Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o
dovoláních obviněných J. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, J. P., nar. XY v XY,
trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, D.
D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici Plzeň, a obviněného V. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 3 To 39/2019, v
trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2017,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. R., J. P., D.
D. a V. B. odmítají.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 41 T 8/2017, byli
obvinění J. R., J. P., D. D. a V. B. uznáni vinnými zvlášť závažným
zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle § 23 tr.
zákoníku, ve znění platném do 30. 6. 2016, za jednání spočívající v tom, že
všichni obvinění ve společném úmyslu zkrátit daňovou povinnost nově zakoupené
ready made společnosti D., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen D.) na dani z přidané
hodnoty (dále jen DPH) v souvislosti s pořizováním zboží z jiného členského
státu Evropské unie touto společností, se nejméně v době od 1. 7. 2010 do 31.
12. 2011 v XY a jinde podíleli na nákupu materiálů s obsahem drahých kovů od
slovenské společnosti Caprice, s. r. o., IČ: 44609981, se sídlem Slovenská
republika, Bratislava, Svetlá 1 (dále jen Caprice), a jeho přeprodejem tuzemské
společnosti G., , IČ: XY, se sídlem XY (dále jen G.), která téhož dne
přeprodávala shodné zboží dalším podnikatelským subjektům v tuzemsku, ačkoli si
byli vědomi toho, že ekonomická situace společnosti D. neumožňuje odvádět z
realizovaných prodejů tohoto zboží v tuzemsku DPH, fakturovanou činnost v
oblasti níže uvedených obchodů s cennými kovy tato společnost provádí jako
ekonomicky ztrátovou činnost a bude figurovat v řetězci obchodních společností
pouze jako fakturační mezičlánek (tzv. mising trader), přičemž jednotliví
obvinění se podíleli na shora uvedeném jednání konkrétně tak, že:
1) obviněný V. B., manažer společnosti G., po utlumení obchodní činnosti
společností K., a následně i K., jejichž jednatelem byl obviněný D. D. a které
byly nejméně od konce roku 2009 výhradním velkododavatelem cenných kovů
společnosti G. na pozici missing trader (fakturačního mezičlánku), pověřil
obviněného D. D., aby zajistil na tuto pozici jinou společnost s odlišným
jednatelem, po zakoupení společnosti D. se prostřednictvím obviněného D. D.
spolupodílel na řízení této společnosti při obchodu s drahými kovy, určoval
rozsah, cenu i splatnost zakázek, termíny dodávek a jejich faktickou realizaci
na území ČR, osobně znal dodavatele společnosti D. - slovenskou společnost
Caprice, byl přítomen jednání o uzavření obchodního vztahu mezi společnostmi
Caprice, D. a G. a osobně bez jakékoli součinnosti či kontroly ze strany
společnosti D. od zástupců společnosti Caprice odebíral zboží, a to bez
potvrzení dodacích listů a provedených testů kvality zboží v souladu se
smluvními podmínkami, a toto zboží téhož dne jménem společnosti G. dále
prodával v tuzemsku dalším společnostem, společnost D. současně též ekonomicky
ovládal, neboť obdržel od obviněného D. D. elektronický klíč k jejímu účtu a
přebíral od něho také finanční prostředky v hotovosti, vybrané na jeho pokyn z
účtu společnosti, obviněný V. B. tak byl iniciátorem vzniku společnosti D.
jako obchodníka s cennými kovy, byl detailně obeznámen s její ekonomickou
situací a s principem a systémem řetězového obchodování mezi výše uvedenými
společnostmi, byl si vědom, že v obchodech s cennými kovy společnost D.
vystupovala pouze jako fakturační mezičlánek (tzv. missing trader - ztracený
obchodník), neboť v předchozí době byl odborným způsobem zapojen do obchodních
řetězců, kde na pozici fakturačního mezičlánku byli postupně společnosti
formálně ovládané obviněným D. D. v pozici jednatele, a to K., a K., a jako
manažer společnosti G. a druh jediné jednatelky této společnosti na
předstírané obchodní činnosti společnosti D. ekonomicky profitoval,
2) obviněný D. D. z podnětu obviněného V. B. po dohodě s obviněnou J. R.
inicioval zakoupení společnosti D. jakožto obchodníka s drahými kovy a od
počátku se podílel na obchodní činnosti této společnosti, osobně komunikoval s
dodavatelem i odběratelem drahých kovů, neboť byl přítomen jednání o uzavření
obchodních vztahů mezi společnostmi Caprice, D. a G., a prostřednictvím J.
R. a J. P. plnil pokyny V. B., zastupujícího společnost G. jako
výhradního odběratele drahých kovů, kterému též předával finanční hotovost,
vybíranou podle pokynů obviněného V. B. z účtu společnosti D., přičemž s
obviněným V. B. spolupracoval v oblasti obchodů s drahými kovy již v
předchozích letech jako jednatel společností K., a K.,
3) obviněný J. P. po dohodě se svou matkou, obviněnou J. R., zakoupil
prostřednictvím obviněného D. D. jako společník dne 12. 2. 2010 společnost
D., v níž přijal funkci jediného jednatele, byl obeznámen s obchodní činností
společnosti, neboť byl přítomen jednání o obchodních vztazích mezi společnostmi
Caprice, D. a G., měl přístup k bankovním účtům společnosti, vybíral finanční
hotovost a podepisoval daňová přiznání k DPH za jednotlivá zdaňovací období,
zpracovaná jeho matkou obviněnou J. R., fakticky však do obchodů a řízení
společnosti nijak nezasahoval,
4) obviněná J. R. jako účetní společnosti a osoba zplnomocněná k jednání za
společnost D. se svým synem J. P., jednatelem společnosti, měla společně s
obviněným D. D. rozhodující vliv na činnost této společnosti, jako účetní
společností K., a K., byla obeznámena s principem řetězového (karuselového)
obchodování i záporného ekonomického efektu uzavíraných smluv se společností
G. při prodeji drahých kovů, přesto z podnětu obviněného D. D. přesvědčila
svého syna J. P., aby se stal společníkem společnosti D. a přijal formální
funkci jejího jediného jednatele, na základě plné moci byla oprávněna jednat za
společnost D., měla dispoziční oprávnění k jejím bankovním účtům i oprávnění
nakládat s jejími finančními prostředky, přijímala a vystavovala faktury,
rozhodovala o obsahu a formě podání daňových přiznání, měla výhradní pověření
pro komunikaci s finančním úřadem a komunikovala s dodavatelem i odběratelem
drahých kovů, byla tedy v plném rozsahu obeznámena s ekonomickou situací
společnosti D. a její ekonomickou neschopností dostát svým zákonným závazkům,
daňová přiznání k DPH v jednotlivých měsících po dobu, kdy povinnost k odvodu
DPH trvala, za některé měsíce nepodala vůbec či je podala dodatečně a uvedla v
nich úmyslně nepravdivé údaje,
přičemž všichni obvinění se na předmětném obchodování podíleli s vědomím, že
společnost D. nakupuje materiály s obsahem drahých kovů od slovenské
společnosti Caprice bez DPH na vstupu a následně je prodává v tuzemsku již s
DPH, kdy je povinna přiznat daň na výstupu, která však s ohledem na ztrátovou
ekonomickou činnost společnosti uhrazena nebude, neboť společnost nemá a nikdy
neměla k takovému plnění dostatek finančních prostředků, a že daňová přiznání
ze strany společnosti D. budou vystavována buď s nárokem na odpočet DPH za
fiktivní vykazované platby společnosti v tuzemsku, popřípadě nebudou
odpovědnými osobami podávána vůbec a daň tak bude po celou dobu při níže
vykazované obchodní činnosti společnosti s drahými kovy krácena měsíčně v
řádech milionů Kč,
tedy obvinění V. B. a D. D. se po vzájemné dohodě prostřednictvím osob
odpovědných za podání daňového přiznání J. R. a J. P. na základě
společného obchodování s drahými kovy v úmyslu neodvést DPH ve výši
odpovídající skutečně realizovaným obchodům, v rozporu se zákonnou povinností
podávat daňová přiznání včas a řádně, podíleli na tom, že společnost D. v
některých zdaňovacích obdobích daňové přiznání k DPH nepodala anebo je podávala
vědomě nepravdivá se započtením fiktivní uhrazené daně na vstupu, a takto
konkrétně jednali v níže popsaných případech, kdy
1. za zdaňovací období červenec 2010 nepodala společnost D. na Finanční úřad
pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že
vlastní daňová povinnost za toto období činila nejméně 913.207 Kč, a to na
základě uskutečněného zdanitelného plnění, resp. vystavené faktury a přijaté
úplaty od společnosti G., čímž zkrátili DPH nejméně o částku 913.207 Kč,
2. za zdaňovací období srpen 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5.
2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý
údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v
hodnotě 21.986.523 Kč (základ daně) a 4.397.305 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli,
že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval,
neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou
povinnost ve výši 32.638 Kč, ačkoli ta činila ve skutečnosti nejméně 4.429.943
Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených
faktur a přijaté úplaty od společnosti G., a tímto fiktivním a nijak
nedoloženým odpočtem daně zkrátili DPH po odečtení daňové povinnosti nejméně o
částku 4.397.305 Kč,
3. za zdaňovací období září 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5.
2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý
údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v
hodnotě 17. 636.821 Kč (základ daně) a 3.527.364 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli
o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval,
neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou
povinnost ve výši 102.886 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných
zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti
G. ve skutečnosti nejméně 3.630.250 Kč, čímž zkrátili DPH po odečtení přiznané
daňové povinnosti, nejméně o částku 3.527.364 Kč,
4. za zdaňovací období říjen 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5.
2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla spol. D. na řádku 40 nepravdivý údaj
- nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě
23.505.226 Kč (základ daně) a 4.701.045 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom,
že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila
a na řádku 65 uvedla spol. D. nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši
3.543 Kč, ačkoli ta činila ve skutečnosti nejméně 4.704.588 Kč, čímž zkrátili
DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 4.701.045 Kč,
5. za zdaňovací období listopad 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9.
5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40
nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od
plátců v hodnotě 25.963.527 Kč (základ daně) a 5.192.705 Kč DPH, ačkoli
obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok
vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní
daňovou povinnost ve výši 14.994 Kč, ačkoli ta činila na základě
uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty
od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 5.207.699 Kč, čímž zkrátili DPH, po
odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 5.192.705 Kč,
6. za zdaňovací období prosinec 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 25.
1. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40
nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od
plátců v hodnotě 37.519.123 Kč (základ daně) a 7.503.825 Kč DPH, ačkoli
obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok
vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní
daňovou povinnost ve výši 46.290 Kč, ačkoli ta činila na základě
uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty
od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 2.155.214 Kč, čímž zkrátili DPH, po
odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 2.108.924 Kč,
7. za zdaňovací období leden 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5.
2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý
údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v
hodnotě 27.923.968 Kč (základ daně) a 5.584.794 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli
o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval,
neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla spol. D. nepravdivě vlastní daňovou
povinnost ve výši 61.120Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných
zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti
G. ve skutečnosti nejméně 5.645.914 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení
přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 5.584.794 Kč,
8. za zdaňovací období únor 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5.
2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý
údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v
hodnotě 62.987.562 Kč (základ daně) a 12.597.512 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli
o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval,
neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou
povinnost ve výši 81.361 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných
zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti
G. ve skutečnosti nejméně 12.678.873 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení
přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 12.597.512 Kč,
9. za zdaňovací období březen 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5.
2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý
údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v
hodnotě 67.020.150 Kč (základ daně) a 13.404.030 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli
o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval,
neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou
povinnost ve výši 138.851 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných
zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti
G. ve skutečnosti nejméně 13.542.881 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení
přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 13.404.030 Kč,
10. za zdaňovací období duben 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 25. 5.
2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý
údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v
hodnotě 52.156.302 Kč (základ daně) a 10.431.260 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli
o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval,
neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou
povinnost ve výši 9.482 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných
zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti
G. ve skutečnosti nejméně 10.433.644 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení
přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 10.424.162 Kč,
11. za zdaňovací období květen 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 29.
6. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40
nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od
plátců v hodnotě 54.987.638 Kč (základ daně) a 10.997.527 Kč DPH, ačkoli
obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok
vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní
daňovou povinnost ve výši 11.550 Kč, ačkoli ta činila na základě
uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty
od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 11.009.077 Kč, čímž zkrátili DPH, po
odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 10.997.527 Kč,
12. za zdaňovací období červen 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 25.
7. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40
nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od
plátců v hodnotě 37.192.589 Kč (základ daně) a 7.438.518 Kč DPH, ačkoli
obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok
vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní
daňovou povinnost ve výši 33.035 Kč, ačkoli ta činila na základě
uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty
od společnosti G. ve skutečnosti nejméně 7.435.886 Kč, čímž zkrátili DPH, po
odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 7.402.851 Kč,
13. za zdaňovací období červenec 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad
pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že
vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 5.222.084 Kč, a to na
základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a
přijaté úplaty od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku
5.222.084 Kč,
14. za zdaňovací období srpen 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad pro
Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní
daňová povinnost za toto období činí nejméně 5.433.924 Kč, a to na základě
uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty
od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku 5.433.924 Kč,
15. za zdaňovací období září 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 27. 10.
2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost D. na řádku 40 nepravdivý
údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v
hodnotě 40.295.398 Kč (základ daně) a 8.059.080 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli
o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval,
neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost D. nepravdivě vlastní daňovou
povinnost ve výši 33.035 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných
zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti
G. ve skutečnosti nejméně 7.975.263 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení
přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 7.942.228 Kč,
16. za zdaňovací období říjen 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad pro
Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní
daňová povinnost za toto období činí nejméně 7.091.747 Kč, a to na základě
uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty
od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku 7.091.747 Kč,
17. za zdaňovací období listopad 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad
pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že
vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 7.528.068 Kč, a to na
základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a
přijaté úplaty od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku
7.528.068 Kč,
18. za zdaňovací období prosinec 2011 nepodala společnost D. na Finanční úřad
pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že
vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 3.837.099 Kč, a to na
základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a
přijaté úplaty od společnosti G., a takto zkrátili DPH nejméně o částku
3.837.099 Kč,
celkově tak obvinění J. R., J. P., D. D. a V. B. společným úmyslným
jednáním zkrátili ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro
hlavní město Prahu 1, Územní pracoviště pro Prahu 1, daňovou povinnost k DPH
společnosti D. - po započtení vykazovaných nákladů ve výši 298.000 Kč, včetně
DPH ve výši 59 600 Kč, a po odečtení přiznané daňové povinnosti - v celkovém
rozsahu nejméně o 118.246.976 Kč.
Za tuto trestnou činnost soud prvního stupně všem obviněným podle § 240
odst. 3 tr. zákoníku uložil tresty odnětí svobody, a to V. B. ve výměře sedmi
let, J. R. ve výměře šesti let a šesti měsíců, J. P. ve výměře pěti let a
D. D. ve výměře pěti let a šesti měsíců. Pro výkon trestu byli všichni
obvinění podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s
ostrahou. Obviněný J. P. byl navíc podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku postižen i
trestem zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního
orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu
pěti let.
Odvolání všech obviněných proti shora citovanému rozsudku Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 3 To 39/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl
jako nedůvodná.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadli následně všichni obvinění
dovoláními, v nichž všichni shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., obvinění J. R., J. P. a D. D. též dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a obvinění J. R. a J. P. rovněž
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněná J. R. v odůvodnění tohoto mimořádného prostředku namítla, že ve věci
rozhodoval odvolací senát, který nebyl náležitě obsazen. Obvinění byli odňati
zákonnému soudci a tím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na
spravedlivý proces. Tato vada podle mínění dovolatelky zapříčinila i konečné
nesprávné hmotněprávní posouzení jejich jednání. V uvedené souvislosti
připomněla, že těsně před zahájením veřejného zasedání odvolacího soudu dne 24.
1. 2020 nahradila původně ustanoveného člena senátu Mgr. Stanislava Králíka
JUDr. Hana Hrnčířová. Na tuto náhlou změnu dodatečně reagovala stížností, na
kterou místopředseda Vrchního soudu v Praze JUDr. Jan Sváček odpověděl dopisem
ze dne 9. 3. 2020 sp. zn. Tpj 64/2020, v němž jako důvod změny uvedl zajištění
plynulého chodu věcí v senátu. Připustil tedy „manipulaci“ s programem jednání,
což je porušením čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 42 odst. 2
zákona o soudech a soudcích a konečně i samotného rozvrhu práce vrchního soudu
platného od 1. 12. 2019, resp. od 2. 1. 2020. V obou posledně uvedených
interních dokumentech je totiž zakotvena zásada, podle níž lze původně
nominovaného soudce nahradit jiným členem senátu pouze ve výjimečných
případech, jimiž jsou podjatost, nemoc, dovolená či jiná odůvodněná absence
takového soudce, jak ji definoval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2016, sp.
zn. I. ÚS 2769/15. Takový pádný důvod ovšem po výtce dovolatelky v posuzovaném
případě neexistoval. Nerespektování rozvrhu práce pak podle jejího přesvědčení
fakticky vedlo k tomu, že o velmi složité a obsáhlé trestní materii rozhodovala
soudkyně, která nastoupila na stáž k vrchnímu soudu teprve dne 8. 1. 2020 a zde
se během svého krátkého (šestnáctidenního) působení nemohla s touto trestní
věcí seznámit dostatečně podrobně. Namítaným postupem tedy došlo k naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolatelka proto
požaduje, aby Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil právní větu, podle níž
zákonné složení trestního senátu musí být zřejmé již po podání opravného
prostředku a toto složení lze měnit pouze ve výjimečných případech podle
pravidel a zásad uvedených v zákoně o soudech a soudcích a podle pravidel
stanovených rozvrhem práce platným v okamžiku nápadu věci.
V další části podání obviněná odvolacímu soudu vytkla, že zcela ignoroval fakt,
že se v řízení dosud nepodařilo prokázat její úmyslné zavinění ve vztahu ke
zkrácení daně popsaném ve výroku rozsudku. Ve spise není podle jejího názoru
založen jediný přímý či nepřímý důkaz, který by ukazoval alespoň na její
srozumění s tím, že prostřednictvím společnosti D. docházelo ke zkrácení DPH v
rámci tzv. karuselu (podvodného obchodního řetězce). Pokud u ní jako u účetní
společnosti vůbec bylo možno dovodit nějaké zavinění, pak jedině ve formě
nevědomé nedbalosti. Pak by ovšem nemohla být odpovědná za úmyslný trestný čin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. Opačný závěr soudů je podle dovolatelky důsledkem důkazního postupu
znamenajícího porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla
in dubio pro reo. Soud prvního stupně totiž neakceptovatelně přenesl důkazní
břemeno na ni samotnou, když k úvaze, podle níž obviněnou a jednatelem
schválená přiznání k DPH obsahovala odpočty zboží a služeb prokazatelně
neexistující, připojil konstatování, že „negativní důkaz jak známo opatřit
nelze“. Zcela tak rezignoval na zjišťování skutkového stavu, neboť i negativní
skutečnosti lze určitými způsoby prokazovat. Namísto toho nepřípustně
postupoval v duchu tzv. negativní důkazní teorie, podle níž nemožnost něco
dokázat jde k tíži obžalovaného. Ta je ovšem v trestním řízení zcela vyloučena. V následném usnesení Vrchního soudu v Praze po výtce obviněné není jediná
zmínka o tom, jak se s touto námitkou obhajoby vypořádal. Přitom šlo o vadu,
kterou bylo řízení zatíženo od samého počátku, kdy orgány činné v trestním
řízení patrně díky své liknavosti ani nenašly účetnictví společnosti. Jako
argument, že obviněná musela vědět o tzv. karuselových obchodech, rozhodně
nemohl postačit zavádějící poukaz na další vedená trestní řízení. Žádná ze
zmiňovaných věcí dosud nebyla pravomocně skončena. Městský soud podle názoru
dovolatelky nevěnoval patřičnou pozornost otázce spolupachatelství obviněných. Tuto formu trestné součinnosti vzal jako fakt bez podrobnějšího dokazování
úmyslu všech aktérů trestné činnosti směřujícího ke zkrácení daně společným
jednáním dvou nebo více osob. Sama dovolatelka se přitom nijak na obchodování
společnosti D. nepodílela, byla jen její účetní a za dobu platnosti její plné
moci nebyly uzavřeny žádné smlouvy a společnosti nevznikly ani žádné závazky. Jakmile zjistila nesrovnalosti v obchodování s obviněným B., chtěla je ukončit. Nalézací soud porušil zákon i při provádění a hodnocení důkazu znaleckým
posudkem Ing. Václava Poloka. Opatření o přibrání znalce ze dne 22. 10. 2015
bylo obhajobě doručeno až dne 25. 1. 2016, tedy až poté, co již byl samotný
posudek dne 31. 12. 2015 vypracován. Takový postup odporoval ustanovení § 105
tr. ř., neboť obhajobě nedával možnost podat námitky proti osobě znalce a
případně i proti otázkám, které mu byly položeny. Znovu tedy nebylo
respektováno právo obviněných na spravedlivý proces. Znalecký posudek navíc
trpěl podstatnými vadami.
Znalec především neměl k dispozici veškeré účetní
doklady nezbytné pro komplexní posouzení věrného a poctivého obrazu účetnictví
společnosti. Posudek obsahoval mnoho nesprávných a matoucích odkazů na právní
předpisy a naopak v něm absentuje řádný popis metody užité při jeho zpracování. Soud přesto ani jednu z vytýkaných vad v hlavním líčení nenapravil. Přestože
obviněná předložila vlastní znalecký posudek Ing. Bc. Jany Sonnleitnerové,
která dospěla ke zcela odlišným závěrům než Ing. Polok, soud nezadal ani
zpracování revizního znaleckého posudku. Ačkoli obviněná na tyto závažné
procesní vady upozorňovala již v řádném opravném prostředku, odvolací soud se
jejími zásadními námitkami vůbec nezabýval. Jeho rozhodnutí lze tedy pokládat
za nepřezkoumatelné.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněná J. R. navrhla, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020 sp. zn. 3 To 39/2019, rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 41 T 8/2017, i všechna další rozhodnutí na
ně obsahově navazující, a poté Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. P. na podkladě stejných argumentů jako spoluobviněná J. R. v
dovolání namítl porušení svého práva na zákonného soudce při projednání jeho
odvolání a z něj dovozuje existenci vady řízení ve smyslu § 265b odst. 1 písm.
a) tr. ř. Ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení skutku pak uvedl, že provedené
důkazy neumožňovaly přijmout nepochybný závěr o společném úmyslu obviněných
krátit daň, jestliže jim nebyla prokázána soustavnost a systematičnost
protiprávního jednání. Na jeho vlastní úmyslné zavinění podle jeho názoru
neukazuje už samotný popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, kde
se explicitně konstatuje, že nebyl s činností společnosti D. zcela srozuměn.
Za nesprávné v tomto směru označil i městským soudem akcentované argumenty o
opaku, a sice, že se zúčastnil jednání se společnostmi Caprice a G., měl
přístup k bankovním účtům společnosti, podepisoval daňová přiznání a že platby
z účtu nad 50.000 Kč byly bankami vyhodnoceny jako platby jím zadané. Obviněný
má za to, že přístup do elektronického bankovnictví měl spoluobviněný V. B.
či jednatelka společnosti G. Ž. G. Podle něj ze svědeckých výpovědí
zřetelně vyplynulo, že fakticky vykonával jiné předměty činnosti společnosti
než je obchod s drahými kovy a že v dané oblasti plně důvěřoval spoluobviněnému
D. D. a účetní společnosti. Měl za to, že obchody probíhají řádně. Ani on ani
jeho matka J. R. obchod s cennými kovy neovládali a nerozuměli mu.
Předpokládali tedy, že je vše v pořádku. Dovolatel se sice zúčastnil první
schůzky při domluvě obchodu s drahými kovy, ale aktivně do ní nezasahoval.
Žádná trestná činnost při ní ovšem plánována nebyla. S obviněným V. B. se
viděl maximálně třikrát. Nevídali se tedy pravidelně, jak chybně konstatoval
soud. Nebylo to možné už pro jeho dlouhodobou hospitalizaci a rekonvalescenci.
Vlastní aktivity, které vyvíjel pro společnost, dovolatel popsal řádně během
přípravného řízení. Určitě nezastával funkci bílého koně, jak uvedl soud
prvního stupně. Obchody s drahými kovy konzultoval s D. D., stejně jako
všechna podání, která podepisoval. Pochybnosti o legálnosti těchto obchodů se
společností G. mu vnukla až matka. Do té doby byl přesvědčen, že ekonomická
činnost společnosti D. probíhá v souladu s právními předpisy, a naopak nemohl
vědět, že páchá trestnou činnost. Důkaz, který by tuto jeho obhajobu vyvracel,
ve spise založen není.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle dovolatele rovněž nevyplývá,
jakým způsobem došlo k výpočtu výše škody způsobené údajným trestným činem. Za
zásadní a zároveň neodstranitelnou vadu řízení v tomto směru považuje
skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nezajistily účetnictví
společnosti, ačkoli jim na základě provedených výslechů a podaných vysvětlení
bylo známo, kde se právě nachází. Dovolatel rovněž předestřel otázku, kam se
poděly finanční prostředky v řádech desítek milionů Kč, jestliže to policejní
orgán při prověřování nezjistil a žádný vysoký vklad na jeho bankovní účet či
na bankovní účet spoluobviněné J. R. nezaznamenal. Ani k tomuto jeho
argumentu nezaujaly soudy kvalifikovaný postoj a dospěly k takovým právním
závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pokud jde o
výpočet zkrácené daně, vycházely ze znaleckého posudku Ing. Václava Poloka, v
němž se však vyskytlo mnoho věcných a zásadních chyb. Znalec neměl potřebnou
odbornost. Specializuje se na daňovou evidenci, která se rovná výrazu
„jednoduché účetnictví“, a nebylo tedy možné, aby zpracovával posudek z oblasti
DPH v rámci mezinárodního obchodu. Kromě toho nedisponoval ani dostatečnými
podklady, což ostatně i sám připustil. Své závěry tedy opíral o pouhé domněnky
a odhady. Při zpracování posudku používal nesprávné právní předpisy. Oproti
tomu znalkyně Ing. Bc. Jana Sonnleitnerová, DiS, v oponentním posudku,
podpořeném expertízou uznávaného daňového poradce a lektora na vysoké škole
R., dospěla k závěru, že na základě předložených podkladů nelze stanovit ani
vznik škody ani její výši. Na základě rozporů obou posudků obhajoba navrhla
zadání revizního znaleckého posudku, což ovšem soud prvního stupně odmítl. I v
tomto bodě se tak dopustil zásadní procesní chyby. Pokud existují dva znalecké
posudky s různými závěry, revizní znalecký posudek zpracován být měl. Obhajoba
navíc nedostala možnost Ing. Polokovi formulovat otázky, čímž bylo porušeno
právo obviněných na spravedlivý proces. Soud prvního stupně také vůbec neuvedl,
proč považoval kvalifikované názory Ing. Sonnleitnerové za irelevantní.
Dovolatel uzavřel, že na základě provedených důkazů bylo možno uvažovat o
několika verzích skutkového stavu. Soudy si vybraly tu, která šla k jeho tíži a
tím porušily zásadu in dubio pro reo. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupem
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 3 To 39/2019, i rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 41 T 8/2017, zrušil i všechna další
rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující a Městskému soudu v Praze
přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Podle § 265o odst. 1 tr. ř.
zároveň požádal předsedu dovolacího senátu, aby ještě před rozhodnutím o
opravném prostředku odložil nebo přerušil výkon uloženého trestu odnětí
svobody.
Obviněný D. D. v dovolání poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu, který podle jeho mínění „porušil pravidla pro hodnocení
důkazů“ takovým způsobem, že jeho postup je v zájmu spravedlivého procesu nutno
podrobit dovolacímu přezkumu, přestože jde o otázku skutkovou. Dovolatel míní,
že pro závěr o jeho vině neexistuje jediný důkaz. Ve skutečnosti nebylo
zjištěno, v čem měla spočívat jeho údajná trestná činnost, resp. jakým
konkrétním způsobem měl on sám naplnit skutkovou podstatu zločinu podle § 240
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Soudy nepřihlédly k jeho
postavení ve společnosti D., v níž nezastával ani pozici jednatele ani
účetního, neměl v ní ani žádné jiné formální postavení a nemohl mít tedy žádný
vliv ani na podání nebo obsah inkriminovaných daňových přiznání. Faktury
nepodepisoval a neměl žádné daňové povinnosti vyplývající z podnikání
společnosti, což ve svých výpovědích potvrdili spoluobvinění i další svědci.
Stejně tak ani nezakládal bankovní účty společnosti, neměl přístup k
internetovému bankovnictví ani dispoziční oprávnění k účtům společnosti a
nevybíral z nich ani žádnou finanční hotovost. Za údajné nepodání daňového
přiznání nemohl nést odpovědnost. Se správcem daně následně nekomunikoval a
neobdržel tak ani jeho výzvy, platební výměry či jiné písemnosti. Nebylo
prokázáno, že by obvinění jakkoli manipulovali s daní na vstupu nebo výstupu.
Stejně tak podle dovolatele nebyla spolehlivě zjištěna ani výše škody. Bez
účetnictví společnosti neexistovaly pro její objektivizaci dostatečné podklady.
K tomuto závěru ostatně dospěla i znalkyně Ing. Sonnleitnerová, která uvedla,
že výpočet znalce Ing. Poloka je sice podrobný, ale ničím nepodložený. Pokud
soudy přesto vycházely právě z jeho posudku, aniž by nechaly zpracovat revizní
znalecký posudek, porušily standardy spravedlivého procesu. Dovolatel
zdůraznil, že pro potřeby trestního řízení je vždy nutno jednoznačně a
objektivně stanovit, jaký byl skutečný základ daně a z toho vyplývající daňová
povinnost. Bez zajištění řádně vedeného účetnictví to však nebylo možné a
orgány činné v trestním řízení se ocitly v důkazní nouzi. Pak ovšem soudy
nemohly dojít k závěru o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného
činu v jeho jednání.
I obviněný D. D. v dovolání upozornil na to, že před projednáním řádného
opravného prostředku došlo k náhlé změně ve složení senátu, kdy soudkyně JUDr.
Hrnčířová byla k dané trestní věci přidělena krátce před zahájením veřejného
zasedání a zjevně tak nemohla mít dostatek času k podrobnému a řádnému
nastudování spisu. O této změně nebyl předem vyrozuměn a tím došlo k porušení
jeho základních lidských práv. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 3 To 39/2019, jako
odvolacího soudu, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, sp.
zn. 41 T 8/2017, a odvolacímu soudu přikázal věc k opětovnému projednání a
rozhodnutí.
Obdobně jako ostatní dovolatelé i obviněný V. B. spatřuje naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především v tom, že napadená
rozhodnutí trpí vadou spočívají v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z
nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Soudům se podle jeho přesvědčení
nepodařilo v jeho jednání prokázat obligatorní znaky skutkové podstaty zvlášť
závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016. Nebylo zjištěno, jakým způsobem se měl podílet na tom, že společnost D. nepodávala daňová přiznání, nebo je podávala úmyslně nesprávná, a jak tedy
uvedl správce daně v omyl. Na podání či nepodání daňových přiznání společnosti
sám neměl žádný vliv. Pokud by se skutečně měl nějakým způsobem podílet na
jednání statutárního orgánu společnosti se správcem daně, jednalo by se
nanejvýš o trestnou součinnost v podobě pomoci nebo organizátorství, avšak
nikoli spolupachatelství. Nedbalý přístup k plnění povinností vůči finančnímu
úřadu ze strany společnosti mu nelze přičítat k tíži, jestliže v jejich
strukturách nezastával žádnou funkci. V návaznosti na tom dovolatel připomněl,
že v trestním řízení je to stát, kdo nese důkazní břemeno, a jestliže po
provedeném dokazování přetrvávají důvodné pochybnosti o relevantních
okolnostech stran skutku či osoby pachatele, je nutno rozhodnout ve prospěch
obviněného. Opačný přístup je nutno považovat za porušení práva na spravedlivý
proces. Právě v posuzované trestní věci soudy po jeho výtce nepřipustily
možnost, že by on sám mohl být obětí trestné činnosti páchané organizovanou
skupinou osob ve složení J. R., J. P., D. D. a A. J., ačkoliv právě tato
varianta skutkového děje se z obsahu zajištěných důkazů nabízí jako
nejpravděpodobnější. Žádný se soudů se nevypořádal s jeho námitkou, že účty D. byly ovládány převážně ze Slovenska, kde žila svědkyně J., jinak trestně
stíhaná pro jednání obdobného charakteru. Dovolatel přitom žije v XY a
nepovažuje za logické, aby z opatrnosti jezdil do stovky kilometrů vzdálené
XY kvůli provedení finančních transakcí elektronickou cestou. Z důkazního
hlediska pak považuje za zásadní schůzku, která se měla uskutečnit v XY roku
2010 a na níž měly být domluveny podmínky celého obchodu mezi společnostmi D.,
Caprice a G. Trvá na tom, že se jí nezúčastnil. Pokud spoluobvinění tvrdili
opak, pouze tím chtěli přenést hlavní břímě viny na něho. Ani s tímto jeho
tvrzením se však soudy nikterak nevypořádaly. Není ani pravdou, že určoval
rozsah, cenu i splatnost zakázek, termíny dodávek a jejich faktickou realizaci
na území České republiky. I v tomto ohledu jde o vykonstruované obvinění ze
strany skutečných pachatelů trestného činu. Žádné přímé důkazy o jeho vině ani
ucelený řetězec důkazů nepřímých pořízeny nebyly. Dovolatel je přesvědčen, že
vůdčí osobou celého obchodu byla spoluobviněná J. R., která již s obchodem s
cennými kovy byla obeznámena z dob fungování společností K., a K., taktéž
prověřovaných orgány činnými v trestním řízení pro daňové úniky.
Byť byla věc
odložena, i tehdy se „záhadně“ ztratilo účetnictví zmíněných společností. Naopak G. dělala vždy maximum pro to, aby měla tyto záležitosti v naprostém
pořádku, a snažila se předejít i možnému pochybení u svých obchodních partnerů. Se společností D. obchodovala na základě řádně uzavřených rámcových smluv. Domnívá-li se soud prvního stupně, že tyto smlouvy byly pouze formální a nebyly
stranami dodržovány s výjimkou extrémně nevýhodného ustanovení o ceně, není
jeho přesvědčení znovu ničím podloženo a jedná se o pouhou spekulaci. Už vůbec
nebyl prokázán úmysl dovolatele zkrátit daň a pochybnosti podle jeho mínění
vzbuzuje i způsob, jakým soudy určily výši škody vzniklé trestným činem. Obdobně jako ostatní obvinění zpochybnil hodnotu znaleckých závěrů Ing. Poloka,
vyzdvihl naopak závěry znalkyně Ing. Sonnleitnerové a soudům vytkl, že
neprovedly důkaz revizním znaleckým posudkem.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších
stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně adresoval předsedovi senátu Nejvyššího soudu
podnět k rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti uloženého trestu do doby
rozhodnutí o dovolání.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Námitku dovolatelů ohledně změny v obsazení senátu odvolacího soudu v době
těsně před konáním veřejného zasedání označil z pohledu ustanovení § 265b odst.
1 písm. a) tr. ř. za právně relevantní, ale současně za zjevně neopodstatněnou.
Blíže k ní rozvedl, že v mezidobí od nápadu určité věci k soudu až do jejího
rozhodnutí může dojít i k takové situaci, která vyžaduje změnu ve složení
senátu, jemuž byla přidělena. Změny rozvrhu práce u soudů, počítaje v to i
zařazení kmenových soudců a soudců stážistů do jednotlivých oddělení, jsou
obvyklou a přípustnou praxí, a pokud již ke změně v osobě rozhodujícího soudce
nebo člena senátu dojde, nelze ji brát a priori jako změnu záměrnou, účelovou
nebo svévolnou, která by měla znamenat porušení práva obviněného na zákonného
soudce. Státní zástupce také nesouhlasí s názorem dovolatelů, že pro složení
senátu by měl být rozhodující stav upravený rozvrhem práce ke dni nápadu věci
na soud a poté už by do něj nemělo být zasahováno. S odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1588/2016, konstatoval, že z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je rozhodné,
zda se na příslušném úkonu podíleli soudci určení rozvrhem práce ve znění
účinném ke dni provedení tohoto úkonu. Právě tak se stalo v projednávaném
případě, neboť podle rozvrhu práce vrchního soudu ke dni 24. 1. 2020, kdy bylo
konáno veřejné zasedání o odvolání obviněných, bylo stanoveno, že senát č. 3 je
tvořen třemi předsedy senátu, a sice JUDr. Bohuslavem Horkým, JUDr. Jiřím
Hnilicou a Mgr. Stanislavem Králíkem, a jedním členem senátu, jímž byla JUDr.
Hana Hrnčířová. Pokud se tedy zmíněná soudkyně podílela na rozhodnutí
odvolacího senátu, v rozporu s rozvrhem práce to nebylo.
K argumentům obviněných, jejichž prostřednictvím namítali naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce předeslal, že jde
toliko o opakování jejich obhajoby známé z předchozích fází trestního řízení,
jejíž podstatou bylo zpochybnění skutkových závěrů formulovaných ve výroku o
vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takové výhrady však obecně
vzato pod uplatněný ani žádný jiný důvod dovolání podřadit nelze. Při hodnocení
důkazů se navíc soudy podle mínění státního zástupce nedopustily žádných
pochybení, která by odůvodňovala výjimečný dovolací přezkum z důvodu tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů na straně jedné a z nich
vyvozenými skutkovými závěry na straně druhé. Skutková věta v rozsudku
městského soudu pak přesně vymezuje, jak se ten který ze spolupachatelů podílel
na trestném činu. Pokud se obvinění s poukazem na svou roli či postavení ve
společnosti D. dovolávají toho, že se ze své pozice nemohli dopustit úmyslného
zkrácení daně, jde ve všech případech o hmotněprávní námitku jen zdánlivě. Vesměs všichni totiž svoji úlohu ve společnosti v rozporu se skutkovými závěry
soudů umenšují, bagatelizují či převrací. V tomto ohledu státní zástupce pouze
dodal, že v základní skutkové podstatě trestného činu podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje žádná speciální vlastnost, způsobilost nebo postavení
pachatele. Tím může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným
jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu či jinému subjektu vyměřena vůbec,
nebo nebyla vyměřena v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem a v
důsledku toho byla zkrácena ve větším rozsahu, případně byla v tomto rozsahu
vylákána neoprávněná výhoda. Na úmysl všech obviněných soudy správně usuzovaly
ze zjištěných okolností činu, rozsahu a počtu spáchaných útoků, systematičnosti
trestně relevantního jednání, jeho dlouhodobosti a podílů jednotlivých aktérů
na něm, které bezesporu naplňovaly pojem spolupachatelství podle § 23 odst. 1
tr. zákoníku. Podle státního zástupce je nutno odmítnout i tvrzení dovolatelů,
že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zcela nepřezkoumatelná. Ta byla naopak
odůvodněna řádně, srozumitelně a logicky, soudy se v nich vypořádaly se všemi
námitkami obviněných, stran každého z nich provedly podrobné rozbory důkazního
stavu a objasnily jeho postavení v systému vytvořeném za účelem krácení daně. Pokud někteří dovolatelé namítali porušení zásady in dubio pro reo a principu
presumpce neviny k jejich tíži, učinili tak nejen z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu právně irelevantně, ale zároveň nedůvodně. V dané věci se
nejedná o případ, kdy by skutkové verze předkládané obviněnými nebyly
vyvráceny. Přisvědčit podle státního zástupce nelze ani námitkám dovolatelů
směřujícím vůči způsobu stanovení výše škody. Vedle toho, že jde opět o výhrady
skutkové, jim nelze přiznat opodstatnění ani po věcné stránce, tak soud prvního
stupně v odůvodnění rozsudku trefně poukázal na to, že prokazatelnost přijatých
a uskutečněných zdanitelných plnění lze i přes absenci účetních dokladů
společnosti D.
doložit účetními doklady dodavatelů a odběratelů. Znaleckým
posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, znalce Ing. Václava
Poloka, byla jednoznačně stanovena minimální výše zkrácené DPH z fakturálně
doložitelných obchodů s drahými kovy na částku 118.246.976 Kč. Škoda vzniklá
státu na daňových únicích byla snadno vypočitatelná s ohledem na základní
vstupní informace, tj. jaké zboží bylo ze zahraničí dovezeno bez DPH a v jaké
výši tato daň měla být následně zaplacena. Znalecký posudek tedy neměl až tak
zásadní význam a posloužil spíše jen jako podpůrný důkaz. Závěry, k nimž v něm
Ing. Polok dospěl, soudy zcela správně považovaly za dostatečné. Nesprávný
odkaz znalce na neúčinný zákon o DPH nelze považovat za tak významnou vadu, aby
jeho posudek zcela znehodnocovala. Zvláště pokud znalec své pochybení napravil
při výslechu v hlavním líčení. Soud rovněž zdůvodnil, proč nepřihlédl k závěrům
vysloveným znalkyní Ing. Bc. Janou Sonnleitnerovou. Dalšího (revizního)
znaleckého zkoumání věci proto nebylo třeba a postup soudů v tomto směru za
opomenutí důkazu a tím i porušení práva na spravedlivý proces považovat nelze.
V závěrečné části vyjádření státní zástupce shrnul, že rozhodnutí soudů obou
stupňů ani řízení jim předcházející nebyly zatíženy žádnou z vad naplňujících
dovolateli deklarovanými důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., v
důsledku čehož obvinění J. R. a J. P. důvodně neuplatnili ani dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jejich
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněná a dovolání obviněných D. D. a V. B. odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v
zákoně. Připomněl, že navrhované rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání pak vyjádřil i pro jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání
dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně
dotýkají. Všechna dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§
265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti podle ustanovení § 265f
odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř., neboť směřují proti rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněných proti rozsudku, jímž
byli uznání vinnými a byly jim uloženy tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda námitky, o které je obvinění opírají, lze
podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který
uplatnili obvinění J. R. a J. P., je existence vady rozhodnutí soudu
druhého stupně spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena,
neboť Vrchní soud v Praze projednal odvolání obviněných ve veřejném zasedání a
rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném
případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející
napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo některou z
obviněnými namítaných vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nebo podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci
rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže
místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně
nepříslušný je soud tehdy, pokud ve věci rozhodl v rozporu s pravidly
upravujícími věcnou příslušnost soudů v trestním řízení. Typicky jde o případy,
kdy v prvním stupni věc soudil okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud
(§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože se trestní stíhání vedlo pro trestný čin, o
němž měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. konat řízení krajský soud. Obdobně by byla
věcná nepříslušnost okresního soudu založena i tím, že rozhodl o dílčích
útocích pokračujícího trestného činu uvedeného v § 17 odst. 1 tr. ř. a o
uložení společného trestu za něj podle § 45 tr. zákoníku, ačkoli k projednání
takového trestného činu je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by naopak nebyl dán tehdy,
pokud by místo jinak věcně příslušného okresního soudu rozhodoval krajský soud,
protože v takové situaci by se uplatnila výjimka podle dovětku citovaného
ustanovení, že „rozhodl soud vyššího stupně“. Náležitě obsazen pak není soud
zejména tehdy, jestliže jeho složení neodpovídá ustanovením § 27, § 31 a § 35
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a
o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudech a soudcích“). Tak tomu bude zejména v případech, kdy namísto senátu
věc rozhodoval samosoudce, dále tehdy, když věc rozhodoval senát složený z
předsedy senátu a přísedících, ačkoli náležela senátu složenému výhradně ze
soudců nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na jeho
rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr.
ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu
apod.
Nutno zdůraznit, že žádnou z výše uvedených vad řízení obvinění v podaných
dovoláních kvalifikovaně nenamítli. Tvrzenou existenci dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. opřeli o výhradu, která se vymyká zákonodárcem
původně zamýšlenému obsahovému vymezení citovaného zákonného ustanovení a která
je poplatná jeho extenzivnějšímu a v poslední době mezi obhájci velmi módnímu a
hojně rozšířenému výkladu. Podle něj je třeba za vadu řízení spočívající v
porušení práva obviněného na zákonného soudce považovat i situace, kdy ve věci
rozhodovali, resp. se podíleli na rozhodování jiní soudci či přísedící, než jak
vyplývalo z rozvrhu práce dotčeného soudu, přestože jinak byl soud (senát) z
hlediska shora uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích obsazen
správně. Z tohoto pohledu tak sice lze jejich námitku podřazenou pod tento
dovolací důvod považovat za právně relevantní, ale Nejvyšší soud jí nicméně
nepřiznal přisuzované opodstatnění.
Jak již dovolací soud naznačil, není to poprvé, co byl s podobnou argumentací
obhajoby konfrontován. Při své rozhodovací praxi však vychází z názoru
prezentovaného např. ve státním zástupcem citovaném usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1588/2016, podle nějž není z pohledu uplatňovaného
dovolacího důvodu rozhodné to, jak byl senát podle rozvrhu práce složen ke dni
nápadu věci k danému soudu, nýbrž stěžejní je, zda se na provedení příslušného
procesního úkonu a rozhodování s ním spojeného (v daném případě tedy veřejného
zasedání o odvolání konaného dne 24. 1. 2020) podíleli soudci určení rozvrhem
práce účinným ke dni, kdy k úkonu došlo. Dovolatelé v každém případě nebrojili
proti tomu, že jejich řádné opravné prostředky projednával senát č. 3 Vrchního
soudu v Praze. V něm ke dni konání veřejného zasedání působili podle tehdy
účinného znění rozvrhu práce předsedové senátu JUDr. Bohuslav Horký, JUDr. Jiří
Hnilica a Mgr. Stanislav Králík a jako soudkyně JUDr. Hana Hrnčířová. Její
angažmá na práci senátu, včetně jejího přidělení k rozhodování o podaných
opravných prostředcích v posuzované trestní věci, tak zjevně za porušení práva
na zákonného soudce považovat nelze, neboť v pozici zákonného soudce obviněných
byla. Jinou věcí by bylo, pokud by se na rozhodování podílela v pozici
předsedkyně senátu, neboť takové postavení jí nepříslušelo. To se ovšem
nestalo, protože v takovém postavení rozhodoval JUDr. Jiří Hnilica, který byl
zároveň určen i jako soudce zpravodaj, u něhož se zcela logicky a především
očekává i detailní nastudování a znalost spisu. V tomto směru není bez významu
ani to, že obvinění svými opravnými prostředky vymezili obsah odvolacího
přezkumu na konkrétní otázky, jimiž bylo třeba se zabývat (k tomu viz § 254
odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud přitom nesdílí jejich přesvědčení, že se jednalo
o skutkově či právně navýsost komplikovanou kauzu, která by vyžadovala
nadstandardně dlouhé studium spisového materiálu od všech členů rozhodujícího
senátu a že nebylo reálné a v časových možnostech a silách jmenované soudkyně,
aby se s věcí seznámila v rozsahu nezbytném pro zodpovědné posouzení všech
odvolacích námitek a zaujetí uváženého odborného stanoviska k nim. Tato
konstrukce dovolatelů se pohybuje v pásmu čiré spekulace a lze ji považovat za
námitku ryze účelovou. Je třeba připomenout, že v průběhu veřejného zasedání
byli všichni obvinění zastoupeni přítomnými obhájci a ti měli dostatečný
prostor k tomu, aby proti složení odvolacího senátu vznesli kvalifikované
výhrady. To však neučinili a nesprávnost složení senátu začali reklamovat až v
reakci na konečný výsledek odvolacího řízení, který nesplnil jejich očekávání a
představy. V souvislosti s tím, že někteří dovolatelé zároveň brojili i proti
okolnosti, že nebyli včas informováni o změně ve složení odvolacího senátu, z
čehož dovozují porušení svých práv, je možno poukázat na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, z něhož vyplývá, že v takovém
případě se sice jedná o procesní pochybení v postupu soudu, ale nikoli takové,
aby naplňovalo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten je dán
v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu předchozího trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště
dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše rozvedená výkladová východiska k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu valná část námitek obviněných
neodpovídá. To se týká jednak jejich výhrad směřujících vůči rozsahu provedeného
dokazování, kdy soudům vytkli, že bezdůvodně nevyhověly jejich návrhům na
doplnění dokazování o revizní znalecký posudek z oboru ekonomie, odvětví
účetnictví, a jednak argumentace, jejímž prostřednictvím brojili proti způsobu,
jakým soudy hodnotily provedené důkazy, zejména pak ve vztahu k posouzení
subjektivní stránky jimi spáchaného trestného činu a určení výše způsobené
škody, jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty. Byť také dovolatelé
formálně reklamovali nesprávné právní posouzení svého jednání jako
spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) zvlášť závažného zločinu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.
3 tr. zákoníku, ve skutečnosti své mimořádné opravné prostředky založili
zejména na polemice se skutkovými závěry soudů, domáhali se každý za sebe a
zároveň částečně k tíži ostatních spoluobviněných zásadní revize skutkového
stavu ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítali vady rozhodnutí
předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že
předmětný důvod dovolání uplatnili primárně na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze
podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
K výše uvedenému závěru Nejvyšší soud dospěl při vědomí ustálené judikatury
Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a
restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli
především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko
pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny
pak ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud
standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela
bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu
dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném
opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv
jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním
vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková
flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých,
dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci
tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a
provedenými důkazy. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je
třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň
mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání
(skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé
založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných vad řízení však dovolací senát v posuzované
trestní věci nezjistil.
K námitce obviněných, že soudy nevyhověly jejich návrhu na provedení revizního
znaleckého posudku pro účely výpočtu minimální výše DPH zkrácené v důsledku
jejich trestné činnosti, je předně zapotřebí připomenout, že trestní řád
neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování nezbytného k objasnění té či oné
významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu
zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nutné dosavadní
důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených
důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran
důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen
marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit
skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten podle názoru dovolacího
senátu v nynější trestní věci naplněn byl.
Dovolatelům lze v obecné rovině přisvědčit potud, že soud ani v tomto směru
nesmí svým postupem vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na
spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny
základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před
obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout
důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné.
Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech
rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit
důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé.
Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v
porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se
zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku
toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy,
tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž
se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy
založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu
ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97,
sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze
tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy,
jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu
ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces
musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité
odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Výše rozvedené postuláty „fair procesu“ však soudy bezezbytku respektovaly.
Soud prvního stupně rozhodl mezi jinými o zmíněném důkazním návrhu přímo v
hlavním líčení dne 16. 8. 2018, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není
třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 2224 spisu). Proč mu nevyhověl
pak ústavně konformním způsobem zdůvodnil na str. 50 písemného vyhotovení
rozsudku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS
118/09). Ve veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 24. 1. 2020 obvinění
prostřednictvím svých obhájců výslovně uvedli, že žádné návrhy na doplnění
dokazování, o nichž by bylo nutno rozhodnout, nemají. Obhájce obviněné J. R.
JUDr. Vladimír Pelc, Ph.D. dokonce na cílený dotaz předsedy senátu sdělil, že
zmíněný důkaz má být proveden až soudem prvního stupně poté, co jeho rozhodnutí
bude zrušeno a věc mu bude vrácena k dalšímu řízení (viz protokol na č. l. 2418
spisu). I přesto vrchní soud v bodě 21. odůvodnění napadeného usnesení
vysvětlil, proč ani on nepovažoval vypracování revizního znaleckého posudku za
nezbytné. Je tedy evidentní, že k opomenutí žádného důkazu, které by znamenalo
nepřípustný zásah do ústavně garantovaného práva obviněných na spravedlivý
proces, v dané trestní věci nedošlo.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zároveň nelze dovodit, že by k
reklamovaným skutkovým zjištěním dospěly po neobjektivním a nekritickém
hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených
domněnkách a spekulacích. Nutno zdůraznit, že již Městský soud v Praze se
analýze obsahu jednotlivých důkazů věnoval s maximální pečlivostí. S obhajobou
obviněných, kterou v zásadě každý z nich zopakoval i ve svém dovolání, se
vypořádal vyčerpávajícím způsobem, přičemž přesvědčivě a v souladu s pravidly
formální logiky vysvětlil, na základě jakých skutečností měl jejich vinu
stíhaným skutkem za prokázanou. Na v podstatě totožnou procesní (skutkovou)
argumentaci pak v rámci následného přezkumu patřičně reagoval také vrchní soud
a jestliže vůči zjištěnému skutkovému stavu věci a na něj navazujícím právním
závěrům ohledně naplnění všech zákonných znaků přisouzeného trestného činu
společným jednáním dovolatelů (a to včetně objektivní a subjektivní stránky)
neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v daném ohledu odůvodnil plně v
souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Dovolací senát tedy nesdílí
názor dovolatelů, že by dosavadní řízení a jeho výsledek byly projevem
nepřípustné soudní libovůle.
Za právně relevantní z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo
možno s jistou mírou tolerance považovat toliko ty pasáže dovolání obviněných,
kdy každý z nich poukazoval na své formální postavení ve společnosti D. a v
návaznosti na tom dovozoval, že právě jeho pozice či aktivity v rámci obchodní
činnosti tohoto plátce DPH a priori vylučovala závěr o jeho přímém či nepřímém
úmyslu krátit DPH. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud nepovažoval za
opodstatněnou. Jak naopak příznačně podotkl vyjadřující se státní zástupce,
pachatelem daňového deliktu nemusí být nutně pouze subjekt daně, ale v podstatě
kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí (spoluzpůsobí), že daň nebyla
vyměřena v souladu s právními předpisy a byla tak zkrácena nejméně ve větším
rozsahu (zde v konečném výsledku ve velkém rozsahu). Tuto charakteristiku
vědomé a koordinované počínání všech dovolatelů nepochybně splňovalo. Subjekt
daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
nemusí být (a v praxi zpravidla ani nebývá) zásadně totožný. Pracovní náplň
toho kterého ze spoluobviněných při „podnikání“ společnosti D. tak nelze
považovat za okolnost, která by ho sama o sobě bez dalšího mohla zbavit
odpovědnosti za jeho protiprávní jednání a tedy i trestněprávních důsledků s
ním spojených.
Lze tedy uzavřít, že dovolání všech obviněných byla dílem opřena o námitky,
které z hlediska uplatněného dovolacího důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. postrádaly jakoukoli relevanci a současně je nebylo možno podřadit ani
pod žádný jiný z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a dílem o výhrady, které z
pohledu tohoto ustanovení neměly žádné opodstatnění. Jelikož bylo již výše
konstatováno, že ani námitky dovolatelů podřazené pod ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. nebyly shledány důvodnými, proto ani dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto
všechna podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran.
Pokud jde o podněty některých obviněných k odložení či přerušení výkonu
napadeného rozhodnutí, předseda senátu Nejvyššího soudu žádné důvody pro
rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Jelikož se přitom nejedná o
řízení návrhové, samostatné negativní rozhodnutí v tomto smyslu vydávat nebylo
nutné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu