21 Cdo 1837/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně M. O. (dříve H.), zastoupené JUDr. Janem Streličkou,
advokátem se sídlem v Brně, Veselá č. 163/12, proti žalovanému TVARBET MORAVIA,
a. s. se sídlem v Hodoníně, Dolní Valy č. 3739/4, IČO 13690558, zastoupenému
JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova č. 791/25, o
34.850,- Kč a 5.011,67 EUR s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve
Vyškově pod sp. zn. 7 C 106/2006 a 7 C 185/2007, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. prosince 2013 č. j. 49 Co
22/2012-257, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10.
listopadu 2011 č. j. 7 C 106/2006-151 (s výjimkou výroků, kterými byla žaloba
zamítnuta co do 1.069,- Kč a 2.420,28 EUR s úroky z prodlení) se zrušují a věc
se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobami podanými u Okresního soudu ve Vyškově dne 4. 4. 2006 a
dne 28. 5. 2007 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 34.850,- Kč s úroky z
prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedla, a 5.011,67 EUR s 3 % úrokem
z prodlení od 15. 11. 2004 do zaplacení. Žaloby zdůvodnila zejména tím, že dne
16. 2. 2004 uzavřela se žalovaným pracovní smlouvu na „funkci referenta
cestovní kanceláře“ s místem výkonu práce „pobočky CK Kontakt Moravia Hodonín“,
že pracovala na provozovnách ve Vyškově, Sušilova č. 3 a v Hodoníně, Národní
třída č. 30, že změnou pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 2004 byl pracovní poměr
sjednaný na dobu do 30. 9. 2004 změněn na dobu neurčitou, že mzdovým výměrem ze
dne 16. 2. 2004 jí byla určena základní mzda ve výši 5.700,- Kč měsíčně s tím,
že „osobní ohodnocení mohlo dle hodnocení nadřízeného dosáhnout až 50 %
základního platu“, a že dne 21. 5. 2004 byla žalobkyně vyslána žalovaným na
pracovní cestu do Řecka na ostrov Korfu, kde pro žalovaného pracovala do 23. 9.
2004. Žalovaný nezaplatil žalobkyni za období od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004
sjednanou mzdu ani cestovní náhrady a zaplatil jí pouze sjednanou odměnu z
dohody o provedení práce uzavřené mezi účastníky dne 21. 5. 2004, v níž byl
jako sjednaný pracovní úkol uveden „delegatura Korfu“ s tím, že práce v rozsahu
1 hodina denně za dohodnutou „mzdu“ ve výši 50,- Kč za hodinu měla být zahájena
dne 22. 5. 2004 a ukončena dne 31. 5. 2004, a stravné podle této dohody ve výši
500 Kč za den s odůvodněním, že žalobkyně „měla po dobu trvání pracovní cesty
neplacené volno, o nějž měla údajně požádat“, což žalobkyně popírá.
Okresní soud ve Vyškově - poté, co usnesením vyhlášeným u jednání konaného dne
18. 10. 2007 rozhodl, že se obě tyto věci spojují ke společnému řízení -
rozsudkem ze dne 17. 1. 2008 č. j. 7 C 106/2006-84 opraveným usnesením ze dne
25. 2. 2008 č. j. 7 C 106/2006-91 uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni 27.631,- Kč a 2.591,38 EUR s úroky z prodlení ve výši, z částek a za
dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do částek 7.219,- Kč a 2.420,28 EUR s úroky
z prodlení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Poté, co zjistil, že žalobkyně vykonávala podle pracovní smlouvy ze dne
16. 2. 2004 u žalovaného práci referentky cestovní kanceláře a že žalovaný
padělal podpisy žalobkyně na „žádostech o neplacené volno“ a na dohodách o
provedení práce ze dne 1. 7. 2004 a ze dne 1. 8. 2004, dovodil, že žalobkyně
byla žalovaným vyslána v době od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 na pracovní cestu
na ostrov Korfu, kde pro něj měla pracovat jako delegátka, a že proto měla za
tuto dobu nárok na „základní mzdu“ ve výši 5.700,- Kč měsíčně a „osobní
ohodnocení“ ve výši 129,40 Kč denně, která odpovídá „dennímu přiznanému a také
vyplacenému průměru osobního ohodnocení“, tj. celkem 33.781,- Kč. Od této
částky soud prvního stupně odečetl částku 6.150,- Kč, která byla žalobkyni
vyplacena žalovaným jako odměna z dohod o provedení práce, jež shledal
neplatnými, neboť „lze jen těžko vymezit, co se rozumí pod pracovním úkolem
delegáta na jednu hodinu měsíčně“. Uzavřel, že za dobu zahraniční pracovní
cesty náleží žalobkyni stravné ve výši 4.990,62 EUR a že po odečtení částky
62.500,- Kč vyplacené jí na stravném žalovaným má žalobkyně nárok na doplatek
ve výši 2.591,38 EUR.
K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 1.
2011 č. j. 49 Co 178/2008-117 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Shledal, že pro posouzení věci je nezbytné zjištění,
jaká byla náplň práce žalobkyně podle pracovní smlouvy a zda a v jakém rozsahu
tuto práci vykonávala i v době od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 v Řecku na ostrově
Korfu, neboť teprve na základě těchto skutečností je možné učinit závěr, „zda
žalobkyně byla žalovaným vyslána na pracovní cestu do Řecka, kde vykonávala
práci podle pracovní smlouvy (popř. vedle dalších prací, které zde pro
žalovaného vykonávala na základě dohody o provedení práce), za kterou jí náleží
mzda a cestovní náhrady“. Uložil proto soudu prvního stupně, aby žalobkyni v
souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytl poučení o povinnosti
tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, jaká byla její náplň práce podle pracovní
smlouvy a zda a v jakém rozsahu tuto práci vykonávala i v době od 21. 5. 2004
do 23. 9. 2004 v Řecku na ostrově Korfu.
Okresní soud ve Vyškově poté rozsudkem ze dne 10. 11. 2011 č. j. 7 C
106/2006-151 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 33.781,- Kč a
2.591,38 EUR s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl,
zamítl žalobu co do částek 1.069,- Kč a 2.420,28 EUR s úroky z prodlení a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni
28.865,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Střelce a České republice „do pokladny
Okresního soudu ve Vyškově“ 7.328,50 Kč. Na základě zjištění, že žalobkyně byla
přijímána do pracovního poměru k žalovanému již s tím, že „v sezonu“ bude
působit jako delegátka v určené destinaci, dovodil, že nelze vycházet jen z
pracovní náplně referenta, která byla určena pro práci v cestovní kanceláři,
ale rovněž z pracovní náplně delegáta, která byla stanovena pro všechny
delegáty v listině nazvané „Povinnosti, pravidla a pokyny pro delegáty“.
Zdůraznil, že v pracovní náplni referenta je uvedeno, že bude plnit příkazy
nadřízených, že „tímto příkazem bylo vyslání na služební cestu“ a že po celou
dobu, kdy žalobkyně působila jako delegátka žalovaného na ostrově Korfu, si
řádně plnila své pracovní povinnosti vyplývající z pracovní náplně určené pro
delegáty. Dovodil, že žalobkyně měla určenou pracovní náplň pro práci v
kanceláři žalovaného, kde „mimo sezónu“ zejména sjednávala s klienty smlouvy a
vyřizovala další věci týkající se těchto smluv a chodu kanceláře, že po
zbývající část roku, v „sezóně“, měla určenou pracovní náplň jako delegátka
žalovaného, ze které vyplývalo, že „je povinna být klientům k dispozici 24
hodin denně“, a že „dohoda o pracovní činnosti v rozsahu 1 hodina denně, či
dokonce 1 hodina měsíčně“, „řešila jen náhradu za neustálou přítomnost a
pohotovost žalobkyně nad rámec sjednané mzdy“. S přihlédnutím ke zjištění, že
žalobkyně nepožádala žalovaného o „neplacené volno“, dospěl opětovně k závěru,
že má za dobu od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 nárok na „základní mzdu“ ve výši
5.700,- Kč měsíčně a „osobní ohodnocení“ ve výši 129,40 Kč denně, která
odpovídá „dennímu přiznanému a také vyplacenému průměru osobního ohodnocení“,
tj. celkem 33.781,- Kč. K částce vyplacené podle dohody o provedení práce soud
prvního stupně nepřihlížel, neboť „tato částka byla vyplacena nad rámec
sjednané mzdy, což je logické, když delegát musel být k dispozici klientům 24
hodin denně“. Shledal, že za dobu zahraniční pracovní cesty od 21. 5. 2004 do
23. 9. 2004 náleží žalobkyni stravné ve výši 4.990,62 EUR a že po odečtení
částky 62.500,- Kč vyplacené jí na stravném žalovaným má žalobkyně nárok na
doplatek ve výši 2.591,38 EUR, neboť „stravné nelze přiznat dvakrát, a to
jednak z pracovního poměru a jednak dle dohody o pracovní činnosti od stejného
subjektu“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 12. 2013 č. j.
49 Co 22/2012-257 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé
tak, že zamítl žalobu co do 33.781,- Kč a 2.591,38 EUR s úroky z prodlení,
uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 130.408,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Kratochvíly a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve
Vyškově na náhradě nákladů řízení 5.430,50 Kč. Poté, co žalobkyně na jeho výzvu
doplnila svá skutková tvrzení k obsahu a rozsahu prací, které pro žalovaného
vykonávala na ostrově Korfu, a co zopakoval dokazování výslechem svědkyň D. K.
(ředitelky cestovní kanceláře žalovaného) a J. V. (zástupkyně ředitelky
cestovní kanceláře žalovaného), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k
závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na mzdu a na cestovní náhrady za pracovní
cestu v období od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004, neboť v tomto období na ostrově
Korfu nekonala pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy, ale - na základě
dohod o provedení práce (pro které nebyla obligatorní písemná forma) - práci
delegáta cestovní kanceláře, a do Řecka na ostrov Korfu nebyla žalovaným
vyslána na pracovní cestu, neboť k tomu je nutný výslovný pokyn zaměstnavatele
a „existence takového pokynu nebyla v daném případě prokázána“. Odvolací soud
zdůraznil, že pracovní náplně referentky cestovní kanceláře a delegátky byly
zcela odlišné a nepřekrývaly se, neboť práce referentky cestovní kanceláře
směřovala k uzavření cestovní smlouvy a k odjezdu klientů do určené destinace,
zatímco práce delegátky zahrnovala péči o klienty cestovní kanceláře v době
jejich pobytu v uvedené destinaci, a že totožnost pracovních náplní referentky
cestovní kanceláře a delegátky nelze dovodit ani z listiny označené jako
„pracovní náplň referenta pobočky“, podle které byla žalobkyně povinna „plnit
příkazy nadřízených“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
odvolací soud se nevypořádal s otázkou „existence dvou smluvních vztahů mezi
týmiž účastníky v tomtéž období“, omezil se jen na řešení otázky pracovní
náplně a „podřazení žalobkyní vykonané práce jednomu ze smluvních vztahů“ a v
rozporu se zákoníkem práce dovodil, že práce vykonané žalobkyní pro žalovaného
jsou pracemi podle dohody o provedení práce „bez nároku na odměnu z pracovní
smlouvy“. Má za to, že pracovní smlouva nebyla v době trvání pracovní cesty na
Korfu „ukončena či přerušena“ a že dohody o provedení práce byly uzavřeny „ve
vztahu k části žalobkyní vykonávané práce pro žalovaného při pracovní cestě na
Korfu“, kde mimo úkolů vykonávaných podle pracovní smlouvy žalobkyně na základě
dohod o provedení práce vykonávala pro žalovaného „druhově odlišnou“ práci od
sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě. Vytýká odvolacímu soudu, že se
nezabýval rozsahem práce vykonávané žalobkyní na Korfu, přestože „je zjevné“,
že odpracovala pro žalovaného „mnohonásobně více hodin, než činilo tehdejší
maximum pro práce dle dohody o provedení práce“, a že proto mohla na Korfu
vykonávat práce pouze na základě pracovní smlouvy. Podle názoru dovolatelky je
v rozporu s právními předpisy postup žalovaného, který řeší otázku
„nepotřebnosti“ zaměstnanců na pobočkách cestovní kanceláře v období sezóny
jejich vysláním do zahraničí s tím, že jim po tuto dobu „přidělí neplacené
volno“, o které ani žalobkyně nepožádala. Odvolací soud navíc k otázce
neplaceného volna v rozporu s procesními předpisy nezopakoval všechny
„relevantní“ důkazy a nezdůvodnil, proč některé důkazy nezahrnul do „zjišťování
skutkového závěru“. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu soudu, že „zaměňoval pojmy
druh práce a náplň práce“ a že v souvislosti se zjišťováním této „dílčí
skutkové otázky“ postupoval nesprávně, neboť opakování dokazování omezil pouze
na výpovědi svědkyň D. K. a J. V., aniž by se vypořádal s důkazy předloženými
žalobkyní o pracích vykonaných žalobkyní na Korfu a s její výpovědí. Ze
stejných důvodů dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že
žalobkyně nebyla vyslána na pracovní cestu, který odvolací soud učinil jen na
základě výslechu uvedených svědkyň. Ve vztahu k výrokům napadeného rozsudku o
nákladech řízení žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že ve smyslu ustanovení §
150 občanského soudního řádu nepřihlédl k tomu, že žalovaný „systematicky
porušoval či obcházel zákon na úkor žalobkyně“ a že v řízení předkládal – jak
bylo zjištěno znaleckým posudkem, v souvislosti s nímž vznikly v řízení náklady
státu - jako důkazy listiny, na nichž byly „zfalšovány podpisy žalobkyně“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, popřípadě aby rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je správné a žalovaný se „plně ztotožňuje jak se skutkovými,
tak právními závěry“ v něm učiněnými.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo
zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné vytýká odvolacímu soudu vady řízení
spočívající v tom, že učinil rozhodná skutková zjištění pouze na základě
výslechů svědkyň D. K. a J. V., jimiž zopakoval dokazování, aniž by se
vypořádal s dalšími důkazy provedenými soudem prvního stupně; tím uplatňuje
jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a
dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení
pokračovat.
V části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků a státu,
není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který by
uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013) a není
důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
žalobkyně u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 2. 2004
(uzavřené na dobu do 30. 9. 2004 a následně změněné na dobu neurčitou) jako
referentka cestovní kanceláře s místem výkonu práce „pobočky CK Kontakt Moravia
Hodonín“ a že její mzda byla stanovena mzdovým výměrem ze dne 16. 2. 2004 ve
výši 5.700,- Kč měsíčně s tím, že jí dále přísluší osobní ohodnocení „dle
hodnocení nadřízeného“ až „do výše 50 % základního platu“. Při uzavírání
pracovního poměru bylo mezi účastníky dohodnuto, že „v sezóně“ bude žalobkyně
působit jako delegátka cestovní kanceláře žalovaného „v určené destinaci“. V
období od 21. 5. 2004 do 23. 9. 2004 žalobkyně pracovala jako delegátka
cestovní kanceláře v Řecku na ostrově Korfu a za tuto dobu jí žalovaný zaplatil
pouze odměnu sjednanou v postupně uzavřených dohodách o provedení práce v
celkové výši 6.150,- Kč a stravné v celkové výši 62.500,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, zda je platným právním úkonem dohoda o
provedení práce, kterou uzavřel zaměstnavatel se zaměstnancem po vzniku jejich
pracovního poměru, při jehož sjednání se dohodl se zaměstnancem, že v určitém
období trvání pracovního poměru bude zaměstnanec vykonávat práci jiného druhu a
v jiném místě, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, má-li tuto práci konat na
základě uzavřené dohody o provedení práce. Protože odvolací soud se při řešení
této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalobkyně uplatňuje nárok na mzdu a cestovní náhrady za období od 21. 5. 2004
do 23. 9. 2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů
č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975
Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č.
98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb.,
č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995
Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č.
29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000
Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č.
311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2004 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 29 odst. 1 zák. práce v pracovní smlouvě je zaměstnavatel
povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené
místo),
c) den nástupu do práce.
Ustanovení § 29 zák. práce má kogentní povahu v tom smyslu, že zaměstnavatel se
zaměstnancem musí dohodnout (aby byla pracovní smlouva z tohoto pohledu platná)
alespoň nezbytné náležitosti pracovní smlouvy, kterými jsou druh práce, místo
výkonu práce a den nástupu do práce. Vlastní obsah těchto ujednání - který druh
práce, jaké místo výkonu práce a jaký den nástupu do práce bude sjednán - však
zákoník práce neurčuje a nechává je na dohodě účastníků. Ohledně obsahu
ujednání o těchto náležitostech pracovní smlouvy se tedy naopak jedná o
dispoziční právo účastníků pracovní smlouvy a z hlediska obsahu těchto ujednání
proto zákoník práce nemá kogentní povahu.
Druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, je podstatnou náležitostí
pracovní smlouvy, neboť vymezuje, jakou práci je zaměstnanec povinen vykonávat
a plnit tak jednu ze svých základních povinností vyplývajících z pracovního
poměru [§ 35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. K podstatným náležitostem pracovní
smlouvy patří též dohoda o místu výkonu práce. V pracovní smlouvě může být
dohodnuto více než jedno místo výkonu práce (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího
soudu SSR ze dne 22. 6. 1970 sp. zn. 6 Cz 30/70, který byl uveřejněn pod č. 10
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971) a také více než jeden
druh práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo
1821/2008). Zaměstnavatel se proto může se zaměstnancem v pracovní smlouvě
(popřípadě v dohodě o změně jejího obsahu uzavřené podle ustanovení § 36 odst.
1 zák. práce) dohodnout, že zaměstnanec bude v pracovním poměru u
zaměstnavatele vykonávat více druhů práce na různých místech.
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují [§ 240 odst.
1 zák. práce, § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)]. Právní
úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně, je neplatný
[§ 242 odst. 1 písm. b) zák. práce, § 37 odst. 1 obč. zák.].
Z uvedeného plyne, že právní úkon učiněný účastníkem pracovněprávního nebo
občanskoprávního vztahu je platný, jen jestliže vůle účastníka byla svobodná a
vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně. O nedostatek vážnosti
vůle jde tam, kde účastník učinil právní úkon v žertu, „naoko“ nebo za jiných
podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti nechtěl způsobit
takové právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním
projevem vůle spojeny. I když zákoník práce nemá – na rozdíl od občanského
zákoníku (srov. § 41a odst. 2 obč. zák.) – výslovné ustanovení o tom, jak
postupovat v případech, v nichž má být právním úkonem učiněným
„naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný
právní úkon), je nepochybné, že předstíraný (simulovaný) právní úkon je v
občanskoprávních i pracovněprávních vztazích neplatný. Splňuje-li však tento
právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za
podmínky, že se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu ani jej neobchází a že
se ani jinak nepříčí dobrým mravům [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce, § 39
obč. zák.] - disimulovaný právní úkon (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2609/2006 nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3862/2012).
Předstírají-li proto účastníci uzavřením dohody o provedení práce upravené v
ustanovení § 236 odst. 1 zák. práce vznik pracovněprávního vztahu založeného na
základě dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 232-239b zák.
práce), aby tak zastřeli to, že obsahem dohody, k němuž ve skutečnosti
směřovala jejich vůle, má být změna obsahu pracovní smlouvy, kterou mezi sebou
dříve uzavřeli, je taková dohoda pro nedostatek vážnosti vůle jejích účastníků
neplatná a právní úkon učiněný účastníky se posoudí jako dohoda o změně
sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce.
V projednávané věci bylo v pracovní smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným
dne 16. 2. 2004 dohodnuto, že žalobkyně bude vykonávat práci referentky
cestovní kanceláře s místem výkonu práce „pobočky CK Kontakt Moravia Hodonín“.
Vzhledem k tomu, že při sjednávání pracovního poměru bylo mezi účastníky
ujednáno, že žalobkyně bude „v sezóně“ působit jako delegátka cestovní
kanceláře žalovaného „v určené destinaci“, je nepochybné, že dohodami o
provedení práce, které byly podle zjištění odvolacího soudu postupně uzavřeny
mezi žalobkyní a žalovaným a na základě kterých měla žalobkyně v době od 21. 5.
2004 do 23. 9. 2004 vykonávat pro žalovaného za dohodnutou odměnu práci
delegátky cestovní kanceláře v Řecku na ostrově Korfu, jež spočívala v
činnostech jiného druhu než práce referentky cestovní kanceláře, účastníci
zastírali to, že obsahem dohod, k němuž ve skutečnosti směřovala jejich vůle,
má být změna obsahu pracovní smlouvy ze dne 16. 2. 2004 na dobu výkonu práce
žalobkyně v zahraničí. Dohody o provedení práce jsou proto – jak vyplývá z výše
uvedeného - pro nedostatek vážnosti vůle jejich účastníků neplatné a právní
úkony učiněné účastníky je třeba posoudit jako dohody o změně sjednaných
pracovních podmínek ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce, zejména pokud
jde o druh práce, místo výkonu práce a výši mzdy.
Vzhledem k uzavřeným dohodám o změně sjednaných pracovních podmínek příslušela
žalobkyni za práci delegátky cestovní kanceláře v době od 21. 5. 2004 do 23. 9.
2004 mzda ve výši sjednané v těchto dohodách, nejméně však ve výši minimální
mzdy (srov. § 111 odst. 3 a 4 zák. práce), a - protože mezi účastníky bylo
dohodnuto, že místem výkonu práce žalobkyně bude v uvedené době ostrov Korfu v
Řecku – cestovní náhrady při přidělení k výkonu práce v zahraničí podle
ustanovení § 17 věty první zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve
znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „zákona o cestovních náhradách“).
Vzhledem k tomu, že podle tohoto ustanovení zaměstnanci s pravidelným
pracovištěm v zahraničí přísluší náhrady jako při zahraniční pracovní cestě za
dny cesty z České republiky do místa pravidelného pracoviště a zpět a při
pracovních cestách v zahraničí, neměla žalobkyně nárok na stravné ve výši
stanovené v § 12 zákona o cestovních náhradách za celou dobu strávenou v
zahraničí, nýbrž jen za dny strávené cestou z České republiky do místa svého
pravidelného pracoviště na ostrově Korfu a zpět a za dobu strávenou mimo toto
její pravidelné pracoviště na pracovních cestách konaných v zahraničí (k době
pracovní cesty a k pravidelnému pracovišti srov. § 2 odst. 1 a 3 zákona o
cestovních náhradách).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky – ve výrocích,
kterými bylo vyhověno žalobě, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů
řízení - rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu
soudu ve Vyškově) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu