6 Tdo 233/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2024 o dovolání, které podali obviněný T. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, a obviněný Tibor Házi, trvale bytem Na Libuši 625, Bechyně, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 6 To 29/2021-19213, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 5/2016, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. N. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného Tibora Háziho odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2019, č. j. 16 T 5/2016-18864, byli uznáni vinnými - obvinění T. N. a P. A. pod bodem I. obžaloby zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod I/6 obžaloby), - obviněný Tibor Házi pod bodem I/1–4 obžaloby účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, - obvinění T. N. a P. A. a Tibor Házi pod bodem II. obžaloby zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, - obviněný T. N. pod bodem III. obžaloby zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, - obviněný T. N. pod bodem IV. obžaloby dvojnásobným přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustili v bodě I. způsobem popsaným ve výroku rozsudku a v dalších bodech (zkráceně vyjádřeno) tím, že

II. obžalovaní T. N., P. A. a Tibor Házi

daň z příjmů právnických osob P. A. na základě generální plné moci udělené mu dne 24.8.2010 Hanou Nebeskou – jednatelkou společnosti H POWER s.r.o., která ho opravňovala k zastupování a k veškerým úkonům souvisejícím s chodem společnosti H POWER s.r.o., včetně jednání s úřady, za aktivní spolupráce s Tiborem Házim, který byl oprávněn jednat za společnost H POWER s.r.o. na základě generální plné moci udělené mu dne 26. 11. 2009 Hanou Nebeskou a dále společně s T. N., který byl oprávněn za společnost H POWER s.r.o. jednat na základě plné moci datované dne 18. 3. 2009, kterou měla Hana Nebeská vystavit dne 1. 6. 2009, opravňující ho k zastupování ve funkci jednatele společnosti H POWER s.r.o., a dále generální plné moci ze dne 10. 3. 2010, jenž ho opravňovala k zastupování společnosti k veškerým úkonům souvisejícím s chodem společnosti H POWER s.r.o. a plné moci ze dne 11. 8. 2010 opravňující T. N. k zastupování při obchodních jednáních vedených jménem společnosti, včetně podepisování odsouhlasených obchodních smluv a vlastních směnek,

dne 23. 11. 2011 podal za společnost H POWER s.r.o., DIČ CZ28094956, ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u Finančního úřadu pro Prahu 10, nepravdivé daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010, které bylo vyhotoveno na základě níže uvedených fiktivních účetních dokladů opatřených Tiborem Házim a T. N. za jejich společné kooperace, s úmyslem zkrátit daňovou povinnost při nerespektování § 24 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kde mezi přijatá zdanitelná plnění zahrnuli fiktivní daňové doklady (specifikované ve výroku rozsudku) vystavené společností:

MD Expo s. r. o., IČ 28313810, se sídlem Brno, Botanická 606/24 (dále MD Expo s. r. o.), AMUSETTE a.s., IČ 27612414, nyní se sídlem Praha, Na Výsluní 201/13 (dále AMUSETTE a.s.),

a na základě těchto dokladů snížili daňovou povinnost společnosti H POWER s.r.o. tím, že do základu daně zahrnuli i výdaje ve výši 213 585 628 Kč, čímž ve zdaňovacím období roku 2010 zkrátili daň z příjmu právnických osob obchodní společnosti H POWER s.r.o. ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, IČO 72080043, se sídlem Praha, Štěpánská 619/28, ve výši 40 633 210 Kč,

daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce 04 roku 2010 až do zdaňovacího období měsíce 12 roku 2010 Tibor Házi, který byl oprávněn jednat za společnost H POWER s.r.o. na základě generální plné moci udělené mu dne 26. 11. 2009 Hanou Nebeskou, ve vzájemné součinnosti s T. N., který byl oprávněn za společnost H POWER s.r.o. jednat na základě plné moci datované dnem 18. 3. 2009, kterou měla Hana Nebeská vystavit dne 1. 6. 2009, opravňující ho k zastupování ve funkci jednatele společnosti H POWER s.r.o., a dále generální plné moci ze dne 10. 3. 2010, jež ho opravňovala k zastupování společnosti a k veškerým úkonům souvisejícím s chodem společnosti H POWER s.r.o. a plné moci ze dne 11. 8. 2010 opravňující T. N. k zastupování při obchodních jednáních vedených jménem společnosti, včetně podepisování odsouhlasených obchodních smluv a vlastních směnek, a za zdaňovací období měsíce 07 roku 2010 až do zdaňovacího období měsíce 12 roku 2010 též společně s P. A. oprávněným za společnost H POWER s.r.o. jednat na základě generální plné moci udělené mu dne 24. 8. 2010 Hanou Nebeskou, podali za společnost H POWER s.r.o., DIČ CZ28094956, jež byla registrována u Finančního úřadu pro Prahu 10 jako měsíční plátce DPH, v níže uvedených zdaňovacích obdobích ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u Finančního úřadu pro Prahu 10 nepravdivá daňová přiznání k dani z přidané hodnoty (dále přiznání k DPH) s úmyslem zkrátit tak daňovou povinnost společnosti H POWER s.r.o., DIČ CZ28094956, při nerespektování ustanovení § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v platném znění, kde mezi přijatá zdanitelná plnění zahrnuli i plnění, která měla být realizována na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2010 k dodávce monokrystalických a polykrystalických fotovoltaických panelů o celkovém objemu 35 MW, uzavřené mezi odběratelem společností H POWER s.r.o. a dodavatelem společností AMUSETTE a.s. (zastoupená jediným členem představenstva Tiborem Házim), na základě kterých měly být dodány fotovoltaické panely deklarované níže uvedenými daňovými doklady, jejichž dodávky nebyly ze strany AMUSETTE a.s. nikdy realizovány, nemaje společnost AMUSETTE a.s. ani k takové podnikatelské činnosti oprávnění, neboť Obchodním rejstříkem Městského soudu v Praze byl zapsán od 16. 10. 2006 jako jediný předmět činnosti AMUSETTE a.s. pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor a až od 1. 11. 2010 byla jako předmět podnikání, zapsána výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona,

a taktéž plnění dodavatele MD Expo s. r. o., s předmětem podnikání od 3. 12. 2008 výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona k realizaci prací a k dodávkám služeb na FVE v XY fakturovaná níže uvedenými daňovými doklady, které ve skutečnosti nikdy nebyla ze strany MD Expo s. r. o. realizována,

a dále v oddílu C – „daň z přidané hodnoty“ v jednotlivých podaných daňových přiznání předložených správci daně na níže konkretizovaných řádcích, zejména v bodu „IV. nárok na odpočet daně“ a „VI. výpočet daňové povinnosti“ uváděli zcela smyšlené údaje vztahující se k nárokům na odpočet daně a vlastní výpočet DPH společnosti H POWER s.r.o., k čemuž vypracovali či nechali na základě T. N. předložených údajů vypracovat A. N. záznamové sestavy k DPH se záměrně nepravdivými údaji, do kterých vkládali neexistující zdanitelná plnění tak, aby odpovídaly fiktivním údajům v konkrétních přiznáních k DPH společnosti H POWER s.r.o., a dále u níže uvedených fiktivních účetních dokladů předstírali bankovními převody a vystavenými fiktivními daňovými doklady reálnost provedení obchodních případů mezi společnostmi AMUSETTE a.s. a H POWER s.r.o. a mezi společnostmi MD Expo s. r. o. a H POWER s.r.o. a takto

A) – CH) podali u Finančního úřadu pro Prahu 10 přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce 04–12 roku 2010, kde v oddílu C na řádku 40 uvedli smyšlené údaje o nároku na odpočet přijatých zdanitelných plnění od plátců a tak neoprávněně uplatnili daň na vstupu, dále přiznali daň na výstupu s vykázaným nadměrným odpočtem kde mezi přijatá zdanitelná plnění zahrnuli i plnění, která nebyla realizována, a to ve výroku specifikované daňové doklady od dodavatelů MD Expo s. r. o., IČO 28313810, AMUSETTE a.s., IČO 27612414, a tímto jednáním úmyslně zkrátili daň z přidané hodnoty,

a takto Tibor Házi a T. N. společným jednáním za zdaňovací období měsíců 04 až 06 roku 2010 zkrátili daň z přidané hodnoty, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, IČ 72080043, se sídlem Praha, Štěpánská 619/28, ve výši 1 884 527 Kč a za zdaňovací období měsíců 07 až 012 roku 2010 pak i společně s P. A. ve výši 121 414 022 Kč,

III. obžalovaný T. N. jako zástupce společnosti H POWER s.r.o., IČO 28094956, jednající za společnost na základě plných mocí udělených mu jednatelkou společnosti Hanou Nebeskou, využil svých dispozičních práv k bankovnímu účtu společnosti H POWER s.r.o. č. XY vedenému u GE Money Bank, a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, a s úmyslem vyvést část svěřených finančních prostředků uložených na tomto účtu z trvalé dispozice společnosti H POWER s.r.o. v době od 3. 8. 2010 do 19. 11. 2010 převedl formou přímého bankovnictví částku v celkové výši 3 875 000 Kč z účtu č. XY na bankovní účet číslo XY vedený u GE Money Bank, a. s., patřící fyzické osobě I. S., a to konkrétně částky specifikované ve výroku rozsudku,

s vědomím, že společnost H POWER s.r.o. za odeslané finanční prostředky neobdržela, ani neobdrží protiplnění a takto způsobil společnosti H POWER s.r.o., IČ 28094956, škodu nejméně ve výši 3 875 000 Kč,

IV. obžalovaný T. N.

- dne 9. 2. 2011 předložil na Správním odboru Městysu Černošice, Podskalská 19, Praha 2, padělek veřejné listiny – vysokoškolského diplomu ČVÚT Praha č. XY s datem 25. 9. 2003 na své jméno, jímž pro účely žádosti o vydání občanského průkazu a zápisu dosaženého vysokoškolského vzdělání předstíral, že mu byl udělen akademický titul inženýr, ač ve skutečnosti ČVÚT Praha neabsolvoval a předmětný diplom mu vystaven nebyl a takto docílil vydání občanského průkazu se zapsaným akademickým titulem „Ing.“, - prostřednictvím V.

L., zmocněnce společnosti S. H. s. r. o., IČO XY, předložil dne 2. 1. 2012 na Úřadu městské části Prahy 6, Živnostenském odboru, Čsl. armády 23, Praha 6, prohlášení odpovědného zástupce spolu s padělkem veřejné listiny – vysokoškolského diplomu ČVÚT Praha č. XY s datem 25. 9. 2003 na své jméno, a to za účelem zápisu řemeslných živností ve smyslu § 20, § 21 a § 22 zákona č. 455/1991 Sb. (živnostenský zákon) subjektu S. H. s. r. o., IČO XY, ač ve skutečnosti ČVÚT Praha neabsolvoval a předmětný diplom mu vystaven nebyl.

2. Za tyto byli odsouzeni: - obviněný T. N. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, - obviněný P. A. podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, - obviněný Tibor Házi podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, - podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou zaplatit poškozeným na náhradě škody částky specifikované ve výroku rozsudku, přičemž část poškozených byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 6 To 29/2021-19213, jímž ho podle § 258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a) – d), f) tr. ř. za užití § 259 odst. 4 tr. ř. ve výroku o vině pod body I., 1. – 23., v celých výrocích o trestu a o povinnosti obviněných k náhradě škody.

4. Odvolací soud za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. se znovu rozhodl tak, že obviněné T. N. a P. A. pod body I. 5. – 23. uznal vinnými dílem dokonaným a dílem nedokonaným pokračujícím zločinem podvodu ve stadiu pokusu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili (zkráceně vyjádřeno) tím, že

I. v období od 28. 6. 2010 nejméně do 15. 3. 2011 na různých místech ČR, zejména pak v XY, v Českých Budějovicích a v Praze, po dohodě a ve vzájemné součinnosti, vystupujíce za společnost H POWER s.r.o., IČO 28094956, se sídlem Praha 10 – Vršovice, Kubánské náměstí 1391/11, (dříve ul. Františka Diviše č. 1321), s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, na základě plných mocí udělených jim jednatelkou této společnosti Hanou Nebeskou, a jako osoby fakticky řídící veškerou obchodní činnost společnosti H POWER s.r.o., v úmyslu sebe, resp. zastupovanou společnost obohatit, uzavírali smlouvy na dodávky fotovoltaických panelů s ve výroku rozsudku konkretizovanými podnikatelskými subjekty, od kterých inkasovali zálohy, ač věděli, že nebudou schopni všem závazkům z těchto smluv dostát, dále uzavírali smlouvy a objednávali a odebírali, popř. nechávali objednávat a odebírat od ve výroku rozsudku uvedených společností služby a zboží, které se ve většině případů zavazovali v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byli vědomi nepříznivé ekonomické situace firmy, předchozích neuhrazených závazků, nedostatku finančních prostředků a tedy skutečnosti, že nebudou schopni dostát sjednaným závazkům v plném rozsahu, přičemž před dodavateli zboží a služeb tuto skutečnost zatajili a takto jednáním pod body 5. – 23. způsobili na cizím majetku další škodu ve výši nejméně 86 816 542,62 Kč a o způsobení škody ve výši 23. 762 544 Kč se pokusili.

5. Za to odvolací soud odsoudil: - obviněného T. N. podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena a prokuristy obchodní korporace a družstva, zaměstnání a povolání spojeného s řízením obchodní korporace a družstva, na šest let, - obviněného P. A. podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena a prokuristy obchodní korporace a družstva, zaměstnání a povolání spojeného s řízením obchodní korporace a družstva, na sedm let, - obviněného Tibora Háziho podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo jeho člena a prokuristy obchodní korporace a družstva, zaměstnání a povolání spojeného s řízením obchodní korporace a družstva, na pět let. - podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným T. N. a P. A. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným na náhradě škody částky specifikované ve výroku rozsudku, přičemž část poškozených podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř. odkázal s celým či zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. odvolací soud věc ve výrocích o vině napadeného rozsudku řazených pod body I., 1. – 4. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

8. Obviněný T. N. tak učinil prostřednictvím JUDr. Pavla Pohorského, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, přičemž rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a vadou je též chybějící výrok.

9. V doplnění svého dovolání obviněný připojil příslušnou argumentaci. Dovolací důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil v jeho prvních dvou alternativách, přičemž namítl současné porušení svého práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny a s ním související zásady in dubio pro reo.

10. Zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů shledává na základě toho, že z výpovědi jeho i svědků vyplynulo, že společnost H POWER s.r.o. měla krom areálu v XY pronajatou kancelář ve XY u Prahy. Zde se nacházela též část účetních dokladů. Skutečnost, že účetnictví společnosti nebylo kompletní, potvrdil sám soud prvního stupně a nepřímo též znalec Ing. Čaňo.

11. Založení skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech shledává v tom, že orgány činné v trestním řízení nechaly vypracovat dva znalecké posudky, zřejmě proto, že jim závěr prvního z nich nevyhovoval. Znalecký posudek znalce Ing. Čaňa je založen na údajích z úředního záznamu policejního orgánu, ve kterém shrnul svůj pohled na věc. Nejde proto o znalecké zkoumání, ale pouze přetlumočení názorů policejního orgánu do ekonomické řeči. Následně došlo k vypracování odborného vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Českých Budějovicích (dále jen FÚ ČB), které opět kopíruje zmiňovaný úřední záznam. Došlo proto k důkazu kruhem. Krom toho měl podle judikatury vyjádření vypracovat Finanční úřad pro Prahu 10, neboť je správcem daně příslušným pro společnost H POWER s.r.o. Důkazy jsou proto nepoužitelné. Odvolací soud se těmito jeho námitkami nezabýval.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel shledává naplněným, neboť vytýkané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestných činů podle § 206 a § 209 tr. zákoníku, a to v její subjektivní stránce. Za lichou považuje premisu obžaloby zakládající jeho úmyslné zavinění na tom, že přes vědomí nepříznivé ekonomické situace společnosti, jejích neuhrazených závazků a neschopnosti dostát svým předchozím závazkům, uzavíral závazky nové. Nereflektuje totiž řadu proměnných, především ve vztahu k tehdejšímu nestabilnímu a bouřlivému trhu s fotovoltaickými panely. Upozornil, že úmyslné zavinění musí být dáno již od počátku samotného jednání vůči poškozenému. Soudy měly do svých závěrů stran jeho zavinění zahrnout zejména dopady krize, zpoždění plateb a platební neschopnost některých odběratelů, jakož i legitimní očekávání zisku z probíhajících obchodů.

13. K trestnému činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku namítl, že se soudy vůbec nezabývaly tím, zda finanční prostředky na účet I. S. převedl úmyslně. Nebyly vyvráceny jeho námitky, že tak učinil maximálně v nevědomé nedbalosti. Náplní jeho činnosti byla pouhá kompletace přijatých a vydaných faktur, zadání jejich vyhotovení a jejich následné proplacení. Nevěděl proto, zda obchodní případy či práce skutečně probíhají, potvrzeno mu to bylo podřízenými pracovníky. Navíc v tehdejší době neexistovala reálná možnost, jak ověřit, zda dané prostředky skutečně putují k obchodní společnosti, nebo se k nim dostala jiná osoba. Pakliže finanční prostředky putovaly na účet I. S., a nikoli společnosti MD EXPO, nelze usuzovat jeho úmysl si je přisvojit. Opět proto došlo k porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces.

14. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný shledává v nepřiměřenosti uloženého trestu. Namítá porušení relevantních ustanovení zákona stran podmínek a předpokladů pro ukládání trestů, principu proporcionality, zásady subsidiarity citelnější trestní sankce a zásady individualizace trestní sankce. Při ukládání trestů totiž nebyly zohledněny jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, možnost nápravy mírnějším trestem a zejména nepřiměřená délka trestního řízení spolu s dobou, která uplynula od spáchání trestné činnosti.

15. Podrobně se dále zabýval otázkami posouzení přiměřenosti délky řízení. Upozornil, že složitost věci byla průměrného charakteru, přičemž ta nejsložitější část byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále nelze z jeho strany shledat jakékoli průtahy v řízení. V rámci již pravomocné části byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, což představuje velmi závažný zásah do jeho základních práv a svobod. Poukázal na související judikaturu Ústavního soudu a doplnil, že nedodržení přiměřené délky trestného řízení nebylo absolutně zhodnoceno v rámci ukládání trestu. Trestní řízení již trvá 12 let a stále se prodlužuje. S ohledem na postupné vymizení poměru mezi spáchanou trestnou činností a trestní represí je uložený trest zcela disproporcionální k účelu trestání.

16. Ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítl absenci výroku stran rozhodnutí o podaném odvolání. Po připomenutí výroků odvolacího soudu upozornil, že neučinil žádné rozhodnutí ohledně skutků pod body II., III. a IV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Ve výrokové části se k těmto skutkům vůbec nevyjádřil a znemožnil mu tak některé vady napadnout. Vzhledem k provázání jednotlivých skutků a množství procesních pochybení mělo dojít ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a vrácení věci soudu prvního stupně.

17. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 16 T 5/2016, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

18. Obviněný Tibor Házi podal své dovolání prostřednictvím JUDr. Ing. Jany Šrámkové. Úvodem argumentoval, že v reakci na dovolání, které podal sám obviněný, ho soud prvního stupně poučil podle § 265d odst. 2 tr. ř., že pokud ve stanovené lhůtě neobdrží plnou moc advokáta, bude mu ustanoven. Obhájkyně mu byla ustanovena dne 3. 7. 2023 a dovozuje proto zachování lhůty do 3. 9. 2023.

19. Označil dovolací důvody podle v § 265b odst. 1 písm. g), h) k) l) tr. ř., neboť odvolací soud ponechal rozhodnutí v platnosti, ač byl v předchozím řízení dán důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, je-li založeno na skutkových zjištěních, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, z nichž některé jsou navíc procesně nepoužitelné, uložený trest neodpovídá zásadám přiměřenosti trestních sankcí a obecným principům spravedlnosti, a vadou rozhodnutí je i chybějící výrok.

20. Rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů spatřuje v tom, že soudy obou stupňů pominuly důkazy zpochybňující tvrzení policejního orgánu učiněná na základě účetních dokladů zajištěných v XY. Z provedených důkazů vyplývá, že účetní doklady společnosti H POWER s.r.o. se nacházely i ve XY u Prahy. Zároveň z protokolů příslušného správce daně ve vytýkacích řízeních plyne, že účetní podklady z předmětného období (tj. doklady, které podle závěrů orgánů činných v trestním řízení neexistovaly) měl k dispozici, resp. byly k výzvě správce daně předloženy. Zmíněné protokoly měl k dispozici i soud prvního stupně, avšak důkazem je přes jeho opakovaný návrh neprovedl, dokonce je ani nezařadil do spisového materiálu. Odvolací soud částečně toto procesní pochybení napravil, když dokazování v tomto směru doplnil, nevysvětlil však, proč důkazy nevedou ke změně dosavadních skutkových závěrů. Přitom ani další listinné důkazy opatřené v rámci odvolacího řízení nevyvrátily jeho obhajobu.

21. Nedostatek podkladů pro zodpovězení znaleckých otázek vyplynul také z výpovědi znalce Ing. Čaňa, přičemž jím vypracovaný znalecký posudek byl pouze jakýmsi formálním „stvrzením“ obsahu úředního záznamu policejního orgánu. Znalecký posudek tak nesplňuje požadavky plynoucí z § 105 a násl. tr. ř. Soud odvolací se námitkami obhajoby ohledně znaleckého posudku vůbec nezabýval. Ve vztahu k zapojení Finančního úřadu v Českých Budějovicích, který též postupoval na základě údajů předložených policejním orgánem, namítl, že podle ustálené judikatury se měl vyjádřit příslušný správce daně.

22. Dále namítl nepřiměřenost trestní sankce, neboť vyměřený trest podle něj nesplňuje minimum zákonných požadavků, které vyplývají z ustanovení zákona upravujících podmínky a předpoklady pro ukládání trestů. V důsledku toho byly porušeny obecné principy spravedlnosti zahrnující i proporcionalitu trestní represe. Uložený trest nedostatečně zohledňuje nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou on ničím nezavinil, naopak bylo takovým průběhem trestního řízení porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

23. K porušení práva na spravedlivý proces podle něj došlo v důsledku vady spočívající v neurčitosti a nesrozumitelnosti výroku a nedostatku odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud svým vlastním rozhodnutím k nápravě vad nepřispěl. Nadto byl výrokem odvolacího soudu uznán vinným skutkem, pro který nebyl stíhán, což se navíc odráží i v použití § 209 tr. zákona ve výroku o trestu, který však má navazovat na nevyslovený výrok o vině skutkem z nezrušené části prvostupňového rozsudku. Ohledně skutku podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku tedy odvolací soud nerozhodl a zabývá se jím až v odůvodnění rozhodnutí. Rozsudek proto nesplňuje požadavky transparentnosti a kontrolovatelnosti rozhodování soudů.

24. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 6 To 29/2021-19213, v rozsahu výroků vztahujících se k dovolateli, včetně předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 16 T 5/2016, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

25. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

26. K dovolání obviněného T. N. úvodem upozornil, že svou argumentací z formálního hlediska nenaplnil obsahové vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v první variantě. Obviněný musí vznesený dovolací důvod obsahově naplnit konkrétní dovolací argumentací, tedy uplatnit konkrétní námitky vztažené ke konkrétním skutkovým zjištěním soudů a těmito doložit existenci tvrzeného rozporu mezi určitými soudy přijatými skutkovými závěry a důkazy, na jejichž podkladě byly takové skutkové závěry chybně přijaty. To však dovolatel podle názoru státního zástupce ve své argumentaci neučinil.

27. Argumentace v dovolání obsažená totiž vyjadřuje nesouhlas obviněného s tím, jak odvolací soud přistoupil ke způsobu obhajoby obviněného ohledně jeho tvrzení o nějaké další části účetnictví, jejíž existence přitom z provedeného dokazování navzdory tvrzení v dovolání vůbec nevyplynula. O dalších účetních knihách, zápisech nebo dokladech vedených mimo oficiální účetnictví, jež bylo pro účely trestního řízení vydáno, nevypovídá žádný konkrétní důkaz, rozhodně ne ty důkazy, jež dovolatel označuje. Možnost druhého účetnictví naopak zjištěním z provedených důkazů odporuje, především svědectví osob podílejících se na kompletaci, zpracování, uchování a využití účetnictví společnosti H POWER s.r.o. Obviněný ve své argumentaci ani neoznačuje žádné konkrétní skutkové zjištění a vůbec neargumentuje ve smyslu zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů, pouze vytváří zdání jistého zjištění. Nadto je nutno dodat, že zdůvodnění odvolacího soudu k odmítnutí uplatněného způsobu obhajoby o možné oddělené části účetnictví vykazuje logickou návaznost, naopak jakákoliv rozporuplnost zde absentuje. Soudy svoje úvahy stran toho, jaké poznatky měly k dispozici ohledně usvědčení obviněného, jakož i dalších spoluobviněných, na základě provedených a procesně použitelných důkazů, poměrně důkladně rozvedly v odůvodnění svých rozsudků.

28. S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že by znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Čaňa, resp. výslech tohoto znalce, a odborné vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj bylo možno označit za procesně nepoužitelné důkazy ve smyslu naplnění druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Má-li obviněný pocit, že policejní orgán zadal vypracování druhého znaleckého posudku proto, že mu nevyhovovaly závěry toho prvního, zcela ignoruje odlišné zadání znaleckého zkoumání, jak vyplývá z opatření o přibrání znalců a koneckonců i z vlastních písemných vyhotovení obou znaleckých posudků.

30. Znalec v písemném vyhotovení znaleckého posudku uvedl, z jakých podkladů při vypracování znaleckého posudku vycházel, přičemž rozhodně nelze potvrdit, že by čerpal jen z nějakých nepodložených sestav policejního orgánu a své znalecké závěry přijal nikoli na podkladě objektivně zajištěných a existujících účetních a daňových dokladů, záznamů a knih. Rovněž nelze potvrdit, že by jmenovaný znalec vyvodil závěr, že by z jemu předložených dokladů nebylo možno zjistit, zda došlo k ovlivnění daně z přidané hodnoty s odkazem na omezený rozsah znaleckého zkoumání z hlediska konkrétních období a nekompletního seznamu účetních dokladů, neboť závěr v tomto smyslu znalec učinil toliko ve vztahu k dani z příjmů právnické osoby H POWER s.r.o.

31. Dovolatel také při citaci části sdělení znalce z protokolu o jeho výslechu při hlavním líčení vytrhává z kontextu a bez jakékoliv návaznosti podává, že znalecké zkoumání neprovedl a pouze „přetlumočil“ názory policejního orgánu do ekonomické řeči. To samé se sluší uvést i k odbornému vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, jež rozhodně nelze odbýt realitě neodpovídajícím konstatováním, že pouze kopíruje úřední záznam policejního orgánu a uvedený znalecký posudek znalce Ing. Zdeňka Čaňa.

32. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce podřadit námitky dovolatele, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, a to po jeho subjektivní stránce ve formě úmyslného zavinění. Tyto námitky ovšem nejsou případné.

33. V předmětném případě nejde o situaci, kdy by soudy úmyslné zavinění obviněného k podvodnému jednání jen bez dalšího předpokládaly a neměly k němu ve zjištěných okolnostech dostatečný důkazní podklad. Závěr o (nepřímém) úmyslu obviněného, přestože (nejen) v této otázce chybělo jeho doznání, bylo ve smyslu podmínek ustanovení § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku nesporně možno učinit z objektivních skutečností, z povahy činu, způsobu jeho provedení a z dalších okolností objektivní povahy. Obviněný se spoluobviněným A. vědomě předstírali skutečnosti ohledně schopnosti společnosti H POWER s.r.o. hradit za nově objednávané dodávky zboží a služeb, dále ohledně její ochoty a možnostech dostát všem závazkům z nasmlouvaných smluv na dodávku fotovoltaických panelů, ačkoli tyto přísliby byly v rozporu se skutečným ekonomickým stavem společnosti, za níž jednali, jejími finančními schopnostmi, a přestože museli být v době sjednávání závazků jednoznačně srozuměni s tím, že za podmínek sjednaných ve smlouvách společnost H POWER s.r.o. nebude s to své závazky splnit, přičemž tak činili se srozuměním, že tímto jednáním obohatí zastupovanou obchodní společnost na úkor poměrně značného množství poškozených.

34. Apeluje-li dovolatel na to, že soud měl zohlednit dopady krize, která v daném období zasáhla trh s fotovoltaickými panely, lze stěží soudit, co tím měl na mysli. Soudy pochopitelně při úvahách o zavinění obviněného zvážily i okolnosti uzavření jednotlivých závazkových vztahů, jak jsou v těchto bodech popsány. Vyúčtování smluvní pokuty obchodními partnery je v případě neplnění závazků, k němuž se společnost H POWER s.r.o. uchýlila, zcela obvyklým a očekávatelným důsledkem, s nímž musí ekonomický subjekt ve svých kalkulacích počítat, přijal-li již jej v ujednané smlouvě, stejně jako s jistou mírou zpožďování plateb a některých odběratelů. I vzhledem k tomu jednání obviněných, kdy neváhali uvádět obchodní partnery v omyl ohledně kvality a vlastností dodávaných fotovoltaických panelů, neměli sebemenší potíž s tím uchýlit se k vyvádění značných disponibilních prostředků, jež by bylo možno použít na ekonomickou činnost společnosti, z portfolia společnosti H POWER s.r.o., a neměli žádný problém s flagrantním neplněním nově nasmlouvaných závazků v obrovských objemech. Společnost H POWER s.r.o. ani nemohla mít nějaké legitimní očekávání v rovině zisku z probíhajících obchodů. Úvahy obou soudů týkající se zavinění, o podvodném jednání obviněného (minimálně) v nepřímém úmyslu, byť případně v odůvodnění jejich rozhodnutí stručněji, nicméně jednoznačně vyjádřené, považuje státní zástupce za správné.

35. Obviněný pak již zcela opustil zjištěné skutkové okolnosti zohledněné soudy při posouzení znaku subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Realitě vůbec neodpovídá jeho tvrzení, že soudy vycházely pouze z holého zjištění o převodu finančních prostředků. Soud vycházel ze zjištění, že nejenže pochopitelně nemohl existovat důvod k bezhotovostním převodům z bankovního účtu společnosti H POWER s.r.o. na bankovní účet soukromé osoby, ale nebyl ani jakýkoli důvod k úhradám ve prospěch společnosti MD Expo s. r. o. Ta totiž vůbec žádné plnění společnosti H POWER s.r.o. neodvedla, což muselo být dovolateli známo i jako toliko technicky zaměřené osobě. Již při tomto zjištění prakticky odpadá možnost nějakého nedbalostního jednání obviněného či dokonce jeho skutkového omylu, jelikož obviněný nemohl konat v domnění, že zadává úhrady ve prospěch subjektu za nějaké dodávky zboží a služeb. Další rozhodnou okolností pro závěr o úmyslném přisvojení si svěřených prostředků je počet, frekvence a charakter plateb. Pominout nelze ani nápadnou podobnost opakujících se plateb.

36. Odvolací soud dále zohlednil celkový objem převáděných částek, jakož i nesoulad převáděných částek s fakturami, jež byly součástí účetních záznamových sestav. Odvolávání se dovolatele na svou údajně toliko technickou zdatnost bez náležitých ekonomických schopností je vyvráceno již pouhým faktem, že to jemu bylo svěřeno dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu společnosti, jakož i ona kompletace faktur, zadání jejich vyhotovení a proplacení fakturovaných částek. Schopnost ověřit si komu a za co je placeno nadto nevyžaduje žádnou zvláštní ekonomickou erudovanost. Konečně nelze uvěřit ani oné ekonomické negramotnosti dovolatele, uváží-li se, že již od roku 2000 byl činný na různých pozicích v několika obchodních společnostech.

37. Dovolatel se s poukazem na délku trestního řízení, potažmo dobu, která od posuzované trestné činnosti uplynula, domáhá snížení uloženého trestu odnětí svobody na dobu 6 let, aniž by nicméně výslovně uvedl, jaký trest by považoval za proporcionální a dostatečně individualizovaný, či by se dokonce jednoznačně vyjádřil, zda by se jím požadované snížení trestu mělo odehrát ještě v zákonné trestní sazbě uvedené v § 209 odst. 5 tr. zákoníku či by již mělo jít o mimořádné snížení trestu ve smyslu § 58 tr. zákoníku. Co se týče těchto dovolatelových námitek, tyto obecně není možno v dovolacím řízení právně relevantně uplatnit.

38. Na druhou stranu je ovšem nutno vnímat vývoj rozhodovací praxe zejména Ústavního soudu, na nějž dovolatel poukazuje, ale i Nejvyššího soudu, a připustit ve zcela výjimečných případech jako možný zásah dovolacího soudu do výroku o trestu. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je pochopitelně významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces (rovněž ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny).

39. Závěr o porušení práva na přiměřenou délku řízení je v každém jednotlivém případě otázkou individuální. V předmětném případě je nutno připustit, že se soudy dlouhou dobou trvání trestního stíhání obviněných značně přesahující dobu 10 roků a případným souvisejícím zjištěním, např. zda lze obviněným přičítat obstrukčnost jejich procesního postupu v řízení a s ní případně spojovat délku řízení, v odůvodnění svých rozsudků dostatečným způsobem nezabývaly. Na druhou stranu ovšem nelze tvrdit ani to, že by délka trestního stíhání obviněného zůstala zcela nezhodnocena. Prvoinstanční soud ji měl za odpovídající mimořádnému rozsahu trestní věci, počtu poškozených subjektů a opatřených a provedených důkazů. Složitost objasnění trestné činnosti a rozsah trestní věci lze nicméně charakterizovat jednoznačně jako značné. Za rozhodnou lze nicméně v posuzovaném případě považovat tu skutečnost, že při svém rozhodování o uložených trestech a stanovení jejich výměry soud prvního stupně zohlednil delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu. Vzal tedy tuto skutečnost, byť ji podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí nerozvedl, nesporně vedle dalších rozhodných okolností (zejména přitěžujících) v úvahu i při rozhodování o trestu odnětí svobody v trvání 7 a půl roku, který uložil dovolateli.

40. Odvolací soud přitom ve svém rozhodnutí stran výroku o trestu vycházel právě z výměry trestu určené prvoinstančním soudem a navázal na jeho závěry. Při nezměněné právní kvalifikaci těch trestných činů, jimiž zůstal obviněný pravomocně uznán vinným (částečné vrácení věci se právní kvalifikace nedotklo), přitom odvolací soud uložený trest odnětí svobody podstatným způsobem zmírnil a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 6 let. Současně výslovně ve prospěch obviněného zkonstatoval vedení řádného života, a to i po spáchání trestné činnosti, tedy po onu celou dlouhou dobu až do nabytí právní moci soudních rozhodnutí. K uvedenému zásadnímu zmírnění výměry uloženého trestu obviněnému odvolací soud přistoupil přesto, že vyjmenoval množství přitěžujících okolností obviněnému nesvědčících, jež prvoinstanční soud ve svém rozhodnutí nepojmenoval dostatečně výstižně. Z uvedených důvodů lze mít tedy důvodně za to, že i Vrchní soud v Praze vzal v úvahu ve prospěch dovolatele délku trestního stíhání a dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, při stanovení trestu, jenž mu uložil. Pouze tuto skutečnost nepromítl odpovídajícím způsobem do odůvodnění svého rozhodnutí.

41. Trestní soudy tudíž obviněnému poskytly dostatečnou ochranu jeho práva na přiměřenou délku řízení vyplývajícímu z Úmluvy. Pokud by snad měl Nejvyšší soud v této otázce jiný názor, zejména s ohledem na případný deficit v dostatečném odůvodnění tohoto postupu soudů, má státní zástupce i tak za to, že případná kompenzace se může odehrát v rovině zmírnění trestu v rámci zákonné trestní sazby, aniž by bylo nutno přistupovat k ukládání trestu pod tuto hranici. Stále je třeba vnímat množství přitěžujících okolností, jež závažnost jednání obviněného zásadně zvyšují.

42. Konečně jde-li o důvod dovolání upravený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., názor dovolatele není správný. Výrok o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř., přistoupil-li již soud k věcnému přezkoumání odůvodněnosti odvoláním napadeného rozsudku v rozsahu vymezeném v § 254 tr. ř., se podle dlouhodobě zavedené rozhodovací praxe vydává, jen pokud se rozhoduje o úplném potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Pokud odvolací soud shledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo i jen jeho části, odvolání samostatným výrokem ohledně zbývající (správné) části napadeného rozsudku nezamítá.

43. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek prvoinstančního soudu je nezákonný pouze ve zrušených oddělitelných výrocích. Zrušil proto jen tyto výroky a znovu o nich rozhodl. Za tohoto stavu ale současně již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Fakticky i bez takového výroku odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl. Obviněný krom toho nezaznamenal stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, které tento přístup potvrdilo. Výhrada obviněného uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tudíž nemůže obstát a nelze ji hodnotit jinak než jako zjevně neopodstatněnou.

44. K dovolání obviněného Tibora Háziho státní zástupce považoval za nutné zmínit, že obviněný sám bez asistence obhájkyně učinil podání, které označil jako dovolání. Následně bylo podáno dovolání prostřednictvím jeho obhájkyně. Předeslal dále, že mu není znám důvod ustanovení obhájce dne 3. 7. 2023. Poznamenal však, že obviněný v řízení před odvolacím soudem byl zastoupen obhájcem, přičemž tomuto obhájci bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno. Význam pro běh dovolací lhůty by nemělo mít, že obviněný se se zvoleným obhájcem dohodl na ukončení smluvního zastoupení (jak lze dovodit z podání obviněného). Obhajoba totiž svými úkony činěnými o vlastní vůli nemůže ovlivňovat běh zákonné dovolací lhůty. Na běh lhůty k podání dovolání nemá vliv ani pozdější ustanovení obhájce, pakliže se tento obhájce mohl seznámit se spisovými podklady, resp. s tím, kdy uplyne lhůta k podání dovolání. Z hlediska určení počátku běhu dovolací lhůty je rovněž bez významu případně ta skutečnost, že obhájci obviněného byl rozsudek odvolacího soudu doručen dvakrát.

45. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve věci bylo podáno opožděně. Vycházeje z informací podaných obviněným v jeho podání a krajským soudem, je nutno konstatovat, že lhůta k dovolání počala běžet dne 31. 3. 2023, neboť tento den bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno obviněnému. Jeho obhájkyni bylo doručeno dřív. Poslední den zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání byla středa 31. 5. 2023 (§ 60 odst. 2 tr. ř.). Za dovolání podané prostřednictvím obhájce lze považovat až podání s datem 24. 8. 2023. Již z uvedeného data je zřejmé, že bylo podáno opožděně.

46. Závěrem svých vyjádření státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného T. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného Tibora Házi odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako dovolání opožděně podané. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než jím navrženého rozhodnutí.

47. Obviněný T. N. zaslal k vyjádření státního zástupce prostřednictvím svého obhájce repliku. Stran nepřiměřenosti trestu upozornil, že výslovně rozvedl své argumenty a opřel je o relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Nepovažuje ani za chybu, že neoznačil, jaký trest by považoval za proporcionální. V případě postupu podle § 58 tr. zákoníku si je vědom, že se jedná o dobrodiní zákona, které není nárokové, a doufá ve spravedlivé zhodnocení této otázky v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Nesouhlasí ani, že soud prvního stupně délku řízení zohlednil, neboť to není výslovně uvedeno v jeho rozsudku. Proto na něj nemohl navázat ani odvolací soud, jehož rozhodnutí také obdobné vyjádření neobsahuje. Má za to, že odvolací soud nijak délku řízení při ukládání trestu nezohlednil, neboť ke snížení trestu uloženého soudem prvního stupně došlo výlučně z důvodu částečného zrušení odsuzujícího rozsudku a vrácení věci k novému rozhodnutí. Od rozhodnutí soudu prvního stupně navíc uběhly téměř další tři roky. S ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání má za to, že soudy neposkytly dostatečnou ochranu jeho právu na přiměřenou délku řízení. K vyjádření státního zástupce stran naplnění druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upozornil, že neuvedl žádný věcný argument. Závěrem vysvětlil, co ve svém dovolání mínil krizí v oblasti fotovoltaiky. Vůči ostatním námitkám státního zástupce považoval za dostatečný obsah svého dovolání. Obdobně se vyjádřil také v přípise zaslaném Nejvyššímu soudu, v němž připomenul okolnosti dosud ovlivňující délku řízení.

III. Přípustnost a včasnost dovolání a obecná východiska rozhodování

48. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

49. Shledal přitom, že dovolání obviněného T. N. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). Týž závěr však nelze učinit ve vztahu k dovolání obviněného Tibora Háziho, jehož dovolání bylo nutné vyhodnotit jako podané opožděně (viz níže).

K dovolání obviněného Tibora Háziho

50. Dříve než se může Nejvyšší soud zaobírat důvodností námitek vznesených dovolatelem v jeho mimořádném opravném prostředku, musí posoudit, zda dovolání bylo podáno za zákonem upravených podmínek. Protože k této problematice se Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil ve svých předcházejících rozhodnutích, připomíná úvodem svoji judikaturu zabývající se otázkou splnění zákonných podmínek řádného podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, přičemž k této připojuje i právní závěry, jež odezněly v rozhodnutích Ústavního soudu.

51. Již ve svém usnesení ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 619/2005, Nejvyšší soud upozornil, že „[o]kolnost, že obhájce, který byl podle § 41 odst. 5 TrŘ oprávněn podat za obviněného ještě dovolání, tak ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e TrŘ neučinil, ale místo toho nesprávně informoval obviněného o nutnosti znovu si k podání dovolání obhájce zvolit nebo si ho nechat ustanovit, nemá žádný vliv na běh dovolací lhůty, takže ani není právně významná při posuzování otázky, zda bylo dovolání podáno včas či nikoli“.

52. Tento závěr následně rozvedl v dalším svém rozhodnutí tak, že „[j]estliže v době, kdy pravomocně skončilo řízení některým z rozhodnutí soudu uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř., měl obviněný obhájce, pak je tento obhájce oprávněn, popřípadě s ohledem na příslušná ustanovení zákona o advokacii (např. § 16 zákona č. 85/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) i povinen podat za obviněného dovolání a účastnit se řízení o něm (§ 41 odst. 5 tr. ř), a to bez ohledu na okolnost, že právní mocí už jinak zaniklo zmocnění tohoto obhájce, aby obhajoval obviněného. V uvedeném případě není žádný důvod k tomu, aby soud (např. k žádosti obviněného) ustanovil obviněnému nového obhájce. Pouze za situace, když se nejednalo o případ nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) a obviněný neměl v dosavadním řízení obhájce, soud obviněnému ustanoví obhájce pro účely podání dovolání (srov. § 265d odst. 2 tr. ř.) a účasti v dovolacím řízení, avšak jen za splnění podmínek uvedených v § 33 odst. 2, 4 tr. ř., tj. poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o právu obviněného na bezplatnou obhajobu (popřípadě na obhajobu za sníženou odměnu) a obviněný, který si sám obhájce nezvolil, požádal o jeho ustanovení“ (usnesení ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1340/2006, uveřejněné pod č. 50/2007 Sb. rozh. tr.).

53. Správný postup připomenul mj. i ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 142/2019, podle něhož „když obviněný, který chce podat dovolání, obhájce nemá, protože ho v původním řízení neměl, musí si ho za účelem dovolání zvolit. Nemá-li obviněný dostatek prostředků na náhradu odměny obhájce a nákladů své obhajoby, může požádat, aby mu byl přiznán nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, a o ustanovení obhájce požádat podle § 33 odst. 2, 4 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1340/2006 (uveřejněné pod č. 50/2007 Sb. rozh. tr.)]. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li toho třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu soudu prvního stupně o nároku obviněného na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez jeho návrhu (viz § 33 odst. 2 věta druhá tr. ř.)“.

54. Za zásadní pro projednávanou věc lze považovat nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18, v němž za odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae) označil situaci, kdy byl obviněnému přičten k tíži nesprávný postup soudu prvního stupně, který místo poučení obviněného, že obhájkyně, která mu již byla ustanovena, může podle § 41 odst. 5 tr. ř. podat dovolání, mu ustanovil obhájce nového a způsobil tak opožděnost podaného dovolání, navzdory veškerému úsilí obviněného, aby podal věcně projednatelné dovolání. Obdobně nepovažoval Nejvyšší soud za opožděně podané dovolání v případě, kdy došlo ke značné prodlevě soudu prvního stupně při ustanovení obhájce obviněného, trvající bezmála dva měsíce, ačkoliv obviněný svoji žádost podal včas (viz usnesení ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 11 Tdo 601/2019).

55. Za odlišnou naopak považoval Ústavní soud situaci (viz usnesení ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1463/23), kdy po zjištění, že obviněný nemá obhájce, ho soud prvního stupně obviněnému ustanovil do pěti dnů, přičemž nově ustanovenému obhájci zbývalo od doručení ustanovení ještě 10 dní do konce lhůty pro podání dovolání, přesto ho podal opožděně. Zároveň připomenul, že „ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv ‚vigilantibus iura scripta sunt‘ (bdělým náležejí práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici“, přičemž dodal, že nepřiměřeně „paternalistický“ přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným odmítl mj. v nálezu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96.

56. Ze spisového materiálu byly zjištěny následující skutečnosti. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 31. 3. 2023, jeho obhájkyni JUDr. Ing. Janě Šrámkové byl doručen dne 13. 3. 2023 (obojí viz č. l. 19234). Dne 27. 3. 2023 zaslala obhájkyně soudu prvního stupně informaci o ukončení zastupování obviněného k témuž dni (č. l. 19293). Dne 23. 5. 2023 obviněný zaslal sám podání označené jako dovolání s tím, že mu dosud nebyl ustanoven obhájce (č. l. 19345). Následně byla dne 3. 7. 2023 obviněnému ustanovena jeho předcházející obhájkyně. Dovolání obviněného vypracované obhájkyní bylo soudu doručeno dne 24. 8. 2023 (č. l. 19378).

57. Na tyto skutečnosti je třeba nahlížet ve světle odkazované judikatury. U obviněného byla v době rozhodování odvolacího soudu dána nutná obhajoba. Při veřejném zasedání byl zastoupen obhájkyní JUDr. Ing. Janou Šrámkovou (č. l. 19196 p. v.), které byl následně doručen opis rozsudku odvolacího soudu (č. l. 19234). Tato obhájkyně dne 27. 3. 2023 zaslala soudu prvního stupně informaci o ukončení právního zastoupení, přičemž uvedla: „Protože důvodem zrušení právního zastoupení nebyla ztráta důvěry mezi klientem a advokátem, dovoluje si obžalovaný pro případ trvání nutné obhajoby, a to i s ohledem na hospodárnost řízení, požádat o ustanovení dosavadní obhájkyně pro další řízení“ (č. l. 19293).

58. Trestní řízení se v tu dobu nacházelo ve stadiu, kdy byl pravomocný rozsudek odvolacího soudu, jenž vyslovil výrok o vině obviněného v bodě I./5. – 23. a potvrdil výrok o jeho vině obsažený pod body II., III., IV. rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně skutku pod bodem I./1. – 4. odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Výrok odvolacího soudu o vině pod bodem I./5. – 23., stejně jako i ty části výroku o vině obsažené v rozsudku soudu prvního stupně, jež zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nezměněné (a za něž byl obviněnému uložen trest), tedy byly pravomocné a od doručení opisu rozsudku odvolacího soudu obviněnému a jeho obhájkyni plynula lhůta pro podání dovolání (v případě obviněného Tibora Házi od 31. 3. 2023 jako nejpozdějšího doručení – § 265e odst. 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že obhájkyně obviněného ve svém sdělení zmiňovala další řízení, je nutno za opodstatněný považovat závěr, že tím mínila pokračování řízení před soudem prvního stupně. Ani náznakem totiž ve svém podání soudu nenaznačila vůli obviněného podat proti pravomocným výrokům dovolání. Z tohoto podání proto soudu nevzešla žádná povinnost ochrany obhajovacích práv obviněného ve vztahu k dovolacímu řízení.

59. Ze spisového materiálu je zřejmé, že ve věci byla prováděna tzv. porozsudková agenda a k nařízení hlavního líčení ve věci v té době dosud nedošlo (to nastalo až referátem ze dne 30. 6. 2023, a to na 9. – 11. 10. 2023). Soud prvního stupně tudíž ještě nemusel na trvání důvodů nutné obhajoby u obviněného reagovat postupem podle § 38 odst. 1 tr. ř., tedy mu určit lhůtu ke zvolení obhájce, a pokud si v této lhůtě obhájce nezvolí, obhájce mu ustanovit. Pochopitelně tento postup nemohl opomenout s odkazem na obsah sdělení obhájkyně, neboť volba obhájce je osobním právem obviněného (pomineme-li § 37 odst. 1 tr. ř.) a nemůže ji za něj učinit jeho předchozí obhájkyně, tím spíš, když už bylo poskytování právních služeb ukončeno.

60. Situace se změnila až 23. 5. 2023, kdy bylo soudu prvního stupně doručeno podání obviněného označené jako dovolání (č. l. 19345). V něm uvedl, že „do doby podání dovolání mu nebyl ustanoven obhájce (advokát) ex offo a z toho důvodu není schopen podat dovolání prostřednictvím svého obhájce“. Obviněný zde dodal, že důvodem jeho podání byla obava z marného uplynutí lhůty pro podání dovolání. Dlužno připomenout, že lhůta k podání dovolání mu končila 31. 5. 2023. Na jeho podání reagoval soud prvního stupně zasláním přípisu v souladu s § 38 odst. 1 tr. ř. (referát vyhotoven 16. 6. 2023, přípis doručen 21. 6. 2023). Když obviněný ve lhůtě tří dnů nepředložil plnou moc obhájci, byla mu 3. 7. 2023 ustanovena obhájkyně JUDr. Ing. Jana Šrámková, která ho zastupovala na plnou moc v předcházejícím řízení (č. l. 19367). Obhájkyně dovolání obviněného předložila dne 24. 8. 2023 (č. l. 1938).

61. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný svoji vůli podat dovolání projevil až svým podáním z 23. 5. 2023, tedy týden před koncem lhůty pro podání dovolání. Zároveň však uvedl pouze, že obhájce nemá, neboť mu nebyl ustanoven, a nevyjádřil se ve smyslu sdělení zaslaného obhájkyní, že si přeje její ustanovení. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když mu nejprve stanovil lhůtu pro zvolení obhájce a teprve po jejím uplynutí mu obhájce ustanovil. Přestože byla stanovená lhůta velmi krátká (pouze tři dny), ani kdyby soud prvního stupně postupoval nejrychlejším možným způsobem, stěží by bylo možné obhájce ustanovit před koncem lhůty pro podání dovolání. Přestože tedy soud prvního stupně na podání obviněného reagoval až 16. 6. 2023, nelze uzavřít, že by tak bylo k tíži obviněného.

62. Ústavní soud opakovaně upozornil ve svých rozhodnutích v této otázce na platnost zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Obviněný byl řádně poučen (viz rozsudek soudu odvolacího soudu) o nutnosti podat dovolání prostřednictvím obhájce a měl být v tomto směru také řádně poučen obhájkyní, která ho zastupovala, v okamžiku, kdy se rozhodla jeho obhajobu na podkladě plné moci ukončit. Obviněný se však zachoval zcela laxně, když se svým podáním vyjadřujícím vůli podat proti rozsudku odvolacího soudu mimořádný opravný prostředek, počkal až do chvíle, kdy lhůta pro podání dovolání již téměř uplynula. Za situace, kdy do konce této lhůty zbýval týden, bylo sotva možné, aby mu předseda senátu soudu prvního stupně ustanovil obhájce a ten ještě vypracoval dovolání. Ostatně přestože ho ustanovená obhájkyně zastupovala již v předcházejícím řízení a to až do rozhodnutí odvolacího soudu, z čehož lze usuzovat, že byla s věcí seznámena, podala dovolání až po uplynutí téměř dalších dvou měsíců.

63. Výše uvedené závěry lze shrnout tak, že obviněný nedbal ochrany svých práv a neučinil žádný krok k informování soudu prvního stupně o svém záměru podat dovolání až do chvíle, kdy zbýval týden do konce lhůty pro podání dovolání. Předseda senátu soudu prvního stupně nařídil hlavní líčení ve věci až referátem ze dne 30. 6. 2023 a nepochybil, když – nevědom si úmyslu obviněného podat dovolání – do té doby obviněnému obhájce neustanovil, byť trvaly důvody nutné obhajoby. Nejenže obviněný čekal až téměř do konce dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, ale obhájkyně po svém ustanovení písemné vyhotovení dovolání podala až téměř po dalších dvou měsících. Situace je proto odlišná od té, jíž se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18, či usnesení ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 11 Tdo 601/2019, kde si obvinění hleděli ochrany svých práv a k marnému uplynutí lhůty pro podání dovolání došlo v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně. Naopak se podobá té, jíž se zabýval ve svém usnesení ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1463/23. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než dovolání obviněného Tibora Házi vyhodnotit jako opožděně podané.

IV. Důvodnost dovolání

K dovolání obviněného T. N.

64. Obviněný T. N. (dále též jen „dovolatel“), jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

65. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

66. Přestože ve svém dovolání (bod II.) a jeho doplnění (bod I.) uvedl, že svým opravným prostředkem napadá (celý) výrok o vině, trestu a náhradě škody, z odůvodnění samotného dovolání vyplývá, že vznesl konkrétní námitky pouze vůči bodům I./5. – 23. výroku o vině odvolacího soudu a bodům II. a III. výroku o vině soudu prvního stupně, jež byly odvolacím soudem potvrzeny. Vůči skutku pod bodem IV. výroku o vině soudu prvního stupně, jímž se dopustil dvojnásobného přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, žádné konkrétní námitky nevznesl. Omezil tím míru přezkumu, neboť ten Nejvyšší soud provádí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

67. K podstatě tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud úvodem připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Odlišnost dovolacího důvodu podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

68. Ve vztahu k první alternativě (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) dovolatel namítl, že jeho výpovědí, jakož i výpověďmi svědků bylo prokázáno, že obchodní společnost H POWER s.r.o. sice svou činnost vykonávala v XY, zároveň však měla pronajatu kancelář ve XY u Prahy, kde měla část účetních dokladů, a účetnictví společnosti v trestním řízení tak nebylo úplné.

69. Dovolatel svoji obhajobu v tomto směru uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a stala se také obsahem jeho odvolání ve věci. Odvolací soud se s ní dostatečně vypořádal v bodě 71. svého usnesení, kde mj. upozornil na výpověď insolvenční správkyně JUDr. Dagmar Mixové, pokud uvedla, že jí v době zahájení insolvenčního řízení obvinění T. N. a P. A. sdělili, že účetnictvím H POWER s.r.o. nedisponují, a to ani v elektronické podobě, neboť je vydali již policii. Krom toho nelze dovolatelem označené důkazy považovat za rozporné se skutkovými závěry. Samotná informace o možnosti existence druhé kanceláře neznamená, že se zde skutečně nacházela jakákoli část účetnictví společnosti. Žádný důkaz podporující uvedené tvrzení dovolatele, a tedy vyvolávající rozpor se závěry soudů obou stupňů, tedy nebyl proveden. Nebyl tedy založen ani obvyklý rozpor, natož pak rozpor zjevný.

70. Námitku obviněného ve směru naplnění první alternativy dovolacího důvodu je tudíž nutné s ohledem na výše uvedené vyhodnotit jako neopodstatněnou.

71. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) jsou podřaditelné námitky týkající se znaleckých posudků a odborného vyjádření. Ve vztahu ke znaleckým posudkům z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, zpracovaného Ing. Jiřím Plchem a Ing. Zdeňkem Čaňou a odbornému vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj dovolatel namítl jejich procesní nepoužitelnost, neboť mají vycházet z úředního záznamu policejního orgánu.

72. Dovolatel vyjádřil své mínění, že předmětné důkazy nevycházejí z odbornosti zpracovatelů, neboť ti při zpracování vycházeli z úředního záznamu vypracovaného policejním orgánem. Z obsahu příslušných znaleckých posudků i odborného vyjádření je však zřejmé, že jejich zpracovatelé při svém zkoumání využili celou řadu podkladů, včetně těch zajištěných v provozovně v XY. V podrobnosti jsou jmenovány nejen v listinném zpracování důkazů samotných, ale také v rozsudku soudu prvního stupně, jenž se jimi podrobně zabývá.

Například znalec Ing. Zdeněk Čaňo podle soudu prvního stupně „požadované zadání zpracoval tak, že podle jednotlivých měsíců v rozpětí duben 2010 – prosinec 2010 vyhodnotil předložené doklady, které byly porovnány s údaji z předložených účetních dokladů (faktury přijaté a příjmové pokladní doklady) od dodavatelů se zápisy v knize pohledávek a závazků, a to se zápisy v záznamových sestavách DPH jednak zajištěných v elektronické podobě při domovní prohlídce a jednak se zápisy záznamových sestav DPH, které vydal N.“ (viz bod 311.).

V případě odborného vyjádření zpracovatel podle téhož soudu „nejprve rekapituloval nároky na odpočet daně z přidané hodnoty, uplatněné daňovým subjektem v jednotlivých daňových přiznáních, současně dále rekapituloval nároky na odpočet daně z přidané hodnoty, stanovené dle znaleckého posudku …“ (viz bod 335.). Je tudíž zřejmé, že zpracovatelé k vypracování znaleckých posudků i odborného vyjádření použili relevantní primární prameny představované daňovými doklady. Pokud dovolatel zmiňuje vyjádření znalce při hlavním líčení, nejenže ho vytrhává z kontextu, ale vyvozuje také mimojdoucí závěr.

Z citovaného vyjádření znalce je zřejmé, že se vyjadřoval ke skutečnosti, zda existovaly doklady jinde než v XY, a nikoli že použil jen doklady označené policejním orgánem nebo dokonce snad jen podklad jím vypracovaný.

73. Dovolatel dále zakládá nepřípustnost odborného vyjádření Finančního úřadu pro Jihočeský kraj na skutečnosti, že se nejednalo o místně příslušný finanční úřad. Odkazuje přitom na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 3 To 67/2007. Také v tomto případě však dovolatel vyvozuje zavádějící závěr. Druhá právní věta předmětného usnesení je sice aplikovatelná na projednávanou věc, nikoli však způsobem předkládaným obviněným. V citovaném usnesení totiž vrchní soud zrušil usnesení krajského soudu, který vyslovil názor o potřebě vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomka, odvětví účetnictví, protože existovala pochybnost o nepodjatosti zpracovatele odborného vyjádření, který je ve svém důsledku poškozeným (tj. stát zastoupený konkrétním správcem daně). Vrchní soud však uzavřel, že „o odbornosti finančního úřadu či finančního ředitelství ve věcech daní snad nemůže být pochyb. Uvedený orgán je orgánem státu, který má náplň práce jasně stanovenou právními předpisy, a bez vznesení pochybnosti o nepodjatosti zcela konkrétní osoby tohoto subjektu nelze odmítnout zpracování odborného vyjádření jako podané osobou, u níž lze mít pochybnost o nepodjatosti“. Z textu odůvodnění rozhodnutí je tak zřejmé, že se nijak nevyjadřoval k otázce místní příslušnosti zpracovatele odborného vyjádření či dokonce označil odborné vyjádření vypracované místně nepříslušným finančním úřadem za nepoužitelný důkaz. Za zcela přiléhavý a postačující je proto možno považovat způsob, jímž se s totožnou námitkou obviněného vypořádal odvolací soud (viz bod 68. rozsudku).

74. Pro úplnost možno dodat, že třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný ve svém dovolání neoznačil.

75. Z výše uvedeného hodnocení Nejvyššího soudu je zřejmé, že námitky obviněného, v nichž spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly shledány neopodstatněnými.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

76. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku) dovolatel namítl, že nebyly naplněny všechny typové znaky skutkových podstat podle § 206 a § 209 tr. zákoníku, a to konkrétně subjektivní stránka trestného činu.

77. Ve vztahu ke zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku dovolatel namítl nesprávnost premisy soudu prvního stupně, že společnost nedostojí svým závazkům pouze z důvodu, že se momentálně ocitá v nepříznivé finanční situaci. Nereflektuje totiž řadu proměnných – především nestabilní a bouřlivý trh s fotovoltaickými panely. Dovolatel dále zmínil zpoždění plateb a platební neschopnost některých odběratelů, jakož i jejich arbitrární vyúčtování smluvní pokuty.

78. Soud prvního stupně, jakož i soud odvolací dospěly k závěru o zavinění obviněného (jakož i spoluobviněných) ve formě úmyslu. Soud prvního stupně tak učinil ve vztahu k úmyslu přímému, zatímco soud odvolací shledával úmysl „přinejmenším nepřímý“. Soud prvního stupně poukázal nejen na skutečnost, že dovolatel byl tím, kdo přijímal upomínky poškozených společností, ale také jim sliboval dodatečnou úhradu, byť si byl vědom, že jeho sliby nemají žádný reálný podklad, neboť finanční prostředky společnosti jsou přeposílány spřáteleným společnostem (bod 490. – 491. rozsudku). Soud prvního stupně podrobným a detailním zkoumáním toku finančních prostředků mezi těmito společnostmi zjistil, že společnost H POWER s.r.o. posílala finanční prostředky na účet společnosti AMUSETTE a.s., odkud byly vzápětí přeposílány na účet společnosti MH Solar s.r.o., a následně zpět společnosti H POWER s.r.o., která platby deklarovala jako platby spojené s výstavbou FVE (viz především bod 404. rozsudku). Obchodní činnost společnosti H POWER s.r.o. tak ve skutečnosti sloužila k financování výstavby FVE, kdy bylo zjevně využíváno finančních prostředků poškozených, neboť mezi jmenovanými společnostmi neexistoval žádný podstatný finanční vklad do počátku. Společnost dokonce někdy zakoupené zboží prodávala za cenu nižší, než ho sama nakoupila, a je proto zřejmé, že primárním cílem obviněných nebylo úspěšné a solventní podnikání, ale udržení toku finančních prostředků do společnosti. Vzhledem k tomu, že všichni obvinění, kteří na základě plných mocí fakticky společnost ovládali, si byli v podstatně rovnocenní ve svém postavení, přičemž právě dovolatel měl na starosti finanční stránku společnosti a byl také tím, kdo měl dispoziční právo k jejím účtům, je zřejmé, že si byl plně vědom, že činnost společnosti je založena primárně na trestné činnosti, kdy poškozené společnosti uváděli v omyl, aby získali prostředky pro další aktivity. Dovolatel i další obvinění přesto ve svém jednání pokračovali, zjevně motivováni snahou využít zbývající krátké doby, po kterou byla zvýšená poptávka po FVP a poškozené společnosti tak byly méně obezřetné při vstupování do obchodních vztahů. Není proto pochyb o naplnění subjektivní stránky trestného činu obviněným ve formě úmyslného zavinění.

79. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani námitky obviněného. Například poukázal na bouřlivý a nestabilní trh s fotovoltaickými panely. Přestože tím zřejmě mínil opodstatnit pokračování v obchodní činnosti společnosti i přes její nepříznivou finanční situaci, ve skutečnosti tím zdůraznil plnou vědomost všech obviněných, že způsob jejich „podnikání“ je neudržitelný. Jak připomenul soud prvního stupně, výrazná poptávka po FVP byla opodstatněna výhodností vystavění FVE včetně opatření všech potřebných povolení, nutných k dodávkám energie z obnovitelných zdrojů nejpozději do 31. 12. 2010, a dalo se očekávat, že poptávka po FVP nejpozději po tomto datu výrazně opadne.

80. Pokud dovolatel namítá neuhrazení faktury společností HELITEC s.r.o., pak zřejmě opomíjí, že podle výroku o vině „ze strany společnosti H POWER s.r.o. došlo na základě výše uvedených smluv k protiplnění formou dodávek FVP různých značek, typů a výkonů v celkové hodnotě 2 896 324,20 EUR, když co do částky 356 288,86 EUR nebyla ze strany společnosti H POWER s.r.o. dodána jakákoliv protihodnota a ani nedošlo k vrácení přeplatku poskytnutých záloh“. Společnost HELITEC s.r.o. je tudíž v této věci jednoznačně poškozenou, neboť jí nebylo dodáno zboží, ani vrácena záloha. Domněnka dovolatele, že by snad tato společnost měla H POWER s.r.o. hradit navíc další dva miliony eur je tudíž překvapující. Stejně tak pokud dovolatel uvádí arbitrární vyúčtování smluvní pokuty obchodními partnery, pomíjí vyjádření JUDr. Tomáše Grulicha, Ph.D., podnikového právníka společnosti ALPINE, podle něhož byla smluvní pokuta účtována v souvislosti s odstoupením jmenované společnosti od smlouvy pro podstatné porušení smluvních povinností, tedy opožděné dodávky FVP.

81. Absenci zavinění ve formě úmyslu ve vztahu k trestnému činu podle § 206 tr. zákoníku dovolatel zakládá na tvrzení, že pouze kompletoval faktury a zadával jejich proplacení a nebylo jeho úkolem zjišťovat, zda byly fakturované práce uskutečněny. Krom toho prý neměl jak zjistit, že byly finanční prostředky odesílány na účet I. S., a nikoli společnosti MD EXPO s. r. o., která je fakturovala.

82. Dovolatel však pomíjí skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž – jak již bylo zmíněno výše – měli obvinění při faktickém vedení společnosti rovnocenné postavení s tím, že samotná obchodní činnost společnosti H POWER s.r.o. byla založena na trestné činnosti tak, aby mohla být financována výstavba FVE. Nelze proto souhlasit s jeho obhajobou, kdy se staví do pozice, kdy pouze mechanicky proplácel faktury, aniž by si byl vědom reálného fungování společnosti. Soud prvního stupně uzavřel, že společnost MD EXPO s. r. o. byla ve skutečnosti prázdnou schránkou, jejímž jednatelem byl tzv. bílý kůň. Z výpovědi D. Š. taktéž zjistil, že pracoval na FVE jako brigádník na podkladě nabídky ze strany obviněného A., byl vyplácen M. J. v hotovosti, tohoto vnímal jako zástupce společnosti MD EXPO s. r. o. Pracovní úkoly mu zadával obviněný A. a dovolatel řešil technické věci (viz bod 456. rozsudku). Zároveň soud prvního stupně zjistil, že účet, na něž byly prostředky zaslány patří I. S., dispoziční oprávnění k němu má však právě M. J. Vzhledem k tomu, že z dalších důkazů zjistil, že společnost neměla žádné zaměstnance, a ti, kdo skutečně na výstavbě FVE pracovali, tuto společnost ani její zaměstnance neznali, a že ve společnosti byl zapojen M. J., který zároveň fungoval spolu s obviněnými na výstavbě FVE, je zřejmé, že společnost byla další z těch napojených na trestnou činnost společnosti H POWER s.r.o. a sloužila k vyvedení finančních prostředků pocházejících od poškozených ze společnosti. Na základě postavení obviněného ve společnosti i jeho zapojení zmíněného svědkem Š. je zřejmé, že si byl těchto skutečností vědom a cíleně finanční prostředky zasílal nikoli na účet této společnosti, ale na účet jiné osoby. Závěr soudu prvního stupně o jeho přímém úmyslu je tudíž zcela správný.

83. Z výše uvedeného hodnocení námitek obviněného stran absence jeho přímého úmyslu, a tudíž naplnění subjektivní stránky trestných činů podle § 206 a § 209 tr. zákoníku, byly shledány neopodstatněnými. Závěr soudů obou stupňů o jeho úmyslném zavinění v obou případech je opodstatněný.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

84. Dovolatel namítl, že napadené rozhodnutí postrádá výrok stran rozhodnutí o podaném odvolání. Po připomenutí jednotlivých výroků rozsudku uzavřel, že odvolací soud neučinil žádné rozhodnutí stran skutků pod body II., III. a IV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

85. S námitkou dovolatele nelze souhlasit. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle § 256 TrŘ zamítnout“ (viz usnesení ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a obdobně např. usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, či usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Přestože některé nálezy Ústavního soudu zaujaly odlišný názor (např. v nálezech ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19), Nejvyšší soud setrvával na závěrech svých dřívějších rozhodnutí.

86. Situace pak byla jednoznačně vyřešena stanoviskem pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl.ÚS-st. 56/22 ze dne 10. 5. 2022, publikováno pod č. 141/2022 Sb.). Podle jeho znění „Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 trestního řádu či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 trestního řádu pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami“.

87. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že námitka obviněného nemohla být shledána opodstatněnou. Vzhledem k závěrům vyplývajícím z citované judikatury je zřejmé, že v napadeném rozsudku vrchního soudu nechybí výrok.

88. Dovolatel v téže části nad rámec namítl, že mělo dojít k zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu a vrácení věci k novému projednání. K tomu postačuje uvést, že odvolací soud rozhodoval zcela v souladu s procesními předpisy. Správně v zájmu ekonomičnosti řízení za předpokladu, že v uvedených oddělených výrocích neshledal vady, tyto potvrdil, a zrušil pouze tu část rozsudku, jež pro své vady vyžadovala nové rozhodnutí či nové projednání soudem prvního stupně. Dovolatelem obecně zmiňované „množství procesních pochybení“, které by mělo zrušení celého rozsudku soudu prvního stupně opodstatňovat, přitom nebylo shledáno.

IV./4. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům

89. Dovolatel pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) podřadil své námitky stran uloženého trestu. Svůj trest považuje za nepřiměřený a „namítá porušení relevantních ustanovení zákona stran podmínek a předpokladů pro ukládání trestů“.

90. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).

IV./5. K otázce porušení základních práv obviněného

91. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.

92. Ke své námitce porušení pravidla in dubio pro reo dovolatel nepřipojil žádnou konkrétní argumentaci. Postačuje proto uvést, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Ústavní soud dále konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, IV. ÚS 154/02.

93. Dovolatel namítl, že při ukládání trestu nebyla zohledněna nepřiměřená délka řízení. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě plyne z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přestože dovolatel předložil v této souvislosti podrobnou argumentaci a Nejvyšší soud si je vědom značné doby, která již uplynula od počátku předmětného řízení (včetně otálení na straně soudu prvního stupně s předložením věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovoláních, přestože lhůty k jejich podání skončily již v červenci 2023), v současném stadiu je s ohledem na to, že část věci byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a lze proto očekávat další trvání řízení, předčasné tuto otázku vyhodnocovat. Nejvyšší soud si je jist, že soud prvního stupně si je vědom dosavadní délky řízení a při svém dalším rozhodování ji vezme v úvahu. Pouze nad rámec však připomíná následující související judikaturu, která mu přitom může být nápomocna.

94. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může nepřiměřenou délku trestního řízení obecný soud kompenzovat uložením mírnějšího trestu za současného uznání, že byla překročena přiměřená délka řízení (rozsudek ze dne 26. 6. 2001, Beck proti Norsku, č. 26390/95, nebo rozsudek ze dne 4. 2. 2010, Malkov proti Estonsku, č. 31407/07). Zároveň však z jeho judikatury vyplývá, že volba konkrétního opatření, které je v jednotlivých případech porušení Úmluvy využito, závisí na okolnostech případu a povaze tohoto porušení (rozsudek ze dne 20. 6. 2019, Chiarello proti Německu, č. 497/17).

95. Přední je však posouzení, zda lze délku řízení považovat za nepřiměřenou. Ústavní soud k tomu uvádí, že „posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti je otázkou relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj. Závěr o tom, zda doba, po niž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno“ (nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). V podstatě se tak shoduje se závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jehož kritéria jsou složitost případu, jednání obviněných a příslušných úřadů a závažnost případu pro obviněného (viz rozsudek velkého senátu ze dne 27. 6. 2000, Frydlender proti Francii, č. 30979/96). Za počáteční bod pro posouzení délky řízení pak stanovuje okamžik, kdy je obviněný formálně obviněn, nebo kdy je podstatně ovlivněn jednáním příslušných úřadů vůči němu vedeným jejich podezřením (rozsudek velkého senátu ze dne 17. 12. 2004, Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, č. 49017/99).

V. Způsob rozhodnutí

96. Dovolání obviněného Tibora Házi, jak Nejvyšší soud vyložil v bodě III. tohoto usnesení, je třeba považovat za opožděně podané. Nejvyšší soud ho proto odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.

97. Dovolání obviněného T. N., jak vyplývá z jeho hodnocení v bodě IV. tohoto usnesení, obsahovalo toliko námitky, jež nemohly být vyhodnoceny jako opodstatněné, případně námitky, které nebylo ani formálně možno podřadit pod uplatněné důvody dovolání. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

98. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

99. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu podle § 265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 5. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu