21 Cdo 2999/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní
věci žalobkyně StříRa, spol. s r. o. se sídlem v Novém Hrádku, Náchodská č. 60,
IČO 49686666, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé
Skále, Vranové 1. díl 397, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna
Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, o
zaplacení 60.476,- Kč s příslušenstvím, za účasti J. S., jako vedlejšího
účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem
se sídlem v Malé Skále, Vranové 1. díl 397, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
8 pod sp. zn. 28 C 221/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 55 Co 345/2015-114, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 60.476,- Kč spolu se zákonným
úrokem z prodlení od 1. 9. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím,
že vedlejší účastník J. S. je jediným společníkem a jednatelem žalobkyně, která
vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 18. 10. 1993, že předmětem činnosti
žalobkyně jsou stavební práce a že „podnikání je založeno na osobním výkonu
práce společníka, jednatele a zaměstnance žalobkyně v jedné osobě“, kterým je
vedlejší účastník. „Šlo prakticky o živnostenskou činnost fyzické osoby,
vykonávanou pod právní formou společnosti s ručením omezeným.“ „V
zaměstnaneckém poměru s druhem práce minér – kopáč je vedlejší účastník na
základě pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 1994.“ „Záměrem vedlejšího účastníka bylo
zajistit si co nejjistější sociální postavení, kdyby se něco stalo.“ „Proto si
platil z vlastní mzdy řádně a včas úrazové pojištění pojišťovně Kooperativa.“
Dne 18. 11. 2010 vykonával vedlejší účastník stavební práce v rodinném domě v
H. a při této práci došlo k pracovnímu úrazu, jehož následkem bylo roztržení
měkkých tkání u prstů levé ruky. V důsledku tohoto úrazu byl v pracovní
neschopnosti od 19. 11. 2010 do 30. 4. 2011 a ztráta na výdělku u něj činila
51. 226,- Kč, náhrada za bolest činí 9.000,- Kč. Uspokojení nároku na
odškodnění bylo uplatněno ze zákonného pojištění odpovědnosti žalobkyně u
žalované. Žalovaná však odmítá plnění platit. Žalovaná uvedla, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a vedlejším
účastníkem je neplatná, protože ji podepsala tatáž osoba na straně zaměstnance
i zaměstnavatele, jde o protichůdnost zájmů obou stran, a že povinností
žalované je vyplatit pojistné plnění za pracovní úraz v případě, že má
zaměstnavatel se zaměstnancem uzavřen pracovněprávní vztah, toto však splněno
nebylo. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, č. j. 28 C 221/2012-49,
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že v uvedeném případě došlo ze strany
žalobkyně a vedlejšího účastníka v jedné osobě k obejití vyhlášky č. 125/1993
Sb., která upravuje odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu
nebo nemoci z povolání, a to tak, že přestože úmyslem žalobkyně a vedlejšího
účastníka nebylo ve skutečnosti uzavřít pracovněprávní vztah, tak aby získala
zaměstnance, který pro ni bude vykonávat práci, která je předmětem činnosti
zaměstnavatele, žalobkyně uzavřela s žalovanou pojistnou smlouvu o odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu způsobenou při pracovním úraze nebo nemoci z povolání. Sama žalobkyně i vedlejší účastník v jedné osobě uvedli, že cílem uzavření
pracovní smlouvy bylo zajistit si co nejlepší sociální postavení a získat
důvěru obchodních partnerů, ale ve skutečnosti se jednalo o živnostenskou
činnost fyzické osoby. Dospěl k závěru, že takový právní úkon je neplatný
jednak pro obcházení zákona a jednak proto, že nebyl učiněn vážně (neexistovala
skutečná vůle získat zaměstnance).
Pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a
vedlejším účastníkem je neplatná také z důvodu, že rozdílnost zájmů
zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku
pracovního poměru, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový úkon
stejná osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže
odpovídajícím způsobem hájit zájmy zaměstnance a současně zaměstnavatele. Protože mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem neexistoval pracovněprávní vztah,
nevznikla žalované povinnost hradit škodu. K odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 21. 10. 2015, č. j. 55 Co 345/2015-114, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který je v
souladu s judikaturou soudů, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance
při uzavírání pracovní smlouvy je dána už tím, že chtějí sjednat smlouvu pro
sebe co nejvýhodnější, že tedy rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance
při uzavírání pracovní smlouvy tak vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila
takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy
jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem (současně) hájit své
zájmy jako zaměstnanec a zájmy společnosti jako zaměstnavatele, a že takový
právní úkon je neplatný podle ust. § 242 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce. Za nepřípadný označil odkaz odvolatelů na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 21 Cdo 3042/2013, neboť faktickým
pracovním poměrem se rozumí právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba
koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou
práci), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva. Závislou
prací (§ 2 odst. 4 a 5 zákoníku práce) je práce, která je vykonávána ve vztahu
nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele,
podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává
osobně. Pro závislou práci v rozporu s činností samostatně výdělečnou je tedy
typická nadřízenost a podřízenost subjektů, kteří práci vykonávají, tento
charakteristický znak závislé práce však vztah mezi žalobkyní a vedlejším
účastníkem nenaplňoval, proto mezi nimi nemohl vzniknout ani tzv. faktický
pracovní poměr. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že
nesouhlasí s nesprávným právním posouzením věci, s neexistencí řádného, popř. faktického pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem J. S.
Navrhla, aby „Nejvyšší soud přehodnotil (změnil) svoji dosavadní judikaturu,
která spočívá na právním názoru, že již samotný fakt, kdy jedna a tatáž fyzická
osoba jedná jak za zaměstnavatele, tak i za zaměstnance, zakládá absolutní
neplatnost pracovní smlouvy a ani později neumožňuje vznik řádného
pracovněprávního, případně i faktického pracovněprávního vztahu pro tu
překážku, že jedna a tatáž fyzická osoba nemůže být současně osobou, která
řídí, organizuje a kontroluje práci stejné osoby jako zaměstnance, druhé strany
pracovněprávního vztahu“, a aby „Nejvyšší soud neshledával střet zájmů jen v
samotném faktu, že zájmy zaměstnavatele a zaměstnance jsou vždy rozdílné, ale
aby zkoumal, nakolik v průběhu trvání konkrétního pracovněprávního vztahu
nastal nějaký skutečný střet zájmů a v čem spočíval“. V předmětné věci byla
pracovní smlouva uzavřená dne 3. 1. 1994 na druh práce minér – kopáč
oboustranně dlouhodobě bez problémů plněna, k žádnému střetu zájmů nedocházelo,
mzda zaměstnance byla řádně zdaňována jako příjem ze závislé činnosti, byly
prováděny odvody na zdravotní a sociální pojištění, bylo placeno žalované a
přijímáno žalovanou pojistné na zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele,
nikdo nezpochybňoval, že by J. S. nebyl zaměstnancem žalobkyně. Až když k úrazu
došlo (18. 11. 2010), obrátila se žalovaná k likvidaci „zády“ s argumentem, že
k úrazu nedošlo v rámci řádného nebo i faktického pracovněprávního vztahu a
proto na něj zákonné pojištění nedopadá. „Znamená to, že fyzická osoba jako
jediný společník a jednatel společnosti nemůže být současně zaměstnancem této
společnosti, protože nemůže řídit sebe sama, a to ani při výkonu pracovní
činnosti nejednatelské (mimo obchodní vedení společnosti), a nemůže se na ni
vztahovat zvýšená ochrana zaměstnanců před riziky práce? Takový výklad ale nutí
společnost s ručením omezeným, aby volila jen určitou právní formu pracovní
činnosti, při které ovšem není pracující chráněn proti rizikům práce jako
zaměstnanec, to narušuje svobodu výběru právních forem práce pro společnost.“
Dovolatelka nastoluje právní otázku, „zda může vzniknout a posléze trvat řádný
pracovněprávní vztah (pracovní poměr) nebo faktický pracovněprávní vztah za
situace, kdy jedna a tatáž fyzická osoba právně jednala za zaměstnavatele (jako
její jednatel) a současně právně jednala „na druhé straně“ tohoto právního
vztahu „za sebe“ jako zaměstnance, kdy předmětem pracovní činnosti v tomto
konkrétním právním vztahu nebyly činnosti, které by spadaly do věcné působnosti
a pravomoci jednatele, a zda a nakolik se v takovém právním vztahu uplatní
zásada, že neplatnost právního úkonu, pokud by ji nezpůsobil zaměstnanec
výlučně sám, mu nemůže být na újmu na nárocích, vyplývajících z výkonu práce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby ho vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl.
II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky, zda fyzická osoba jako jediný společník a jednatel společnosti
nemůže být současně zaměstnancem této společnosti, zda může mezi takovými
účastníky vzniknout pracovněprávní vztah, která dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není
opodstatněné. Žalobkyně nesouhlasí – jak vyplývá z obsahu dovolání – se závěrem soudů, že
mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem nedošlo k uzavření pracovního poměru ani
k existenci faktického pracovního vztahu. Otázku vzniku pracovního poměru
(faktického pracovního vztahu) mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem je třeba
posuzovat - vzhledem k tomu, že k jeho vzniku mělo dojít k 3. 1. 1994 – podle
zákoníku práce ve znění do 31. 5. 1994, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zák. práce“). Právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev
vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které
právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240 odst. 1 zák. práce). Právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo jej obchází
nebo se jinak příčí zájmům společnosti, je neplatný [§ 242 odst. 1 písm. a)
zák. práce]. Neplatný je také právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně,
určitě nebo srozumitelně [§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právním úkonům, ani ten,
jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (§ 14 odst. 2 zák. práce). Pracovní smlouva jako dvoustranný právní úkon, který směřuje ke vzniku
pracovního poměru, je výsledkem smluvního jednání, do něhož obě smluvní strany
zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a
výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že -
objektivně vzato - chtějí sjednat pracovní smlouvu pro sebe co nejvýhodnější
(druh práce, místo výkonu práce, pracovní dobu, odměnu za práci apod.) a nic na
tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v
tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná. Vždy jde pouze o odraz aktuální situace na trhu práce, přičemž – jak vyplývá z
uvedeného - výsledek jednání nic nevypovídá o rozdílností zájmů obou stran při
sjednávání pracovní smlouvy.
Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při
uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo
jiného pracovněprávního vztahu, proto vylučuje, aby jménem zaměstnavatele
učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem
smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem
„současně“ hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy jiné osoby jako
zaměstnavatele (srov. právní názory uvedené například v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010 nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3053/2010). Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom,
že pracovní smlouva ze dne 3. 1. 1994, kterou uzavřel J. S. (vedlejší účastník)
svým jménem jako zaměstnanec a zároveň též jménem žalobkyně (jako její
jednatel) jako zaměstnavatele, je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a)
zák. práce pro střet zájmů (§ 14 odst. 2 zák. práce) neplatná, je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud na tomto právním
názoru nemá důvod cokoliv měnit. Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240 odst. 1 zák. práce). Sama okolnost, jak je právní úkon (i dvoustranný) označen, není
pro jeho posouzení rozhodná. Rozhodující je posouzení obsahu projevu vůle, tedy
zjištění, co bylo skutečně projeveno. Podmínkou zároveň je, že vůle musí být
svobodná a vážná, projev určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný
[§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Zatímco pracovní poměr je charakterizován
tím, že zaměstnanec vykonává činnost podle pokynů zaměstnavatele, ve stanovené
pracovní době, na jeho riziko a jejím cílem je plnění úkolů zaměstnavatele, je
předmětem „podnikatelského“ vztahu soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku
(§ 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník, ve znění účinném do 28. 7. 1994). Se soudy lze souhlasit také v tom, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobkyní
J. S. dne 3. 1. 1994 je neplatná také proto, že nebyla učiněna vážně, neboť
cílem uzavření pracovní smlouvy – jak žalobkyně i J. S. v jedné osobě uvedli –
bylo „zajistit si pro J. S. s ohledem na jeho činnost co právně nejjistější
sociální postavení“. Zohlednit nelze ani námitku dovolatelky, že „mezi žalobkyní J. S. existoval
faktický pracovněprávní vztah“. Pracovněprávní vztahy vznikají "při účasti na společenské práci" mezi
zaměstnavateli a zaměstnanci (srov. § 1 odst. 1 zák. práce), tedy, řečeno
jinak, za pracovněprávní se považují takové právní vztahy, které vznikají při
výkonu a v souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro
zaměstnavatele.
Pracovněprávní vztah je charakterizován tím, že zaměstnanec
vykonává činnost osobně pro zaměstnavatele, ve vztahu podřízenosti
zaměstnavateli, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a na jeho
nebezpečí (odpovědnost), za úplatu (mzdu) a zpravidla v pracovní době a na
pracovišti. Základním znakem závislé práce (na rozdíl od občanskoprávních a
obchodních vztahů) je skutečnost, že tato práce je vykonávána ve vztahu
nadřízenosti a podřízenosti mezi smluvními stranami. Zaměstnavatel je oprávněn
dávat zaměstnanci pokyny a zaměstnanec je povinen tyto pokyny respektovat. Pracovněprávní vztahy vytvářejí zvláštní osobní vztah mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem se zvláštními právy a povinnostmi na obou stranách. Jedině
jsou-li splněny všechny tyto předpoklady, jedná se o pracovněprávní vztah. Předmětem úpravy obsažené v zákoníku práce nebyly v rozhodné době (a ani v
současnosti nejsou) právní vztahy, v nichž nejde o výkon závislé práce. Právní
vztahy, v nichž nejde o výkon závislé práce, se nemohou podrobit režimu
zákoníku práce ani na základě vůle stran. Zákoník práce je samostatný právní
kodex, kterým se řídí pracovněprávní vztahy v něm vymezené. Úpravu zákoníku
práce nelze „nabízet k volnému užití každému, komu se jeho režim líbí“ (použít
ji podle potřeb jednajících). Zákoník práce popsaným způsobem zakazuje, aby
jeho režim byl vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké
vznikají při výkonu závislé práce nebo v souvislosti s výkonem závislé práce. V projednávané věci žalobkyně i J. S. (v jedné osobě) uvedli, že „podnikání
žalobkyně bylo založeno na osobním výkonu práce společníka a jednatele J. S.,
že šlo prakticky o živnostenskou činnost fyzické osoby, vykonávanou pod právní
formou společnosti s ručením omezeným, ale že J. S. se rozhodl upravit si svůj
vztah ke společnosti jako zaměstnanecký a že cílem pracovní smlouvy bylo
zajistit si do budoucna co právně nejjistější sociální postavení a získat
důvěru obchodních partnerů“. Vztah žalobkyně a J. S., který „prováděl za
společnost stavební práce pro zákazníky“, „sám si obstarával a sjednával
zakázky“ a vykonával „individuální manuální stavební práce“, nenaplňuje znaky
nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele (ve vztahu
„nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance“), neboť zde nebyl
nikdo, kdo by byl J. S. nadřízen, mohl by mu dávat pokyny k výkonu jeho
činnosti a mohl by jeho činnost kontrolovat, ale jedná se o výkon nezávislé
práce na základě živnostenského oprávnění. Protože mezi žalobkyní a J. S. neexistoval pracovní poměr ani jiný pracovněprávní vztah, nemohla být žalovaná
zavázána k zaplacení škody podle vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví
podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu při
pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Jestliže mezi žalobkyní a J. S.
nikdy nevznikl ani neexistoval pracovněprávní
vztah, který by podléhal zákoníku práce, nemůže se ve věci – jak se mylně
domnívá dovolatelka – uplatnit zásada, že neplatnost právního úkonu nemůže být
zaměstnanci na újmu, jestliže ji nezpůsobil výlučně sám, neboť ta vyjadřuje
zvýšenou ochranu zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Nepřípadný je i poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016,
sp. zn. I. ÚS 190/15, neboť Ústavní soud se ve zmiňovaném nálezu zabýval
otázkou přípustnosti tzv. „souběhu funkcí“ (tedy, zda člen statutárního orgánu
může vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním
vztahu), která na daný případ nedopadá. Dovolatelka totiž přehlíží, že soudy v
projednávané věci vycházely z jiného skutkového stavu. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.
s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu
nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu