21 Cdo 3862/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce A. F., zastoupeného JUDr. Patrikem Matyáškem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, proti žalovanému CARION BOHEMIA,
a. s. se sídlem v Brně, Příkop č. 838/6, IČO 63494299, zastoupenému JUDr. Bc.
Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 834/8, o
1.083.173,76 Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
53 C 173/2008, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 21. února 2012 č. j. 15 Co 278/2011-244, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek městského
soudu ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 710.885,26 Kč s příslušenstvím,
a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2010 č. j. 53 C 173/2008-212
ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 710.885,26 Kč s příslušenstvím, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.083.173,76 Kč s úroky z prodlení
ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že
žalovaný, u něhož pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 11. 2000
nejprve jako „administrativní pracovník“ a později na základě dodatků pracovní
smlouvy jako „administrativní pracovník – předávací technik“ (od 1. 1. 2001) a
„vedoucí divize klientservisu“ (od 1. 1. 2003), mu dne 29. 10. 2004 doručil
výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne
23. 11. 2006 sp. zn. 13 C 122/2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 20. 5. 2008 č. j. 15 Co 139/2007-120 určena neplatnou, a že dopisem
ze dne 10. 2. 2005 (doručeným dne 14. 2. 2005) sdělil žalovanému, že trvá na
tom, aby byl dále zaměstnáván podle pracovní smlouvy. Žalobce se proto domáhá
zaplacení náhrady mzdy za dobu od 16. 7. 2005 do 30. 6. 2008 ve výši průměrného
výdělku, který činí 30.088,16 Kč měsíčně a který vychází ze mzdového výměru ze
dne 30. 5. 2003 (přílohy č. 3 k dodatku č. 1 pracovní smlouvy), jímž byla
žalobci stanovena „základní“ mzda ve výši 27.259,- Kč měsíčně a „pohyblivé
složky“ ve výši 2.000,- Kč měsíčně.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2010 č. j. 53 C 173/2008-212
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 43.670,- Kč s úroky z prodlení
ve výši a za dobu, jež rozvedl, co do částky 1.039.503,76 Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení 70.560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D. Na
základě zjištění, že žalovaný dne 29. 10. 2004 doručil žalobci výpověď z
pracovního poměru, jejíž neplatnost byla určena rozsudkem Městského soudu v
Brně ze dne 23. 11. 2006 č. j. 13 C 122/2005-103 ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2008 č. j. 15 Co 139/2007-120, a že
žalobce vyzval žalovaného, aby mu „umožnil další práci“, dospěl k závěru, že
žalobci náleží náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965
Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, ve výši jeho průměrného
výdělku u žalovaného, který zjistil ve výši 10.486,- Kč měsíčně (do tohoto
průměrného výdělku nezahrnul částky vyplacené žalobci žalovaným v roce 2004 na
základě faktur vystavených žalobcem podle smlouvy o zprostředkování uzavřené
mezi účastníky dne 2. 1. 2002), avšak shledal důvody pro nepřiznání této
náhrady za dobu přesahující šest měsíců podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku
práce, neboť zjistil, že žalobce měl v této době pravidelný příjem od
společnosti SAZKA, a. s. na základě smlouvy o obstarávání služeb v průměrné
výši 32.778,40 Kč měsíčně a že „určité částky“ mu byly vypláceny i společností
PF 2 K, s. r. o., jejímž byl společníkem a jednatelem (např. v červenci 2008 mu
byla vyplacena částka 29.600,- Kč). Částku odpovídající náhradě mzdy za dobu
šesti měsíců (62.920,- Kč) soud prvního stupně snížil o částku 19.250,- Kč,
kterou žalovaný vyplatil žalobci v období měsíců červenec až září 2008. K
příloze č. 3 k dodatku č. 1 pracovní smlouvy, kterou byla žalobci s účinností
od 1. 6. 2003 stanovena „základní“ mzda ve výši 27.259,- Kč měsíčně a
„pohyblivá složka“ ve výši 2.000,- Kč měsíčně, při stanovení výše náhrady mzdy
nepřihlédl, neboť shledal, že tato příloha dodatku pracovní smlouvy „nebyla
sjednána vážně“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2012 č. j. 15 Co
278/2011-244 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby
tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 328.618,50 Kč, zrušil jej
v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do příslušenství částky 328.618,50 Kč,
a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, a ve zbývající části „napadeného zamítavého výroku“
ohledně částky 710.885,26 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nejsou dány důvody pro
nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu přesahující šest měsíců podle
ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, neboť příjmy od společností SAZKA, a.
s. a PF 2 K, s. r. o. měl žalobce již před neplatným rozvázáním pracovního
poměru žalovaným, a nebylo tedy zjištěno, že se žalobce zapojil nebo mohl
zapojit do práce „formou závislé práce či podnikání“ za rovnocenných nebo
výhodnějších podmínek, než jaké měl v zaměstnání u žalovaného. Shodně se soudem
prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobce, že do jeho průměrného výdělku by
měly být započteny částky, které „nad to, co bylo vypláceno“ podle mzdových
listů, „fakturoval po dohodě se zaměstnavatelem“ podle smlouvy o
zprostředkování, neboť sám žalobce jednal tak, „jako by se o mzdu nejednalo“,
svým aktivním jednáním se podílel na obcházení zákona, a nemůže se proto v
řízení o náhradu mzdy domáhat ochrany „s poukazem na to, že se vlastně jednalo
o disimulaci právního úkonu, a že se mělo jednat o mzdu, nikoli o jiné platby“.
Odvolací soud uzavřel, že žalobce má při průměrném výdělku dosahovaném u
žalovaného ve výši 10.487,- Kč měsíčně nárok na náhradu mzdy za dobu od 16. 7.
2005 do 30. 6. 2008 ve výši 372.288,50 Kč, od níž je nutno odečíst částku
43.670,- Kč pravomocně žalobci přiznanou soudem prvního stupně, nikoli však
platby mzdy, popřípadě její náhrady, příslušející žalobci za období po právní
moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, kdy pracovní
poměr mezi účastníky nadále trval. Rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí
žaloby co do příslušenství částky 328.618,50 Kč shledal odvolací soud
nepřezkoumatelným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce (ve výroku,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen) a žalovaný (ve výroku, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně změněn).
Žalobce v dovolání namítá, že stav, kdy žalobce a další zaměstnanci vykonávali
práci pro žalovaného v pracovní době, jejíž rozvržení určoval žalovaný, v
prostorách žalovaného a za použití jeho zařízení a nástrojů, při zadávání
pokynů žalovaným a vyplácení mzdy cca 10.000,- Kč měsíčně, přičemž zbytek
odměny (za tutéž práci) si zaměstnanci „fakturovali“ na základě uzavřených
obchodněprávních smluv, je nutno posoudit jako „předstírání obchodněprávního
vztahu při podnikání a zastírání pracovněprávního vztahu výkonu závislé práce
(tzv. švarc–systém)“. Názor odvolacího soudu, že žalobci nelze poskytnout
právní ochranu, neboť se na tomto obcházení zákona podílel, podle dovolatele
nepřípustně nezohledňuje, že zaměstnanci přistupují na zaměstnavatelův
požadavek nahradit úplně či částečně pracovněprávní vztah vztahem
obchodněprávním za ne zcela rovnocenných podmínek, neboť je k tomu nutí situace
na trhu práce. Na tyto zaměstnance nelze pohlížet „jako na delikventy, nýbrž
jako na oběti silnější strany asymetrického právního vztahu“, které jsou hodny
zvýšené míry ochrany, a to i tím, že výdělek, kterého dosahovali výkonem
závislé práce, se posoudí jako mzda. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud změnil
rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku tak, že „žalobě v plném
rozsahu vyhoví“.
Žalovaný ve svém dovolání namítá, že při posuzování, zda jsou splněny podmínky
pro moderaci náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce, by mělo
být přihlíženo také k tomu, zda zaměstnanec „vyvíjel nějakou aktivitu ohledně
zajišťování jiných příjmů, případně z jakých důvodů se tak nestalo“. Vytýká
odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, z jakého důvodu se žalobce nezapojil
do práce, ačkoli sám žalobce při svém výslechu u jednání soudu prvního stupně
konaného dne 11. 2. 2010 mimo jiné uvedl, že je „v současné době“ bez
zaměstnání, že si žádné zaměstnání nehledá a že není „hlášen na úřadu práce“,
neboť má „aktivní živnostenský list“. Zdůrazňuje, že účelem náhrady mzdy při
neplatné výpovědi je ochrana zaměstnance, kterému se z objektivních důvodů
nepodařilo zajistit si v této situaci jiný zdroj příjmu; žalobce se však o
získání jiného zdroje příjmu nesnažil, přestože mu v tom nebránily žádné
překážky. Jestliže odvolací soud „postrádal patřičná tvrzení a návrhy na
dokazování“, měl v tomto směru žalovaného poučit. Žalovaný navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku a aby věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že rozhodnutí odvolacího
soudu „zřetelně“ vychází ze skutkového zjištění, které má oporu v provedeném
dokazování, a že žalovanému jde o „získání času potřebného k dokončení své
likvidace, aby se tak vyhnul povinnosti plnit náhradu mzdy žalobci“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce a žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť dovoláními je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.
1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn; jeho dovolání je proto podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř. není jeho dovolání přípustné, a to již proto, že soudem
prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru žalovaný, jehož dovolání je přípustné,
nenapadá a z pohledu dovolání žalobce správnost skutkových zjištění soudů
přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s.
ř. - nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy
ze dne 1. 11. 2000 jako „administrativní pracovník“, později jako
„administrativní pracovník – předávací technik“ a na základě dodatku č. 2
pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2002 jako „vedoucí divize klientservisu“.
Přílohou č. 3 k dodatku č. 1 pracovní smlouvy byla žalobci s účinností od 1. 6.
2003 stanovena „základní“ mzda ve výši 27.259,- Kč měsíčně a „pohyblivá složka“
ve výši 2.000,- Kč měsíčně. V roce 2004 žalovaný vyplatil žalobci hrubou mzdu v
částkách, které se v jednotlivých měsících pohybovaly od 1.819,- Kč do 13.468,-
Kč, a dále mu v období měsíců ledna až listopadu 2004 vyplácel částky 27.975,-
Kč měsíčně (v listopadu 2004 částku 13.988,- Kč) na základě faktur vystavených
žalobcem podle smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky dne 2. 1.
2002, ve které se žalobce zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby
žalovaný měl příležitost uzavřít smlouvu o „členství v systému CARION BOHEMIA,
a. s.“ s třetí osobou, za dohodnutou odměnu ve výši 13.500,- Kč měsíčně, která
byla dodatkem č. 1 této smlouvy ze dne 2. 6. 2003 zvýšena na 26.000,- Kč
měsíčně. Dne 29. 10. 2004 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru,
která byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006 č. j. 13 C
122/2005-103 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2008 č.
j. 15 Co 139/2007-120 určena neplatnou; rozsudky nabyly právní moci dne 1. 7.
2008. V měsíci únoru 2005 sdělil žalobce žalovanému, že trvá na tom, aby ho
žalovaný dále zaměstnával. Žalobce, který po neplatném rozvázání pracovního
poměru nebyl zaměstnán u jiného zaměstnavatele, obdržel na základě smlouvy o
nájmu „on line terminálů“ uzavřené se společností SAZKA, a. s. dne 12. 5. 1993
a na základě později uzavřené smlouvy o obstarání služeb od společnosti SAZKA,
a. s. za dobu od ledna 2005 do 30. 6. 2008 částku 1.376.693,60 Kč. Žalobce byl
společníkem a jednatelem společnosti PF 2 K, s. r. o., od níž v červenci 2008
obdržel částku 29.600,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné vyřešení
právní otázky, za jakých podmínek lze do průměrného výdělku zaměstnance pro
účely náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru zahrnout plnění
poskytnuté mu v rozhodném období zaměstnavatelem na základě obchodněprávní
smlouvy uzavřené se zaměstnancem. Protože tato právní otázka dosud nebyla
dovolacím soudem vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší
soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné a že
dovolání žalovaného důvodné není.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, která mu byla
doručena dne 29. 10. 2004, a že žalovanému oznámil, že trvá na svém dalším
zaměstnávání, v měsíci únoru 2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č.
20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb.,
č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992
Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č.
118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999
Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č.
257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb.,
č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004
Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb. a č. 628/2004 Sb., tedy podle zákoníku
práce ve znění účinném do 30. 4. 2005 (dále jen „zák. práce“), i když žalobce
uplatňuje nárok na náhradu mzdy též za dobu po 31. 12. 2006 (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 560/2011, uveřejněný pod č.
21 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení § 61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního
poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání
pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době,
které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto
u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí
soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby,
než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní
poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního
poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl
a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy (§ 61 odst. 1 zák. práce).
Náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží podle ustanovení § 61 odst. 1 zák.
práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního
poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v
rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci
práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho
zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem
nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu
na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy.
Náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu
mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel
v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci,
k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby
zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu
zaměstnavatele.
Rozsah náhrady mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního
poměru zaměstnavatelem je – jak vyplývá z ustálené soudní judikatury (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo
1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz
42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1977, nebo bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z
neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce,
sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2004) - odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové
oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne,
kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní
moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až
do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru
jiným způsobem.
Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou
by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na
žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně
snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém
rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde
zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu
se do práce nezapojil.
Základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady
mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce je skutečnost, zda zaměstnanec
byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele,
popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu.
Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do
práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které
lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon
práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z
hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo
sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí
bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce
denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro
zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné
obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci,
která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je
sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance
výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za
vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K
přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61
odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li
možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil
nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného
zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než
by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou
povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl
zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za
kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v
souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po
zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního
poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to
vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce
nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší
výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele
za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce
podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady
mzdy, ale ani k jejímu snížení.
Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném
rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal
vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože
rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému
snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák.
práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec
vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo
dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby
zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1511/2011 a bod V.
již zmíněného Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z
neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce,
sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V posuzovaném případě odvolací soud při rozhodování o snížení nebo nepřiznání
náhrady mzdy žalobci podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce správně
nepřihlédl k příjmům žalobce, které mu po neplatném rozvázání pracovního poměru
ze strany žalovaného plynuly z podnikatelské činnosti vykonávané na základě
smluv uzavřených se společností SAZKA, a. s., ani k tomu, že žalobce byl
společníkem a jednatelem společnosti PF 2 K, s. r. o., od níž v červenci 2008
obdržel částku 29.600,- Kč, neboť tuto podnikatelskou činnost vykonával a
společníkem a jednatelem společnosti PF 2 K, s. r. o. byl i před tím, než
žalovaný přikročil k neplatnému rozvázání pracovního poměru účastníků.
Pro posouzení, zda v případě žalobce jsou splněny podmínky pro snížení nebo
nepřiznání náhrady mzdy, není významné, zda žalobce vyvíjel aktivitu k tomu,
aby si zajistil jiné příjmy, popřípadě zda byl evidován u úřadu práce jako
uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání
náhrady mzdy žalobci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru
žalovaným nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit –
jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech
okolností případu dovodit, že žalobce měl objektivní (skutečnou) možnost
zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných
nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy,
kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této
možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity
zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se
žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání
náhrady mzdy nespojuje. Námitka žalovaného, že odvolací soud měl přihlédnout k
tomu, že žalobce při svém výslechu u jednání soudu prvního stupně konaného dne
11. 2. 2010 uvedl, že je „v současné době“ bez zaměstnání, že si žádné
zaměstnání nehledá a že ani není evidován u úřadu práce, proto nemůže být
důvodná, nehledě k tomu, že pro rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady
mzdy žalobci jsou významné okolnosti, které tu byly do dne 1. 7. 2008, kdy
nabylo právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru
výpovědí žalovaného a dokdy proto žalobci příslušel nárok na náhradu mzdy podle
ustanovení § 61 zák. práce, a nikoli skutečnosti nastalé později.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani žalovaným
tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.
1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř.
anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv
nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§ 240 odst.
1 zák. práce, § 34 občanského zákoníku). Právní úkon, který nebyl učiněn
svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně, je neplatný [§ 242 odst. 1 písm. b)
zák. práce, § 37 odst. 1 občanského zákoníku].
Z uvedeného plyne, že právní úkon učiněný účastníkem pracovněprávního nebo
občanskoprávního vztahu je platný, jen jestliže vůle účastníka byla svobodná a
vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně. O nedostatek vážnosti
vůle jde tam, kde účastník učinil právní úkon v žertu, „naoko“ nebo za jiných
podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že ve skutečnosti nechtěl způsobit
takové právní následky, které jsou podle právních předpisů s konkrétním
projevem vůle spojeny. I když zákoník práce nemá – na rozdíl od občanského
zákoníku (srov. § 41a odst. 2 občanského zákoníku) – výslovné ustanovení o tom,
jak postupovat v případech, v nichž má být právním úkonem učiněným
„naoko“ (simulovaným právním úkonem) zastřen jiný právní úkon (disimulovaný
právní úkon), je nepochybné, že předstíraný (simulovaný) právní úkon je v
občanskoprávních i pracovněprávních vztazích neplatný. Splňuje-li však tento
právní úkon současně náležitosti disimulovaného právního úkonu, je platný – za
podmínky, že se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu ani jej neobchází a že
se ani jinak nepříčí dobrým mravům [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce, § 39
občanského zákoníku] - disimulovaný právní úkon.
Předstírají-li účastníci uzavřením smlouvy upravené v občanském nebo obchodním
zákoníku vznik občanskoprávního (obchodněprávního) vztahu, aby tak zastřeli
skutečnost, že obsahem (předmětem) právního vztahu, k jehož založení ve
skutečnosti směřovala jejich vůle, má být závislá (nesamostatná) práce
zaměstnance pro zaměstnavatele (tj. práce vykonávaná zaměstnancem jménem
zaměstnavatele, podle jeho pokynů a na jeho náklady a odpovědnost), kterou lze
vykonávat pouze v pracovněprávním vztahu upraveném zákoníkem práce, je taková
smlouva pro nedostatek vážnosti vůle jejích účastníků neplatná a právní úkon
učiněný účastníky se posoudí podle zákoníku práce a dalších pracovněprávních
předpisů. Ze stejného důvodu je neplatná i občanskoprávní nebo obchodněprávní
smlouva, kterou účastníci uzavřeli proto, aby tímto právním úkonem zastřeli
skutečnou povahu plnění (části plnění), která si navzájem poskytují z
pracovněprávního vztahu, jenž byl mezi nimi dříve založen. Je-li tímto
zastřeným plněním část mzdy poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za výkon
práce v pracovním poměru, který byl mezi nimi sjednán, zahrnuje se i tato část
mzdy do průměrného výdělku zaměstnance pro pracovněprávní účely (§ 17 zákona č.
1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve
znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2006), a tedy i pro účely náhrady
mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru
zaměstnavatelem. Okolnost, že zaměstnanec, jemuž je zahrnutí zastřené části
mzdy do jeho průměrného výdělku na prospěch, se podílel na zastírání skutečné
povahy tohoto plnění tím, že se zaměstnavatelem uzavřel simulovanou (a tedy
neplatnou) občanskoprávní (obchodněprávní) smlouvu a že podle ní – společně se
zaměstnavatelem – v době trvání pracovního poměru postupoval, tu není významná,
a to již z toho důvodu, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na
újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám (srov. § 243 odst. 4 zák.
práce).
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že do průměrného výdělku
žalobce pro účely náhrady mzdy příslušející mu z důvodu neplatného rozvázání
pracovního poměru výpovědí žalovaného nelze zahrnout plnění, která žalovaný
poskytl žalobci v období rozhodném pro zjištění jeho průměrného výdělku podle
smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi účastníky podle ustanovení § 642
obchodního zákoníku dne 2. 1. 2002 a která měla podle tvrzení žalobce ve
skutečnosti představovat část jeho mzdy (zastřenou uvedenou obchodněprávní
smlouvou), neboť sám žalobce jednal tak, „jako by se o mzdu nejednalo“, a svým
„aktivním“ jednáním se podílel na obcházení zákona, není správný; správný proto
nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud (ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 710.885,26 Kč s
příslušenstvím) i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda
senátu