Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jana Musila o pokračování řízení ve věci ústavní stížnosti 1) Lenky Marešové, 2) Ladislava Mareše, 3) Vladislavy Janákové, zemřelé dne 5. 1. 2017, a 4) Hany Janákové, všech zastoupených Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Hálkova 2, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 1281/2016-212 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015 č. j. 12 Co 62/2015-146, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/203, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
V řízení o ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3092/16
bude po zemřelé Vladislavě Janákové nadále pokračováno s její dědičkou Marcelou Mazárovou.
V průběhu řízení před Ústavním soudem právní zástupkyně stěžovatelky ad 3) Ústavnímu soudu oznámila, že její mandantka zemřela. Právní zástupkyně požádala o přerušení řízení o ústavní stížnosti do doby ukončení dědického řízení a podání návrhu na procesní nástupnictví za zemřelou stěžovatelku.
Ústavní soud usnesením ze dne 7. března 2017 čj.
IV. ÚS 3092/16-51
řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přerušil do doby ukončení dědického řízení.
Dne 17. 3 2017 podala právní zástupkyně stěžovatelů návrh na procesní nástupnictví v řízení o ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3092/16
, neboť dcera stěžovatelky ad 3), paní Marcela Mazárová, se stala dědičkou pohledávky za společností Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, z titulu nároku na vyplacení náhrady škody způsobené v důsledku úpadku cestovní kanceláře, ve výši 12 697 Kč. Uvedenou skutečnost doložila kopií usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 3. 2017 č. j. 24 D 88/2017-75, kterým pověřená notářka v Táboře schválila podle ustanovení § 185 odst. 1 písm. d) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dohodu o rozdělení pozůstalosti dědiců ze zákonné posloupnosti. Právní zástupkyně současně sdělila, že stěžovatelé ad 1), ad 2) a ad 4) souhlasí se vstupem Marcely Mazárové do řízení a dále předložila procesní plnou moc ze dne 14. 3. 2017, jíž Marcela Mazárová zmocnila právní zástupkyni k podání návrhu na procesní nástupnictví a k jejímu zastupování v řízení o projednávané ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 3092/16
.
Vzhledem k tomu, že odpadl důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti, rozhodl Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 3 ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu a ustanovení § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. o tom, že v řízení se pokračuje s paní Marcelou Mazárovou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu
11. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka ad 3 zemřela. Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby ukončení dědického řízení a podání návrhu na procesní nástupnictví za zemřelou. Usnesením ze dne 19. 4. 2017 č. j.
IV. ÚS 3092/16-62
rozhodl o pokračování v řízení s paní Marcelou Mazárovou, neboť z předloženého usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 3. 2017 č. j. 24 D 88/2017-75 vzal za prokázané, že jmenovaná se stala dědičkou pohledávky za společností Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, z titulu nároku na vyplacení náhrady škody způsobené v důsledku úpadku cestovní kanceláře ve výši 12 697 Kč, a stěžovatelé ad 1, ad 2 a ad 4 s jejím vstupem do řízení souhlasili.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, neboť byli účastníky řízení, v němž byla napadená soudní rozhodnutí vydána, resp. v případě stěžovatelky ad 3 jde o právní nástupkyni. Stěžovatelé jsou řádně právně zastoupeni ve smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
13. K včasnosti a přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud uvádí následující.
14. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Odmítne-li však Nejvyšší soud dovolání jako opožděné, není takové rozhodnutí jakkoli závislé na jeho uvážení. V takovém případě se neuplatní zásada vyslovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům odvolacího soudu proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi odmítá jako opožděně podané.
15. V projednávané věci stěžovatelé podali dovolání až po lhůtě stanovené zákonem, které v souladu s existující právní úpravou Nejvyšší soud správně odmítl (k tomu viz dále body 18-19), takže lze mít za to, že šlo o neefektivní čerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatelů. Za běžného chodu událostí by byla ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítnuta. Ústavní soud však nemohl ponechat stranou své dřívější usnesení
sp. zn. III. ÚS 2301/15
ze dne 17. 9. 2015, jímž odmítl předchozí včas podanou ústavní stížnost stěžovatelů proti témuž rozsudku městského soudu jako nepřípustnou z důvodu souběžně probíhajícího dovolacího řízení. Jiné řešení zde k dispozici nebylo, neboť splnění procesních podmínek pro meritorní dovolací přezkum Ústavní soud sám posuzovat nemohl. V nyní projednávané věci však zohlednil, že dne 16. července 2015 rozhodl Ústavní soud výše citovaným nálezem
sp. zn. III. ÚS 1996/13
(vyhlášený dne 21. 7. 2015), ve kterém zavázal obecné soudy povinností interpretovat a aplikovat zákon č. 159/1999 Sb. eurokonformním způsobem a vyložil, že pojišťovna je povinna vyplatit spotřebiteli v případě úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění v plné výši. Citovaný nález byl impulsem pro změnu dosavadní rozhodovací praxe nejen Ústavního soudu, ale i soudu Nejvyššího (srov. publikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 23 Cdo 2221/2015). Stěžovatelům proto nelze klást k tíži, že se po řádném a včasném podání ústavní stížnosti
sp. zn. III. ÚS 2301/15
(dne 29. 7. 2015) pokusili zvrátit rozsudek městského soudu a usilovali o ochranu svých práv v dovolacím řízení. Jejich dovolání je třeba chápat jako legitimní pokus o překonání podmínek přípustnosti dovolání stanovených zákonem, přičemž skutečnost, že neuspěli, jim nelze v nyní projednávané věci přičítat k tíži, neboť jimi dříve podaná ústavní stížnost byla nejen podaná řádně a včas, ale ve světle shora zmíněného nálezu Ústavního soudu i důvodně. Pokud by tedy nyní podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl, dopustil by se sám odepření spravedlnosti. Ústavní soud proto považoval ústavní stížnost za včas podanou.
16. Při posuzování otázky, zda je přípustné při nikoliv vadném rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumat předcházející rozsudek soudu nižší instance, dospěl Ústavní soud v kontextu všech okolností posuzovaného případu ke kladnému závěru, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelů není rozhodnutím meritorním, nýbrž toliko rozhodnutím, jímž dovolací soud deklaroval, že se dovoláním v dané věci pro jeho opožděné podání nemůže věcně zabývat. Ústavní soud proto považoval ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze za přípustnou (jinak by tomu bylo v případě, kdyby Nejvyšší soud v důsledku podaného dovolání napadený rozsudek věcně přezkoumal).
17. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu.
18. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jako opožděně podané odmítnuto dovolání stěžovatelů, je zjevně neopodstatněná.
19. Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 ověřil, že rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen právní zástupkyni stěžovatelů dne 1. 6. 2015 (č. l. 151), dovolání však bylo podáno až dne 26. 8. 2015 (č. l. 158), tj. po uplynutí dvouměsíční lhůty určené pro podání dovolání v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů o tom, že ve sporu nešlo o bagatelní věc, resp. že se v dané věci uplatní výjimka daná pro spotřebitelské vztahy. S poukazem na svoji rozhodovací praxi konstatoval, že pokud účastník uplatnil v jednom řízení více samostatných nároků nebo spojil-li soud více samostatných věcí ke společnému řízení, je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u každé jednotlivé věci (u každého jednotlivého nároku) podle uvedených hledisek samostatně.
20. Ústavní soud nepovažuje závěr Nejvyššího soudu o bagatelnosti částek posuzovaných ve vztahu ke každému ze stěžovatelů samostatně za extrémně vadný či svévolný, neboť stěžovatelé neměli v řízení solidární postavení, naopak každý z nich se žalobou domáhal zaplacení konkrétně specifikované částky samostatně. Jinými slovy vyjádřeno, nešlo o nepřípustné nebo účelové štěpení nároků [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005
sp. zn. II. ÚS 117/04
(N 37/36 SbNU 413), usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016
sp. zn. I. ÚS 2157/16
a ze dne 24. 5. 2016
sp. zn. I. ÚS 1264/16
(v SbNU nepublikována) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2351/2015], neboť každý nárok by byl v podstatě schopný projednání v samostatném řízení. Ústavní soud akceptoval i závěr Nejvyššího soudu, že v případě stěžovatelů nešlo o nároky ze vztahů ze spotřebitelských smluv, neboť smlouva mezi pojišťovnou a cestovní kanceláří, na základě které klient cestovní kanceláře uplatňuje nárok na zaplacení částky za zájezd, který se neuskutečnil, není smlouvou spotřebitelskou.
21. Dovolací soud je jako orgán veřejné (státní) moci povinen ctít ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny, je vázán kogentními ustanoveními občanského soudního řádu, a proto způsob, jakým posoudil naplnění podmínek pro připuštění dovolání proti rozsudku městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelů, jakož i právní závěry z něho vyplývající Ústavní soud respektoval. V řadě svých rozhodnutí již dříve vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáhat jen za zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. i omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí), a proto zákonodárcem zakotvené vyloučení některých věcí z přezkumu soudu dovolacího Ústavní soud nepovažuje v obecné rovině za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 750/06
ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335)].
22. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud posoudil jako důvodnou.
23. Jádro ústavněprávní argumentace stěžovatelů bylo koncentrováno do námitky, že městský soud při výkladu rozhodných ustanovení zákona č. 159/1999 Sb. nerespektoval princip in favorem conventionis a vyložil je ústavně nekonformním způsobem, čímž ve svém důsledku popřel povinnost pojišťovny vyplatit stěžovatelům v případě úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění v plné výši.
24. Otázkou ústavně konformního výkladu ustanovení § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., rozhodných i v projednávané věci, se Ústavní soud již zabýval. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 1996/13
ze dne 16. 7. 2015 (N 130/78 SbNU 57) konstatoval, že ochrana spotřebitele představuje jeden z principů, na nichž je založeno fungování Evropské unie a kterými se musí Česká republika jako její členský stát, resp. její orgány při své činnosti řídit. Musí je respektovat při začleňování obsahu unijního práva do vnitrostátního právního řádu, anebo naopak se v důsledku členství v Evropské unii určité úpravy zdržet (tzv. pozitivní a negativní implementace), jak to pro ni plyne z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a zejména z čl. 291 odst. 1 ve spojení s čl. 169 Smlouvy o fungování Evropské unie. Ústavní soud zdůraznil, že z tohoto závazku plyne pro moc soudní povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem, tj. při více výkladových variantách je nutno volit tu, jež bude v souladu s právem Evropské unie, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými ve směrnici Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS). To znamená, že při posuzování nároku spotřebitele ze zvláštní právní úpravy pojištění záruk pro případ úpadku cestovní kanceláře nelze použít omezení pojistného plnění vyplývající ať již z § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, či pojistných podmínek pojišťovny, neboť soukromoprávní ujednání dvou podnikatelských subjektů nemůže vést k vyloučení nebo omezení zákonných nároků spotřebitele, který navíc na toto soukromoprávní ujednání nemá jakýkoliv vliv. Ústavní soud uzavřel, že ujednání pojišťovny s cestovní kanceláří, které omezuje práva spotřebitele zaručená právem Evropské unie a následně také ustanoveními § 6 až 8 zákona č. 159/1999 Sb., je tak ve vztahu ke spotřebiteli neúčinné, respektive jej - jako subjekt stojící mimo jimi uzavřenou smlouvu - nezavazuje, takže nemůže být promítnuto do jeho právní pozice; neposkytnutí plné náhrady by proto odporovalo závazkům České republiky plynoucím z jejího členství v Evropské unii (čl. 1 odst. 2, čl. 10a odst. 1 Ústavy České republiky).
25. Shodně Ústavní soud judikoval i v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2370/15
ze dne 14. 6. 2016 [(N 111/81 SbNU 755), dostupný též v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz], ve kterém uvedl, že pokud soud při posuzování důvodnosti žaloby vychází z takového výkladu zákona č. 159/1999 Sb., který není ústavně konformní, neboť nerespektuje mezinárodní závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii (čl. 1 odst. 2, čl. 10a odst. 1 Ústavy), porušuje právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
26. Od závěrů prezentovaných ve shora citovaných nálezech, plně dopadajících i na projednávanou věc, neměl Ústavní soud důvod se jakkoliv odchylovat. K usnesení
sp. zn. I. ÚS 1868/14
ze dne 24. 2. 2015, na které odkazoval Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku, Ústavní soud uvádí, že závěry v něm vyjádřené byly shora označenými nálezy překonány.
27. V projednávané věci Městský soud v Praze pochybil, neboť při svém rozhodování upřednostnil takový výklad rozhodných ustanovení zákona č. 159/1999 Sb., který nerespektuje mezinárodní závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii. Připuštěním možnosti omezení práv spotřebitelů/stěžovatelů projevující se v daném případě poměrným snížením výše vyplaceného pojistného plnění s poukazem na limit sjednaný stranami pojistné smlouvy Městský soud v Praze porušil právo účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jejich právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze a napadený rozsudek zrušil. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.