Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Nikolou Jílkovou, Ph. D., advokátkou, sídlem Drobného 324/72, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024 č. j. 4 Tdo 739/2023-3648, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2022 sp. zn. 3 To 14/2022 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. 41 T 8/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (nedopatřením chybně uvádí v petitu ústavní stížnosti číslo jednací usnesení 24 Tdo 739/2023-3648; i s ohledem na přiložené rozhodnutí je zřejmé, že má na mysli č. j. 4 Tdo 739/2023-3648). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, předložených a vyžádaných rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018 č. j. 41 T 8/2017-2299 uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustil spolu s dalšími obviněnými J. R., J. P. a D. D. Za to mu nalézací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň soud rozhodl o vině i trestu ohledně ostatních výše jmenovaných spoluobviněných. Jejich trestnou činnost soud popsal ve skutkové větě rozsudku.
3. Následná odvolání stěžovatele a ostatních obviněných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2020 sp. zn. 3 To 39/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele i ostatních obviněných usnesením ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 4 Tdo 684/2020 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
5. K ústavní stížnosti stěžovatele a obviněné J. R. Ústavní soud výše zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu i Vrchního soudu v Praze ve vztahu ke všem obviněným zrušil nálezem ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20 . Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno základní právo obviněných na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Předmětem jeho kritiky se stalo neformální rozhodnutí předsedy senátu vrchního soudu, kterým před konáním veřejného zasedání nahradil jednoho z původně určených členů senátu jiným z důvodu "plynulého chodu věcí v senátě". Ústavní soud tehdy zdůraznil, že za zákonného soudce je možno považovat prioritně ty konkrétní osoby, kterým byla věc prvotně přidělena, a jakákoli následná změna ve složení senátu musí mít oporu v legitimních důvodech a musí být provedena podle příslušných pravidel. Tyto předpoklady podle jeho názoru v případě stěžovatelů splněny nebyly, neboť k výměně soudců došlo na základě neurčitého oprávnění předsedy senátu měnit rozhodující soudce v již přidělených věcech.
6. V důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu se věc vrátila zpět do fáze odvolacího řízení. V jeho rámci došlo z důvodu zdravotní indispozice obhájkyně stěžovatele k vyloučení jeho řádného opravného prostředku k samostatnému řízení a rozhodnutí. Ohledně jeho osoby pak Vrchní soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 4. 2022 sp. zn. 3 To 14/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. stěžovateli při nezměněném výroku o vině nově uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. V dalším zůstal rozsudek nalézacího soudu beze změny.
7. I posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením ze dne 22. 5. 2024 č. j. 4 Tdo 739/2023-3648 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Stěžovatel se domnívá, že stále přetrvávají pochybnosti o správném složení senátu odvolacího soudu, což byla ostatně vada, pro kterou Ústavní soud zrušil předchozí rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu v této věci.
9. Připomněl, že nález Ústavního soudu byl vrchnímu soudu doručen nejpozději 8. 9. 2021 a od tohoto data bylo věc nutno považovat za tzv. znovu obživlou. JUDr. Jiří Hnilica dne 9. 9. 2021 rozhodl v neveřejném zasedání o tom, že se obvinění neberou do vazby. Až dne 25. 1. 2022 bylo stěžovateli doručeno předvolání k veřejnému zasedání, tentokrát již z pokynu předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka. Soud stěžovatelovu věc kvůli zdravotní indispozici jeho obhájkyně vyloučil k samostatnému projednání, aniž by mu umožnil se k osobám soudců vyjádřit. Navíc v případu dalších obviněných rozhodoval senát v jiném složení. Vrchní soud o jeho odvolání tozhodl napadeným rozsudkem ze dne 1. 4. 2022 ve složení senátu Mgr. Stanislav Králík (předseda), JUDr. Helena Kutzlerová a Mgr. Robert Pacovský. Toto složení bylo podle stěžovatele opět chybné. Správně o jeho odvolání měli rozhodovat JUDr. Hnilica, JUDr. Horký a JUDr. Hrnčířová. Z objektivních důvodů pak bylo nutno nahradit toliko JUDr. Horkého, za kterého měl rozhodovat soudce označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí. K tomu stěžovatel namítl, že takto formulovaný rozvrh práce vyzníval nejednoznačně. Sám usuzuje, že nejbližším soudcem podle abecedního pořadí, ať už bráno vpřed či vzad, by rozhodně nemohl být JUDr. Pacovský, jehož příjmení začíná na písmno P. Stěžovatel uvádí, že na nabízející se zákonné obsazení senátu nemohlo mít vliv ani opožděné nařízení veřejného zasedání, k němuž došlo až poté, co u soudu přestal působit JUDr. Hnilica. Senát by přitom měl rozhodnout v původním složení.
10. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že o projednání dovolání nenařídil veřejné zasedání. Podle jeho závěru totiž prováděl dokazování různými zněními rozvrhu práce vrchního soudu a vycházel i ze spisového materiálu. Přes to, že dovolací řízení trvalo téměř rok, Nejvyšší soud se odmítl věcí zabývat a dovolání odmítl.
11. Vrchní soud navíc zamítl stěžovatelovy další návrhy na doplnění dokazování, které specifikoval v podaném odvolání a jeho opakovaném doplnění. Zdůraznil, že nabízené důkazy měly nezastupitelný význam pro konečné právní posouzení věci, zejména z pohledu spolupachatelství a naplnění znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu jednáním stěžovatele. Jejich prostřednictvím by zpochybnil zejména věrohodnost výpovědí ostatních spoluobviněných a svědků. Připomíná, že v zahraničí probíhá rozsáhlé trestní stíhání dalších osob, které s věcí stěžovatele souvisí. Odvolací soud se však propojením těchto dvou řízení odmítl zabývat. Pokud již odvolací soud důkazy dodatečně neprovedl, v rozhodnutí chybí argumenty proč. Potud je odůvodnění napadeného rozsudku nepřezkoumatelné.
12. V další části podání se stěžovatel zaměřil na kritiku znaleckého posudku Ing. Václava Poloka. Podotkl, že zpracovatel je zaměstnancem poškozené, který zastupuje zájmy státu, a již proto ho nelze považovat za nestranného. Navíc zde existoval obhajobou opatřený znalecký posudek Ing. Bc. Jany Sonnleitnerové, podle kterého škodu způsobenou údajným zkrácením daně nebylo možno jednoznačně určit. Vzhledem k pochybnostem o výši škody způsobené žalovaným trestným činem tak měl být opatřen revizní znalecký posudek, anebo měly soudy danou otázku posuzovat v duchu zásady In dubio pro reo k prospěchu obviněných a přistoupit k příznivější právní kvalifikaci. Jestliže tak neučinily, dospěly nejen k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale zároveň i k nesprávné výměře ukládaných trestů. Stěžovatel i nadále setrval na obhajobě, že pokud se snad ostatní spoluobvinění dopustili protiprávního jednání, nebylo prokázáno, že se na něm vědomě podílel i on sám. Nevyloučil, že ze strany spoluobviněných šlo o smyšlené obvinění jeho osoby, aby tak eliminovali nepříznivé následky trestního stíhání pro ně samé. Nesprávná a nedůsledná realizace důkazního řízení podle jeho přesvědčení vedla k porušení elementárních zásad spravedlivého procesu.
13. Stěžovatel namítl, že soudy nezohlednily značnou dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný ve srovnání s tresty, k nimž byli odsouzeni ostatní obvinění v řešené kauze. Soud jej označil za organizátora daňového podvodu, ačkoli neměl možnost plnění daňových povinností firmy X nijak ovlivnit. Soudy dovodily jeho zapojení do trestné činnosti na základě tvrzení dalších spoluobviněných, kteří patrně předpokládali, že osoba romského původu bude dobrým "obětním beránkem". Stěžovatel dodává, že trpí nevyléčitelnou nemocí, pro kterou již nyní nevykonává trest odnětí svobody.
14. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že vrchní soud rozhodoval o napadeném usnesení v senátu, jehož složení neodpovídá pravidlům stanoveným v rozvrhu práce platném v době obživnutí věci. Při složení senátu navíc vrchní soud údajně znovu pochybil, ačkoli jeho předchozí usnesení Ústavní soud zrušil. V nálezu přitom Ústavní soud konstatoval, že vrchní soud vydáním předchozího usnesení porušil základní právo stěžovatele a dalších obviněných na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny a vyslovil právní názor, který byl pro další postup vrchního soudu po kasačním zásahu Ústavního soudu právně závazný.
15. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Toto právo představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která byla soudům ústavně svěřena.
16. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky kladené na rozvrh práce náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [viz nálezy ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95
(N 15/5 SbNU 101), ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98
(N 11/13 SbNU 71), ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 93/99
(N 183/38 SbNU 463)]. Dosavadní judikaturu vztahující se k dané problematice Ústavní soud shrnul v nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15 , v němž konstatoval, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky - pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití.
17. Pro posouzení nyní napadeného rozsudku vrchního soudu je klíčové, jaké vady vytkl jeho předchozímu postupu při složení senátu Ústavní soud. Ten dospěl v kasačním nálezu k závěru, že odnětí již přidělené věci musí být vždy až poslední z možností a musí se tak stát na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli. Takovým důvodem nemůže být pouze potřeba zajištění "plynulého chodu" orgánu soudní moci, popř. běžné nerovnoměrné zatížení jednotlivých soudců v již přidělených věcech.
Za zvláště rizikový Ústavní soud označil systém, který by zaváděl neomezenou možnost soudních funkcionářů přidělovat svým ad hoc zásahem do senátů soudce stážisty, kteří jsou k vrchnímu soudu přeřazeni na dobu určitou z jiného soudu. I pro ně totiž musí platit předem daná a diskreci soudních funkcionářů vylučující pravidla přidělování konkrétních věcí. Hlavní výtka Ústavního soudu směřovala k tomu, že ve věci došlo k rozšíření senátu vrchního soudu o nového člena (stážistu), který pak byl na základě neformálního rozhodnutí předsedy senátu určen jako nově rozhodující soudce za jiného (stávajícího) člena senátu.
Své rozhodnutí předseda senátu podložil odkazem na část rozvrhu práce uvádějící, že "Předseda senátu dbá při rozdělování spisů v senátu o rovnoměrné zatížení všech jeho členů." Ústavní soud dále konstatoval, že odnětí již přidělené věci musí být až poslední z možností.. Jakákoliv změna ve složení osob, kterým byla věc prvotně přidělena, musí být legitimně odůvodněna a provedena podle pravidel.
18. Z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že dne 21. 1. 2020, kdy bylo nařízeno veřejné zasedání u vrchního soudu, při němž měl o věci dle rozvrhu práce rozhodovat senát ve složení Jiří Hnilica, Bohuslav Horký a Stanislav Králík, došlo před začátkem veřejného zasedání zásahem soudního funkcionáře k náhlé změně. Soudce Stanislav Králík byl nahrazen soudkyní Hanou Hrnčířovou, která byla v tu dobu u vrchního soudu na krátkodobé stáži, a to bez předvídatelného pravidla v rozvrhu práce. Tato konkrétní vada způsobila, že složení rozhodujícího senátu nesplňovalo podmínku transparentnosti, v jejím důsledku došlo k dotčení práva na zákonného soudce a Ústavní soud rozhodnutí vrchního soudu zrušil.
19. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zaměřil na otázku, zda vrchní soud při určení členů senátu po vrácení věci stěžovatele porušil právo na zákonného soudce. Vrchní soud vyhodnocoval, podle jakých pravidel při určení členů senátu postupovat (srov. bod 7 rozsudku). Dospěl k závěru, že věc obživlou po zrušení předchozího rozhodnutí Ústavním soudem je nutné projednat v původním senátu 3 To. Tomu odpovídá pravidlo v bodě XIII rozvrhu práce účinného v době opětovného nápadu věci k vrchnímu soudu (září 2021).
Uvedený bod dále konstatuje, že rozhodující je číselné označení senátu, např. 1 To, nikoliv jeho personální složení. Z původních členů soudního oddělení však již dva soudci u vrchního soudu přestali působit (Jiří Hnilica a Bohuslav Horký). V senátním oddělení 3 To původně i v době obživnutí věci a v době, kdy byla projednávána, působil soudce Stanislav Králík. Ten měl být zákonným soudcem i v době předchozího rozhodnutí věci vrchním soudem a byl nesprávně zásahem soudního funkcionáře nahrazen soudkyní stážistkou Hanou Hrnčířovou bez opory v rozvrhu práce.
Nelze proto přisvědčit argumentaci stěžovatele, že tato soudkyně měla být zákonnou soudkyní po obživnutí věci. Další členové senátního oddělení byli podle rozvrhu platného v době obživnutí věci Eva Brázdilová, kterou ale pro dlouhodobou pracovní neschopnost s nejistou prognózou možnosti a doby návratu do práce zastupovala Helena Kutzlerová (dle bodu VII tehdy platného rozvrhu práce), a Jiří Hnilica. K datu 1. 1. 2022 však došlo k další změně ve složení soudního oddělení 3 To, neboť ke dni 31. 12.
2021 soudce Jiří Hnilica odešel z vrchního soudu. Vrchní soud proto postupoval podle čl. XV rozvrhu práce účinného k 1. 1. 2022 a podle něj dovodil, že i k tomuto datu je druhou členkou senátu Helena Kutzlerová (zastupující Evu Brázdilovou). Po odchodu soudce Jiřího Hnilici nastoupil na jeho místo v senátu novýčlen třetího soudního oddělení, a to soudce Robert Pacovský. Takto složený senát byl podle vrchního soudu zákonným soudcem v dané věci a Ústavní soud s tímto názorem ztotožňuje.
20. Z výše uvedeného je zřejmé, že vrchní soud po obživnutí věci a při novém rozhodování po kasačním zásahu postupoval v souladu s platným rozvrhem práce upřednostňujícím pravidlo zákonného soudce podle prvotního přidělení, na které upozorňoval i Ústavní soud v nálezu. Ke dni obživnutí věci musel dále postupovat podle pravidel upravujících zástup za nemoc, a s přihlédnutím k odchodu dalšího soudce k 1. 1. 2022 zařadit do třetího soudního oddělení nového člena, který se stal členem senátu 3 To.
21. Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že rozvrh práce účinný v době opětovného nápadu neboli obživnutí věci u vrchního soudu neřešil situaci, která v senátu 3 To v mezidobí do obživnutí věci a následně v důsledku nemoci soudkyně a odchodu soudce nastala. Vrchní soud pod bodem XV rozvrhu práce platného ke dni 1. 9. 2021 upravil srozumitelné pravidlo pro případ zástupu soudce, které přiléhavě aplikoval v případě dlouhodobé nemoci soudkyně Evy Brázdilové. Odchod soudce Jiřího Hnilici byl řádně promítnut v rozvrhu práce tak, že od 1. 1. 2022 již nebyl zapsán jako člen žádného soudního oddělení trestního úseku vrchního soudu a namísto něj zde byl řádně uveden jako třetí člen soudního oddělení Robert Pacovský. Nenastala tedy situace, kterou kritizoval v předchozím nálezu Ústavní soud, kdy by složení senátu určil individuálním zásahem např. soudní funkcionář nebo předseda senátu, tedy ústavně nesouladnou diskrecí.
22. Vrchní soud respektoval závazný právní Ústavního soudu i jeho judikaturu. Nejvyšší soud se dovolacími námitkami stěžovatele zabýval a neshledal potřebu provádět dokazování. V odůvodnění rozvedl své úvahy, pro které dovolání považoval za neopodstatněné.
23. Složení senátu vrchního soudu splňovalo požadavek transparentnosti při respektu k podstatě práva na zákonného soudce. O složení rozhodujícího senátu vrchního soudu byl stěžovatel informován při veřejném zasedání a ke změně se mohl vyjádřit. Rozvrhy práce všech soudů v republice jsou v souladu s § 41 odst. 3 zákona o soudech a soudcích veřejně přístupné (www.justice.cz). Uvedené složení senátu představuje zákonné soudce, kterým by případ neměl být ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny odňat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp zn.
).
24. Vyloučení věci k samostatnému projednání je dílčím procesním rozhodnutím, které umožňuje trestní věc jiných obviněných rozhodnout spěšněji v souladu s právem obviněných na přiměřenou délku trestního řízení. V posuzované věci k němu soud nepřistoupil svévolně, nýbrž na základě logické argumentace odkazující na onemocnění obhájkyně stěžovatele. Složení senátu vrchního soudu, který rozhodoval ve věci dalších obviněných, mohlo být jiné, neboť vrchní soud zřejmě rozhodoval o něco dříve. Ústavní soud je však vázán petitem ústavní stížnosti stěžovatele. V projednávané věci se proto mohl zaměřit pouze na ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele a nikoho jiného. Jen na samý okraj lze dodat, že nikdo z dalších obviněných rozhodování vrchního soudu vydané v jejich věci po obživnutí další ústavní stížností nenapadl.
25. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele ohledně neúplného dokazování. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, jehož úkolem je individuálně posoudit, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Podle tzv. doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění odmítne provést, eventuálně jej zcela opomene.
To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, která neodpovídala významu důkazu ve vztahu ke konkrétní důkazní situaci a k přesvědčivosti důkazních zjištění. V takovém případě může pochybení soudu dosáhnout ústavněprávního rozměru a zavdat důvod ke kasaci takového rozhodnutí Ústavním soudem. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného (viz např. usnesení ze dne 29.
4. 2015 sp. zn. II. ÚS 3538/14 ). O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat jen ve výjimečných případech, kdy důkazní návrh má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. usnesení ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3170/16 ).
26. V projednávané věci se otázkou opomenutých důkazů pečlivě zabýval Nejvyšší soud (v bodě 38 usnesení) a zejména pak vrchní soud (v bodech 27 - 29, 33 - 40 a 43 - 44 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Soudy dospěly k závěru, že z uzavřeného řetězce řádně provedených důkazů vyplývají logická a přiléhavá skutková zjištění. Ústavní soud se s touto argumentací ztotožňuje. Vrchní soud v rozsudku zdůvodnil odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele pro nadbytečnost, neboť měl za to, že ve věci bylo provedeno dostatečně rozsáhlé dokazování a navrhované důkazy by nepřispěly k objasnění skutečností nezbytných pro výrok o vině.
Nalézací soud se výslovně zabýval i otázkou stanovení rozsahu škody. Znaleckému posudku Ing. Poloka přiznal váhu jednoho z mnoha provedených důkazů, které komplexně hodnotil ve vzájemných souvislostech, aniž by bylo nutné poznatky znalce jakkoli vyzdvihovat. Zabýval se i otázkou působení znalce ve finanční správě (u jiného finančního úřadu, než který byl činný v posuzované daňové věci), které vyhodnotil jako nepodstatné z hlediska jeho možné podjatosti. Vysvětlil zároveň, proč nepřihlédl k závěrům vysloveným znalkyní Ing.
Sonnleitnerovou. Podle Ústavního soudu postup obecných soudů obstojí s ohledem na obsáhlost provedeného dokazování, komplexnost skutkového i právního posouzení ze strany obecných soudů, jakož i přesvědčivost jejich argumentace.
27. Soudy nestaví provedeným dokazováním zjištěný skutkový průběh stěžovatelem (a dalšími osobami) spáchané trestné činnosti na výpovědích spoluobviněných. Volba vlastní taktiky obhajoby zpravidla vedená snahou vyvinit se je právem každého z obviněných, stěžovatele nevyjímaje. S tím souvisí i skutečnost, že tvrzení, která obvinění uvádějí, nemusejí být pravdivá. Soudy si i v posuzované věci byly vědomy povinnosti zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností s velmi omezeným využitím údajů z výpovědí obviněných, kteří mohli být vedeni nekalou motivací vinu svalit na někoho jiného. Proto neobstojí obecné tvrzení stěžovatele, že závěry obecných soudů jsou nedostatečně důkazně podloženy.
28. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 3099/23 , nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 a další), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, podle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl.
39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence.
29. Trestní soudy jsou povinny kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení především prostředky trestního práva (např. snížením výměry trestu odnětí svobody, mírnějším druhem trestu apod.). Jaká délka trestního řízení je již nepřiměřená, nelze předem říci. I kdyby se délka trestního řízení na první pohled jevila jako dlouhá, ještě to neznamená, že je nepřiměřená. Zda tomu skutečně je, vyžaduje, aby trestní soudy tuto délku řízení hodnotily ve světle konkrétních okolností projednávané věci (nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 ).
30. Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli byl uložen trest zákonem dovolený a jeho výše je v rozsahu zákonem stanovené sazby. Stěžovatelovy námitky směřují spíše k tomu, že při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu soudy opomněly okolnosti pojící se k jeho osobě. Z odůvodnění trestu uloženého stěžovateli vrchním soudem však plyne opak. Vrchní soud v napadeném rozsudku zohlednil individuální okolnosti na straně stěžovatele a zejména pak dopady nepřiměřené délky trestního řízení, k níž přispělo prodloužení z důvodu zásahu do ústavně zaručených práv, které konstatoval Ústavní soud v nálezu. Vrchní soud proto snížil uložený trest odnětí svobody o 18 měsíců. Ústavní soud to považuje za odpovídající kompenzaci a návrh na konstatování nepřiměřené délky řízení považuje za neopodstatněný.
31. Právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny ani právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, v řízení porušeno nebylo. V případě stěžovatele se tedy jedná o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu