Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. Richarda Cuřína, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2025, č. j. 3 As 9/2025-39, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2025, č. j. 15 A 32/2024-20, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. února 2024, č. j. MHMP 132455/2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Magistrátu hlavního města Prahy jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Úřad městské části Praha 12 zastavil řízení o dodatečném povolení stavby. Stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno dne 12. 11. 2023 a jeho zmocněnci již dne 2. 11. 2023. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání dne 27. 11. 2023.
2. Magistrát hlavního města Prahy zamítl odvolání jako opožděné a obecné soudy označily tento závěr za správný. Stěžovatel byl podle nich v řízení o dodatečném povolení stavby zastoupen zmocněncem. Toho stěžovatel výslovně zmocnil mimo jiné k "přebírání a doručování písemností". Lhůty počínají běžet od doručení zástupci účastníka řízení (§ 34 odst. 2 správního řádu). Patnáctidenní odvolací lhůta tedy začala běžet dne 3. 11. 2023 a skončila dne 20. 11. 2023 [§ 40 odst. 1 písm. a) a c) a § 83 odst. 1 správního řádu, s tím, že 17. 11. 2023 byl státní svátek, na který navázal víkend]. Odvolání ze dne 27. 11. 2023 je tedy opožděné.
3. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, městského soudu a Magistrátu hlavního města Prahy.
4. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele porušují jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, právo na procesní rovnost účastníků řízení, oprávnění státu ukládat daně a poplatky jen na základě zákona a jeho povinnost vykonávat státní moc zákonným způsobem a šetřit podstatu základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 až 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
5. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele protiústavní z těchto důvodů: a) Stěžovatelův zástupce nebyl zmocněn k podání odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení ani dalším úkonům ve správním řízení učiněným podle správního řádu. Stěžovatelův zástupce byl zmocněn jen k technickým věcem ohledně povolení stavby podle stavebního zákona. Soudy a správní orgány postupovaly nezákonně, nepřiměřeně formalisticky a tvrdě. Zastoupení, jehož smyslem bylo stěžovateli pomoci, mu spíše uškodilo. b) Pokud existuje více výkladových variant, je třeba zvolit tu, která je ústavně souladná a šetří základní práva účastníků. c) Závěr Nejvyššího správního soudu, že jsou vznesené námitky účelové, je chybný. d) Soudy a správní úřady rozhodly, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení a že odvolání mohl podat pouze jeho zmocněnec. Plná moc uváděla, že stěžovatel může i po jejím udělení činit všechny úkony jako účastník řízení. Proto měl zachována všechna práva účastníka řízení - včetně práva podat odvolání. e) Pokud měl správní orgán pochybnosti o rozsahu zmocnění, měl stěžovatele vyzvat k vysvětlení obsahu plné moci.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost přípustná, byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být zastoupen advokátem (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15).
7. Podstatou tohoto případu je, zda orgány veřejné moci ústavně souladným způsobem vyložily stěžovatelovu plnou moc a rozhodly, že odvolací lhůta začala běžet od doručení rozhodnutí stěžovatelově zástupci - nikoli až od jeho doručení stěžovateli.
8. Posouzení rozsahu plné moci a počítání procesních lhůt je především otázkou hodnocení skutkových zjištění a výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda orgány veřejné moci svým rozhodnutím či postupem neporušily ústavně zaručené právo či svobodu stěžovatele [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva či svobody porušeny nebyly.
10. Znění plné moci není mezi účastníky řízení sporné. Stěžovatel v řízení o dodatečném povolení stavby zmocnil zmocněnce "k jednání za zmocnitele a zastupování zmocnitele při vyřízení povolení stavby ve všech řízeních dle zákona č. 183/2006 Sb. v platném znění". Plná moc "je udělena včetně práva podpisu, přebírání a doručování písemností", stěžovatel je i po jejím udělení "oprávněn činit úkony účastníka ve výše uvedených řízeních" (bod 2 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 14 rozhodnutí městského soudu).
11. Orgány veřejné moci rozhodly, že na základě této plné moci byl stěžovatelův zástupce zmocněn k převzetí rozhodnutí o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby.
12. Tento závěr podpořily řadou argumentů. Předmětem řízení bylo dodatečné povolení stavby vedené podle stavebního zákona. Podle znění plné moci byl zástupce zmocněn zastupovat stěžovatele v tomto řízení v plném rozsahu - tedy v prvostupňovém i odvolacím řízení. Obě tato řízení tvoří jeden celek. Na řízení vedená podle stavebního zákona se podpůrně vztahují ustanovení správního řádu. Plná moc nestanoví žádný zákaz činit úkony podle správního řádu a nedává stěžovatelově zástupci žádná omezení. Naopak je v ní výslovně zdůrazněno i jeho oprávnění přebírat písemnosti (přestože to vyplývá již z obecného zmocnění ve věci). Stěžovatel je advokátem, a proto mu muselo být jasné, v jakém rozsahu plnou moc udělil. Plná moc je formulována precizně a bezrozporně a její znění podle soudů nevzbuzuje pochybnosti o rozsahu zmocnění (body 10 až 11 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 14 rozhodnutí městského soudu).
13. Ústavní soud považuje toto posouzení za ústavně souladné. Orgány veřejné moci stěžovateli opakovaně vysvětlily, proč se počátek odvolací lhůty odvíjel už od doručení rozhodnutí stěžovatelově zástupci a proč bylo stěžovatelovo odvolání opožděné. Napadená rozhodnutí jsou podle Ústavního soudu odůvodněna srozumitelně, podrobně a přesvědčivě. Závěr, že stěžovatel zmocnil zástupce k přebírání a doručování písemností, má oporu ve znění plné moci. Podle Ústavního soudu tento závěr není nepřípustně formalistický či tvrdý a ani neodporuje smyslu zastoupení [námitka a)].
14. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že pokud v určité situaci existuje více výkladových variant, je třeba zvolit tu, která je ústavněkonformní a eurokonformní [námitka b)]. Tyto výkladové varianty však musí být v zásadě rovnocenné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1685/17 , bod 40; IV. ÚS 3092/16, bod 6; II. ÚS 35/05; usnesení sp. zn. II. ÚS 2730/23 , bod 9; IV. ÚS 688/22, bod 11). Stěžovatelova výkladová varianta - podle které svého zástupce nezmocnil k převzetí rozhodnutí o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby - však podle Ústavního soudu není rovnocenná popsanému výkladu obecných soudů.
15. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani tvrzení obecných soudů, podle nichž je stěžovatelova argumentace ohledně rozsahu plné moci účelová [námitka c)]. Napadená rozhodnutí navíc na tomto závěru nestojí a soudy se i přesto věcně zabývaly všemi stěžovatelovými námitkami.
16. Za zjevně neopodstatněnou je třeba označit námitku, že orgány veřejné moci "rozhodly, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení a neměl právo podat odvolání proti rozhodnutí" [námitka d)]. Stěžovatel tímto tvrzením mění význam napadených rozhodnutí, protože z nich nic takového nevyplývá. Orgány veřejné moci opakovaně označovaly stěžovatele za účastníka řízení a tímto způsobem k němu i přistupovaly. Jeho neúspěch nebyl zapříčiněn tím, že by podle orgánů veřejné moci nebyl účastníkem řízení a neměl právo podat odvolání, ale že účastníkem řízení byl a odvolání podal opožděně (bod 13 rozhodnutí městského soudu).
17. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by měl Magistrát hlavního města Prahy pochybnosti o rozsahu zmocnění [námitka e)]. Žádné tvrzení, které by tomu nasvědčovalo, v ústavní stížnosti neuvedl ani stěžovatel. Ústavní soud dodává, že nepovažuje za protiústavní, že orgány veřejné moci neměly pochybnosti o rozsahu plné moci a že stěžovatele k jeho objasnění nevyzvaly.
18. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu