Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Anny B. a 2) Jana S. (jedná se o pseudonymy), zastoupených Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2024 č. j. 5 To 96/2024-364, kterým byli stěžovatelé odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy, na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a L. H., Krajského státního zastupitelství v Brně, Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, Janu B., Jiřího P. a Pavla P. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v rozsahu, v jakém byli odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody, respektive na náhradu nemajetkové újmy, na řízení ve věcech občanskoprávních. Domnívají se, že těmito částmi výroku uvedeného rozsudku bylo porušeno právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které stěžovatelé specifikují jako právo na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 3. 2024 č. j. 1 T 2/2024-331 uznal obžalovanou L. H. (v řízení o ústavní stížnosti první vedlejší účastnici řízení) vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), kterého se - zjednodušeně řečeno - dopustila tím, že v místě a v době v rozsudku okresního soudu specifikované řídila motorové vozidlo na pozemní komunikaci a dostatečně nesledovala situaci před vozidlem, protože se věnovala aktuálním potřebám svých nezletilých dětí sedících na zadních sedadlech motorového vozidla v autosedačkách, čímž ohrozila po přechodu pro chodce na horském jízdním kole přijíždějícího nezletilého poškozeného, který neměl v okamžiku jízdy na hlavě nasazenou cyklistickou přilbu. Takto došlo ke srážce vozidla obžalované a nezletilého poškozeného, který následujícího dne podlehl těžkým zraněním mozku způsobeným srážkou. Svým jednáním obžalovaná porušila zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích"), v rozporu s § 4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích se nechovala při řízení motorového vozidla ohleduplně a ukázněně tak, aby neohrožovala život a majetek svůj nebo druhých. Dále porušila § 5 odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, který ukládá řidiči povinnost plně se věnovat řízení vozidla. Nezletilý poškozený porušil jako řidič § 23 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jelikož při vyjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci nedal přednost vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci. Dále porušil § 58 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť jako osoba mladší 18 let jedoucí na jízdním kole nepoužil ochrannou přilbu schváleného typu. Pokud by přilbu na hlavě měl, s velkou mírou pravděpodobnosti by tím bylo zabráněno smrtelnému následku jeho zranění.
3. Za uvedenou trestnou činnost byl první vedlejší účastnici řízení uložen trest odnětí svobody v délce trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu trvání 36 měsíců. Dále okresní soud uložil první vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky náhradu škody ve výši 101 447,40 Kč, stěžovatelům jako rodičům náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na pohřeb a náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách ve výši 908 100 Kč. Okresní soud rovněž rozhodl o nemajetkové újmě vůči tetě a bratrancům nezletilého poškozeného. Konečně všechny poškozené odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody nebo nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. K odvolání obžalované Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že při nezměněném popisu nehody shledal první vedlejší účastnici řízení vinnou usmrcením z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí uložil trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, s podmíněným odkladem na 18 měsíců. Dále jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců a ve vztahu ke všem poškozeným rozhodl nově o náhradě škody, respektive nemajetkové újmy.
Stěžovatelům jako rodičům přiznal na náhradě škody částku 9 144,30 Kč a na náhradě nemajetkové újmy každému z nich částku 340 551 Kč. Se zbytkem jejich nároku na náhradu škody, respektive nemajetkové újmy, je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud podle krajského soudu vyvodil na základě provedených důkazů částečně nesprávný skutkový stav věci (zejména co se týká otázky spoluzavinění nezletilého poškozeného), jemuž pak odpovídají i nesprávné právní závěry, včetně nesprávně použité právní kvalifikace jednání obžalované.
Vadné v tomto ohledu jsou i výroky o náhradě škody, respektive nemajetkové újmy, neboť mají svůj původ v nesprávném výroku o vině obžalované. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru o existenci podstatně většího zavinění na průběhu nehody ze strany nezletilého poškozeného. Ten porušil své povinnosti podle § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, jelikož se při jízdě na jízdním kole nechoval ohleduplně a ukázněně tak, aby svým jednáním neohrozil mimo jiné svůj život, přičemž při přejezdu po přechodu pro chodce zjevně nesledoval situaci v provozu.
Dopustil se rovněž dalšího závažného porušení svých povinností, neboť při vjíždění na pozemní komunikaci nedal přednost v jízdě vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci a jako osoba mladší 18 let neměl při jízdě na kole na hlavě připevněnou přilbu. Při hodnocení průběhu nehody je tak podle krajského soudu nutné na nezletilého poškozeného pohlížet jako na cyklistu a nikoliv jako na chodce. Kromě výše uvedených ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích nezletilý poškozený rovněž porušil příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ukládající mu zejména povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku.
Proto nelze u první vedlejší účastnice řízení shledávat podle krajského soudu naplnění zákonného znaku porušení důležité povinnosti uložené jí zákonem a její jednání je nutné (oproti obžalobě a napadenému rozsudku okresního soudu) právně kvalifikovat jako přečin usmrcení z nedbalosti. Výše uvedená změna výroku o vině se rovněž musela podle krajského soudu odrazit i v částečné změně výroku o uložených trestech, jakož i ve znění výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Tyto nároky (nejen ve vztahu ke stěžovatelům) je proto nutno podle krajského soudu snížit o 70 %.
Při stanovení výše náhrady škody, respektive náhrady újmy, krajský soud vycházel z jím citované judikatury, kdy za základní orientační hodnotu pro výpočet náhrady škody, respektive újmy, považoval průměrnou hrubou měsíční nominální mzdu přepočtenou na počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, který předcházel smrti nezletilého poškozeného. Základní částka náhrady nemajetkové újmy podle krajského soudu činí dvacetinásobek uvedené průměrné hrubé měsíční nominální mzdy. Základní částku okresní soud v případě stěžovatelů zdvojnásobil.
Okresní soud podle krajského soudu rozhodl nesprávně, stěžovatelům měla být přiznána náhrada ve výši třicetinásobku shora konstatované průměrné hrubé měsíční mzdy za rok 2021, tj. s 50% navýšením základní částky této náhrady. Takto stanovené základní odškodnění stěžovatelů je ovšem třeba s ohledem na zavinění nezletilého poškozeného snížit o 70 %. Tímto postupem tedy krajský soud přiznal stěžovatelům 50% navýšení základního odškodnění, tedy částku 1 135 170 Kč, kterou snížil o 70 %. Se zbytkem jejich nároků stěžovatele i ostatní poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Stěžovatelé především v rámci stížnostní argumentace nesouhlasí s tím, aby se s ohledem na průběh nehody vycházelo ze spoluzavinění jejich syna v rozsahu nejméně 70 %. Takové určení rozsahu spoluzavinění stěžovatelé považují za svévolné a dostatečně neodůvodněné. Krajský soud nepřípadně spekuluje, že jejich syn při přejezdu pozemní komunikace dostatečně nesledoval situaci v provozu. Nadto je zcela nepřijatelné, aby krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí naznačoval, že stěžovatelé nedostatečně vedli svého syna k dodržování pravidel silničního provozu. Stanovení výše spoluzavinění syna na průběhu nehody je zcela nepřiměřené s ohledem na právní závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 8 Tdo 1309/2020, na usnesení ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 3 Tdo 1548/2018, jakož i s ohledem na rozsudek ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2258/2008. Stěžovatelé se dále domnívají, že krajský soud rovněž nesprávně posoudil základ pro určení odškodnění jim způsobené nemajetkové újmy, neboť uvedl, že postupem okresního soudu se stěžovatelům dostalo zveličeného nároku. Krajský soud jim tak na rozdíl od okresního soudu nepřiznal dvojnásobek orientační hodnoty, ale toliko 1,5 násobek. Pokud stěžovatelům byl krajským soudem přiznán takto nízký nárok na náhradu nemajetkové újmy za usmrcení jejich dítěte, odporuje to podle nich samotnému smyslu adhezního řízení, neboť stěžovatelé budou nuceni podstupovat martyrium dalšího navazujícího civilního řízení, kde se budou muset opětovně svých nároků domáhat.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejich podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
8. Ústavní soud např. v nálezu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14
(N 38/76 SbNU 515) dovodil, že moderní stát ve své současné podobě demokratického právního státu má povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci trestnou činností způsobených škod. Využití těchto institutů nelze považovat pouze za soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem na zjištění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen poškozeným v maximální možné míře dopomoci náhradě škody v rámci trestního řízení. To však neznamená, že by obecný soud měl a mohl vyhovět jakýmkoli požadavkům poškozených (pozůstalých) osob, jakkoli je jimi prožívané neštěstí, způsobené např. nehodou, hluboké a těžko představitelné.
9. Tato východiska se podle Ústavního soudu zcela uplatní i v nyní posuzované věci. V ní není sporu o tom, že nezletilý syn stěžovatelů se podle provedeného dokazování na vzniku a průběhu nehody podílel a částečně ji zavinil, sporná je míra jeho spoluzavinění. Krajský soud tento rozsah posoudil rozdílně od okresního soudu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí, navzdory přesvědčení stěžovatelů, krajský soud podrobně popsal, jaké povinnosti při jízdě na kole jejich syn porušil. Stěžovatelé ve své argumentaci v této souvislosti přehlížejí, že na jejich syna jako přímého účastníka nehody nelze pohlížet jako na chodce, ale jako na cyklistu, na což mimo jiné kladl důraz krajský soud. Už proto nemohou být v daném kontextu zcela přiléhavé odkazy stěžovatelů na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1309/2020, v němž soudy posuzovaly situaci chodce, který přebíhal silnici v místě, kde tak neměl činit.
Obecné soudy na základě jimi popsaných okolností tehdejšího případu dovodily zavinění tohoto chodce v rozsahu 50 %. Z odůvodnění odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu podle Ústavního soudu nelze dovodit, že by se tento chodec na vzniku nehody podílel více, než syn stěžovatelů, jak tvrdí stěžovatelé.
10. Za obdobnou lze označit situaci i v případě odkazu stěžovatelů na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1548/2018, v němž chodkyně začala přecházet po přechodu pro chodce ve chvíli, kdy byla pro řidiče na vozovce skryta autobusem. Situaci opět nelze srovnávat s tím, že syn stěžovatelů jako cyklista při vjezdu na pozemní komunikaci nedal přednost ostatním účastníkům silničního provozu, včetně vozidla řízeného první vedlejší účastnicí řízení, a nedodržel zákonnou povinnost mít nasazenou k jízdě na kole schválenou cyklistickou přilbu. Pro případ stěžovatelů není případný ani odkaz na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, v němž soudy vycházely z toho, že tehdejší poškozený nemohl vznik nehody nikterak odvrátit a vzhledem ke svému věku neměl výslovně zákonem stanovenou povinnost mít nasazenou cyklistickou helmu; okolnost, že jí nasazenou neměl, obecné soudy zohlednily při zkoumání dodržení obecné prevenční povinnosti spočívající v předcházení škodám.
11. Ani při komparaci s uvedenými a stěžovateli výslovně zdůrazňovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu nelze podle Ústavního soudu učinit závěr, že by krajským soudem určená míra spoluzavinění syna stěžovatelů na vzniku a průběhu nehody byla stanovená svévolně. Pro danou věc není ve svém důsledku rozhodné, z jakého důvodu se syn stěžovatelů na nehodě podílel. Rozhodné naopak je, že jako účastník silničního provozu porušil jemu zákonem uložené povinnosti, které krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí popsal, a nebýt toho, k nehodě by patrně vůbec nedošlo nebo by neměla - podle závěrů znalců - až tak tragické následky. To samozřejmě neznamená, že by se na vzniku a průběhu nehody nepodílela první vedlejší účastnice řízení; o tom ani podle Ústavního soudu není sporu.
12. Stěžovatelé poukazují na to, že krajský soud měl nesprávně posoudit základ stěžovatelům přiznaného odškodnění nemajetkové újmy. K tomu Ústavní soud doplňuje, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, s kterou se ztotožňuje, platí, že při úvaze o přiměřenosti satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby (zde stěžovatelů - pozn. Ústavní soud) je třeba vyjít jak z celkové povahy dané věci, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu. Je třeba přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Základní částka náhrady nemajetkové újmy by měla být modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků základní částky náhrady nemajetkové újmy (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Vycházel-li krajský soud z jedenapůlnásobku základní částky, vyložil uvedené závěry judikatury Nejvyššího soudu ve skutečnosti výrazně ve prospěch stěžovatelů.
Jejich tvrzení, že krajský soud nesprávně, tedy v neprospěch stěžovatelů, posoudil základ pro určení odškodnění nemajetkové újmy, proto nemůže obstát.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím (vymezenou výrokovou částí) nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu