které soud prvního stupně charakterizoval jako činnosti
„administrativní“, „dokumentační“ a „spojené s běžným chodem družstva“, není
možné oddělovat od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech,
v nichž spočívala podstata funkce člena představenstva Pražského stavebního
bytového družstva, kterou žalovaný zároveň vykonával. Také těmito činnostmi, z
nichž většina má povahu plnění jednorázových úkolů, se žalovaný podílel na
organizování činnosti družstva a na rozhodování o jeho záležitostech. Jde-li o
administrativní a jiné podobné úkony prováděné žalovaným, nelze přehlédnout, že
bez takových činností se do určité míry neobejde žádná organizační a řídící
činnost, a tedy ani výkon funkce člena představenstva družstva. Neoddělitelnost
činností „technického manažera“, které měl žalovaný vykonávat na základě
pracovní smlouvy, od výkonu funkce člena představenstva Pražského stavebního
bytového družstva je zřejmá i z toho, že pracovní poměr byl sjednán pouze na
dobu, po kterou bude žalovaný zároveň členem představenstva
družstva.
Protože žalovaný měl na základě pracovní smlouvy uzavřené s Pražským stavebním
bytovým družstvem dne 1. 7. 2008 jako zaměstnanec v pracovním poměru vykonávat
činnost člena statutárního orgánu (představenstva) tohoto družstva, kterou v
pracovním poměru vykonávat - jak vyplývá z výše uvedeného – nelze, je uvedená
pracovní smlouva podle ustanovení § 39 obč. zák. (srov. § 18 zák. práce)
neplatným právním úkonem, jehož neplatnosti se žalobce dovolal (§ 20 zák.
práce), a mezi Pražským stavebním bytovým družstvem a žalovaným proto nemohl na
základě ní vzniknout pracovněprávní vztah. Závěr odvolacího soudu, že plnění,
jehož se žalobce po žalovaném domáhá, bylo žalovanému vyplaceno jako část mzdy
na základě pracovněprávního vztahu, proto nemůže být správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky
rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro
Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu