U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2017 o
dovolání, které podal obviněný Ing. P. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 5 To 62/2014, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 2/2013, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m
í t á .
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2014, č. j. 7
T 2/2013-1111, byl obviněný Ing. P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. a),
odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části
tohoto rozsudku. Za to byl odsouzen podle § 248 odst. 4 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce konkurzního, případně
insolvenčního správce, a to na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl
JUDr. Leoš Materna, AK Valtice, správce konkurzní podstaty společnosti
DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
2. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 5 To 62/2014-1349, jímž
napadený rozsudek podle § 259 odst. 3 tr. ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm.
b), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle jeho skutkových
zjištění dopustil tím, že
dne 18. června 2004 v pobočce CitiBank, a. s. v Praze 6, Evropské ulici č. 178
v postavení správce konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti DIREKTUM, s.
r. o., se sídlem Pardubice, 17. listopadu 237, identifikační číslo 25944983,
ustanoveného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2002,
sp. zn. 43 K 29/2002, v úmyslu neoprávněně si přisvojit svěřené finanční
prostředky z konkurzní podstaty úpadce, bez vědomí a souhlasu příslušného soudu
a zástupce věřitelů, v rozporu s ustanovením § 8 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb.,
o konkurzu a vyrovnání, vybral prostřednictvím tehdejší manželky B. P. z
finanční částky 30.032.748 Kč získané zpeněžněním části konkurzní podstaty
úpadce spol. DIREKTUM, s. r. o., v konkurzu, (nyní DIREKTUM, s. r. o., v
úpadku) a uložené od 7. dubna 2004 na účtu č. ... vedeném u CityBank, a. s., na
jméno B. P. částku 10.000.000 Kč v hotovosti a užil je pro svoji potřebu blíže
nezjištěným způsobem, čímž způsobil obchodní společnosti DIREKTUM, s. r. o., v
konkurzu, škodu ve výši 10.000.000 Kč.
3. Obviněného za tento zločin odsoudil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst.
1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce insolvenčního správce v trvání pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. odkázal JUDr. Leoše Maternu, správce konkurzní podstaty společnosti DIREKTUM
s. r. o., s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze, ve spojení s
rozsudkem soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr.
Anny Vejmelkové dovolání, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. a), e), g), h) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku (část III. – „Obecné vymezení
důvodů dovolání“) souhrnně vymezil námitky, které vůči napadeným rozhodnutím,
resp. řízení jim předcházejícím uplatňuje, jimiž jsou:
A) námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku a nepřípustnosti
trestního stíhání [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.] z
důvodu:
1) nepřezkoumatelnosti posouzení charakteru skutku,
2) nepřípustného dělení skutku a porušení zásady ne bis in idem, resp.
nepřípustného doplnění skutku a porušení obžalovací zásady,
B) námitky týkající se nesprávného právního posouzení skutku a jiného
nesprávného hmotně právního posouzení [dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. e) a g) tr. ř.] z důvodu:
1) nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry v důsledku
a) nedostatku trestnosti jednání obviněného,
b) neexistence příčinné souvislosti a následku trestného činu,
c) nedostatku zavinění obviněného,
2) nesprávné právní kvalifikace zjištěného skutku,
3) nesprávného (neúplného) určení skutečné škody,
4) promlčení skutku a porušení zákazu retroaktivity,
C) námitka porušení práva na spravedlivý proces [dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.] v důsledku:
1) nerespektování právních závěrů Nejvyššího soudu,
2) porušení práva na obhajobu,
3) extrémního nesouladu mezi hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními a
jejich právním posouzením,
D) námitka nezákonného a nepřiměřeného trestu [dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř.],
E) námitka porušení práva na zákonného soudce [dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř.].
6. V návaznosti na část IV. („Obecné vymezení tzv. tezí“) obviněný v
části V. („Předcházející řízení“) zopakoval průběh dosavadního řízení, které
následovalo po (dvou) kasačních rozhodnutích Nejvyššího soudu, a následně výše
vymezené námitky rozvedl v dovolací argumentaci obsažené v částech VI. až XIII.
dovolání.
7. Obviněný poukázal na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl
své právní úvahy týkající se posouzení skutku pojatého obžalobou za jediný a
nedělitelný v podobě dvou samostatných skutků (případně dílčích útoků trestného
činu zpronevěry) a současně se nevypořádal s odvolací námitkou o porušení
zásady ne bis in idem ze strany soudu prvního stupně. V důsledku toho je
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Napadl závěry o jednotě a totožnosti skutku.
Dovolatel tvrdí, že skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno a pro který
byla podána obžaloba, je jediným a nedělitelným skutkem, o němž bylo možné
rozhodnout jediným samostatným rozhodnutím. Jestliže soud prvního stupně
nepřípustně rozdělil skutek, porušil zásadu ne bis in idem a vytvořil překážku
rei iudicatae. Pro tentýž skutek není možné uznat obviněného vinným a současně
zastavit trestní stíhání. Pokud odvolací soud napadené rozhodnutí nezrušil,
zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v porušení obžalovací zásady podle §
176 odst. 2 tr. ř. a současně i zásadu zákazu reformationis in peius.
8. Dovolatel (část VII./A) namítl extrémní nesoulad mezi skutkem, resp. zjištěním skutkového stavu a jeho právním posouzením. Vyvozuje jej z
nepřesnosti a neúplnosti popisu skutku vymezeného v tzv. skutkové větě. Dále z
absence znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry, neboť jeho jednáním
nemohlo dojít k naplnění znaku přisvojení si cizí věci, neboť v hotovosti
vybrané prostředky byly dočasně poskytnuty jako půjčka společnosti FKH
ELEKTRONIC, a. s. Extrémní nesoulad spatřuje i v nenaplnění subjektivní
stránky, a to ve vazbě na znak úmyslného zavinění, protože z učiněných závěrů
neplyne, že by část finančních prostředků vybral v hotovosti v úmyslu si je
přisvojit. Z popisu jeho jednání musí podle jeho názoru plynout jednotlivé
znaky skutkové podstaty. V podrobnostech uvádí, že znaku přisvojení si cizí
věci nekoresponduje vyjádření, že finanční prostředky užil „blíže nezjištěným
způsobem“ (v tom shledává mimo jiné porušení § 120 odst. 3 tr. ř.). Po stránce
skutkové (část VII./B) nebylo dostatečně prokázáno naplnění znaku „přisvojení
si cizí věci“. Podle jeho názoru je třeba rozlišovat majetkové transakce, které
trvale vlastníka věci vylučují z dispozice s věcí, a transakce, které nikoli. Ohledně naplněnosti znaku „přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena“
nepovažuje (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1449/2010)
za dostačující, že prostředky užil k blíže nezjištěnému účelu. S poukazem na
odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 12) dovozuje, že soudy zvolenou právní
kvalifikaci vylučují samotná skutková zjištění odvolacího soudu, který
připustil, že svěřené prostředky poskytl jako půjčku (v tom spatřuje mimo jiné
porušení § 2 odst. 5 tr. ř.). Právní kvalifikaci jeho jednání potom nesvědčí
ani skutečnost, že poskytnuté finanční prostředky nebyly následně společností
FKH ELEKTRONIC, a. s. vráceny. Pokud o překážkách, z důvodu kterých nedošlo k
vrácení finančních prostředků, nevěděl, šlo o občanskoprávní spor, který měl
být řešen prostředky občanského práva. Vzhledem (část VII./C) k charakteru
právního vztahu mezi obviněným a společností FKH ELEKTRONIC, a. s. (smlouva o
půjčce), je vyloučen jeho úmysl ke spáchání trestného činu zpronevěry. Naplnění
subjektivní stránky nelze nahradit porušením povinnosti správce konkurzní
podstaty. K námitce nesprávné právní kvalifikace (část VII./D) připomenul, že
jeho jednání mohlo naplňovat znaky jiného trestného činu (zejm. porušení
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., § 255a tr. zák. nebo
§ 220 tr. zákoníku, resp. § 221 tr. zákoníku, případně neoprávněného užívání
cizí věci podle § 249 tr. zák., příp. § 207 tr. zákoníku). Porušení zákazu
retroaktivity k jeho tíži (část VII./E) spatřuje v tom, že odvolací soud na
skutek, jímž byl uznán vinným, aplikoval trestní zákoník na místo trestního
zákona účinného v době spáchání posuzovaného deliktu. Pokud by na jeho případ
byl aplikován trestní zákon, adekvátně by se tato skutečnost odrazila ve výměře
trestu.
Jím předestřené alternativní možnosti právní kvalifikace jeho jednání
se vyznačují tím, že došlo k zániku jeho trestní odpovědnosti v důsledku
marného uplynutí i té nejdelší promlčecí doby podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák.
9. K námitce extrémního nesouladu a porušení práva na obhajobu (část
VIII./A) v prvé řadě (odůvodnění tzv. extrémního nesouladu) podotýká, že
skutková věta výroku o vině neobsahuje veškeré skutkové okolnosti, které
umožňují příslušnou právní kvalifikaci a neodpovídá ani zjištěnému skutkovému
stavu. Jeho jednání totiž vykazuje znaky jiného trestného činu. V podrobnostech
mu ve vyjádření tzv. skutkové věty schází informace o naplnění příčinné
souvislosti mezi tam uvedeným jednáním a zjištěným následkem jako
charakteristickým prvkem objektivní stránky. Opakuje, že neúplnost ve vyjádření
skutkové věty spatřuje ve vyloučení právní kvalifikace (nedostatek naplnění
znaku cizí věc) nebo naplnění znaků jiného trestného činu. Extrémní rozpor mezi
zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením spatřuje i v tom, že do
skutkové věty soudy nezanesly informaci o tom, že dne 18. 6. 2004 vybral částku
10.000.000 Kč v hotovosti z bankovního účtu č. ..., na němž se však žádné
finanční prostředky nenacházely, a finanční prostředky náležející do konkurzní
podstaty byly před předmětným výběrem převedeny na oddělený účet termínovaného
vkladu. Na tom nic nemění, že na bankovním účtu v důsledku toho vznikl debet
-9.979.945,24 Kč s tím, že byl následně vyrovnán z finančních prostředků do té
doby deponovaných na odděleném účtu termínovaného vkladu, na němž se nacházely
rovněž prostředky z konkurzní podstaty. O tzv. přerušení příčinné souvislosti
svědčí rozdíl mezi výběrem finančních prostředků a snížení celkového zůstatku
deponovaných finančních prostředků. Opakovanému návrhu na provedení důkazu
týkajícího se charakteru a podmínek termínovaného vkladu soudy obou stupňů
nevyhověly, v průběhu veřejného zasedání nebyl ani formálně odmítnut. Odvolací
soud měl navíc tendenci činit z obsahu zprávy banky ze dne 19. 2. 2016, kterou
si opatřil, „kontextuální skutková zjištění“, která by dokreslila neexistující
příčinnou souvislost mezi jeho jednáním (hotovostní výběr částky 10.000.000 Kč)
a snížením celkového zůstatku deponovaných finančních prostředků na odděleném
účtu termínovaného vkladu. V důsledku toho došlo k porušení práva na obhajobu a
práva na spravedlivý proces.
10. K námitce neexistence příčinné souvislosti a následku trestného činu
zpronevěry (část VIII./B) podotkl, že dne 18. 6. 2004 vybral částku 10.000.000
Kč z účtu č. ..., na kterém se nenacházely žádné disponibilní prostředky, a
proto si nemohl přisvojit finanční prostředky náležející do konkurzní podstaty.
Na tom nic nemění skutečnost, že debetní zůstatek by následně dorovnán z
prostředků deponovaných na odděleném účtu termínovaného vkladu, na němž se
nacházely i jeho finanční prostředky. Současně výběrem částky z bankovního
účtu, na němž se nenacházely finanční prostředky do konkurzní podstaty
náležející, došlo k tzv. přerušení příčinné souvislosti. To podporuje
argumentem, že částka vybraná v hotovosti se nerovná výši částky, o kterou byl
zůstatek odděleného účtu termínovaného vkladu snížen (částka 9.975.474 Kč).
Současně tím, že finanční prostředky náležející do konkurzní podstaty nikdy
nebyly materializovány, neměly de iure charakter věci z pohledu trestního
zákona účinného v době spáchání tohoto činu. Pro tzv. přerušení příčinné
souvislosti má za to (část VIII./C), že jeho jednání je možné právně
kvalifikovat (podle tehdy účinného trestního zákona) nanejvýš jako trestný čin
porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 255 tr. zák., § 255a tr. zák.,
§ 220 tr. zákoníku, § 221 tr. zákoníku). Z hlediska jím nastíněné možné právní
kvalifikace jeho jednání (část VIII./D) má za to, že došlo k zániku trestní
odpovědnosti v důsledku marného uplynutí promlčecí doby.
11. Uplatnil výhradu extrémního nesouladu, porušení práva na obhajobu a
nedostatku odůvodnění rozhodnutí (část IX./A). Extrémní nesoulad mezi
skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením spatřuje v otázce nenaplnění
znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry, a to pokud jde o skutečnou
škodu způsobenou na majetku úpadce. Napadá závěry odvolacího soudu, podle nichž
má údajná škoda způsobená úpadci svůj původ rovněž v dalších majetkových
dispozicích. V tom shledává možné porušení jednoty a totožnosti skutku, pakliže
pro tyto jiné dispozice nebyla podána obžaloba, ani zahájeno trestní stíhání.
Skutková věta proto neodpovídá provedenému dokazování, ani samotnému odůvodnění
rozhodnutí. Vytýká neprovedení důkazního návrhu v podobě výslechu zástupce
banky CITIBANK, B. P. a znaleckého posudku, ev. odborného vyjádření Ing. Zdeňka
Dvořáka. Obviněný se dovolává toho (ad IX/B), že se odvolací soud odchýlil od
pokynu Nejvyššího soudu, pokud jde o doplnění dokazování, zda jeho jednáním
došlo k následku v podobě škody na majetku úpadce a zda se na termínovaném účtu
nenacházely i jeho vlastní prostředky. Připomenul (část IX./C), že skutečná
škoda způsobená úpadci neodpovídá škodě uvedené ve skutkové větě výroku o vině.
Na základě jím předestřených údajů a při důsledném uplatnění zásady in dubio
pro reo je přesvědčen, že k nakládání s prostředky náležejícími do konkurzní
podstaty došlo maximálně v rozsahu 1.608.222,04 Kč, protože ve zbývající části
byl debetní zůstatek dorovnán z jeho vlastních finančních prostředků (9.975.474
Kč – 8.367.251,96 Kč). Skutek (část IX./D) podle jeho mínění nelze pro
nedostatek objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry
(neexistenci deliktního jednání, příčinné souvislosti a následku), považovat za
trestný čin, kterým bylo jeho jednání kvalifikováno. Zopakoval (část IX./E), že
jeho jednání je z hlediska jím předestřené právní kvalifikace promlčeno.
12. Jím tvrzené výši způsobené škody ve výši 1.634.336,28 Kč musí
odpovídat rovněž trest (část X). S oporou o zásadu zákazu retroaktivity
trestního zákona k tíži pachatele je přesvědčen, že by na jeho věc měl být
aplikován trestní zákon. V rámci úvah o druhu a výměře trestu (pokud by byla
správnou aplikace trestního zákoníku) musí být zohledněny všechny okolnosti
případu ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku a zejm. ve smyslu § 39 odst. 3 tr.
zákoníku doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a to včetně délky
probíhajícího trestního řízení. Odvolacímu soudu vytýká porušení § 39 odst. 3
tr. zákoníku proto, že nezohlednil celou dobu, která uběhla od okamžiku jeho
jednání (připomíná i nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1305/2009, IV. ÚS
358/98, I. ÚS 600/03).
13. Vytkl porušení práva na zákonného soudce (ad XI), protože senát
odvolacího soudu nezasedal ve složení určeném rozvrhem práce, což mělo za
následek porušení čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst.
1 Úmluvy). To spatřuje v tom, že při veřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016
rozhodoval trestní senát ve složení JUDr. Hana Navrátilová, JUDr. Radek
Hartmann, JUDr. Edvin Svoboda, přičemž jediným řádným členem pátého trestního
senátu byla podle rozvrhu práce JUDr. Hana Navrátilová. Napadá zejm. obsazení
senátu soudcem JUDr. Edvinem Svobodou, který byl v době rozhodování odvolacího
soudu dočasným stážistou a podle rozvrhu práce účinného ke dni nápadu věci
odvolacímu soudu nebyl určeným zástupcem stálých soudců pátého senátu a nebyl
ani řádným soudcem soudu druhého stupně. Považuje za zásadní, že nebyl řádným
členem pátého senátu. Zásah do práva na zákonného soudce shledává i v tom, že
složení senátu se, vyjma JUDr. Hany Navrátilové, při každém z veřejných
zasedání měnilo a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2766/14.
Pochybení obdobného charakteru vnímá i ve vztahu k předcházejícím odvolacím
řízením. Rozvrh práce odvolacího soudu navíc po bližší konkretizaci považuje za
rozporný s čl. 38 odst. 1 Listiny a § 42 zákona o soudech a soudcích, neboť
nestanoví jasný způsob rozdělování věcí mezi jednotlivá soudní oddělení.
14. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a znovu rozhodl tak, že se jeho trestní stíhání
zastavuje; in eventum aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc státnímu zástupci
k došetření do přípravného řízení; in eventum aby zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
přikázal k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem; in
eventum aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc k
novému projednání a rozhodnutí a současně mu přikázal, aby věc byla projednána
a rozhodnuta v jiném složení senátu (část XII.). Současně podal podnět k
odkladu, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o
dovolání a přerušení výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu
výkonu funkce konkurzního, případně i insolvenčního správce (část
XIII.).
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) po shrnutí dovolacích námitek obviněného konstatoval, že dovolatel
opakuje a rozvádí námitky, které dovolací soud v předcházejících dovolacích
řízeních neakceptoval. V některých pasážích dovolání polemizuje s kvalitou
odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné již s ohledem na ustanovení
§ 265a odst. 4 tr. ř. Opakuje i procesní námitky, které neodpovídají žádnému
dovolacímu důvodu a z nichž některé již dovolací soud navíc označil za
nedůvodné. Právní názory vyslovené v dříve učiněných rozhodnutích o dovolání
jsou ovšem závazné nejenom pro nižší soudy, ale i pro samotný dovolací soud.
Státní zástupce se proto zabýval pouze námitkami učiněnými v rámci dříve
neuplatňovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.,
námitkami, které se týkají výše uvedené otázky původu finančních prostředků na
bankovním účtu obviněného, a konečně námitkami týkajícími se nově učiněného
výroku o trestu. V ostatním odkázal na stanovisko vyslovené v dřívějších
vyjádřeních.
16. K námitkám, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř., státní zástupce uvedl, že jen při dosti extenzivním
výkladu lze pod daný dovolací důvod podřadit námitky, podle kterých byl soud
sice z hlediska jím uvedených ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a
soudcích (zmínil § 27, § 31, § 35) obsazen správně, ve věci však rozhodovali
jiní soudci nebo přísedící, než jak vyplývalo z rozvrhu práce rozhodujícího
soudu. Některé námitky dovolatele však podle jeho názoru pod uvedený dovolací
důvod podřadit ani při takto rozšiřujícím výkladu nelze. Za zcela bezpředmětnou
považuje obsáhlou argumentaci týkající se složení senátu odvolacího soudu při
veřejném zasedání dne 11. 2. 2015. Tyto námitky se totiž netýkají napadeného
rozhodnutí, ale řízení předcházejícího již neexistujícímu rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 5 To 62/2014. Zcela mimo rámec
deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu se
nacházejí též námitky, kterými dovolatel brojí nikoli proti konkrétnímu složení
senátu, který v jeho věci rozhodoval, ale proti kvalitě rozvrhu práce Vrchního
soudu v Praze (a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo
1108/2015).
17. K dalším námitkám uvedl, že z žádného ustanovení trestního řádu ani
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích nevyplývá, že o několika opakovaně
podaných odvoláních obviněného v téže trestní věci by musel senát odvolacího
soudu rozhodovat vždy ve stejném složení. Za bezpředmětné považuje tvrzení
dovolatele, podle kterého měl být okruh soudců, kteří měli v jeho trestní věci
rozhodovat, určen již při veřejném zasedání dne 18. 12. 2013. Jinak z
argumentace samotného dovolatele vyplývá, že zastupujícími soudci v senátu 5 To
Vrchního soudu v Praze byli soudci šestého a jedenáctého senátu tohoto soudu.
Pokud tedy v senátu 5 To zasedala do tohoto senátu rozvrhem práce přidělená
předsedkyně JUDr. Navrátilová a soudcové JUDr. Hartman a JUDr. Svoboda,
přidělení jinak do senátu 6 To, pak složení senátu 5 To požadavkům rozvrhu
práce odpovídalo. K osobě JUDr. Edvina Svobody doplnil, že soudce dočasně
přidělený k výkonu funkce soudce k jinému soudu podle § 68 zákona č. 6/2002 Sb.
se na dobu dočasného přidělení stává soudcem soudu, k němuž byl dočasně
přidělen, a po tuto dobu nemá žádný vztah k soudu, od něhož byl přidělen (a
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 986/2011).
18. Vzhledem ke znění ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb. mu
není jasné, z jaké jeho části obviněný dovozuje, že by o odvolání v jeho
trestní věci nemohl rozhodovat JUDr. Edvin Svoboda nebo některý jiný ze soudců,
kteří v jeho trestní věci rozhodovali. Jediný kategorický zákaz v tomto
ustanovení obsažený se týká změny dříve provedeného rozdělení věcí a k ničemu
takovému v předmětné trestní věci nedošlo. Námitky uplatněné v rámci tohoto
dovolacího důvodu proto považuje za zjevně nedůvodné. K námitkám týkajícím se
údajného odnětí dovolatele jeho zákonnému soudci uvedl, že ústavní imperativ,
dle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 al. 1
Listiny) je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení
jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by
mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. S oporou o rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 311/01 podotýká, že lze proto požadovat na
účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze
zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti
ji odůvodňující se mu staly známy. Dovolatel i jeho obhájce nepochybně měli již
v době konání původního řízení možnost seznámit se s aktuálně platnými rozvrhy
práce odvolacího soudu. Pokud námitky týkající se porušení práva na zákonného
soudce podatel vznesl poprvé až v dovolání, pak jde o účelový postup směřující
k tomu, aby bylo jakýmkoli způsobem dosaženo zvrácení pravomocného soudního
rozhodnutí.
19. V návaznosti na vymezení obsahového zaměření dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomenul, že námitky týkající
se výše škody a s tím související otázky, zda prostředky, se kterými dovolatel
nakládal, pocházely z majetku konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti
DIREKTUM, s. r. o., dovolatel formuloval jako námitky primárně skutkové. S
ohledem na stanovisko zaujaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo
861/2015 je však považuje za relevantně uplatněné, nikoli však za důvodné. V
citovaném kasačním rozhodnutí neuložil Nejvyšší soud odvolacímu soudu provedení
nějakých konkrétních důkazů, např. znaleckého posudku. Připomenul argumentaci
obsaženou v tomto rozhodnutí a zmínil, že dovolatel ve svých námitkách
pokračuje se scestnou konstrukcí. Zdůraznil, že odvolací soud v odůvodnění
svého rozhodnutí rozebral pohyby finančních prostředků na bankovních účtech a
konstatoval, že v období mezi 7. 4. 2004 a 4. 10. 2004 muselo dojít k
částečnému odčerpání finančních prostředků z majetku konkursní podstaty
společnosti DIREKTUM, s. r. o., v konkursu, a to ve výši přibližně deset
milionů Kč, neboť součet vydaných částek více než dvojnásobně převyšuje hodnotu
vlastních finančních prostředků obviněného a jeho rodiny (10.003.630 Kč - mimo
této částky žádné vlastní prostředky obviněného na účet vloženy nebyly), které
se mimo prostředků konkursní podstaty na předmětném bankovním účtu nacházely a
zmínil i další skutečnosti, které odvolací soud stran této otázky zmínil. Pokud
se podle jeho názoru tedy odvolací soud ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně, podle kterého dne 18. 6. 2004 došlo k hotovostnímu výběru
částky 10.000.000 Kč právě z finančních prostředků náležejících do majetku
konkursní podstaty úpadce DIREKTUM, s. r. o., nebylo toto zjištění v žádném,
natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Na tom nic podle jeho názoru
nemění skutečnost, že doplnění dokazování odvolací soud provedl pouze v
omezeném rozsahu, když toliko opatřil zprávu CitiBank, a. s., z 19. 2. 2016.
Odvolací soud při tom přijatelným způsobem vysvětlil, proč další důkazy
neprováděl a nevyhověl důkazním návrhům obviněného, popř. proč některé důkazy
už provedené neopakoval.
20. Státní zástupce dodal, že na úmyslné zavinění na straně pachatele
lze usuzovat i z okolností, které se seběhly až po dokonání trestného činu.
Výše popsaná klamavá „vysvětlení“ obviněného ve vztahu k okolnosti, jakým
způsobem bylo naloženo s finančními prostředky získanými zpeněžením části
konkursní podstaty úpadce spol. DIREKTUM, s. r. o., v konkursu jasně svědčí o
tom, že dovolatel si byl vědom skutečnosti, že protiprávně nakládal s částkou
celkem 30.000.000 Kč, tj. i částkou 10.000.000 Kč vyzvednutou v hotovosti. Tuto
skutečnost, pokud se týká původu finančních prostředků, nezpochybňoval ani v
původním řízení, když dispozici s nimi (včetně hotovosti 10.000.000 Kč)
prezentoval jako legální poskytnutí půjčky firmě FKH ELEKTRONIC, a. s. Teprve v
závěrečné fázi trestního řízení začal dovolatel skutečnosti, že na bankovním
účtu se v určitém rozsahu nacházely i jeho vlastní prostředky, využívat k tomu,
aby na podkladě z kontextu vytržených tvrzení a výpočtů dovozoval, že při
dispozici s hotovostí nakládal s vlastními finančními prostředky, resp. z
převážné části s vlastními finančními prostředky.
21. Pokud jde o námitky dovolatelem podřazené pod dovolací důvod podle §
265 odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce rozvedl, že uložení nepodmíněného
trestu odnětí svobody za trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm.
b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku tento zákon připouští, přičemž trest byl
dovolateli uložen při spodní hranici trestní sazby v ustanovení § 206 odst. 5
tr. zákoníku uvedené. Splněny byly též podmínky § 73 odst. 1 tr. zákoníku pro
uložení trestu zákazu činnosti, když trestné činnosti se dovolatel dopustil v
souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty, tj. funkce svým
charakterem odpovídající funkci insolvenčního správce podle pozdější právní
úpravy. Rovněž trest zákazu činnosti byl vyměřen v rámci sazby v § 73 odst. 1
tr. zákoníku uvedené.
22. Dovolatel sice podle názoru státního zástupce vytýká nezákonnost
uloženého trestu, fakticky však vytýká toliko nepřiměřenou přísnost uloženého
trestu odnětí svobody. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. nelze vznášet námitky směřující toliko proti nepřiměřené přísnosti nebo
naopak mírnosti uloženého trestu, když jde jinak o trest podle zákona přípustný
a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby. Námitky tohoto druhu nelze vznášet
ani v rámci žádného jiného dovolacího důvodu. Při striktním výkladu uvedeného
dovolacího důvodu tedy nelze námitky obviněného podle jeho mínění pod tento
dovolací důvod podřadit. S ohledem na to, že Nejvyšší soud v některých svých
rozhodnutích připustil, aby v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h), popř. i písm. g) tr. ř. byly vznášeny námitky týkající se
nezohlednění nepřiměřené délky trestního řízení při rozhodování o trestu, uvedl
k uplatněným námitkám následující.
23. S odkazem na znění § 39 odst. 3 tr. zákoníku připomenul, že v
předmětné trestní věci šlo nepochybně o věc právně a skutkově složitou. Ani
dovolatel s výjimkou prodlevy při zpracování písemného vyhotovení posledního
rozhodnutí odvolacího soudu nečiní žádné konkrétní výtky ohledně nedůvodných
průtahů, resp. dlouhodobé nečinnosti na straně orgánů činných v trestním
řízení. Skutečností je, že obviněný byl po celou dobu trestního řízení ohrožen
dlouhodobým nepodmíněným trestem odnětí svobody a že nebylo zjištěno jeho
obstrukční jednání, jímž by přispěl k délce trestního řízení. Délku trestního
řízení v trvání čtyř let, resp. v současné době již čtyř let a cca deseti
měsíců nevnímá ve světle výše uvedeného jako zcela vyhovující, nelze však podle
jeho názoru hovořit o natolik extrémní délce řízení, aby bylo možno hovořit o
porušení dovolatelova ústavního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl.
38 odst. 2 Listiny). Jestliže byl obviněnému uložen již nalézacím soudem trest
odnětí svobody blízko spodní hranice trestní sazby a odvolací soud tento trest
ještě o dalších šest měsíců snížil, pak podle názoru státního zástupce byly při
ukládání trestu delší doba uplynulá od spáchání trestného činu a délka
trestního řízení zohledněny dostatečně.
24. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně
neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ
jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2
písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti
dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy,
pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly
upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Soud nebyl náležitě
obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35
zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce
namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a
přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně,
dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel
soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který
byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu.
28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v
případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona
bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která
je založena na některém z důvodů vymezených ustanovením § 11 odst. 1, 4 tr. ř.
anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit a pokud bylo
zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v
tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti
trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním
řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel
najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188
odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2
tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí,
které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně
výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1,
odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby
nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v §
11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují
taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady,
byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve
dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný
uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména
případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr.
zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen
těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním
zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací,
trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za
peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
33. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
b) Vlastní posouzení důvodnosti dovolání
34. Ve shodě s posouzením obsahu dovolání obviněného státním zástupcem
(viz jeho vyjádření pod body 15. až 24. tohoto usnesení) musí dovolací soud
konstatovat, že dovolatel ve svém obsáhlém mimořádném opravném prostředku do
značné míry opakuje dovolací argumentaci uplatněnou ve svém předchozím
dovolání, jíž brojil proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015,
sp. zn. 5 To 62/2014, a s níž se dovolací soud bezezbytku vypořádal ve svém
předcházejícím rozhodnutí (viz usnesení ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo
861/2015, dále jen „usnesení dovolacího soudu“, nebo „předchozí rozhodnutí“).
Jak již zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, dovolací soud zcela
rozhodující část námitek obviněného neshledal opodstatněnou a ke kasaci
dovoláním napadeného rozsudku přistoupil pouze proto, že mu přisvědčil v jeho
tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nedůsledné reakce
odvolacího soudu na jeho skutkovou námitku (viz str. 29 předchozího usnesení),
jež měla význam z hlediska posouzení jednoho ze zákonných znaků soudem užité
skutkové podstaty trestného činu. Výlučně z toho důvodu (tj. potřeby
náležitého a přesvědčivého vypořádání se s ní z pohledu naplnění zákonného
znaku cizí věci) přisvědčil dovolateli v závěru o naplnění jím uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Současně již na tomto místě je třeba připomenout, že ve vztahu k
dalším dovolacím námitkám vyjádřil dovolací soud v odkazovaném rozhodnutí
transparentním způsobem to, že je pokládá dílem za deklarované dovolací důvody
nenaplňující (část IV./1.), dílem za věcně neopodstatněné (IV./2., 3. a 5),
případně za neodůvodňující kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí (IV./4).
36. Připomenutí těchto skutečností se jeví nezbytným proto, že (znovu ve
shodě s tím, co uvedl ve svém vyjádření státní zástupce) Nejvyšším soudem
dříve, tj. v předchozím rozhodnutí vyslovené závěry k otázkám, jež jsou v
podaném dovolání opětovně ze strany dovolatele předkládány ke zhodnocení,
ovlivňují rozsah, v němž je nezbytné se s nimi v nyní podaném dovoláním
vypořádat. Právní názor, jenž dovolací soud v označeném rozhodnutí vyslovil, je
totiž (není-li to odůvodněno změnou situace) závazný nejen pro soud nižšího
stupně (zde Vrchní soud v Praze, jemuž věc byla přikázána, aby ji v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl), ale i pro dovolací soud samotný. Opakuje-li
proto dovolal své námitky, k nimž již uvedené (negativní) stanovisko dovolací
soud zaujal, nemůže očekávat, že při jejich nynějším posouzení se dovolací soud
od jejich zhodnocení odchýlí.
37. Vzhledem k uvedenému se proto Nejvyšší soud ve stručné podobě
vyjádří nejprve k těm dovolacím důvodům (a námitkám, jež podle dovolatele o
jejich naplnění mají svědčit), jež uplatnil již ve svém dovolání ze dne 15. 6.
2015).
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
38. Podle dovolatele je tento dovolací důvod naplněn na podkladě námitek
o a) nepřezkoumatelnosti posouzení charakteru skutku, b) nepřípustného dělení
skutku a porušení zásady ne bis in idem, c) nepřípustného doplnění skutku a
porušení zásady obžalovací. Posouzením obsahu těchto námitek je zjištění, že
vyjadřují to, co obviněný uplatnil jak v předchozím dovolání, tak v odvolání
podanému proti v pořadí druhému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.
Protože jak v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, tak v odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu je na tyto námitky obviněného
obsažena dostatečně obsáhlá odpověď, odkazuje Nejvyšší soud na příslušné pasáže
těchto rozhodnutí [část IV./1e), 2 usnesení dovolacího soudu, str. 9-11
usnesení odvolacího soudu], neboť by bylo neefektivní již jednou vyslovené
závěry opakovat. S oporou o dříve vyslovené dovolací soud uvádí, že nadále
setrvává na stanovisku, že vyslovením výroku o vině - ať již v (k odvolání)
zrušeného rozsudku soudu prvního stupně, či v dovoláním napadeném rozsudku
odvolacího soudu – nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť z důvodů již
dříve vyložených usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2014,
č. j. 7 T 2/2013-1105, nedošlo k vytvoření překážky rei iudicatae, která by ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. bránila trestnímu stíhání obviněného pro
skutek v nich vymezený, v němž byl shledán zločin zpronevěry podle § 206 odst.
1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Stejně tak dovolací soud
setrvává na stanovisku [viz část IV./2b usnesení dovolacího soudu], že označený
dovolací důvod není naplněn proto, že skutek popsaný v rozsudku odvolacího
soudu je nesprávně právně kvalifikován, a že trestní stíhání dovolatele měl být
zastaveno z důvodu jeho promlčení (vztaženému k mírněji trestnému činu jiné
právní kvalifikace) v důsledku nutnosti respektování § 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř.
39. Zbývá dodat, že k zaujetí odlišného hodnocení nevyvstává důvod na
podkladě obviněným vznesených námitek opírající se o posuzování věci státním
zástupcem při formulování obžaloby či při návrhu trestu, který požadoval uložit
(nikoli úhrnný), neboť vadnost právního posouzení skutku, k němuž došlo v
dřívějších stadiích trestního stíhání obviněného (včetně prvních rozhodnutí
soudy prvního a druhého stupně), nemůže založit stav bránící správnému
rozhodnutí. Namítal-li obviněný neúplnost odůvodnění, pak je nezbytné uvést, že
v daném směru je z hlediska dovolací argumentace limitován zněním § 265a odst.
4 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
40. Důvodnost uplatnění tohoto dovolacího důvodu shledává obviněný v
nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán
vinným, a to v důsledku a) nedostatku trestnosti jednání obviněného, b)
neexistence příčinné souvislosti a následku trestného činu, c) nedostatku
zavinění obviněného, d) nesprávnosti právního posouzení, e) porušení zákazu
retroaktivity trestního zákona, a konečně f) nesprávného (neúplného) určení
skutečné škody a její škody.
41. I stran tohoto dovolacího důvodu dochází ze strany obviněného k
opětovnému vznesení námitek, jež již uplatnil v předchozím dovolání a rovněž v
řízení o odvolání. Rovněž v případě těchto opakujících se námitek odkazuje
dovolací soud na své předchozí vyjádření (část IV./3b usnesení dovolacího
soudu), v němž zaujal své stanovisko k shodnému tvrzení obviněného o nenaplnění
znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, konkrétně v
případě objektivní stránky k tvrzenému nedostatku znaku přisvojení si cizí věci
a v případě subjektivní stránky k tvrzené absenci úmyslné formy zavinění
dovolatele. Pokud nyní obviněný zpochybňuje jiné elementy, lze k jeho námitkám
uvést následující.
42. K námitce nedostatku trestnosti, jejíž obsahové naplnění obsahuje
argumentace obviněného na str. 26-30 dovolání, lze uvést to, že ji dovolatel
staví na tvrzení, že ve skutkové větě nejsou dostatečně popsány skutkové
okolnosti, které by vyjadřovaly naplnění znaku přisvojení si cizí věci.
Skutkové zjištění, že prostředky užil „blíže nezjištěným způsobem“, nepovažuje
za dostatečné. Finanční prostředky poskytl jako půjčku společnosti FKH
ELEKTRONIC, a. s., a proto míní, že je třeba rozlišovat mezi majetkovými
dispozicemi, které trvale znemožňují vlastníkovi s věcí nakládat a takovými,
které to trvale nevylučují (např. založený obligační poměr s třetí osobou).
Pokud peníze vybral z účtu, neznamená to, že s prostředky nakládal jako s věcí
nikoli vlastní. To, že následně poskytnuté finanční prostředky nebyly ze strany
FKH ELEKTRONIC vráceny, mu není možné klást k tíži.
43. Otázka důvodnosti závěru, že obviněný způsobem popsaným v
předcházejícím rozsudku naložil s cizí věcí, byla v usnesení dovolacího soudu
dostatečně vyložena (viz str. 24 odstavec čtvrtý: „.. Peníze, které byly
získány prodejem nemovitostí, byly vyjádřením ekvivalentu hodnot, které původně
byly obviněnému svěřeny, a jako takové nepozbyly charakter věcí svěřených, když
posléze ve formě hotovostního výběru nabyly opětovně charakter věci v právním
slova smyslu. Za cizí věc svěřenou obviněnému ve smyslu zákonného znaku
trestného činu zpronevěry, s níž naložil zákonem odporujícím způsobem, je proto
třeba finanční hotovost, s níž 18. 6. 2004 disponoval, pokládat.“). Rovněž
námitka ohledně nedostatečného vyjádření naplnění znaku přisvojení si cizí věci
byla v odkazovaném rozhodnutí řešena, když (str. 27) bylo poukázáno na fakt, že
skutkové zjištění soudu obsahuje údaj „užil je pro svoji potřebu“. Stejně tak i
nyní napadený rozsudek vyjadřuje to, že finanční prostředky ve výši 10.000.000
Kč, vybrané v hotovosti (v bankovkách) prostřednictvím jeho tehdejší manželky
„užil pro svoji potřebu“. Další část skutkového popisu „blíže nezjištěným
způsobem“, kterou akcentuje dovolatel, vyjadřuje toliko to, že se nepodařilo
zjistit, k jakým účelům tyto prostředky obviněný pro svoji potřebu užil.
Důvodnost námitky obviněného by tak nastala pouze za situace, že by skutkové
zjištění vyznělo v podobě, s níž nakládá dovolací argumentace, tj. že obviněný
tyto prostředky užil nezjištěným způsobem. Takové vyjádření by naplnění znaku
přisvojení si cizí věci neodůvodnilo. O takový případ se však – i s ohledem na
citaci příslušné části popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku – nejedná.
44. Již nad rámec nezbytného se připomíná, že z hlediska jiných aspektů
se otázkou namítaného nedostatku trestnosti činu zabýval dovolací soud ve svém
předcházejícím rozhodnutí (str. 30 odstavec třetí). Pokud se obecně trestnosti
činu týká, ta primárně předpokládá protiprávnost jednání (§ 13 odst. 1 tr.
zákoníku: Trestným činem je protiprávní čin…). V dané souvislosti nelze
pominout, že sám obviněný (viz citace jeho výpovědi na str. 14 napadeného
rozsudku) si nelegálnosti naložení s částkou 10 mil. Kč byl i subjektivně
vědom.
45. Námitka neexistence příčinné souvislosti a následku, jejíž naplnění
obsahuje argumentace obviněného na str. 40-44 dovolání, spočívá v tvrzení, že
popis skutku nedostatečným způsobem vyjadřuje příčinnou souvislost mezi jeho
jednáním a vzniklým následkem. Dne 18. 6. 2004 vybral částku 10.000.000 Kč v
hotovosti přímo z účtu č. ..., na němž se žádné finanční prostředky (a tedy ani
ty spadající do konkurzní podstaty) nenacházely. Objektivně si proto nemohl
přisvojit finanční prostředky. Výběrem této částky došlo k přerušení příčinné
souvislosti, protože okamžik hotovostního výběru se nerovná okamžiku dorovnání
vzniklého debetního zůstatku, hotovostním výběrem nebyly vybrány prostředky
náležející do konkurzní podstaty, prostředky náležející do konkurzní podstaty
zůstaly i nadále finančními prostředky z pohledu trestního práva, neboť nikdy
nebyly materializovány a k následnému dorovnání debetního zůstatku z prostředků
na odděleném účtu nedošlo přímým jeho jednáním. Protože prostředky na účtu
neměly de iure povahu věci, nebyly způsobilým předmětem útoku.
46. Odůvodněním této námitky se obviněný vrací k problematice, na niž
již jasnou odpověď poskytlo předcházející rozhodnutí. Z hlediska skutkového
vymezení je zřejmé, že mezi jednáním obviněného (jednajícího z části - při
výběru hotovosti prostřednictvím své bývalé manželky jako živého nástroje) a
vznikem škody (spočívající ve v trvalém vynětí částky 10.000.000 Kč z
dispozice, resp. i majetkové podstaty oprávněného subjektu) existuje příčinná
souvislost, neboť nebýt tohoto jednání, ke vzniku škody v této výši by nedošlo.
Konstrukci dovolatele o přetržení příčinné souvislosti z důvodu jím vyloženého
nelze přisvědčit.
47. Námitku o nedostatku úmyslného zavinění (str. 30-32 dovolání) staví
dovolatel na tvrzení o absenci úmyslu si vybrané prostředky přisvojit. Podle
jeho tvrzení nebyl prokázán úmysl ke všem znakům objektivní stránky, tj. že by
byl minimálně srozuměn, že k vrácení peněz (které půjčil FKH ELEKTRONIC, a. s.)
nedojde.
48. K této námitce lze ve stručnosti poukázat na to, že způsob naložení
s prostředky, tj. nevytvoření dostatečných záruk, jež by garantovaly jejich
návratnost, neumožňují přijetí závěru, že by tu byla nějaká okolnost, na niž by
měl dovolatel, byť bez přiměřených důvodů spoléhat, že k následku v o podobě
vzniku škody nedojde (sám ani v rámci dovolací námitky žádnou takovou
neuplatňuje). Jinými slovy vyjádřeno, skutková zjištění soudů (vyznívající
stran reálných záruk negativně) týkající se této otázky, která v daném směru
nebyla dovolatelem zpochybněna v podobě existence extrémního nesouladu s
obsahem provedených důkazů (a jež jsou proto pro dovolací soud závazná),
neumožňují přijetí závěru, že by při naložení s cizími prostředky jednal
obviněný toliko ve formě nedbalostního zavinění. Odkázat lze i na to, že takový
závěr není zpochybňován ani následnými projevy dovolatele, tj. předkládáním
nepravdivých verzí. Okolnosti a projevy dovolatele po spáchání činu (a to ještě
v období předcházejícím zahájení jeho trestního stíhání) naopak učiněný závěr o
formě jeho zavinění podporují.
49. Námitku o nesprávné hmotně právní kvalifikaci (str. 44-46 dovolání)
zakládá dovolatel zejména na skutečnosti již výše uvedené, tj. dovolání jím
tvrzeného přerušení příčinné souvislosti a charakteru věci, jež se stala
předmětem nakládání, v důsledku čehož mělo být (podle jeho úsudku) jeho jednání
kvalifikováno jako jiný trestný čin, konkrétně – trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 či § 255a tr. zák., nebo
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku, příp.
porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr.
zákoníku.
50. K této námitce dostačuje poukázat na to, co je obsaženo již v
předchozím rozhodnutí (zejm. str. 23 až 25), resp. na to, co je vyjádřeno výše
(bod 44.).
51. Námitku porušení zákazu retroaktivity trestního zákona (str. 46-47
dovolání) staví obviněný na tvrzení, že pokud by byla důsledně respektována
časová působnost zák. č. 140/1961 Sb., použila by se právní kvalifikace podle §
255 tr. zák, příp. podle 255a tr. zák. Vyjma důsledků, které by se tak
projevily v naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
(jeho jednání by bylo promlčené), namítá ve své podstatě pouze to, že odvolací
soud jednání posuzoval podle trestního zákoníku namísto trestního zákona
účinného v době spáchání posuzovaného činu. S obsahově shodnou námitkou se
dovolací soud vypořádal již ve svém předchozím rozhodnutí, v němž k ní uvedl
(bod IV/3c - str. 25): „Námitka porušení zákazu retroaktivity trestního zákona
k tíži pachatele (námitka č. 5) je v dovolání obviněného (ve vztahu k rozsudku
soudu odvolacího) budována na stejném základě, jako obdobná námitka, kterou v
rámci řádného opravného prostředku vznesl vůči rozsudku soudu nalézacího
(namítáno, že jeho jednání nebylo posouzeno podle trestního zákona ve znění do
30. 6. 2006). Za důvodnou by uplatněnou námitku bylo lze pokládat pouze tehdy,
pokud by při právním posouzení skutku obviněného bylo třeba dospět k závěru, že
tento nelze jako trestný čin zpronevěry dle zákona účinného v době jeho
spáchání posoudit. Za tohoto stavu by vyslovení viny trestným činem zpronevěry
podle zákona pozdějšího (ať již ve znění pozdější novely trestního zákona, či
podle trestního zákoníku) představovalo dovolatelem namítané porušení této
zásady, resp. zásady nullum crimen sine lege previam. Soudy nižších stupňů (a
podle zjištění soudu dovolacího důvodně) však k závěru o nemožnosti postihnout
jednání obviněného podle ustanovení § 248 tr. zák., ve znění účinném v době
spáchání trestného činu, nedošly. Za daného stavu věci pak právní vývody, které
obsahuje napadený rozsudek odvolacího soudu na str. 7, nelze podkládat za
vadné.“. Takto vyslovený právní závěr se vztahuje i k rozsudku odvolacího soudu
nyní dovoláním napadenému.
52. K námitce nesprávnosti určení skutečné škody a její výše (str.
57-60 dovolání) nutno uvést, že se formou jejího odůvodnění obviněný dostává
vně obsahového zaměření uplatněného dovolacího důvodu. Svou námitkou nebrojí
vůči nesprávné hmotně právní subsumpci skutkového zjištění soudu („.. způsobil…
škodu ve výši 10.000.000 Kč) pod příslušné zákonné ustanovení (resp. znak
vymezující škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku), nýbrž
vůči skutkovému zjištění jako takovému. V daném směru musí dovolací soud
připomenout, že při posuzování otázky správnosti hmotně právní kvalifikace
skutku zásadně vychází ze skutkových zjištění, jež jsou obsažena v dovoláním
napadeném rozhodnutí. Změna těchto zjištění v řízení dovolacím, resp. reakce
dovolacího soudu v podobě kasace napadeného rozhodnutí odůvodněná tvrzenou
nesprávností, přichází v úvahu jen tehdy, byla-li by odůvodněna zjištěním
existence extrémního nesouladu takového zjištění s obsahem provedených důkazů v
jeho výkladu Ústavním soudem. K takovému závěru ve věci posuzované nelze
dospět. K otázce namítaného extrémního nesouladu se dovolací soud vyjádřil již
ve svém předchozím rozhodnutí (str. 22 až 23), pokud shledal důvod ke kasaci
předchozího rozsudku odvolacího soudu, bylo to z důvodu již výše zmíněných.
Dříve zjišťovanou vadou nyní dovoláním napadený rozsudek netrpí, neboť soud
druhého stupně v jeho odůvodnění (str. 11-15) přesvědčivým způsobem vyložil,
proč se ztotožnil se skutkovým zjištěním nalézacího soudu, že částka 10.000.000
Kč, k jejímuž hotovostnímu výběru dne 18. 6. 2005 došlo, náležela do konkursní
podstaty úpadce DIREKTUM, s. r. o., v konkursu. Zbývá dodat, že uplatňuje-li
dovolatel procesní námitky typu nedodržení závazných pokynů nadřízeného soudu,
pak je třeba uvést, že tak činí nedůvodně, neboť dovolací soud (viz část V.
předchozího rozhodnutí) žádný závazný pokyn k doplnění dokazování (ve smyslu
označení příslušného důkazu) odvolacímu soudu nezadal, takže uvedený soud byl
ve smyslu § 265c odst. 1 tr. ř. vázán pouze právním názorem, který Nejvyšší
soud vyslovil (a byl povinen provést pouze úkon spočívající v náležitém
zhodnocení provedených důkazů). Rozhodnutím, které soud druhého stupně vydal,
ani procesním postupem mu předcházejícím, nezatížil řízení vadou, která by měla
za následek porušení obhajovacích práv obviněného, potažmo pak v intenzitě, jež
by zakládala porušení jeho práva na spravedlivý proces.
53. Z dosud uvedeného plyne, že obviněný sice dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. e) a písm. g) tr. ř. uplatnil způsobem svědčícím o obsahové
podřaditelnosti vznesených námitek, současně je však třeba konstatovat, že tak
učinil zjevně neopodstatněně.
54. Pokud jde o zbývající dva uplatněné dovolací důvody, lze ve vztahu k
námitkám obviněného, jimiž mají být naplněny, uvést následující skutečnosti.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
55. Přestože skutečnosti, jež obviněný uplatňuje, lze, byť ne v celém
jejich rozsahu, podřadit pod jím zvolený dovolací důvod, nelze jim přiznat
opodstatněnost, jež by se měla projevit v požadované kasaci napadeného rozsudku.
56. Ve shodě s hodnocením výhrad dovolatele státním zástupcem je třeba
konstatovat, že zcela mimo pozornost dovolacího soudu se musí ocitnout ta část
argumentace dovolatele, jíž brojí proti složení odvolacího senátu, jenž rozhodl
rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 5 To 62-2014-1172. Předmětem dovolacího
řízení je výlučně toliko třetí rozhodnutí odvolacího soudu, takže pro posouzení
existence uplatněného dovolacího důvodu jsou podstatná pouze zjištění, jež se
váží ke složení senátu, jenž vydal napadené rozhodnutí. Podstatné není ani to,
v jakém složení rozhodoval odvolací soud o prvním řádném opravném prostředku
obviněného, neboť zákonná úprava nestanoví to, co tvrdí obviněný, že by jeho
věc měl rozhodovat senát personálně totožný s tím, který rozhodl jako první
(„... vytvořili pevný okruh přidělených zákonných soudců“). Přestože obviněný poukazuje na to, že složení senátů by se zásadně měnit
nemělo, změny rozvrhu práce jednotlivých soudů (ať již v otázce zařazení soudců
do jednotlivých oddělení, specializace či jiných otázek) jsou běžnou realitou a
jejich provedení není možno bez dalšího hodnotit jako záměrnou či snad
svévolnou změnu osoby rozhodujícího soudce, která by měla představovat porušení
práva obviněného na zákonného soudce. Stejně tak nelze přisvědčit obviněnému v
jeho názoru, že rozhodujícím by mělo být složení senátu v podobě upravené
rozvrhem práce příslušného soudu ke dni nápadu věci danému soudu. Z pohledu
uplatňovaného dovolacího důvodu je tak rozhodné pouze posouzení toho, zda se na
provedení příslušného procesního úkonu (v daném případě veřejného zasedání o
odvolání a rozhodování s tímto úkonem spojeného) podíleli soudci určení
rozvrhem práce účinným ke dni, kdy k němu došlo. Rozhodující je proto zjištění,
zda se veřejného zasedání dne 30. 3. 2016 účastnili soudci, jejichž přítomnost
předpokládalo příslušné znění rozvrhu práce na rok 2016, resp. jeho znění
účinné k tomuto datu, resp. zda věc měla být zapsána do soudního oddělení č. 5
a v něm posléze rozhodnuta.
57. Z veřejně dostupných rozvrhů práce Vrchního soudu v Praze dovolací
soud zjistil, že ke dni nápadu věci u odvolacího soudu (14. 10. 2016 – viz č.
l. 1325) byl v účinnosti rozvrh práce ve znění od 1. 10. 2015, který ve svém
bodě III. v části Úsek trestního soudnictví mj. stanoví, že „[m]eritorní
rozhodování ve věci … zakládá příslušnost senátu, který takto rozhodl, ke všem
dalším, ve věci navazujícím rozhodnutím.“ Rozhodoval-li o dřívějších opravných
prostředcích ve věci dovolatele senát č. 5, pak v souladu s rozvrhem práce byla
věc opět zapsána tomuto soudnímu oddělení. Vlastní obsazení senátu ke dni
rozhodování o podaném odvolání se řídilo rozvrhem práce pro rok 2016, konkrétně
pak v jeho znění účinném od 1. 1. 2016. Ten stanovil, že senát č. 5 je tvořen
dvěma předsedy senátu – JUDr. Radkem Hartmanem a JUDr. Hanou Navrátilovou a
jedním členem senátu – JUDr. Evou Rejchrtovou. Tento senát je zastupován senáty
č. 6 a č. 11. Členem senátu č. 6 byl JUDr. Edvin Svoboda.
58. Jedinou skutečností, jež tak bylo třeba posoudit je to, zda
existoval přesvědčivý důvod k tomu, aby se na rozhodování věci namísto soudkyně
JUDr. Evy Rejchrtové podílel jako soudce zastupujícího senátu JUDr. Edvin
Svoboda. K otázce oprávněnosti jeho výkonu soudcovské funkce u odvolacího soudu
se není třeba blíže vyjadřovat, neboť dostačuje odkázat na to, co uvedl s
oporou o zákonnou úpravu (a rovněž s poukazem na jiné rozhodnutí Nejvyššího
soudu) ve svém vyjádření státní zástupce.
59. Ze zprávy, kterou pro účely rozhodnutí o podaném dovolání vyžádal
Nejvyšší soud od místopředsedy Vrchního soudu v Praze, bylo zjištěno, že JUDr.
Eva Rejchrtová se na rozhodování věci nepodílela z důvodu nemoci. V souladu s
čl. IX příslušné části rozvrhu práce, jenž stanoví, že „[v] případě nemoci nebo
jiné překážky v práci člena senátu jej zastupuje ten soudce ze senátu
zastupujíícího uvedeného na prvním místě zastoupení, kterého určí předseda
tohoto senátu, byl předsedou prvně uvedeného senátu (č. 6) JUDr. Pavlem
Zelenkou určen jako náhradní člen JUDr. Edvid Svoboda.
60. Uvedená zjištění znamenají, že senát, který ve věci dovolatele
rozhodl, byl obsazen způsobem, který příslušné jak zákonné, tak posléze intení
normy upravovaly. Nedošlo proto k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. byl proto ze strany
dovolatele uplatněn zjevně neopodstatněně.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
61. Na rozdíl od dříve uvedeného je ve vztahu k námitkám, jež mají podle
dovolatele naplnit tento dovolací důvod, třeba uvést to, že tento dovolací
důvod (avšak ani žádný jiný v § 265b tr. ř. upravený) konkrétní námitky
obviněného ani formálně nenaplňují.
62. Dovolává-li se obviněný, že mu byl uložen trest nepřiměřený, pak je
třeba připomenout, že otázka ne/přiměřenosti trestu leží mimo okruh upravený
ustanovením § 265b tr. ř. Uvedené konstatování je v dovolacích rozhodnutích
opakovaně zdůrazňováno a nepochybně je známo i obviněnému, resp. jeho
obhájkyni, jejímž prostřednictvím svůj mimořádný opravný prostředek podal.
Dovolací soud odkazuje na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které daný
právní závěr přesvědčivě zdůvodnilo.
63. Pokud by na věc mělo být nahlíženo perspektivou nutnosti zohlednění
doby uplynuvší od spáchání skutku, pak s ohledem na konkrétní stupeň závažnosti
činu (daný naplněním dvou kvalifikačních znaků – spáchal takový čin jako osoba,
která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, a způsobil takovým
činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu – z nichž druhý byl naplněn škodou
dvojnásobnou vůči výši vyjadřující znak škody velkého rozsahu) i při uvážení
odstupu doby od spáchání skutku a délky trestního řízení, nelze dospět k
závěru, že trest odnětí svobody uložený na samé spodní hranici s jeho výkonem v
mírnějším typu věznice než by příslušelo (aplikace § 56 odst. 3 tr. zákoníku),
v kombinaci s trestem zákazu činnosti uloženým v polovině trestní sazby, by měl
představovat tak nepřiměřený postih dovolatele, který by měl odůvodnit
částečnou kasaci napadeného rozsudku stran tohoto výroku.
c) Závěrečné shrnutí
64. Uvedená zjištění ústí do závěru, že obviněný své dovolání jako celek
– při formálním naplnění dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. a), písm. e) a
písm. g) tr. ř. – podal zjevně neopodstatněně.
65. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání
odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci
jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve
výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl
dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném
zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí
dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
66. Součástí dovolání obviněného byl i jeho podnět k přerušení výkonu
trestu odnětí svobody a výkonu trestu zákazu činnosti, a to na základě jeho
přesvědčení o opodstatněnosti jeho dovolání. Protože v tomto směru nebylo
podání obviněného předsedou senátu dovolacího soudu vyhodnoceno, nebylo o něm
rozhodováno, neboť na rozdíl od návrhu učiněného podle § 265h odst. 3 tr. ř.
ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. nestanoví soudu (konkrétně předsedovi senátu)
povinnost o takovém podnětu rozhodnout.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu