Oznámení usnesení a počítání lhůty k podání stížnosti proti usnesení o opravném prostředku v trestním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 18. října 2012
sp. zn. III. ÚS 2310/09
ve věci ústavní stížnosti R. E. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2009 č. j. 13 To 206/2009-55, kterým byla pro opožděnost zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, neboť jím mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Tvrzenou protiústavnost napadeného rozhodnutí stěžovatel spatřuje v tom, že soud druhého stupně zamítl jím podanou stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení jako opožděně podanou, neboť počátek lhůty k podání stížnosti odvíjel vadně nikoliv od doručení napadeného usnesení, ale ode dne jeho oznámení. Krajský soud prý upřel stěžovateli právo na soudní ochranu tím, že se odmítl meritorně zabývat jím uplatněnými stížnostními důvody.
3. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud nerespektoval ve svém rozhodnutí judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205),
ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555) a
III. ÚS 457/05
ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), týkající se analogických věcí, jako je věc nynější.
4. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Praze povinnost nahradit mu náklady řízení, které musel vynaložit v řízení před Ústavním soudem.
II.
5. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného usnesení krajského soudu, byl usnesením Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 20. 4. 2009 č. j. 0 Nt 154/2008-38 podle § 283 písm. d) trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení.
6. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, kterou však krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako opožděnou. Vycházel přitom ze skutečnosti, že stížností napadené usnesení okresního soudu bylo vyhlášeno ve veřejném zasedání dne 20. 4. 2009, kterého se stěžovatel zúčastnil, k vyhlášenému usnesení se nevyjádřil a ponechal si lhůtu k případnému podání stížnosti. Písemné vyhotovení usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 7. 5. 2009. Stížnost však byla podána na poštu až dne 11. 5. 2009, tedy - dle krajského soudu - opožděně, protože třídenní lhůta k jejímu podání dle § 143 odst. 1 tr. ř. prý začala běžet od vyhlášení prvostupňového rozhodnutí a uplynula dnem 23. 4. 2009.
III.
7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 21. 10. 2009 vyslovil přesvědčení, že ve věci rozhodl v souladu s platnou právní úpravou, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Protože toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by nebyly známy z dosavadního průběhu řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice.
9. Otázku, zda lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut (konkrétně) návrh na obnovu řízení, běží od vyhlášení tohoto usnesení nebo až od doručení jeho opisu, již Ústavní soud vyřešil ve výše uvedených nálezech, a to tak, že rozhodné je datum doručení. Tento svůj závěr Ústavní soud podrobně zdůvodnil zejména tím, že ustanovení § 137 odst. 1 věty druhé tr. ř. určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení, a to buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, nebo doručením opisu usnesení. Pokud stěžovateli, resp. jeho obhájci bylo nutno ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. doručit opis usnesení okresního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení takového usnesení nemohla založit účinky oznámení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr by byl zjevně nesprávný a absurdní. Obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení je pro kvalifikované podání stížnosti klíčová, přičemž usnesení o opravném prostředku ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. se svým významem blíží rozsudku.
10. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud ani v nyní posuzované věci neshledal žádný důvod, proč by se od svých předchozích závěrů měl jakkoliv odchylovat (zejména s ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí či obsah vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti, jež do dané právní problematiky nic nového nepřinášejí), nezbylo mu než na argumentaci obsaženou v citovaných nálezech plně odkázat a současně - ve shodě s těmito nálezy - konstatovat, že pokud stížnost proti rozhodnutí o opravném prostředku byla soudem druhého stupně nesprávně zamítnuta jako opožděně podaná, jak potvrzují výše uvedené skutečnosti, došlo tím k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jestliže stěžovateli bylo usnesení okresního soudu doručeno dne 7. 5. 2009 a stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost dne 11. 5. 2009, tato byla podána včas (třetí den od doručení písemného vyhotovení usnesení, tj. 10. 5. 2009, připadl na neděli).
11. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
sp. zn. II. ÚS 53/97
ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195)].
13. Ústavní soud má podmínky stanovené v § 62 odst. 4 citovaného zákona v tomto případě za splněné. V projednávané věci krajský soud nerespektoval vykonatelné nálezy Ústavního soudu, jež jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány a osoby a jejichž existence mu z úřední činnosti musela být známa. Tímto postupem donutil stěžovatele - chtěl-li se domoci svých práv - zcela zbytečně vynaložit náklady spojené s řízením před Ústavním soudem. Lze přitom poznamenat, že v analogických věcech Ústavní soud judikoval opakovaně a ustáleně [viz nálezy
sp. zn. III. ÚS 303/04
,
III. ÚS 457/05
,
IV. ÚS 2519/07
,
III. ÚS 389/09
ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461),
III. ÚS 1542/09
ze dne 23. 9. 2010 (N 201/58 SbNU 787)].
14. Při stanovování výše náhrady nákladů řízení Ústavní soud vyšel, jak stěžovatel navrhoval, z ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud tak stěžovateli přiznal jím požadovanou náhradu nákladů v rozsahu dvou úkonů právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení a sepsání ústavní stížnosti) po 1 500 Kč a dvakrát náhradu hotových výdajů po 300 Kč.
15. Celková částka náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem tedy činí 3 600 Kč. K jejímu zaplacení určil Ústavní soud přiměřenou lhůtu 30 dnů od doručení tohoto rozhodnutí.
17. Ve smyslu § 314h odst. 1 trestního řádu bude po doručení tohoto nálezu pokračovat před Krajským soudem v Praze stížnostní řízení podle § 147 a násl. trestního řádu.