Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. N., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, se sídlem Revoluční 767/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2024, č. j. 6 Tdo 233/2024-19503, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2022, č. j. 6 To 29/2021-19213, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. listopadu 2019, sp. zn. 16 T 5/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (spolu s dalšími osobami) uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců.
3. Proti rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil napadeným rozsudkem část rozhodnutí o vině (týkající se zločinu podvodu u 23 skutků) a sám nově stěžovatele uznal vinného ze spáchání 19 skutků naplňujících znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku (způsobená škoda přesahuje 80 000 000 Kč, přičemž další škodu ve výši přesahující 20 000 000 Kč se obžalovaní pokusili způsobit). U zbývajících čtyř skutků věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena a prokuristy obchodní korporace a družstva, zaměstnání a povolání spojeného s řízením obchodní korporace a družstva na dobu 6 let.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Za neopodstatněnou označil stěžovatelovu námitku, že by důležité důkazy (znalecký posudek a odborné vyjádření finančního úřadu) byly jen přebráním informací od policejního orgánu. Z jejich obsahu je naopak zřejmé, že ke svému zkoumání využili podklady zajištěné při prohlídkách (tedy relevantní primární prameny). Znalec i finanční úřad toto potvrdili před soudem, který se s jejich závěry vypořádal.
Stejně neopodstatněnou je námitka nepříslušnosti finančního úřadu k podání odborného vyjádření. Z právních předpisů ani z ustálené praxe daňové správy nevyplývá, že by odborné vyjádření muselo být zpracováno předem určeným finančním úřadem. Námitky týkající se uloženého trestu nespadají pod žádný dovolací důvod, neboť trest byl uložen v zákonné sazbě. Namítal-li stěžovatel, že soudy při výměře trestu nezohlednily délku trestního řízení, je řešení této otázky podle Nejvyššího soudu předčasné, neboť část věci byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání.
Tento soud bude povinen délku řízení posoudit a případně zohlednit.
5. Stěžovatel namítá, že k jeho odsouzení došlo na základě procesně nepoužitelných důkazů. Jeden z vypracovaných znaleckých posudků v rozporu se zákonem pouze zkopíroval údaje z usnesení policejního orgánu a znalec sám žádnou činnost nevyvíjel. Totéž následně učinil finanční úřad (navíc nepříslušný), který byl policejním orgánem požádán o odborné vyjádření. Závěry znalce a finančního úřadu tak vychází pouze z informací poskytnutých policií, které se tímto nepřípustným způsobem staly "trojitým" důkazem (jde o tzv. důkaz kruhem). Podstata věci navíc závisí na odborné otázce, k jejímuž řešení nemá policie potřebné vlastnosti.
6. Dále stěžovatel namítá, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, což nebylo zohledněno při výměře trestu. Nejvyšší soud se v rozporu se svou judikaturou odmítl touto námitkou zabývat. Nelze se spokojit s tím, že část věci byla oddělena a bude o ní teprve rozhodováno, podle Nejvyššího soudu ji tedy není možno řešit nyní. Stěžovateli byl totiž uložen nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody. I kdyby v druhé "větvi" trestní věci nebyl stěžovatel potrestán vůbec, nepůjde o dostatečnou kompenzaci (nemluvě o možnosti vydání zprošťujícího rozsudku). Trestní řízení probíhá již od roku 2011, jeho složitost je podle stěžovatele průměrná. Stěžovatel sám k průtahům nepřispěl. Za neomluvitelný průtah považuje stěžovatel bezmála roční dobu, kterou nalézacímu soudu trvalo odeslání spisu Nejvyššímu soudu po podání dovolání. Význam dané trestní věci pro stěžovatele je přitom enormní. Nezohledněním délky řízení tak soudy ignorovaly nejen zákon, ale i ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti části již zrušeného rozsudku krajského soudu (který má věc znovu projednat) je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou obhajobu, aniž by reflektoval způsob, jakým se soudy s jeho námitkami obsáhle a srozumitelně vypořádaly. Tím se pokouší Ústavní soud stavět do role další přezkumné instance trestní justice, která mu však nepřísluší.
10. První skupina stěžovatelových námitek se týká procesní nepoužitelnosti (resp. nesprávného hodnocení) některých důkazů. S těmito námitkami se bezezbytku vypořádal Nejvyšší soud (srov. body 72 a 73 napadeného usnesení), přičemž jeho argumentaci a závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
11. Jde-li o obsáhlejší námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu a nezohlednění délky trestního řízení, je nutné dát částečně stěžovateli za pravdu, že argumentaci Nejvyššího soudu (obsaženou v bodě 93 a násl. napadeného usnesení) je třeba považovat přinejmenším za neúplnou. Toto pochybení však není v dané věci důvodem pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu (a tím méně předcházejících rozhodnutí). Z obsahu odsuzujících rozsudků je totiž zřejmé, že soudy délku trestního řízení při výměře trestu zohlednily.
Zejména je možné odkázat na bod 515 rozsudku krajského soudu: "Soud dále při ukládání trestu neopomenul skutečnosti vymezené v ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku, kdy od spáchání trestného činu uplynula delší doba, a to více téměř deseti let. Samotná délka trestního stíhání odpovídá mimořádnému rozsahu trestní věci, počtu poškozených subjektů a opatřených a soudem provedených důkazů. Krajský soud vnímá, že obžalovaní se aktuálně nachází v odlišné životní situaci a v jiných životních podmínkách.
I tyto skutečnosti proto hrály při úvahách soudu o druhu a výměře trestu jistou roli". Stěžovatel byl rozsudkem vrchního soudu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, tedy těsně nad spodní hranicí zákonné sazby. Vzhledem k tomu, že u stěžovatele v podstatě absentovaly polehčující okolnosti (kromě trestní bezúhonnosti) a jeho trestná činnost naopak vykazovala celou řadu přitěžujících okolností (zejména mnohost trestných činů a výši způsobené škody mnohonásobně převyšující zákonnou hranici), je zřejmé, že trest uložený u spodní hranice zákonné sazby je výsledkem zohlednění délky trestního řízení, resp. doby uplynulé od spáchání trestné činnosti.
12. Ústavní soud bez vyžádání spisové dokumentace nemohl posoudit námitku nepřiměřenosti doby následující po podání dovolání do předložení spisu Nejvyššího soudu. Jakékoliv hodnocení této námitky však nemohlo mít vliv na rozhodnutí o ústavní stížnosti, neboť z žádného právního předpisu ani z ustálené praxe nevyplývá, že by se při výměře trestu měla zohlednit doba dovolacího řízení. Přestože Ústavní soud nezpochybňuje, že průtahy v dovolacím řízení mohou porušit práva obviněného, nejde s ohledem na povahu tohoto řízení (směřujícího již proti pravomocnému odsuzujícímu rozhodnutí) o skutečnost, kterou by měl soud zohlednit podle § 39 trestního zákoníku, nedojde-li Nejvyšším soudem ke kasaci odsuzujících rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání. Případný zásah do práv nepřiměřenou délkou řízení je možno namítat v rámci řízení podle zákona č. 82/1998 Sb.
13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti zrušené části rozsudku krajského soudu pak musel návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, neboť o něm nebyl příslušný rozhodnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu