8 Tdo 15/2014-68
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. února 2014 o
dovolání obviněné J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8.
2013, sp. zn. 13 To 222/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 180/2012, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
13. 8. 2013, sp. zn. 13 To 222/2013, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze
dne 9. 5. 2013, sp. zn. 10 T 180/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v
Benešově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 10 T 180/2012,
byla obviněná J. K. uznána vinnou, jednak přečinem podvodu podle § 209 odst. 1,
3 tr. zákoníku, a jednak přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustila tím, že
v úmyslu získat finanční prostředky, coby zmocněnec prodávajícího J. K.,
požádala JUDr. J. B. o sepsání kupní smlouvy mezi J. K. a O. R., jejímž
předmětem byl prodej nemovitosti v K. s veškerým příslušenstvím a pozemky, vše
zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro katastrální území K. u
V., podle které měla být kupní cena 850.000,- Kč uhrazena tak, že částka
263.276,- Kč byla uhrazena formou vyplacení exekucí prodávajícího, částka
500.000,- Kč měla být složena do advokátní úschovy a vyplacena podle smlouvy o
úschově, a zbytek 76.724,- Kč měl být vyplacen v hotovosti, ke smlouvě byla
uzavřena i smlouva o advokátní úschově, podle které měla být částka 474.500,-
Kč z advokátní úschovy vyplacena do pěti pracovních dnů od převodu nemovitostí
na bankovní účet bratra obviněné J. K., a zbytek měl být užit k úhradě daně z
nemovitosti, při uzavření smluv zatajila jako zmocněnec prodávajícího před
advokátem i kupujícím existenci zástavního práva ve prospěch společnosti
INVESA, s. r. o., zapsané na příslušném LV ke dni 26. 8. 2009, po převodu
vlastnického práva v katastru nemovitostí dala spolu s kupujícím pokyn, aby
částka z advokátní úschovy byla převedena, kdy převod byl dne 26. 4. 2011
realizován, a takto získané finanční prostředky byly užity neznámým způsobem a
nebyly použity na úhradu dalších dluhů J. K., jak bylo mezi ní a J. K. od
počátku domluveno, ani jemu vyplaceny, čímž způsobila prodávajícímu J. K.,
škodu ve výši 474.500,- Kč, a zároveň kupujícímu O. R., vážnou újmu na právech
tím, že ho výslovně před uzavřením výše uvedené kupní smlouvy a následně i
prostřednictvím ustanovení samotné kupní smlouvy ze dne 24. 3. 2011 ujistila,
že na nemovitosti neváznou žádná práva třetích osob, ačkoli věděla o tom, že se
toto tvrzení nezakládá na pravdě, a na kupujícího byla převedena nemovitost
zatížená právem třetí osoby, čímž jej uvedla v omyl a vystavila jej
nepříjemnostem s případným vymáháním nesplacené pohledávky, včetně realizace
zástavního práva na jím koupené nemovitosti.
Za tyto přečiny byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku jí byla uložena povinnost ve zkušební době uhradit způsobenou škodu.
Podle § 73 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívající v
poskytování služeb realitního makléře na dobu pěti let. Rovněž bylo rozhodnuto
o náhradě škody.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 8. 2013, sp. zn.
13 To 222/2013, odvolání podané obviněnou proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím
obhájce Mgr. Stanislava Němce s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. dovolání. Ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítla,
že ve druhém stupni jako odvolací soud rozhodl soud, který nebyl náležitě
obsazen pro porušení ustanovení § 41 a § 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“), v návaznosti na článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod. Příčinu shledala v tom, že u Krajského soudu v Praze měla podle rozvrhu
práce být předsedkyní senátu JUDr. Helena Řičicová, která vyrozuměla strany o
konání veřejného zasedání dne 13. 8. 2013. Při veřejném zasedání však namísto
JUDr. Heleny Řičicové předsedkyní senátu byla JUDr. Lucie Černá. Podle obviněné
jde o změnu v obsazení senátu, která nevyplývá z obsahu spisu ani z rozvrhu
práce, a není najisto postaveno, z jakého důvodu se rozvrhem práce určená
předsedkyně senátu neúčastnila veřejného zasedání, které nařídila, a zda byla
zastoupena v souladu s rozvrhem práce účinným v době konání veřejného zasedání
na základě předem stanovených transparentních pravidel. V této souvislosti
obviněná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1523/2011, a na
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003, když v
nich uvedené zásady podle obviněné nebyly v projednávané věci dodrženy, neboť
neshledala žádný důvod pro záměnu předsedkyně senátu např. z důvodu podjatosti,
a složení senátu nevyplývá ani z textu napadeného usnesení. S ohledem na tyto
výhrady obviněná ve vztahu k rozvrhu práce Krajského soudu v Praze pro rok 2013
ve znění jeho dodatků vytkla, že neobsahuje transparentní pravidlo pro určení
zástupce předsedy senátu a členů senátu příslušného soudního oddělení. Ve
vztahu k senátu 13 To neshledala dostatečné informace pro obor jeho působnosti
ve smyslu § 42 odst. 1 písm. c) zák. č. 6/2002 Sb., protože z jeho textu není
patrné, zda obor působnosti u soudního oddělení č. 13 To navazuje na obor
působnosti pro oddělení 9 To a 10 To. S ohledem na uvedené obviněná vyjádřila
pochybnost i o tom, zda přidělení její věci oddělní 13 To bylo zákonné, neboť
rozvrh práce nestanoví u trestního úseku způsob rozdělení věci mezi jednotlivá
oddělení za situace, kdy na soud dojde ve stejný okamžik více věcí, jež jsou v
působnosti více soudních oddělení. Obviněná zdůraznila, že způsob rozdělení
věcí v něm stanovený, jednak nezajišťuje jednoznačným způsobem specializaci
soudců, a jednak neumožňuje stanovit, aby bylo u každé věci nejpozději v den
jejího nápadu krajskému soudu bez využití rejstříků či jiných evidenčních
pomůcek nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží. V den, kdy věc
obviněné byla s jejím odvoláním soudu druhého stupně předložena, nebylo vůbec
zřejmé, které soudní oddělení by ji mělo projednat a rozhodnout.
Způsob
rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení podle rozvrhu práce Krajského
soudu v Praze není z těchto důvodů pro rozpor s principem předvídatelnosti a
transparentnosti obsazení soudu způsobilý zabránit libovolnému či účelovému
obsazení soudu ad hoc, a tím podle obviněné vyvstávají pochybnosti o nezávislém
a nestranném rozhodování soudů v trestním řízení, které je ponecháno na
libovůli příslušného pracovníka soudu, což je v rozporu s § 42 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. Pro uvedené nedostatky mělo být postupováno podle § 44 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. a senát rozhodující o odvolání měl určit předseda soudu (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1316/2008).
Naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
obviněná spatřovala v tom, že soudy závěr o vině vyvozují z provedených důkazů,
přestože skutečnosti z nich vyplývající nesvědčí o naplnění znaků trestných
činů, jimiž byla uznána vinnou. Poukázala na to, že poškozeným žádné podstatné
skutečnosti nezamlčela, neboť poškozený J. K. možná neměl úplný přehled o
přesné výši všech svých dluhů, ale nemohl počítat s tím, že by mu měla být z
advokátní úschovy vyplacena částka 474.500,- Kč, neboť peníze zbývající po
předpokládané úhradě všech dluhů měly činit částku 76.724,- Kč, která mu byla
vyplacena v hotovosti, a současně si byl vědom, že jeho dluhy přesahují částku
375.500,- Kč, když jen zástavní hodnota pro společnost INVESA, s. r. o., činila
465.000,- Kč, a byl si vědom vícero exekučních řízení proti němu vedených.
Rovněž uvedla, že poškozený O. R. věděl o pohledávce společnosti INVESA, s. r.
o., a s ní souvisejícím zástavním právu, což dovozovala z obsahu jeho výpovědi
při hlavním líčení dne 7. 3. 2013. O této okolnosti věděl z jejich e-mailové
korespondence i advokát JUDr. J. B. Uvedenou skutečnost dovozovala i s ohledem
na obsah kupní smlouvy a z toho, že JUDr. J. B. na zástavní právo zapomněl a
jako schovatel nepostupoval ve věci s péčí řádného hospodáře. K uvedení čísla
bankovního účtu svého bratra do smlouvy o úschově připustila, že její
vysvětlení působí nepřesvědčivě, avšak z dokazování vyplynulo, že všichni
účastníci předmětného smluvního vztahu jednali nestandardně, a že celou situaci
komplikovaly dluhy poškozeného J. K., jichž se chtěl zbavit. Protože poškozený
O. R. dlužil jejímu bratrovi za stavební práce a materiál na předmětné
nemovitosti, sjednaná sleva z kupní ceny neměla být poškozenému O. R. odečtena
ani vrácena, nýbrž se tak mělo stát z peněz složených v advokátní úschově.
Částka 10.000,- Kč, rovnající se slevě z kupní ceny, tak měla být poukázána na
účet jejího bratra. Za daných okolností nemohla tušit, že JUDr. J. B. v rozporu
se svými povinnostmi schovatele poukáže na účet jejího bratra celou částku.
Nemůže být odpovědná za to, jak její bratr naložil s penězi, které byly na jeho
účet neoprávněně poukázány. Dozvěděla se o tom od ostatních zúčastěných osob,
když s účtem svého bratra nemohla nikterak nakládat, a proto z něj nemohla
uvedenou částku vrátit, a to mimo jiné i proto, že v době, kdy uvedené
skutečnosti zjistila, předmětné peníze na účtu jejího bratra již nebyly. K její
tíži nemůže být zvažováno ani to, že její bratr odmítl vypovídat, když jeho
vina nebyla ani zkoumána. S ohledem na uvedené má za to, že její úmysl
nesměřoval k tomu, aby byla na účet bratra převedena celá zjištěná částka, ale
jen 10.000,- Kč. Protože všichni věděli o existenci dluhů poškozeného J. K.,
nemohly soudy dovodit, že uvedla tyto osoby v omyl a že jednala v úmyslu získat
finanční prostředky, a tudíž ani uznat vinnou trestným činem podvodu podle §
209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
K přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku obviněná vytýkala, že nedošlo k poškození práv JUDr. J. B., neboť to
byl právě on, kdo sepsal veškeré dokumenty a sám uvedl prohlášení o neexistenci
jakýchkoli právních vad tj. i práva zástavního, a byl povinen postupovat s péčí
řádného hospodáře a peníze uvolnit z advokátní úschovy teprve tehdy, když bude
naplněn předmět obchodu a budou splněny všechny podmínky smlouvy, tj. včetně
podmínky o právní bezvadnosti převáděné nemovitosti. Pokud by tento advokát
podle obviněné splnil všechny své povinnosti vyplývající z jeho postavení
schovatele (viz též i čl. 9 odst. 2 Etického kodexu advokátů) a prověřil by
stav převáděné nemovitosti, a to i ohledně toho, zda na ní nevázne zástavní
právo, neměla by šanci se na tomto obchodu jakkoliv obohatit. Poukázala na své
předchozí dobré zkušenosti s ním, když i on vycházel z jejich dříve dobrých a
ověřených vztahů, a toto byl v jeho praxi jediný případ, kdy si neověřil právní
stav převáděné nemovitosti, neboť jindy si čerstvý výpis z katastru nemovitostí
vyžadoval. Podle obviněné JUDr. J. B. věděl o pohledávce u společnosti INVESA,
s. r. o., a byl dostatečně informován i o poměrech převáděné nemovitosti. Ze
všech uvedených důvodů mu svěřila tento obchod, neboť mu plně důvěřovala a
předpokládala, že vyřeší komplikovanou situaci, zejména co do povahy dluhů
prodávajícího J. K. Nemůže nést odpovědnost za to, že tento advokát podal bez
řádného ověření stavu nemovitosti zápis o její vklad. V omyl neuvedla ani O. R.
a nemohla tedy vůči němu spáchat trestný čin poškození cizích práv podle § 181
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 13 To
222/2013, zrušil a současně zrušil v celém rozsahu i vadný rozsudek Okresního
soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 10 T 180/2012, a věc přikázal soudu
prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k námitkám
opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. poukázal na ustálenou
judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (rozhodnutí č. 36/2012 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1601/2005,
nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03, pod č. 76/2004
Sb. nál. a usn. ÚS ve sv. č. 33, roč. 2004 na str. 243) a v souladu s ní
zdůraznil, že pochybnost v osobě soudce může naplnit dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a proto zmínil potřebu opatřit vyjádření
předsedkyně senátu odvolacího soudu, která ve věci rozhodla, rozvrh práce,
případně další doklady. K připomínkám obviněné ke skutkovým zjištěním
zdůraznil, že se jimi podrobně zabýval odvolací soud na str. 3 až 5 svého
usnesení a nelze shledat rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními. Protože jde o námitky netýkající se právního posouzení skutku nebo
jiného hmotně právního posouzení, nebyl jimi důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., ani jiný z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.,
naplněn. Jelikož shledal, že dovolatelka podmínky dovolání splnila jen
námitkami o nesprávném obsazení odvolacího soudu, navrhl, aby Nejvyšší soud
podle výsledku doplněného dokazování buď podle § 265j tr. ř. dovolání zamítl
jako nedůvodné, anebo podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 13 To 222/2013, podle § 265k odst. 2
tr. ř. zrušil i veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při zjištění, že byly naplněny formální podmínky nezbytné pro věcné přezkoumání
napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud shledal, že dovolání netrpí vadami, pro
které by je mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím
závěrům:
Obviněná dovolání opřela o důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř.
Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit v případě dvou
alternativ; podle první lze namítat, že postupem přezkumného orgánu (tj. soudu
druhého stupně, resp. ve vztahu k posuzované věci soudu odvolacího) došlo k
zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro
takový postup. Druhá alternativa se uplatní při zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím tomuto usnesení
byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř., což je situace, o niž se jedná v projednávané věci, takže obviněná
mohla relevantně uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
uplatnit pouze v této druhé alternativě, neboť současně namítala, že v řízení
předcházejícím napadenému rozsudku byly dány důvody dovolání podle § 265b odst.
1 písm. a), g) tr. ř.
Nejvyšší soud se zřetelem na námitky o porušení zásady zákonného soudce
zdůrazňuje, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že
ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně. Podle obsahu uvedených námitek je zřejmé, že obviněná nevytýkala, že
šlo o věcně nepříslušný soud, ale to, že odvolací soud nebyl v době rozhodování
její věci náležitě obsazen.
Pro posouzení, zda byl soud náležitě obsazen, je třeba vycházet z ustanovení §
27, § 31 a § 35 zák. č. 6/2002 Sb., avšak tento pojem je nutné vykládat v
souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl
sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., neboť jen tak je
zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Podstatou náležitého
obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení
jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002,
sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj.
příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné,
funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení
soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS
232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998,
sp. zn. III. ÚS 200/1998, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998).
Součástí tohoto základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování
soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu
práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1
Listiny, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu
včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát
stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném
složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu
určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce
z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci,
dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení
senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003).
V projednávané věci Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že trestní věc
obviněné byla Krajskému soudu v Praze jako odvolacímu soudu předložena dne 26.
6. 2013 (č. l. 351) a zapsána byla pod sp. zn. 13 To 222/2013. Veřejné zasedání
bylo na den 13. 8. 2013 nařízeno JUDr. Helenou Řičicovou (č. l. 351 verte). Dne
13. 8. 2013 se však konalo za předsednictví JUDr. Lucie Černé. Jako další
členové senátu se jej účastnily soudkyně JUDr. Helena Kuthanová a JUDr.
Kateřina Hykešová. Protokol obsahuje průběh veřejného zasedání, z nějž důvody
změny v obsazení senátu patrny nejsou a nevyplývají ani z jiné části obsahu
spisu (č. l. 354).
Nejvyšší soud za účelem objasnění obviněnou vytknutých nedostatků, jakož i s
ohledem na uvedená zjištění plynoucí z obsahu spisu, zajistil Rozvrh práce
Krajského soudu v Praze pro rok 2013 ve znění jeho dodatků, zejména těch, jež
byly účinné v době od 1. 6. 2013 do 31. 8. 2013, které jsou dostupné na www
stránkách příslušného soudu, a též vyžádal vyjádření místopředsedy pro trestní
úsek tohoto soudu.
Z rozvrhu práce Nejvyšší soud shledal, že odvolací senáty 9 To až 13 To (senát
14 To je specializovaným senátem, u něhož jsou zčásti jiná pravidla) tvoří vždy
v kolonce „předseda senátu/zástupce“ pět jmen, z nichž je vždy první vytištěno
tučným písmem. V kolonce „člen senátu–soudce z povolání/zástupce“ je u každého
senátu uvedeno patnáct jmen, z nichž první dvě jsou napsána tučným písmem. V
kolonce „zastupující senát“ je uvedeno číslo jednoho senátu. Kolonka „oboru
působnosti“ není obsažena u každého senátu samostatně, ale v bodech 1) a 2) je
určeno, že těmto senátům přísluší „1) Rozhodování o odvolání proti rozhodnutím
všech okresních soudů – vyjma věcí dále ad 3), 4), 5) napadlých (včetně věcí
přikázaných) v postupném časovém pořadí na senáty 9, 10, 11, 12 a 13 To
(obdobně ohledně rozhodování o podjatosti soudců a o obnovách). Věci nově
napadlé po zrušení a vrácení projednává původní senát a tento nápad se
započítává namísto nejblíže připadajícího běžného nápadu. 2) Rozhodování o
stížnostech proti rozhodnutím všech okresních soudů – vyjma věcí dále ad 3),
4), 5), 6) – jednotlivě napadlých v postupném časovém pořadí na senáty 9, 10,
11, 12, 13 To …“. Agendy označené výše v rozvrhu práce „ad 3), 4), 5), 6)“ jsou
agendy specializované (zejména věci dopravní, řízení ve věcech korupce
veřejných činitelů, řízení ve věcech mladistvých a Rodo, agenda podmíněného
propuštění) a pro posuzovanou věc nemají význam.
Místopředseda Krajského soudu v Praze Nejvyššímu soudu k citovanému rozvrhu
práce sdělil, že textem, který počíná u senátu 9 To, je určeno, jaká pravidla
pro rozdělení těchto věcí platí. Podle něj jsou napadlé věci přičleňovány
jednotlivým odvolacím senátům v pořadí, v jakém napadnou. Modifikace tohoto
principu rozvrh práce též obsahuje. Pokud jde o konkrétní obsazení senátu,
který ve věci v daném případě v odvolacím řízení rozhodoval, veřejné zasedání
nařizovala předsedkyně senátu JUDr. Helena Řičicová, v době jeho konání však
měla řádnou dovolenou, a proto senátu předsedala JUDr. Lucie Černá, která ji
jako řádná předsedkyně senátu podle rozvrhu práce zastupuje. Členkou senátu
byla dále JUDr. Helena Kuthanová jako jeho kmenová soudkyně a dále JUDr.
Kateřina Hykešová, která je zařazená mezi soudce pověřené zástupem pro tento
senát, přičemž to, že v konkrétní den byla členkou uvedeného senátu, (13 To)
vyplývalo z doplňku rozvrhu práce, který je přijímán každoročně na období
letních dovolených a který v roce 2013 platil od 8. 7. do 30. 9., podle něhož
se určuje přesně, v kterých dnech zasedá ten který odvolací senát v určeném
složení, aniž by vybočoval z obecného rámce zastupování tak, jak je tímto
rozvrhem určen.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud zjistil, že v projednávané
věci důvodem, proč se nemohla předsedkyně senátu 13 To JUDr. Helena Řičicová
veřejného zasedání dne 13. 8. 2013 zúčastnit, byla její řádná dovolená, což je
okolnost, pro kterou nemůže jinak řádný člen senátu nebo jeho předseda
konkrétní věc projednávat v souladu s ustanovením § 42 odst. 1 písm. d) zák. č.
6/2002 Sb. V takovém případě je potřeba, aby nastoupil náhradní soudce.
Vzhledem k tomu, že z obsahu rozvrhu práce plyne, že JUDr. Lucie Černá je jako
v pořadí druhá zapsána v senátě 13 To jako předsedkyně senátu, je zřejmé, že je
v případě absence JUDr. Heleny Řičicové tou předsedkyní senátu, která ji na
základě pořadí podle rozvrhu práce zastupuje.
V projednávané věci tudíž nedošlo k zásadnímu a podstatnému porušení podmínek
vymezených § 41 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., neboť byl zachován postup
předpokládaný uvedenými ustanoveními, a změna ve složení senátu nastala v
souladu s rozvrhem práce v té době platným. Obviněnou vytýkanou změnou v osobě
předsedkyně senátu tudíž nebyla porušena zásada na zákonného soudce vyplývající
z čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Za jistou nedůslednost lze označit toliko to, že soudy uvedenou změnu v
projednávané věci zúčastněným stranám dostatečně a včas nesignalizovaly.
Nejedná se však o vadu, kterou by bylo možné podřadit pod označený dovolací
důvod, neboť nepředstavuje nedostatek, jenž by sám o sobě svědčil o nenáležitém
obsazení senátu. Bylo jen v zájmu dostatečné informovanosti zúčastněným stranám
sdělit tuto změnu v obsazení senátu např. v počátku veřejného zasedání, čímž by
se uvedené pochybnosti včas odstranily.
Jelikož se nejednalo o situaci, že by soud nebyl náležitě obsazen, nebyl
naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a proto v této
části bylo dovolání obviněné shledáno jako nedůvodné.
Nejvyšší soud dále posuzoval důvodnost námitek obviněnou podřazených pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jímž v zásadě vytýkala, že činem,
jenž jí je kladen za vinu, nenaplnila znaky trestných činů, jimiž byla uznána
vinnou.
Obviněná uvedený dovolací důvod nenaplnila v části, kde v dovolání vytýkala, že
se čin udál za jiných skutkových okolností, a vznášela námitky k věrohodnosti
výpovědi svědků a poškozených. Takové výhrady nemají povahu hmotně právních
námitek, jak je předpokládá citovaný dovolací důvod, a nelze je namítat ani
prostřednictvím žádného jiného důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Jsou jimi
vytýkány především procesní okolnosti vyplývající z ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř., a výhrady obviněné tak směřují proti zjištěnému skutku. Protože nemají
právní povahu, jak označený dovolací důvod předpokládá, Nejvyšší soud z jejich
podnětu nebyl povinen napadená rozhodnutí přezkoumávat. S ohledem na obsah
spisu i způsob, jakým se soudy s jednotlivými důkazy vypořádaly, není patrná
existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním
posouzením věci, protože postup soudů není zatížen zjevnou absencí
srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinálními logickými rozpory ve
skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, a není patrné ani
opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naproti tomu
korespondují výtky směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace.
Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo
zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
Na základě dosavadních výsledků provedeného dokazování není pochyb o tom, že
obviněná znaky uvedeného přečinu naplnila částí popsaného jednání spočívající v
tom, že „v úmyslu získat finanční prostředky, coby zmocněnec prodávajícího J.
K., požádala JUDr. J. B. o sepsání kupní smlouvy mezi J. K. a O. R., jejímž
předmětem byl prodej nemovitosti v K. s veškerým příslušenstvím a pozemky, vše
zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro katastrální území K.,
podle které měla být kupní cena 850.000,- Kč uhrazena tak, že částka 263.276,-
Kč byla uhrazena formou vyplacení exekucí prodávajícího, částka 500.000,- Kč
měla být složena do advokátní úschovy a vyplacena podle smlouvy o úschově, a
zbytek 76.724,- Kč měl být vyplacen v hotovosti, ke smlouvě byla uzavřena i
smlouva o advokátní úschově, podle které měla být částka 474.500,- Kč z
advokátní úschovy vyplacena do pěti pracovních dnů od převodu nemovitostí na
bankovní účet bratra obviněné J. K., a zbytek měl být užit k úhradě daně z
nemovitosti… čímž způsobila prodávajícímu J. K., škodu ve výši 474.500,- Kč“.
Obviněná tímto jednáním uvedla v omyl především poškozeného J. K. jako
prodávajícího, jehož jménem jednala. Ve vztahu k němu se dopustila podvodného
jednání tím, že při sepisování smlouvy o úschově peněz v advokátní úschově (č.
l. 51 až 53 spisu) podle jejího obsahu sjednala podmínky tak, že podle bodu
III. této smlouvy „…uschovatel do pěti dnů vyplatí straně prodávající zbývající
část kupní ceny (po zaplacení exekuce) ve výši 474.500,- Kč na účet strany
prodávající …“. Z uvedeného je zřejmé, že v této části smlouvy o úschově
obviněná nepravdivě uvedla jako číslo prodávajícího číslo účtu svého bratra, a
to ve vztahu k celé uvedené částce, kterou měl uschovatel za uvedených podmínek
na účet prodávajícího převést. Uvedení v omyl pramenilo z toho, že poškozený J.
K. obviněné důvěřoval a věřil, že uvede v dokumentech, které jeho jménem
sepisovala, všechny informace v souladu se skutečností a v jeho zájmu, obviněná
tak však nepostupovala, a ve snaze obohatit sebe nebo jiného uvedla číslo účtu
svého bratra. Tím však uvedla v omyl i JUDr. J. B., jenž byl povinen v souladu
s údaji uvedenými ve smlouvě o úschově plnit, neboť ani tento advokát nevěděl,
že číslo, které bylo v uvedené smlouvě označeno jako číslo účtu prodávajícího,
tomuto prodávajícímu nepatří, ale jde o účet bratra obviněné. Oba oklamaní
neměli žádnou představu o nepravdivosti této informace (srov. přim. rozhodnutí
č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Protože na podvodu mohou být
zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba
poškozená a osoba obohacená (srov. rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.), není
pro naplnění uvedeného přečinu významné, že obohacenou osobou v této věci mohl
být i bratr obviněné. Nepochybné přitom je, že škoda byla způsobena poškozenému
J. K., jenž jako prodávající za předmětnou nemovitost, která byla předmětem
koupě a prodeje, neobdržel peníze složené kupujícím O. R. do advokátní úschovy.
S ohledem na tyto skutečnosti má Nejvyšší soud za to, že v uvedené části
skutkového zjištění je dostatek podkladů pro to, že soud prvního stupně
obviněnou uznal zcela správně vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3
tr. zákoníku. Jen pro úplnost, z hlediska výstižnosti a přesnosti bude v dalším
řízení vhodné v popisu skutku tuto okolnost konkrétněji uvést, tak, že toto
podvodné jednání obviněné spočívalo právě v tom, že uvedla uvedené osoby v omyl
tím, že číslo účtu, na nějž mají být peníze poukázány, není účtem
prodávajícího, a měla by být tato pasáž, aniž by došlo ke změně skutkových
zjištění k tíži obviněné přesněji popsána. Rovněž bude potřeba upřesnit údaj o
tom, že částka 76.724,- Kč byla poškozenému vyplacena, protože ve skutkovém
zjištění je zaznamenáno jen to, co vyplývalo z obsahu smlouvy, nikoliv faktická
realizace se zřetelem na to, že smlouva o úschově předpokládá částku 500.000,-
Kč.
S těmito výhradami v popisu skutku nevznikají již nyní pochybnosti o tom, že
obviněná v uvedené části skutku, jak je zmíněna, byla v souladu se zákonem
uznána vinnou uvedeným přečinem podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť v
tomto rozsahu zúženého skutkového zjištění naplnila po všech stránkách znaky
skutkové podstaty tohoto přečinu.
Takový závěr však Nejvyšší soud nemohl učinit ohledně přečinu poškození cizích
práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla obviněná rovněž
shledána vinnou.
Přečinu podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému
způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Jsou jím chráněna
práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských
apod., a práva právnických osob (v podnikatelských i jiných vztazích),
kolektivních orgánů apod., i státu. Právy se zde rozumějí veškerá práva, která
nemají majetkovou povahu, neboť ta požívají ochrany podle § 209 až 212 tr.
zákoníku o různých typech majetkových podvodů. Je tedy zřejmé, že odlišení
skutkové podstaty podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku a § 209 a násl. tr.
zákoníku je závislé na tom, jaká práva byla podvodným jednáním porušena.
Protože předmětem ochrany jsou zde jiná než majetková práva, je potřeba pro
vymezení toho, o jaká práva se jedná, vycházet z opaku tj. z vymezení, co jsou
majetková práva, a proto je potřeba zmínit, že pojem majetkových práv není
výslovně definován, avšak podle právní teorie jde o práva, které jsou spjata s
majetkem. Majetkem se rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek,
jiných práv a hodnot ocenitelných penězi) příslušející určitému subjektu a
vyjadřuje, co někomu patří, co někdo vlastní, co náleží výlučně jediné osobě.
Za majetek se označuje každé penězi ocenitelné právo, v užším smyslu
vlastnictví, tedy neomezené a výlučné právo k věci nebo nehmotnému statku,
právo disponovat s věcí nebo s nehmotným statkem jakýmkoliv právem dovoleným
způsobem, zejména je držet, užívat, požívat, nakládat s ním a vyloučit každého,
kdo by v tom oprávněného rušil.
Podle tohoto vymezení majetkových práv lze určit, že nemajetkovými právy jsou
každá jiná práva, která se svým obsahem nedotýkají majetku ani úkonů s ním
souvisejících.
V posuzované trestní věci obviněná přečin poškození cizích práv podle § 181
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podle skutkových zjištění spáchala tím, že
způsobila „…kupujícímu O. R., vážnou újmu na právech tím, že ho výslovně před
uzavřením výše uvedené kupní smlouvy a následně i prostřednictvím ustanovení
samotné kupní smlouvy ze dne 24. 3. 2011 ujistila, že na nemovitosti neváznou
žádná práva třetích osob, ačkoli věděla o tom, že se toto tvrzení nezakládá na
pravdě, a na kupujícího byla převedena nemovitost zatížená právem třetí osoby,
čímž jej uvedla v omyl a vystavila jej nepříjemnostem s případným vymáháním
nesplacené pohledávky, včetně realizace zástavního práva na jím koupené
nemovitosti“.
Z takto popsané části skutkových zjištění se podává, že právem, na němž
obviněná měla poškozenému způsobit vážnou újmu, bylo věcné právo (srov. § 123 a
násl. obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. Podle § 3028 odst. 2 obč. zák. č. 89/2012
Sb. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní
poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i
práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů. ) realizované na základě
kupní smlouvy ve smyslu § 588 obč. zák. č. 40/1964 Sb., neboť se konkrétně
jednalo o to, že obviněná kupujícímu zatajila, že na jím kupované nemovitosti
vázne zástavní právo (§ 153 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb.) ve prospěch
společnosti INVESA, s. r. o., zapsané na příslušném LV ke dni 26. 8. 2009. Je
tak zřejmé, že právem, do něhož obviněná neoprávněně zasáhla, bylo právo
majetkové. Nebylo tudíž možné její čin spočívající v tom, že zamlčela při
sepisování kupní smlouvy, že na převáděné nemovitosti vázne zástavní právo,
posoudit jako poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
které poskytuje trestněprávní ochranu jen takovým právům, která majetkovou
povahu nemají (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005,
sp. zn. 8 Tdo 1136/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu roč. 2006, seš. 21, č. T 846).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že uvedené jednání obviněné se
týkalo výhradně majetkových, a nikoliv osobnostních, rodinných či jiných
nemajetkových práv, nemohlo být posouzeno jako přečin poškození cizích práv
podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu nemohla dovoláním napadená
rozhodnutí obstát a dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 13 To 222/2013, a rozsudek
Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 10 T 180/2012, a podle §
265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se proto z tohoto důvodu vrací zpět do stadia řízení před soudem prvního
stupně, na kterém bude, aby se touto věcí znovu zabýval, a znovu čin obviněné
po právní stránce posoudil ve smyslu naplnění znaků trestného činu podvodu
podle § 209 tr. zákoníku.
Pokud jde o zamlčení zástavního práva, podle závěrů soudu prvního stupně
obviněná využila skutečnosti, že se s JUDr. J. B. znali již z dřívějška a že jí
vzhledem k dosud korektním obchodně pracovním vztahům důvěřoval. Přesvědčila
jej tudíž, jakož i O. R. při uzavírání kupní smlouvy, jehož se účastnila jako
zmocněný zástupce prodávajícího J. K., že na prodávané nemovitosti neváznou
žádná práva třetích osob, která by mohla její hodnotu snížit. Existenci
zástavního práva ve prospěch společnosti INVESA, s. r. o., o níž věděla, před
nimi zatajila, což se jí zjevně podařilo významným dílem i díky absenci
náležité obezřetnosti na straně advokáta JUDr. J. B., který si v den podpisu
kupní smlouvy v rozporu s tím, jak bylo obvyklé, a postupem vyžadovaným de lege
artis, neověřil opatřením či vyžádáním výpisu z katastru nemovitostí, jaký je
aktuální právní stav převáděné nemovitosti.
Otázku, zda obviněná svým jednáním naplnila znaky trestného činu podvodu tím,
že zatajila, že na prodávané nemovitosti vázne zástavní právo, bude v novém
řízení po zrušení a vrácení věci nutno rovněž posuzovat především s
přihlédnutím k tomu, že základem posuzované věci byl soukromoprávní vztah.
Předmětem tohoto vztahu byla shora specifikovaná nemovitost a na okolnostech a
podmínkách jejího prodeje se tak podílelo celkem pět osob. Na straně
prodávajícího J. K., jehož práva zprostředkovávala obviněná, za níž další úkony
prováděl advokát JUDr. J. B. (č. l. 48 až 50), a na straně kupujícího O.R.,
jenž byl zastoupen advokátem JUDr. J. O. Je tedy zřejmé, že obě strany, jak
prodávající, tak i kupující zde byly zastoupeny advokáty, a proto bude nutné
zkoumat, jak významnou a rozhodnou okolností bylo, že obviněná jako
zprostředkovatel prodávajícího neuvedla, že na převáděné nemovitosti vázne
zástavní právo. Otázku, zda tímto jednáním obviněné byly naplněny znaky přečinu
podvodu, bude nutné posuzovat v kontextu s tím, že základem posuzované věci byl
soukromoprávní vztah.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že na soudu bude, aby konkrétní
okolnosti v této věci zvažoval i se zřetelem na právní názor vyslovený mimo
jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010,
že „jde-li o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých
majetkových zájmů primárně dbali především samotní účastníci takového vztahu.
Od nich je nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň
elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné
prostředky… Výpis z katastru nemovitostí je lehce dostupný doklad, který si lze
obstarat bez jakýchkoli obtíží. Využití výpisu z katastru nemovitostí jako
autentického zdroje informací pro rozhodnutí činěná ohledně koupě nemovitostí
nebylo ničím, co by nějak přesahovalo reálné možnosti poškozených z hlediska
jejich věku, vzdělání, životních zkušeností apod. …. Jestliže se poškození sami
svou zjevnou neopatrností, které se mohli snadno vyvarovat, ocitli v situaci,
kdy v rámci soukromoprávního vztahu přistoupili k nejistému obchodu a
vynaložili finanční prostředky, pak s důsledky této nejistoty se musí sami také
vypořádat, a to za použití soukromoprávních instrumentů…“. Uvedené úvahy bude
nutné v projednávané věci zkoumat především k tomu, jakým způsobem se na činu
obviněné podílela naznačovaná neopatrnost i dalších osob na věci
zainteresovaných, jíž se mohly obě strany (kupující a prodávající) zastoupené
obhájci jako osobami znalými práva s potřebnými zkušenostmi snadno vyvarovat.
Za tím účelem bude potřeba doplnit dokazování, zejména výslechem zmíněných
osob, a to i s ohledem na námitky, které ve vztahu k této výhradě obviněná v
dovolání uplatnila.
V případě, že by soud prvního stupně shledal, že i přes všechny shora uvedené
okolnosti vyplývající především z názorů vyjádřených v usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, obviněná nese vinu na tom, že došlo k uvedení v
omyl kupujícího O. R. tím, že zamlčela při sjednávání podmínek kupní smlouvy o
prodeji nemovitosti zástavní právo zřízené ve prospěch společnosti INVESA, s.
r. o., a znaky přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku by byly naplněny i v
této části jednání obviněné, bude nutné, aby současně zkoumal (nejspíše na
základě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady
nemovitostí) o jakou část z kupní ceny by byla s ohledem na zástavní právo
ponížena cena uvedené nemovitosti, která při zamlčení této důležité okolnosti
byla stanovena na částku 850.000,- Kč.
Nejvyšší soud též připomíná, že podle výsledku tohoto naposledy
uvedeného doplnění, bude-li ve vztahu k zamlčení zástavního práva shledáván
trestný čin podvodu, bude nutné mít na zřeteli zásadu zákazu reformationis in
peius (§ 265p odst. 1 tr. ř., resp. § 259 odst. 4 tr. ř.). V případě, že by
soud usoudil, že v této části jde o podvodné jednání a byla-li by vyčíslena
jako další škoda ve smyslu § 209 tr. zákoníku i u poškozeného O. R., bylo by ji
nutné přičíst ke škodě způsobené u poškozeného J. K. Ta byla již stanovena na
částku 474.500,- Kč, a míněný součet by proto nemohl přesáhnout výši škody
představovanou § 209 odst. 3 tr. zákoníku, aby nedošlo ke zhoršení postavení
obviněné, a to i tehdy, že by soud shledal, že správné právní závěry by jinak
vedly k přísnějšímu posouzení (např. použití kvalifikované skutkové podstaty ve
vyšším odstavci). I v takovém případě by musel obviněnou uznat vinnou tak, jako
v nyní napadené věci.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová