Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 23/03
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. R. Z., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2002, sp. zn. 7 Nt 3922/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností ze dne 16. ledna 2003, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. ledna 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, kterým byl podle § 68 trestního řádu vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti uvedl, že na základě usnesení Policie ČR ze dne
1. 11. 2002, ČTS: NPC-88/2002-OV, bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Tímto usnesením měl být stěžovatel poučen, že dle § 36 odst. 3 trestního řádu musí mít v přípravném řízení obhájce, a pokud si jej ve stanovené lhůtě nezvolí, bude mu ustanoven Městským soudem v Brně. Přestože tak neučinil, obhájce mu ustanoven nebyl, a to až do 8. 11. 2002, kdy si jej zvolil sám.
Dále poukázal na to, že dne 10. 12. 2002 podal proti ústavní stížností napadenému usnesení "stížnost", o níž dle § 72 odst. 3 trestního řádu musí soud rozhodnout nejpozději do pěti pracovních dnů, což se však do data podání ústavní stížnosti nestalo. Proti nečinnosti soudu podal dne 6. 1. 2003 stížnost dle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., ovšem dvouměsíční lhůta pro vyřízení dané stížnosti je podle stěžovatele ve výrazném nepoměru ke lhůtě dle § 72 odst. 3 trestního řádu, zvláště vzhledem k závažným procesním pochybením příslušných orgánů a tomu, že důvody vazby nejsou dány.
K tomu stěžovatel poznamenal, že pokud by orgány činné v trestním řízení dodržovaly stanovené lhůty, mohl se eventuálně domáhat svých práv u Ústavního soudu dříve. Dle názoru stěžovatele předmětné průtahy brání tomu, aby ústavní stížnost mohla být podána až po vyčerpání všech opravných prostředků. Dále stěžovatel poukazuje na to, že dle usnesení o zahájení trestního stíhání byly úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu zahájeny dne 18. 10. 2002, avšak z usnesení o vzetí do vazby, ve kterém se argumentuje skutečnostmi, které se datují počátkem roku 2001, vyplývá, že policie prováděla své úkony za využití § 55 odst. 2 trestního řádu již od 29.
9. 2002. Další pochybení mělo spočívat v tom, že nebyly naplněny zákonné podmínky vazby, resp. že důvody vazby byly v ústavní stížností napadeném usnesení uvedeny všeobecně, bez zákonem požadovaného individuálního zdůvodnění. Vzhledem k těmto skutečnostem mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 8 odst. 2 a 5 a dále dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V posuzovaném případě, jak ostatně vyplývá z poučení předmětného usnesení Městského soudu v Brně, byla takovým procesním prostředkem ochrany stížnost (§ 74 odst. 1 trestního řádu), která však, dle zjištění Ústavního soudu, stěžovatelem podána nebyla (viz č. l. 11 spisu Ústavního soudu).
Jestliže se stěžovatel dovolává, byť nepřímo, ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona, vzhledem ke skutečnosti, že zmíněnou stížnost nepodal a jeho žádost o propuštění z vazby ve vztahu k předmětnému usnesení za prostředek ochrany ve smyslu § 75 odst. 1 zákona považovat nelze, aplikace tohoto ustanovení nepřipadá v úvahu. Z uvedených důvodů je ústavní stížnost nepřípustná, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že pokud měl stěžovatel v úmyslu ústavní stížností brojit rovněž proti průtahům řízení, které patrně měly vzniknout v souvislosti s rozhodováním o jeho žádosti ze dne 10. 12. 2002 o propuštění z vazby (pozn.: způsobených tím, že Městský soud v Brně neměl k dispozici příslušný spis, protože ten se nacházel od 12. 12. 2002 na Krajském soudě v Brně se stížností spoluobviněných proti usnesení o vzetí do vazby - viz příloha 2 spisu Ústavního soudu), tyto představují "jiný zásah orgánu veřejné moci", a tak je nezbytné, aby v uvedeném smyslu bylo v ústavní stížnosti formulováno návrhové žádání [viz § 82 odst. 3 písm. b) zákona].
V současné době se však postup podle citovaného ustanovení jeví jako bezpředmětný, neboť podle zjištění Ústavního soudu zmíněná žádost (vedená pod sp. zn. 7 Nt 3978/2002) byla zamítnuta již dne 17. 1. 2003, následně, dne 20. 2. 2003, pak byla zamítnuta i stížnost stěžovatele proti tomuto předchozímu rozhodnutí (viz č. l. 13 spisu Ústavního soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 23. září 2003