4 Tdo 739/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného V. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2022 sp. zn. 3 To 14/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá.

1. V posuzované trestní věci byl obviněný V. B. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018 č. j. 41 T 8/2017-2299 uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustil spolu s dalšími obviněnými J. R., Janem Pošvářem a Davidem Dudkovským. Za to mu nalézací soud podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře sedmi let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň bylo rozhodnuto o vině i trestu ohledně ostatních výše jmenovaných spoluobviněných. Jejich trestná činnost podle výroku odsuzujícího rozsudku spočívala (zkráceně) v tom, že

ve společném úmyslu zkrátit daňovou povinnost nově zakoupené ready made společnosti DELACORP, s. r. o., IČ: 29043875, se sídlem Praha 1, Revoluční 1082/8 (dále jen „DELACORP“) na dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) v souvislosti s pořizováním zboží z jiného členského státu Evropské unie touto společností, se nejméně v době od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2011 v Praze a jinde podíleli na nákupu materiálů s obsahem drahých kovů od slovenské společnosti Caprice, s. r. o., IČ: 44609981, se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Svetlá 1 (dále jen Caprice) a jeho předprodeji tuzemské společnosti GZ Metal, s. r. o., IČ: 27298779, se sídlem Praha 1, Revoluční 767/25 (dále jen GZ Metal), která téhož dne přeprodávala shodné zboží dalším podnikatelským subjektům v tuzemsku, ačkoli si byli vědomi toho, že ekonomická situace společnosti DELACORP neumožňuje odvádět z realizovaných prodejů tohoto zboží v tuzemsku DPH, fakturovanou činnost v oblasti níže uvedených obchodů s cennými kovy tato společnost provádí jako ekonomicky ztrátovou činnost a bude figurovat v řetězci obchodních společností pouze jako fakturační mezičlánek (tzv. missing trader), přičemž jednotliví obvinění se podíleli na shora uvedeném jednání konkrétně tak, že:

1/ obviněný V. B., manažer společnosti GZ Metal, po utlumení obchodní činnosti společností KP Credit, s. r. o., a následně i KP Credit Plus, s. r. o., jejichž jednatelem byl obviněný David Dudkovský a které byly nejméně od konce roku 2009 výhradním velkododavatelem cenných kovů společnosti GZ Metal na pozici missing trader (fakturačního mezičlánku), pověřil obviněného Davida Dudkovského, aby zajistil na tuto pozici jinou společnost s odlišným jednatelem, po zakoupení společnosti DELACORP se prostřednictvím obviněného Davida Dudkovského spolupodílel na řízení této společnosti při obchodu s drahými kovy, určoval rozsah, cenu i splatnost zakázek, termíny dodávek a jejich faktickou realizaci na území ČR, osobně znal dodavatele společnosti DELACORP – slovenskou společnost Caprice, byl přítomen jednání o uzavření obchodního vztahu mezi společnostmi Caprice, DELACORP a GZ Metal a osobně bez jakékoli součinnosti či kontroly ze strany společnosti DELACORP od zástupců společnosti Caprice odebíral zboží, a to bez potvrzení dodacích listů a provedených testů kvality zboží v souladu se smluvními podmínkami, a toto zboží téhož dne jménem společnosti GZ Metal dále prodával v tuzemsku dalším společnostem, společnost DELACORP současně též ekonomicky ovládal, neboť obdržel od obviněného Davida Dudkovského elektronický klíč k jejímu účtu a přebíral od něho také finanční prostředky v hotovosti, vybrané na jeho pokyn z účtu společnosti, obviněný V. B. tak byl iniciátorem vzniku společnosti DELACORP jako obchodníka s cennými kovy, byl detailně obeznámen s její ekonomickou situací a s principem a systémem řetězového obchodování mezi výše uvedenými společnostmi, byl si vědom, že v obchodech s cennými kovy společnost DELACORP vystupovala pouze jako fakturační mezičlánek (tzv. missing trader - ztracený obchodník), neboť v předchozí době byl odborným způsobem zapojen do obchodních řetězců, kde na pozici fakturačního mezičlánku byli postupně společnosti formálně ovládané obviněným Davidem Dudkovským v pozici jednatele, a to KP Credit, s. r. o., a KP Credit Plus, s. r. o., a jako manažer společnosti GZ Metal a druh jediné jednatelky této společnosti na předstírané obchodní činnosti společnosti DELACORP ekonomicky profitoval,

2/ obviněný David Dudkovský z podnětu obviněného V. B. po dohodě s obviněnou J. R. inicioval zakoupení společnosti DELACORP jakožto obchodníka s drahými kovy a od počátku se podílel na obchodní činnosti této společnosti, osobně komunikoval s dodavatelem i odběratelem drahých kovů, neboť byl přítomen jednání o uzavření obchodních vztahů mezi společnostmi Caprice, DELACORP a GZ Metal, a prostřednictvím J. R. a Jana Pošváře plnil pokyny V. B., zastupujícího společnost GZ Metal jako výhradního odběratele drahých kovů, kterému též předával finanční hotovost, vybíranou podle pokynů obviněného V. B. z účtu společnosti DELACORP, přičemž s obviněným V. B. spolupracoval v oblasti obchodů s drahými kovy již v předchozích letech jako jednatel společností KP Credit, s. r. o., a KP Credit Plus, s. r. o.,

3/ obviněný Jan Pošvář po dohodě se svou matkou, obviněnou J. R., zakoupil prostřednictvím obviněného Davida Dudkovského jako společník dne 12. 2. 2010 společnost DELACORP, v níž přijal funkci jediného jednatele, byl obeznámen s obchodní činností společnosti, neboť byl přítomen jednání o obchodních vztazích mezi společnostmi Caprice, DELACORP a GZ Metal, měl přístup k bankovním účtům společnosti, vybíral finanční hotovost a podepisoval daňová přiznání k DPH za jednotlivá zdaňovací období, zpracovaná jeho matkou obviněnou J. R., fakticky však do obchodů a řízení společnosti nijak nezasahoval,

4/ obviněná J. R. jako účetní společnosti a osoba zplnomocněná k jednání za společnost DELACORP svým synem Janem Pošvářem, jednatelem společnosti, měla společně s obviněným Davidem Dudkovským rozhodující vliv na činnost této společnosti, jako účetní společností KP Credit, s. r. o., a KP Credit Plus, s. r. o., byla obeznámena s principem řetězového (karuselového) obchodování i záporného ekonomického efektu uzavíraných smluv se společností GZ Metal při prodeji drahých kovů, přesto z podnětu obviněného Davida Dudkovského přesvědčila svého syna Jana Pošváře, aby se stal společníkem společnosti DELACORP a přijal formální funkci jejího jediného jednatele, na základě plné moci byla oprávněna jednat za společnost DELACORP, měla dispoziční oprávnění k jejím bankovním účtům i oprávnění nakládat s jejími finančními prostředky, přijímala a vystavovala faktury, rozhodovala o obsahu a formě podání daňových přiznání, měla výhradní pověření pro komunikaci s finančním úřadem a komunikovala s dodavatelem i odběratelem drahých kovů, byla tedy v plném rozsahu obeznámena s ekonomickou situací společnosti DELACORP a její ekonomickou neschopností dostát svým zákonným závazkům, daňová přiznání k DPH v jednotlivých měsících po dobu, kdy povinnost k odvodu DPH trvala, za některé měsíce nepodala vůbec či je podala dodatečně a uvedla v nich úmyslně nepravdivé údaje,

přičemž všichni obvinění se na předmětném obchodování podíleli s vědomím, že společnost DELACORP nakupuje materiály s obsahem drahých kovů od slovenské společnosti Caprice bez DPH na vstupu a následně je prodává v tuzemsku již s DPH, kdy je povinna přiznat daň na výstupu, která však s ohledem na ztrátovou ekonomickou činnost společnosti uhrazena nebude, neboť společnost nemá a nikdy neměla k takovému plnění dostatek finančních prostředků, a že daňová přiznání ze strany společnosti DELACORP budou vystavována buď s nárokem na odpočet DPH za fiktivní vykazované platby společnosti v tuzemsku, popřípadě nebudou odpovědnými osobami podávána vůbec a daň tak bude po celou dobu při níže vykazované obchodní činnosti společnosti s drahými kovy krácena měsíčně v řádech milionů Kč,

tedy obvinění V. B. a David Dudkovský se po vzájemné dohodě prostřednictvím osob odpovědných za podání daňového přiznání J. R. a Jana Pošváře na základě společného obchodování s drahými kovy v úmyslu neodvést DPH ve výši odpovídající skutečně realizovaným obchodům, v rozporu se zákonnou povinností podávat daňová přiznání včas a řádně, podíleli na tom, že společnost DELACORP v některých zdaňovacích obdobích daňové přiznání k DPH nepodala anebo je podávala vědomě nepravdivá se započtením fiktivní uhrazené daně na vstupu, a takto konkrétně jednali v níže popsaných případech, kdy

1) za zdaňovací období červenec 2010 nepodala společnost DELACORP na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činila nejméně 913.207 Kč, a to na základě uskutečněného zdanitelného plnění, resp. vystavené faktury a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal, čímž zkrátili DPH nejméně o částku 913.207 Kč,

2) za zdaňovací období srpen 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 21.986.523 Kč (základ daně) a 4.397.305 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 32.638 Kč, ačkoli ta činila ve skutečnosti nejméně 4.429.943 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal, a tímto fiktivním a nijak nedoloženým odpočtem daně zkrátili DPH po odečtení daňové povinnosti nejméně o částku 4.397.305 Kč,

3) za zdaňovací období září 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 17. 636.821 Kč (základ daně) a 3.527.364 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 102.886 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 3.630.250 Kč, čímž zkrátili DPH po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 3.527.364 Kč,

4) za zdaňovací období říjen 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla spol. DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 23.505.226 Kč (základ daně) a 4.701.045 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila a na řádku 65 uvedla spol. DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 3.543 Kč, ačkoli ta činila ve skutečnosti nejméně 4.704.588 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 4.701.045 Kč,

5) za zdaňovací období listopad 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 25.963.527 Kč (základ daně) a 5.192.705 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 14.994 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 5.207.699 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 5.192.705 Kč,

6) za zdaňovací období prosinec 2010 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 25. 1. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 37.519.123 Kč (základ daně) a 7.503.825 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 65 uvedla společnost DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 46.290 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 2.155.214 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 2.108.924 Kč,

7) za zdaňovací období leden 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 27.923.968 Kč (základ daně) a 5.584.794 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla spol. DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 61.120Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 5.645.914 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 5.584.794 Kč,

8) za zdaňovací období únor 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 62.987.562 Kč (základ daně) a 12.597.512 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 81.361 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 12.678.873 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 12.597.512 Kč,

9) za zdaňovací období březen 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 9. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 67.020.150 Kč (základ daně) a 13.404.030 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 138.851 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 13.542.881 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 13.404.030 Kč,

10) za zdaňovací období duben 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 25. 5. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 52.156.302 Kč (základ daně) a 10.431.260 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost. DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 9.482 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 10.433.644 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 10.424.162 Kč,

11) za zdaňovací období květen 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 29. 6. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj - nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 54.987.638 Kč (základ daně) a 10.997.527 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 11.550 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 11.009.077 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 10.997.527 Kč,

12) za zdaňovací období červen 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 25. 7. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost. DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 37.192.589 Kč (základ daně) a 7.438.518 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 33.035 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 7.435.886 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 7.402.851 Kč,

13) za zdaňovací období červenec 2011 nepodala společnost DELACORP na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 5.222.084 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal, a takto zkrátili DPH nejméně o částku 5.222.084 Kč,

14) za zdaňovací období srpen 2011 nepodala společnost DELACORP na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 5.433.924 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal, a takto zkrátili DPH nejméně o částku 5.433.924 Kč,

15) za zdaňovací období září 2011 v daňovém přiznání k DPH, podaném dne 27. 10. 2011 na Finanční úřad pro Prahu 1, uvedla společnost DELACORP na řádku 40 nepravdivý údaj – nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců v hodnotě 40.295.398 Kč (základ daně) a 8.059.080 Kč DPH, ačkoli obvinění věděli o tom, že společnost žádné obchody, ze kterých by takový nárok vyplýval, neuskutečnila, a na řádku 64 uvedla společnost DELACORP nepravdivě vlastní daňovou povinnost ve výši 33.035 Kč, ačkoli ta činila na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal ve skutečnosti nejméně 7.975.263 Kč, čímž zkrátili DPH, po odečtení přiznané daňové povinnosti, nejméně o částku 7.942.228 Kč,

16) za zdaňovací období říjen 2011 nepodala společnost DELACORP na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 7.091.747 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal, a takto zkrátili DPH nejméně o částku 7.091.747 Kč,

17) za zdaňovací období listopad 2011 nepodala společnost DELACORP na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 7.528.068 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal, a takto zkrátili DPH nejméně o částku 7.528.068 Kč,

18) za zdaňovací období prosinec 2011 nepodala společnost DELACORP na Finanční úřad pro Prahu 1 daňové přiznání k DPH, ačkoli si obvinění byli vědomi toho, že vlastní daňová povinnost za toto období činí nejméně 3.837.099 Kč, a to na základě uskutečnitelných zdanitelných plnění, resp. vystavených faktur a přijaté úplaty od společnosti GZ Metal, a takto zkrátili DPH nejméně o částku 3.837.099 Kč,

takže obvinění shora popsaným společným úmyslným jednáním zkrátili ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu 1, Územní pracoviště pro Prahu 1, daňovou povinnost společnosti DELACORP k DPH (po započtení vykazovaných nákladů ve výši 298.000 Kč, včetně DPH ve výši 59 600 Kč, a po odečtení přiznané daňové povinnosti) celkově nejméně o 118.246.976 Kč.

2. Následná odvolání všech obviněných (tedy i V. B.) proti shora citovanému rozsudku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2020 sp. zn. 3 To 39/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

3. Proti předmětnému rozhodnutí soudu druhého stupně podali všichni obvinění (včetně V. B.) dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 4 Tdo 684/2020 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

4. K ústavní stížnosti obviněných J. R. a V. B. však byla výše zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu i Vrchního soudu v Praze ve vztahu ke všem obviněným zrušena, když Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20 dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno základní právo obviněných na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Předmětem jeho kritiky se stalo neformální rozhodnutí předsedy senátu vrchního soudu, kterým před konáním veřejného zasedání nahradil jednoho z původně určených členů senátu jiným z důvodu „plynulého chodu věcí v senátě“. Ústavní soud tehdy zdůraznil, že za zákonného soudce je možno považovat prioritně ty konkrétní osoby, kterým byla věc prvotně přidělena, a jakákoli následná změna ve složení senátu musí mít oporu v legitimních důvodech a musí být provedena podle příslušných pravidel. Tyto předpoklady podle jeho názoru v případě stěžovatelů splněny nebyly, neboť k výměně soudců došlo na základě neurčitého oprávnění předsedy senátu měnit rozhodující soudce v již přidělených věcech.

5. V důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu se věc vrátila zpět do fáze odvolacího řízení. V jeho rámci došlo z důvodu zdravotní indispozice obhájkyně obviněného V. B. k vyloučení jeho řádného opravného prostředku k samostatnému řízení a rozhodnutí. Ohledně jeho osoby pak Vrchní soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 4. 2022 sp. zn. 3 To 14/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému při nezměněném výroku o vině nově uložil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

6. I posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. B. dovoláním s odkazem na důvody zakotvené v § 265b odst. 1 písm. a), g), h) a m) tr. ř.

7. V jeho odůvodnění předně namítl, že Vrchní soud v Praze znovu rozhodoval v nesprávném složení senátu, které neodpovídalo jeho veřejně dostupnému rozvrhu práce. V uvedené souvislosti připomněl, že nález ústavního soudu byl vrchnímu soudu doručen nejpozději 8. 9. 2021 a od tohoto data bylo věc nutno považovat za tzv. „znovu obživlou“. Předseda senátu JUDr. Jiří Hnilica pak dne 9. 9. 2021 rozhodl v neveřejném zasedání o tom, že se obvinění neberou do vazby, aby až po dalších čtyřech a půl měsících (dne 25. 1. 2022) bylo obviněným doručeno předvolání k veřejnému zasedání, tentokrát již z pokynu předsedy senátu Mgr. Stanislava Králíka. Poté, co byla věc dovolatele kvůli zdravotní indispozici jeho obhájkyně vyloučena k samostatnému projednání, rozhodl vrchní soud o jeho odvolání napadeným rozsudkem ze dne 1. 4. 2022 ve složení senátu Mgr. Stanislav Králík (předseda), JUDr. Helena Kutzlerová a Mgr. Robert Pacovský. Toto složení bylo podle dovolatele opět chybné. Míní, že o jeho odvolání měli rozhodovat JUDr. Hnilica, JUDr. Horký a JUDr. Hrnčířová. Z objektivních důvodů pak bylo nutno nahradit toliko JUDr. Horkého, za kterého měl rozhodovat soudce označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí. K tomu dovolatel namítl, že takto formulovaný rozvrh práce vyzníval nejednoznačně. Sám usuzuje, že nejbližším soudcem podle abecedního pořadí, ať už bráno vpřed či vzad, byl buď JUDr. Hodoušek nebo Mgr. Hovorka jako soudci trestních úseků se specializací na daňové a devizové právo. Rozhodně jimi však nemohli být JUDr. Pacovský (soudce zpravodaj) ani předseda senátu JUDr. Králík. Obviněný dále zdůraznil, že na nabízející se zákonné obsazení senátu nemohlo mít vliv ani bezdůvodně opožděné nařízení veřejného zasedání, k němuž došlo až poté, co u soudu přestal působit JUDr. Hnilica. I ten měl být nahrazen podle abecedního pořadí soudcem s příslušnou specializací, a to buď JUDr. Chocholatým nebo JUDr. Hodouškem. Nadto si položil otázku, zda vůbec měl ve věci rozhodovat senát č. 3 To, který byl podle rozvrhu práce bez výjimky vyloučen z meritorního projednání věcí napadlých po 1. 7. 2021. Dovolatel se navíc domnívá, že vrchní soud při dovolacím přezkumu pochybil, jestliže „ex offo“ řádně neposoudil zákonnost obsazení senátu u soudu prvního stupně, v němž jako přísedící v rozporu s tehdy platným rozvrhem práce městského soudu a seznamu přísedících spolurozhodoval pan Ondřej Husek. I tím byl podle něj naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle přesvědčení dovolatele založen především tím, že vrchní soud zamítl jeho další návrhy na doplnění dokazování, které specifikoval v podaném odvolání a jeho několikerém doplnění. Zdůraznil, že nabízené důkazy měly nezastupitelný význam

pro konečné právní posouzení věci, zejména z pohledu naplnění znaku spolupachatelství a subjektivní stránky žalovaného trestného činu v jeho jednání. Jejich prostřednictvím by zpochybnil věrohodnost výpovědí ostatních spoluobviněných, závěry znaleckého posudku Ing. Václava Poloka, a dále tvrzení, že inicioval založení společnosti DELACORP, kterou poté fakticky prostřednictvím Davida Dudkovského také ovládal a ostatním odsouzeným udílel příslušné pokyny. Zároveň by prokázal, že jím řízená společnost GZ Metal vždy řádně platila daně, že k účetnictví, internetovému bankovnictví nebo datové schránce společnosti DELACORP naproti tomu ani neměl přístup, dále že obchodoval ve standardních cenách drahých kovů aj.

Neprovedení těchto důkazů bez bližšího odůvodnění způsobilo, že i nadále přetrvávají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Pokud již odvolací soud některé důkazy dodatečně neprovedl, v rozhodnutí chybí jejich výčet a rovněž není zřejmé, jak byly hodnoceny. Potud je odůvodnění napadeného rozsudku nepřezkoumatelné. Tím byla založena vada tzv. opomenutých důkazů. Dovolatel se ohradil i proti tomu, že některé jeho návrhy na doplnění dokazování byly vyhodnoceny jako účelové, nebo proti argumentu odvolacího soudu, že tyto návrhy předložil až v odvolacím řízení.

K tomu uvedl, že okamžik předložení důkazního návrhu na rozhodnutí soudu, zda mu vyhoví či nikoliv, nemůže mít vliv, protože v řízení trestním se neuplatňuje zásada koncentrace řízení. V další části podání obviněný rozvedl námitku, že závěr o jeho vině byl založen na nezákonném důkazním prostředku, konkrétně audio a video nahrávce z června 2012 pořízené v XY v Plzni. Soudům vytkl, že neposoudily oprávněnost jejího pořízení a otázku jejího použití pro účely trestního řízení nepodrobily testu proporcionality.

Navíc podotkl, že na záznamu nemohl být zachycen on, neboť v té době byl v zahraničí, k čemuž rovněž předložil důkazy. Ty však odvolací soud znovu odmítl provést, i když připustil, že nahrávka má význam nejméně pro hodnocení věrohodnosti výpovědí spoluobviněných a některých svědků. Provedena pak nebyla ani rekognice na ní zachycených osob. V další části podání se obviněný zaměřil na kritiku znaleckého posudku Ing. Václava Poloka. Podotkl, že zpracovatel je zaměstnancem poškozené, který zastupuje zájmy státu, a již proto ho nelze považovat za nestranného.

Posudek navíc trpěl vadami, kdy sám znalec připustil, že při jeho zpracování neměl k dispozici dostatek podkladů pro kompletní posouzení vedeného účetnictví. Navíc zde existoval obhajobou opatřený znalecký posudek Ing. Bc. Jany Sonnleitnerové, podle kterého škodu způsobenou údajným zkrácením daně nebylo možno jednoznačně určit. Vzhledem k pochybnostem o výši škody způsobené žalovaným trestným činem tak měl být opatřen revizní znalecký posudek, anebo měly soudy danou otázku posuzovat v duchu zásady in dubio pro reo k prospěchu obviněných a přistoupit k příznivější právní kvalifikaci.

Jestliže tak neučinily, dospěly nejen k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale zároveň i k nesprávné výměře ukládaných trestů. Dovolatel nicméně i nadále setrval na tom, že pokud se snad ostatní spoluobvinění dopustili protiprávního jednání, nebylo prokázáno, že se na něm vědomě podílel i on sám. Nevyloučil, že ze strany spoluobviněných šlo o smyšlené obvinění jeho osoby, aby tak eliminovali nepříznivé následky trestního stíhání pro ně samé. Nesprávná a nedůsledná realizace důkazního řízení podle jeho přesvědčení vedla k porušení elementárních zásad spravedlivého procesu.

9. V části dovolání vyhrazené pro námitky vůči právnímu posouzení skutku (§ 265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) obviněný úvodem znovu zopakoval, že skutková zjištění soudů nepostačovala pro závěr, že svým jednáním naplnil veškeré znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, který měl spáchat jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku, zejména pak subjektivní stránku tohoto trestného činu. Soudům znovu vytkl nerespektování zásady in dubio pro reo a dále to, že v daném případě neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, přestože skutkové okolnosti nasvědčovaly tomu, že pro takový postup jsou splněny potřebné podmínky.

Má za to, že zejména odvolací soud se zcela neuspokojivě vypořádal s jeho zásadní námitkou, podle níž nejednal v úmyslu zkrátit daň. Znovu zdůraznil, že na řádné plnění daňových povinností společností DELACORP neměl žádný vliv a současně ani neměl možnost si ověřit, jak si v tomto směru obchodní partner jím ovládané společnosti GZ Metal vlastně vede. Neví, jak mohl z pozice zaměstnance odběratele ovlivnit, jaké údaje spoluobviněná J. R. jako účetní společnosti DELACORP „dává“ do daňových přiznání a zda tato přiznání vůbec podává.

Znovu zopakoval, že do účetnictví této společnosti neměl přístup. Zároveň nebylo prokázáno, že by jí předával fiktivní doklady k neoprávněnému zaúčtování, že by od jejích zástupců (spoluobviněných) přijímal plnění vyčleněná na úhradu daňové povinnosti, k nimiž by neexistovaly příslušné daňové podklady, anebo jim dokonce udílel pokyny k neplnění daňových povinností. Zůstalo tedy neobjasněno, jak konkrétně se on sám podílel na tom, že společnost daňová přiznání nepodávala, nebo je podávala úmyslně nesprávná.

Z jeho jednání, kdy společnosti DELACORP adresoval neformální podnět k řádnému odvádění daní, lze naopak dovodit jeho snahu obchodovat pouze se solidními partnery. Společnost GZ Metal pak v obchodování s touto společností pokračovala až po ujištění ze strany finančního úřadu, že je vše v pořádku. Jednal tedy v dobré víře a je nadále přesvědčen, že GZ Metal uplatňovala nárok na odpočet daně oprávněně. Dovolatel považuje za pochybení, pokud se soudy podrobně nezabývaly jeho vědomostí o páchání daňového deliktu, a to ve vztahu ke každému ze spoluobviněných a ohledně každého dílčího neoprávněně uplatněného nároku.

Je přesvědčen, že u něho bylo možno dovozovat maximálně nedbalostní zavinění ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nebo podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku, byť se domnívá, že žádnou ze svých povinností neporušil. V každém případě však nemohl spáchat zvlášť závažný zločin podle § 240 odst. 1, 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, u nějž se předpokládá zavinění úmyslné. Pod nesprávné právní posouzení skutku dovolatel zahrnul i námitku, že soudy se „opomněly“ zabývat tím, zda v jeho jednání byl naplněn znak spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku. I v tomto směru konstatoval, že z provedených důkazů nelze dovodit společný úmysl a společnou dohodu s dalšími obviněnými, směřující k páchání daňové trestné činnosti.

Jejich předchozí domluvu vyvrací už to, že jeho údajná schůzka s obviněnými Pošvářem a Dudkovským v hotelu v Brně, jíž se měla účastnit i (podle soudů) korunní svědkyně J., se podle výpovědi jmenované konala až na konci roku 2010, tedy cca půl roku po začátku spolupráce se společností GZ Metal. K tomuto rozporu se k námitce obhajoby odvolací soud nijak nevyjádřil, ačkoli bylo a je patrné, že podobná „seznamovací“ schůzka, kterou měl iniciovat dovolatel, by postrádala smysl, zvlášť pokud se všichni měli znát již z dob předchozí činnosti společností KP Credit, s.

r. o., a KP Credit plus, s. r. o. Obhajoba shromáždila podklady ze slovenského obchodního registru, podle nichž se obviněný Dudkovský se svědkyní J. znali dávno předtím, než tohoto obviněného poznal on sám. Soud je však jako důkaz odmítl provést. Dovolatel zdůraznil, že ho se spoluobviněnými nepojily žádné vzájemné osobní vztahy. Ty se omezovaly výhradně na obchodní rovinu mezi společnostmi GZ Metal a DELACORP, z čehož ovšem jeho společný úmysl páchat s ostatními trestnou činnost dovozovat nelze.

Osobní, přátelské či nejméně dlouhodobé pracovní vztahy lze naopak vypozorovat právě u obviněné účetní R. s obviněným Pošvářem (matka a syn), se svědkyní J. (přítelkyně, které se vzájemně ovlivňovaly ve výpovědích) a s obviněným Dudkovským (dlouhodobá spolupráce v oblasti účetnictví u firem řízených jmenovaným) a dále mezi spoluobviněným Dudkovským a svědkyní J. (dlouhodobá spolupráce a propojení v dalších slovenských firmách působících v oblasti prodeje drahých kovů). I z toho je patrná nevěrohodnost jejich usvědčujících výpovědí, podle nichž byl iniciátorem a koordinátorem společně páchaného daňového deliktu právě on.

K tomu předložil dovolatel v odvolacím řízení nejméně 98 důkazů, které však bez potřebného zdůvodnění nebyly provedeny. „Doznání“ spoluobviněných a jejich zřetelná snaha svalit hlavní tíhu viny na něho byly nepochybně motivovány vírou v co nejmírnější potrestání. V uvedené souvislosti dovolatel vyzdvihl například výpověď obviněného Davida Dudkovského o schůzce ze dne 9. 6. 2012, která se i podle údajů na videozáznamu objektivně nemohla uskutečnit, neboť v tento den vůbec nebyl v České republice.

10. V navazujících kapitolách dovolání označených jako V. a VI. se obviněný vrátil k obsáhlému líčení procesních pochybení soudů, která podle jeho přesvědčení dosáhla intenzity porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Vedle extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a z nich odvozenou právní kvalifikací skutku výslovně zmínil porušení zásad volného hodnocení důkazů, presumpce neviny, materiální pravdy a odpovědnosti za zavinění a současně porušení jeho práva na obhajobu. Znovu se ohradil proti způsobu, jakým odvolací soud poté, co mu byla věc Ústavním soudem přikázána k dalšímu řízení, přistoupil k jeho novým návrhům na doplnění dokazování. Vytkl mu, že při jejich odmítnutí nepostupoval nestranně. Důkazy provedené pak hodnotil svévolně a své skutkové závěry nedokázal logicky a přesvědčivě zdůvodnit.

11. Dovolatel setrval také na tom, že jeho jednání nevykázalo takovou míru společenské škodlivosti, aby na ně bylo nutno reagovat vyvozením trestní odpovědnosti. Zdůraznil, že aplikací zásady subsidiarity trestní represe se soudy nezabývaly vůbec. Brojil rovněž proti uložené trestní sankci, kterou považuje za nepřiměřeně přísnou ve srovnání s tresty, které byly uloženy ostatním obviněným v řešené kauze. Namítl také, že odvolací soud nezohlednil značnou dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a bezdůvodně ho označil za vůdčí osobnost daňových podvodů s tím, že na ní i nejvíce ze všech finančně profitoval. Dovolatel přitom v odvolacím řízení shromáždil téměř stovku důkazů svědčících pro jinou skutkovou verzi, tj. že se stal spíše obětí komplotu ze strany ostatních obviněných. Tím, jak k nabízející se možnosti doplnit dokazování přistoupil vrchní soud, však byl zbaven možnosti se účinně hájit.

12. Závěrečnou část dovolání věnoval obviněný úvahám o „rozkolu“ mezi judikaturou Soudního dvora Evropské unie a českých správních soudů na straně jedné a rozhodováním Vrchního soudu v Praze na straně druhé. Připomněl, že podle výroku odvolacího soudu měla trestná činnost spočívat v tom, že společnost DELACORP mimo jiné nepodávala ve vybraných obdobích daňová přiznání, anebo je sice podala, ale uváděla v nich chybné údaje. Jím citovaná judikatura Soudního dvora Evropské unie však vyznívá v tom smyslu, že vnitrostátní orgány nemohou založit závěr o vině daňovým podvodem jen na zjištění, že daň nebyla odvedena.

13. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2022 sp. zn. 3 To 14/2022 a eventuálně i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018 č. j. 41 T 8/2017-2299 v celém rozsahu zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby věc přikázal odvolacímu soudu či případně soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

14. K podanému dovolání se v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

15. Ve vztahu k námitce obviněného vůči personálnímu obsazení senátu odvolacího soudu úvodem podoktl, že ten rozhodoval v totožném složení i o řádných opravných prostředcích ostatních spoluobviněných v odděleně konaném veřejném zasedání. Dovolateli zároveň vytkl, že rozvrh práce Vrchního soudu v Praze, účinný od 1. 9. 2021, interpretoval zavádějícím způsobem a zcela v rozporu s jeho jazykovým vyzněním a systematikou. Zdůraznil, že po zrušení původního rozhodnutí Ústavním soudem byla věc v souladu s rozvrhem přidělena senátu č. 3, jehož vedením byli pověřeni Mgr. Stanislav Králík, JUDr. Jiří Hnilica a JUDr. Eva Brázdilová a jako další člen v něm působila stážistka JUDr. Helena Kutzlerová. Tento senát byl zastupován senáty č. 4 a 8. Z členů senátu, kteří ve věci rozhodovali původně, se na opětovném rozhodování věci nemohl podílet JUDr. Bohuslav Horký, který již nebyl soudcem Vrchního soudu v Praze. Stejně tak nemohla být členkou nově rozhodujícího senátu JUDr. Hana Hrnčířová, jejíž instalace do původního senátu namísto Mgr. Králíka byla důvodem kritiky ze strany Ústavního soudu. Dotyčná navíc již členkou senátu č. 3 ani nebyla. Tím byl naopak právě Mgr. Králík, který ve věci měl rozhodovat již napoprvé a podle nálezu Ústavního soudu byl protiústavním zásahem nahrazen. Původní předseda senátu JUDr. Hnilica pak z objektivních důvodů o odvolání obviněného také rozhodovat nemohl, neboť k 1. 1. 2022 odešel do důchodu. Jako jediný soudce ze senátu, který měl původně správně rozhodovat o odvolání obviněného, tak zůstal k dispozici pouze Mgr. Králík. Ten nyní rozhodoval věc z pozice jeho předsedy. Další členka senátu JUDr. Eva Brázdilová byla dlouhodobě nemocná s nejistou prognózou možnosti a doby návratu do práce. Pokud bylo posléze objektivně nutno nahradit i JUDr. Hnilicu, muselo se postupovat podle rozvrhu práce účinného k 1. 1. 2022, konkrétně jeho čl. XV, podle nějž byl k Mgr. Králíkovi a JUDr. Kutzlerové do složení odvolacího senátu správně nominován jako zbývající člen Mgr. Robert Pacovský. Ustanovení, jímž argumentoval dovolatel, rozvrh práce ani v jednom z výše uvedených znění neobsahoval. Naopak z něj jasně vyplývalo, že pokud věc po zrušení původního rozhodnutí Nejvyšším soudem či Ústavním soudem nelze přidělit senátu v jeho původním složení, nastupuje za chybějícího člena senátu soudce označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí. Tím se však mínil soudce toho senátu, kterému byla věc přidělena, a nikoli soudci z jiných senátů, jak naprosto nesprávně, ať už účelově nebo z důvodu absolutního nepochopení, dovozovala obhajoba. Výhrady obviněného vůči složení senátu vrchního soudu, který vydal napadené rozhodnutí, tedy státní zástupce označil z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. za nedůvodné.

16. K procesním námitkám, které obviněný podřadil pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce předně konstatoval, že mezi nimi není jediná, na níž by obhajoba konkrétně demonstrovala existenci tvrzeného extrémního rozporu dílčích skutkových závěrů soudů s obsahem některého z provedených důkazů. Tak jako v přecházejících fázích řízení prezentovala pouze obecné výhrady vůči způsobu hodnocení těchto důkazů soudy. S touto stále se opakující argumentací se přitom oba soudy (a speciálně pak soud odvolací) beze zbytku vypořádaly.

Žádného excesu v hodnocení důkazů, který by hrubě odporoval pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., se přitom nedopustily. Jako neopodstatněnou odmítl státní zástupce rovněž snahu dovolatele docílit konstatování procesní nepoužitelnosti důkazů znaleckým posudkem Ing. Poloka a soukromé audionahrávky předložené soudu spoluobviněným Dudkovským. K úvahám o možných důvodech pro vyloučení jmenovaného znalce z úkonů trestního řízení podotkl, že jeho profesní činnost v daňové oblasti objektivně neznačila takový poměr k věci, k orgánům činným v trestním řízení nebo k jeho účastníkům či k jejich zástupcům, který by zakládal pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Soudy náležitě posoudily i odbornou způsobilost znalce k zodpovězení zadaných otázek a věcnou správnost jeho závěrů ke škodě způsobené zkrácením daňové povinnosti. Stanovení rozsahu škody si navíc nalézací soud výslovně vyhradil k vlastnímu posouzení, když důvodně poukázal na to, že vypracování posudku nebylo v řešené věci až tak nezbytné. I tak mu ale přiznal váhu jednoho z množství provedených důkazů a hodnotil jej ve vzájemné provázanosti s dalšími důkazy. Podrobně pak také zdůvodnil, proč nepřihlédl k závěrům vysloveným znalkyní Ing.

Bc. Sonnleitnerovou. Za těchto okolností tedy nebylo zapotřebí, aby byl ve věci opatřován revizní znalecký posudek, jak se domáhal dovolatel. Jako neopodstatněnou odmítl státní zástupce i jeho námitku stran procesní (ne)použitelnosti soukromé audionahrávky, kdy obviněný podle něho navíc ani neupřesnil, proč by mělo jít o procesně nepoužitelný důkaz. V obecné rovině k této výhradě podotkl, že dosavadní rozhodovací praxe možnost použití i kontroverzněji obstaraných nahrávek osobami odlišnými od orgánů činných v trestním řízení v zásadě umožňuje, nejde-li zároveň o jediný či osamocený důkaz.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ji dokonce za určitých okolností nevylučuje ani v případě, kdy se autor záznamu jeho pořízením dopustil trestného činu. Pokud dovolatel poukázal na časové souvislosti mezi pořízením nahrávky a dobou páchání trestné činnosti, státní zástupce zdůraznil, že soudy je jasně zohlednily při posouzení její „důkazní síly“ a rozhodně z ní nevycházely jako z klíčového, ne-li přímo výlučného usvědčujícího důkazu. Rozhodná skutková zjištění, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu, na ní rozhodně založena nebyla.

K části dovolání, v níž se obviněný obsáhle věnoval rekapitulaci počtu svých návrhů na doplnění dokazování, předeslal, že rozhodnutí o nich spadalo do výlučné kompetence odvolacího soudu.

Ten nebyl povinen vyhovět každému z nich. Musel pouze řádně odůvodnit jejich případné zamítnutí, což učinil v příslušných pasážích odůvodnění napadeného rozsudku. U odmítnutých důkazních návrhů, jejichž jediným účelem byla snaha o znevěrohodnění důkazů provedených, navíc absentoval i přímý vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, jež byla určující pro naplnění znaků daňového trestného činu.

17. K odkazu obviněného na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že v předloženém dovolání ve skutečnosti žádnou ryze hmotně právní námitku seznat nelze. Dovolatel sice zpochybňoval své zavinění, spolupachatelství na trestném činu i společenskou škodlivost stíhaného jednání, což jsou kategorie hmotněprávní, ovšem základ jeho argumentace tvořily právě námitky skutkové povahy. Jinými slovy, i nadále popíral vytýkané jednání s tím, že se žádného úmyslného protiprávního jednání nedopustil, a to ani sám ani v rámci předem dohodnuté koordinované spolupráce s dalšími obviněnými. Výtku, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoli skutkové okolnosti měly svědčit pro takový postup, nijak blíže nezdůvodnil. Vůbec není zřejmé, jaké skutkové okolnosti měl na mysli. Rozhodně to však nemohly být ty, které našly odraz v popisu skutkové věty.

18. Z pohledu zákonných dovolacích důvodů postrádala podle státního zástupce právní relevanci i věcné opodstatnění také námitka stran údajné nepřiměřenosti trestu. Pokud dovolatel v souvislosti s ní argumentoval i neúměrnou délkou trestního řízení a tím, že byl nejprve protiústavně odňat svému zákonnému soudci, státní zástupce připomněl, že těmito proměnnými se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval již odvolací soud, který na ně adekvátně reagoval i významným zmírněním původně uložené sankce. Za porušení práva na přiměřenou délku řízení tak obviněnému byla poskytnuta odpovídající kompenzace. Vše, co bylo rekapitulováno výše, zároveň vylučovalo následné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pro něž ostatně nebyla splněna ani základní podmínka pro jeho použití, a sice existence výroku o zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku v napadeném rozsudku soudu druhého stupně.

19. Závěrem tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

20. Obviněný V. B. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho obecná přípustnost byla dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.

21. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. V uvedené souvislosti předesílá, že v dovolacím řízení nerozhoduje z pozice obecné „třetí instance“ zaměřující se na plný přezkum každého napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. úzce specializovaným mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě jen takových procesních a hmotně právních vad rozhodnutí soudů odvolacích či stížnostních soudů ve věci samé, jež jsou výslovně uvedeny v zákoně.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou uplatnil obviněný, dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – byť věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil svůj postup či rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nyní řešená trestní věc je přitom specifická tím, že ačkoli napadené rozhodnutí odvolacího soudu explicitně neobsahuje a ani nemohlo obsahovat výrok o „dílčím“ zamítnutí nebo odmítnutí odvolání obviněného, fakticky jím byl částečně založen obdobný stav. Řádnému opravnému prostředku obviněného totiž vrchní soud vyhověl pouze potud, že z jeho podnětu přistoupil ke korekci původně uloženého trestu, zatímco klíčové námitky směřující do výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně vyhodnotil (a tedy fakticky „zamítl“) jako nedůvodné. Jestliže za dané situace obviněný použil také odkaz na § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., není důvod na jeho inciativu pohlížet jako na vyložený právní nonsens, tak jak to ve svém vyjádření prezentoval státní zástupce, opíraje se o striktně jazykový a poněkud formalistický výklad posledně citovaného zákonného ustanovení. Nejvyšší soud tedy svoji další pozornost zaměřil na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu (minimálně pokud jde o otázku viny dovolatele) bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci dalších obhajobou deklarovaných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce ve věci rozhodoval senát, nebo rozhodl soud vyššího stupně.

24. V nyní posuzovaném případě dovolatel věcnou příslušnost Vrchního soudu v Praze k projednání jeho odvolání nikterak nezpochybnil. Namítl toliko nesprávné obsazení soudu, které lze obecně dovodit především v situacích, kdy jeho složení neodpovídá ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Typicky půjde o případy, kdy: a) namísto senátu věc rozhodoval samosoudce, b) věc rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, ačkoli náležela senátu složenému výhradně ze soudců nebo naopak, c) senát rozhodoval v neúplném složení nebo d) na jeho rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., či soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce pak zároveň platí, že soud je náležitě obsazen jen za předpokladu, že všichni soudci, kteří se jako členové příslušného senátu zúčastnili projednání a rozhodnutí konkrétní věci, odpovídali kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit naplnění zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Splnění tohoto požadavku se v praxi realizuje přidělováním soudní agendy a určením složení senátů podle rozvrhu práce každého soudu ve smyslu § 41 a § 42 zákona o soudech a soudcích. Podle § 42 odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném v době opětovného rozhodování vrchního soudu o odvolání obviněného, obecně platilo, že rozvrh práce každého soudu stanoví pravidla pro přidělování věcí tak, aby byla zajištěna specializace soudních oddělení podle jiných právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, a aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud možno stejné. Každý rozvrh práce měl současně stanovit předem daná transparentní pravidla určující soudce, kteří budou v jednotlivých odděleních zastupovat ty kolegy, kteří nemohou věc projednat a rozhodnout z důvodu své nepřítomnosti, z důvodu vyloučení nebo z jiných důvodů stanovených zákonem. Ustanovení § 42 odst. 2 téhož zákona pak formulovalo omezení, podle nějž rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí a pokud možno ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností. To však neplatilo pro případy, kdy ve věci dosud nebyl učiněn žádný úkon, anebo došlo k zřízení nového soudního oddělení či jeho zrušení.

25. Optikou výše rozvedených obecných východisek posoudil Nejvyšší soud i námitky obviněného V. B. vůči složení senátu Vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že postrádají opodstatnění.

26. Předně bylo nutno odmítnout argument dovolatele, že podle bodu III. rozvrhu práce vrchního soudu účinného ke dni, kdy se mu věc po kasaci jeho původního rozhodnutí Ústavním soudem vrátila zpět (a v tomto smyslu „obživla“), měl o jeho odvolání za standardních okolností rozhodovat senát v původním personálním složení, přičemž nahradit bylo nutno pouze JUDr. Horkého, který v danou chvíli u tamního soudu již nepůsobil. Vyjma toho, že obhajoba zde evidentně z důvodu písařské nepřesnosti odkázala na nesprávné ustanovení, kdy měla patrně na mysli bod XIII.

rozvrhu práce účinného od 1. 9. 2021, předložila především naprosto chybný a zavádějící výklad dotčené úpravy. Podle ní se totiž věci napadlé po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem nebo Ústavním soudem (tedy věci „obživlé“ a nikoli „nově napadlé“ v užším smyslu slova) přidělovaly zpět do senátu, který zrušené rozhodnutí vydal, a to podle jeho číselného označení, a nikoli podle jeho personálního složení. Výjimku z tohoto pravidla představovaly pouze situace, kdy byl příslušný senát zrušen nebo už ve své působnosti neměl specializaci, jíž se věc týkala.

Ani jedna z těchto variant však v posuzovaném případě nenastala, neboť senát č. 3 na vrchním soudě nadále působil a do jeho specializace spadala i daňová trestná činnost.

27. Pokud bylo v dovolání zároveň namítáno, že senát č. 3 vrchního soudu měl od 1. 7. 2021 „bez výjimky“ pozastaven nápad, dovolací senát soudí, že takovou specifickou výjimkou byl racionálně vzato právě výše citovaný bod XIII. rozvrhu práce. Kromě toho je třeba poukázat i na znění bodu XV. téhož dokumentu, z nějž vyplývá, že řešené zastavení nápadu bylo pouze dočasným a krátkodobým opatřením, jehož platnost se omezila v podstatě na dvanáct věcí z širokého portfolia nápadu podle bodu II. věty třetí, které se vždy „po jedné“ měly přidělit ostatním senátům 1 To, 2 To, 4 To, 5 To, 6 To, 7 To, 8 To, 9 To, 10 To, 11 To, 12 To a 15 To.

Lze pochybovat o tom, že dané opatření, jehož platnost měla skončit přidělením poslední z těchto věcí do senátu č. 15 To, se ještě reálně uplatňovalo i k datu 8. 9. 2021, což ostatně dovolatel ani netvrdí. Jeho námitka, že podle rozvrhu práce účinného ke dni opětovného nápadu věci na vrchní soud byl senát č. 3 jako celek z jejího rozhodování absolutně vyloučen, navíc ostře koliduje s jeho další argumentací, kdy na jiném místě podání dovozuje, že podle téhož rozvrhu měl věc rozhodovat senát v „původním složení“, tedy včetně JUDr.

Hnilici, který byl i nadále právě členem senátu č.

3. Jistá účelovost jeho výhrad vůči „novému“ obsazení senátu je pak patrná i z toho, že ačkoli svou ústavní stížností úspěšně brojil proti instalaci JUDr. Hrnčířové do senátu, který předtím zamítl jeho odvolání jako nedůvodné, nyní dovozuje, že pro účely opětovného rozhodování o tomto řádném opravném prostředku se již jednalo o zákonnou soudkyni, a to bez ohledu na její existující příslušnost k senátu č. 4.

28. Jako zavádějící bylo nutno hodnotit také tvrzení obviněného, že původně rozhodujícího soudce JUDr. Horkého měl podle rozvrhu práce, účinného ke dni 8. 9. 2021, nahradit na „abecedním principu“ (řazeno buď „vpřed“ nebo „vzad“) někdo z dvojice JUDr. Hodoušek – Mgr. Hovorka, kteří jinak působili v senátech č. 7 resp. č. 8., a JUDr. Hnilicu později po jeho odchodu někdo z dvojice JUDr. Hodoušek – JUDr. Chocholatý, který byl členem senátu č.

12. Takový argument neměl oporu v žádném z ustanovení reklamovaného dokumentu. Dovolatel, který jinak lpí na tom, že složení odvolacího senátu se mělo odvíjet právě od znění rozvrhu práce účinného v době opětovného nápadu „obživlé“ věci na soud, se zde patrně přidržel až pozdějšího znění rozvrhu práce účinného od 1. 10. 2021, konkrétně pak jeho bodu XIII., který stanovil, že pokud obživlou věc nelze přidělit senátu v původním složení, nastupuje za chybějícího člena soudce označený „nejbližším písmenem podle abecedního pořadí“.

Přitom ale již pomlčel o tom, že tentýž rozvrh práce v bodě VII. větě první nově upravil pravidlo pro zastupování soudců ve čtyřčlenných senátech (tedy i v senátu č. 3), podle nějž v případě nemoci nebo jiné odůvodněné překážky na straně původně nominovaného člena senátu zastupuje dotyčného zbývající člen senátu. Ten měl tedy bezpochyby jako náhradní soudce „přednost“ před ostatními soudci působícími na trestním úseku, a to včetně členů zastupujících senátů č. 4 a 8. Přidělování věcí členům jednotlivých senátů podle abecedního pořadí se nadto neodvíjelo od počátečního písmene jejich příjmení, jak se snažila prezentovat obhajoba, nýbrž od písmene (indexu), které jim bylo ke jménu nově přiděleno právě tímto rozvrhem práce.

V případě senátu č. 3 byl konkrétně Mgr. Králík napříště veden pod písmenem „A“, JUDr. Hnilica pod písmenem „B“, JUDr. Brázdilová pod písmenem „C“ a soudkyně stážistka JUDr. Kutzlerová pod písmenem „D“. Z toho, co bylo dosud zmíněno, lze tedy vyvodit jediný rozumný závěr, a sice že pokud by bylo odvolání obviněného znovu projednáváno již na podzim roku 2021, správně by o něm rozhodoval senát č. 3 ve složení Mgr. Králík, JUDr. Hnilica a JUDr. Kutzlerová jako členka tohoto senátu zastupující kolegyni JUDr.

Brázdilovou, t. č. v dlouhodobé pracovní neschopnosti bez výhledu na její brzké ukončení.

29. O odvolání obviněného (ale i odvoláních spoluobviněných R., Dudkovského a Pošváře) nicméně vrchní soud rozhodoval až v roce 2022, tedy poté, co u něj v pozici soudce přestal působit JUDr. Hnilica. Na tuto skutečnost spolu s dlouhodobou absencí JUDr. Brázdilové zjevně reagovalo vedení soudu v rámci přijetí nové úpravy rozvrhu práce, účinné od 1. 1. 2022, kdy byl senát č. 3 posílen o dalšího soudce – stážistu Mgr. Roberta Pacovského, tak aby byl schopen plynule rozhodovat věci, aniž by mu soustavně museli vypomáhat soudci ze zastupujících senátů.

Jestliže se obhajoba pokoušela zpochybnit nominaci Mgr. Pacovského pro rozhodování v nyní posuzované věci s tím, že obsazení senátu se „novým“ zněním rozvrhu práce nemělo řídit, ale mělo se postupovat podle jeho znění účinného k 8. 9. 2021, pak s jejím názorem nelze souhlasit. Své oponentní stanovisko dovolací senát opírá o již jednou avizované ustanovení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, podle kterého se obecný zákaz retroaktivního působení následných změn rozvrhu práce na dřívější personální složení jednotlivých senátů, a především na dosavadní pravidla pro rozdělování věcí mezi ně nevztahuje mimo jiné na situace, kdy v konkrétní věci před příslušnou změnou rozvrhu práce nebyl učiněn žádný úkon.

30. Slovní spojení „žádný úkon“ přitom podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze vykládat čistě podle jeho jazykového vyznění, nýbrž podle jeho významu. V usnesení ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. 6 Tdo 821/2019 tak například dospěl k závěru, že za úkon, který ve smyslu § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích brání následným změnám v personálním složení senátu původně příslušného k projednání konkrétní věci jen na podkladě pozdější „novelizace“ rozvrhu práce, lze považovat pouze úkon přímo směřující k jejímu meritornímu rozhodnutí.

Za ten pak v tehdy řešené věci nepovažoval projednání návrhu obviněného na delegaci věci podle § 25 tr. ř. ve veřejném zasedání a následné předložení spisu nadřízenému soudu k rozhodnutí o tomto návrhu. V nyní posuzovaném případě je přitom situace obdobná. Sám dovolatel ostatně vrchnímu soudu vytkl, že ode dne 8. 9. 2021 až do ledna 2022, kdy bylo nařízeno veřejné zasedání k projednání řádných opravných prostředků obviněných, fakticky nic podstatného v zájmu urychleného meritorního rozhodnutí věci nepodnikl.

Jediným významnějším úkonem odvolacího soudu v tomto období, který však zcela jistě nelze považovat za úkon směřující k rozhodnutí ve věci samé, bylo neveřejné zasedání konané dne 8. 9. 2021, v němž bylo rozhodnuto, že obvinění se po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20 neberou do vazby (č. l. 2931 procesního spisu). Existující procesní situace tedy ve smyslu § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích zjevně nebránila tomu, aby se na samotném projednání odvolání senátem č. 3 podílel Mgr.

Pacovský, jako soudce – stážista, který byl k němu přidělen rozvrhem práce účinným od 1. 1. 2022, tedy ještě před nařízením veřejného zasedání. Nejvyšší soud je přesvědčen, že personálním obsazením senátu odvolacího soudu tentokrát k nežádoucímu a neakceptovatelnému zásahu do práva dovolatele na zákonného soudce podle § 38 odst. 1 alinea 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo. K povaze jeho námitek pak závěrem podotýká, že ústavní imperativ, na který poukazovala obhajoba a podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou především proti libovolnému a účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc.

Nelze jej tedy chápat jako standardní procesní prostředek, jímž se lze běžně domáhat kasace již vydaného rozhodnutí, na základě polemiky nad obsahovou kvalitou, jednoznačností a časovou účinností toho kterého znění rozvrhu práce, podle nějž byla individuální věc transparentně přidělena konkrétnímu soudci či senátu (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).

31. Naposledy zmíněnou ústavněprávní kautelu bylo bezpochyby možno vztáhnout i k námitce obviněného, podle níž Vrchní soud v Praze pochybil, jestliže se v odvolacím řízení „ex offo“ nezabýval složením senátu soudu prvního stupně, který byl přitom obsazen chybně, tentokrát v rozporu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze. K ní dovolací senát předně podotýká, že obecný pohled obhajoby na rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu jde vysloveně proti smyslu novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jejímž přijetím zákonodárce mimo jiné ustoupil od do té doby dominantně uplatňovaného všeobecného revizního principu.

Podle něj soud druhého stupně musel přezkoumat správnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo možno podat odvolání, i správnost řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska všech v úvahu přicházejících procesních nebo hmotněprávních vad. Nyní je ovšem odvolací řízení ovládáno principem vázanosti soudu podaným odvoláním, resp. v něm vytýkanými vadami. Jde o to, aby soud druhého stupně zbytečně nezkoumal a nezjišťoval, zda existují i jiné vady rozsudku či řízení, které mu předcházelo, na něž odvolatel nepoukazuje.

Jakkoli je hledisko vytýkaných vad významně prolomeno pravidlem, podle kterého soud přihlíží i k vadám, které sice nebyly v odvolání výslovně vytýkány, ale mají vliv na správnost, zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno (§ 254 odst. 1 věta druhá tr. ř.), neznamená to, že druhoinstanční soud musí jejich existenci automaticky presumovat, iniciativně po nich pátrat a v případě pozitivního nálezu posuzovat, nakolik zjištěné pochybení ovlivnilo výsledné rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé (k tomu srov. v právní nauce Šámal P.

a kol.: Trestní řád II – komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK, Praha 2013, str. 3032 a násl.). Takový přístup by fakticky znamenal resuscitaci koncepce „absolutního odvolacího přezkumu“, kterou české trestní řízení opustilo před více než dvaceti lety.

32. Pro věcné řešení předmětné námitky, podle níž se na rozhodovaní soudu prvního stupně neměl jako přísedící podílet Ondřej Husek, který v době nápadu obžaloby na Městský soud v Praze nefiguroval v jeho seznamu přísedících, pak přiměřeně platí to, co bylo v tomto usnesení v bodech 28. a 29. (viz výše) „vyřčeno“ k časové působnosti jednotlivých znění rozvrhu práce a k jejich aplikaci pro účely rozdělování nápadu mezi jednotlivá soudní oddělení a obsazování senátů v konkrétních případech. Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v mezidobí od nápadu obžaloby na Městský soud v Praze dne 18. 10. 2017 (č. l. 1528 spisu) až do zahájení prvního hlavního líčení ve věci dne 6. 3. 2018 jmenovaný soud žádný úkon, který by bezprostředně směřoval k posouzení a rozhodnutí věci, neprovedl. Ondřej Husek byl přitom v seznamu přísedících senátu č. 41 T tohoto soudu veden od počátku roku 2018 (viz rozvrh práce ve znění účinném od 16. 1. 2018, str. 143). Ani v tomto případě pak nebylo rozhodné, kdy věc napadla na soud, ale to, zda se na jejím rozhodování podílel soudce (přísedící) nominovaný do senátu v souladu s rozvrhem práce účinným v době, kdy soud přistoupil k projednání obžaloby a vlastnímu dokazování. Jiné než namítané důvody, pro něž by jedním z rozhodujících soudců (přísedících) nemohl být právě Ondřej Husek, z tehdy účinného rozvrhu práce nevyplývaly.

33. S odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze relevantně namítat, že rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale zároveň také důvodně, však musí být splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.

34. Nejvyšší soud posoudil jednotlivé procesní výhrady obviněného směřující do oblasti dokazování a také v jejich případě dospěl k názoru, že jim z pohledu deklarovaného zákonného dovolacího důvodu nelze přiznat potřebné opodstatnění.

35. Předně bylo nutno odmítnout námitku dovolatele, že soudy ustálený skutkový stav byl rekonstruován i na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, konkrétně soukromé audionahrávky pořízené v červnu 2012 v XY v Plzni, kterou předložil spoluobviněný David Dudkovský, a znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, zpracovatele Ing. Václava Poloka.

36. K dané problematice je předně nutno v obecné rovině zmínit, že otázku důkazní použitelnosti obrazových a zvukových záznamů, pořízených osobami odlišnými od orgánů činných v trestním řízení, současná právní úprava nijak výslovně neřeší. Nestanoví tedy ani konkrétní mantinely pro způsob jejich opatřování a předkládání. Zároveň je zřejmé, že zákonná pravidla upravující postup orgánů činných v trestním řízení se na případy, kdy jsou tyto důkazy opatřeny a předloženy soukromými osobami, neuplatní, a to ani analogicky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

2. 2008 sp. zn. 5 Tdo 229/2008). Samotná přípustnost pořízení zvukové či obrazové nahrávky soukromou osobou pro účely dokazování v trestním řízení vyplývá pouze z obecné formulace § 89 odst. 2 tr. ř., který umožňuje využití v podstatě neomezeného okruhu důkazních prostředků a zároveň zdůrazňuje pravidlo, podle nějž skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, sama o sobě není důvodem k jeho odmítnutí soudem. Pořízení zvukového či obrazového záznamu soukromými osobami tedy není a priori nepřípustným a tím i procesně nepoužitelným důkazem.

Takovým handicapem by konkrétní nahrávka trpěla zejména tehdy, jestliže by z iniciativy orgánu činného v trestním řízení suplovala použití operativně pátracího prostředku podle § 158d tr. ř. s cílem vyhnout se přísnějším zákonným podmínkám pro jeho realizaci (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 143/06 nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, č. 38258/03). Podobně by nebylo možné záznam použít k důkazu při zjištění, že jeho pořízení nesledovalo legitimní cíl (tj. nahrávka byla např. pořízena s úmyslem vyprovokovat obviněného ke spáchání trestného činu a pak ho za pomoci takového důkazu usvědčit).

A konečně, procesní nepoužitelnost záznamu je zpravidla nutno dovodit i tehdy, jestliže byl pořízen za cenu citelného narušení ústavně garantovaného práva na soukromí osoby, jejíž projev byl utajeně nahráván a toto narušení bylo zjevně nepřiměřeným (disproporčním) prostředkem k naplnění základního účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. ř. K ničemu podobnému ovšem v posuzované trestní věci nedošlo. Pravá podstata argumentace dovolatele zde navíc evidentně směřovala spíše ke zpochybnění autenticity a výpovědní hodnoty předložené nahrávky a k prosazení své vlastní obhajoby, podle níž se jednalo o účelově vytvořený důkaz proti jeho osobě, ne-li přímo o podvrh ze strany spoluobviněného Dudkovského, který obecné soudy neodhalily, ač tak učinit mohly a měly.

Jeho procesní nepoužitelnost pak nebylo možno a priori dovozovat ani z toho, že formálně nebyla provedena rekognice osob zachycených na záznamu. Pokud pak dovolatel poukazoval i na časové souvislosti pořízení nahrávky a doby páchání trestné činnosti, odvolací soud je zohlednil právě při posuzování její důkazní hodnoty v rámci úvah obsažných v bodě 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jimž nelze nic vytknout.

37. Procesní nepoužitelnost důkazu, tak jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., soudy správně nekonstatovaly ani u znaleckého posudku vypracovaného Ing. Václavem Polokem. I v tomto případě vrchní soud k soustavně se opakující námitce obviněného přiléhavě zdůvodnil, proč u jinak řádně jmenovaného soudního znalce nelze automaticky dovozovat podjatost pouze s ohledem na jeho profesní minulost a ambice, tak jak předestřela obhajoba. Soud prvního stupně jeho posudek – stejně jako obhajobou předložený „oponentní“ posudek Ing.

Bc. Jany Sonnleitnerové – hodnotil kriticky a podle zásad zakotvených v § 2 odst. 6 tr. ř. a především výslovně zdůraznil, že k zjištění rozsahu zkrácené daně na základě fiktivně započteného „daňově uznatelného plnění“ mu postačila prostá aritmetika a že si posouzení výše škody (rozsahu zkrácené daně) vyhradil k vlastnímu posouzení. Znalecké vyjádření bylo podle jeho přesvědčení orgánům činným v trestním řízení k užitku pouze při stanovení dalších případně vzniklých nákladů společnosti DELACORP, jež by eventuálně měly být oproti její daňové povinnosti započteny ve prospěch obviněných při respektu k zásadě in dubio pro reo (viz bod 53, 55 a 58 odůvodnění jeho rozsudku).

Za těchto okolností lze atakovanému znaleckému posudku jen stěží vůbec přisuzovat význam důkazu, který měl zásadní vliv na rekonstrukci rozhodných skutkových zjištění podle deklarovaného dovolacího důvodu.

38. K problematice opomenutých důkazů se Nejvyšší soud obecně vyjádřil již ve svém rozhodnutí o prvním dovolání obviněného ve věci, tj. v usnesení ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 4 Tdo 684/2020. V něm k námitce obhajoby, že soudy nevyhověly návrhu na provedení revizního znaleckého posudku pro účely výpočtu minimální výše DPH zkrácené posuzovanou trestnou činností, předně připomněl, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování nezbytného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti a je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nutné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat, to vše s přihlédnutím k naplnění účelu dokazování v trestním řízení podle (§ 2 odst. 5 tr.

ř.). Zároveň dovolací senát konstatoval, že neprovedení požadovaného posudku naplnění tohoto účelu nezmařilo. Obviněným (včetně dovolatele) tehdy přisvědčil pouze potud, že soud při rozhodování o nezbytnosti doplňovat dokazování nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces a účastníkovi řízení tak musí dát mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, o navržených důkazech rozhodnout a pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, vyložit důvody tohoto odmítavého postoje alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé.

S těmito základními východisky nyní konfrontoval i důkazní postup odvolacího soudu v řízení navazujícím na kasační nález Ústavního soudu. Z procesního spisu přitom zjistil, že rozhodnutí o zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, kterým nebylo vyhověno, vrchní soud učinil přímo ve veřejném zasedání dne 1. 4. 2022 (viz protokol na č. l. 3218 spisu) a své negativní stanovisko k nim pak poměrně podrobně a zejména ústavně konformním způsobem vylíčil v bodech 27–29, 33–40 a 43–44 odůvodnění napadeného rozsudku.

S dovolatelem rozhodně nelze souhlasit v tvrzení, že jediným důvodem odmítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování měla být skutečnost, že s nimi přišel takříkajíc „pozdě“, tj. až v odvolacím řízení následujícím po zásahu ústavního soudu. To, že se vrchní soud v bodě 29 odůvodnění meritorního rozhodnutí podivil nad tím, proč obviněný s některými listinnými důkazy nevyrukoval již v dřívějších fázích řízení, neznamená, že se právě od této úvahy odvíjelo jeho přesvědčení o jejich nadbytečnosti či nulové relevanci pro rekonstrukci skutkového stavu.

Nic takového z odůvodnění rozsudku nevyplývá.

39. Obviněnému konečně nebylo možno přisvědčit ani v té části dovolání, v níž implicitně prezentoval finální skutková zjištění soudů jako produkt předpojatého, selektivního a deformativního hodnocení provedených důkazů a namítal, že soudy rekonstruovaný skutkový stav v těchto důkazech nemá potřebnou oporu, resp. je s nimi v příkrém rozporu. Zde je třeba zdůraznit, že tzv. zjevného rozporu či extrémního nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze bez dalšího kvalifikovaně dovolávat jen prostým popíráním nebo bagatelizací vlastní trestné činnosti, nabízením různých jiných hypotetických verzí skutkového děje, nebo ryzí polemikou se způsobem, jakým soud hodnotil ve věci provedené důkazy.

Dovolatel žádný konkrétní příklad, na němž by demonstroval nelogickou interpretaci individuálního důkazu oběma soudy v rozporu s jeho vyzněním, nepředložil. Setrvale se v podstatě hájí tím, že o neplnění či obcházení daňových povinností společností DELACORP nic nevěděl a ani je nemohl ze své pozice ovlivnit, že neměl přístup k jejímu účetnictví, že nevěděl, kdo je jejím dodavatelem, že jím řízená společnost GZ Metal naopak měla své účetnictví v pořádku, což samo o sobě zpochybňuje jeho podíl na páchané trestné činnosti, že je pouze obětí komplotu ze strany ostatních obviněných, atd.

Již prvoinstanční soud se přitom s touto jeho konstantní obhajobou vypořádal ve svém rozsudku dostatečně podrobně a v souladu s požadavky zákona vysvětlil, proč ji měl za bezpečně vyvrácenou. Jestliže k jeho uceleným a logicky strukturovaným úvahám odvolací soud vzdor očekávání obviněného neměl ani „napodruhé“ žádných připomínek a výhrad, neznamená to, že nesplnil svou přezkumnou povinnost. I jeho rozhodnutí splňuje parametry uvedené v § 125 odst. 1 tr. ř., neboť je v něm snad ještě důsledněji a zároveň přesvědčivě vysvětleno, proč odvolací námitky obviněného k výroku o vině nebyly shledány důvodnými (viz body 23–44 odůvodnění rozsudku).

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti pravidelně zdůrazňuje, že pokud obecný soud vyhodnotil provedené důkazy v rozporu s představami jedné z procesních stran, automaticky z toho nelze dovozovat, že tím své rozhodnutí zatížil vadou spočívající ve zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi jejich obsahem a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním usnesením. Dané obecné stanovisko lze přitom bezvýhradně spojit i s nyní posuzovanou trestní věcí.

40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Právní posouzení skutku tkví v otázce, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je vázán. Zmíněný důvod totiž zásadně neslouží k přezkumu správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, resp. k prověření úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních norem. Je-li namítáno tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pozornost dovolacího soudu se zaměřuje na zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

41. Ačkoli obviněný ve svém v pořadí druhém dovolání ve věci poměrně výrazně rozšířil své argumentační portfolio o další výhrady, které formálně vzato směřovaly vůči hmotněprávnímu posouzení skutku, Nejvyšší soud ani nyní nepřehlédl, že těžiště této obohacené dovolací argumentace vesměs nadále spočívalo v prioritní reklamaci skutkových závěrů obsažených v rozsudku soudu prvního stupně. Teprve od ní se odvíjela snaha obhajoby zpochybnit právní závěry obou soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného trestného čin v jeho jednání a k otázce jeho spolupachatelství na něm. Takto koncipované námitky však ve skutečnosti pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Fakticky totiž nejde o kvalifikované výhrady vůči chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nýbrž o pokus dosáhnout primárně revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom i požadovaných změn při jejich právní kvalifikaci. Právě tak lze z větší části charakterizovat i obsahové zaměření předloženého podání.

42. Jestliže obviněný dále vytkl oběma soudům, že v jeho případě neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, přestože (jeho slovy) „skutkové okolnosti svědčily pro závěr, že k takovému postupu byly splněny podmínky“, je namístě souhlasit s poznámkou vyjadřujícího se státního zástupce, že tato námitka nebyla podpořena ani specifikována žádným relevantním argumentem. Lze se tedy jen domnívat, co měl dovolatel oněmi zvláštními okolnostmi vlastně na mysli. Vzhledem k obsahové koncepci celého opravného prostředku a zejména jeho souvisejícímu konstatování, že v posuzovaném případě došlo k porušení ústavního principu nullum crimen, nulla poena sine lege, však lze spolehlivě usoudit, že dovolatel i v tomto ohledu vycházel prvotně z popření svého osobního angažmá v páchání inkriminovaného úmyslného daňového deliktu a teprve na tomto půdorysu se pokoušel prosadit myšlenku, že jeho jednání bylo v rozporu s principem ultima ratio nepřípustně kriminalizováno.

Souborně lze k této pasáži uzavřít, že předložené dovolání žádnou skutečně hmotněprávní námitku s vazbou na výrok o vině odsuzujícího rozsudku neobsahovalo.

43. Věcnému zaměření některého z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídaly ani námitky obviněného směřující do výroku o uloženém trestu, který označil za „nepřiměřený“. Dovolací senát k nim připomíná, že ve smyslu deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu stran výroku o trestu uvažovat o tzv. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení pouze při výskytu specifické vady spočívající v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest (§ 43 odst. 1 resp. odst. 2 tr.

zákoníku) anebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 odst. 1 tr. zákoníku). Žádnou z nich přitom dovolatel rozsudku odvolacího soudu nevytkl a z povahy věci ani vytknout nemohl. Jiná pochybení soudu, spočívající například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho i uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání namítat nelze (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh.

tr.). Opačný výklad by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení.

Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval. Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v aktuálním znění, který však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější selhání soudu při ukládání sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednou z těchto vad ovšem příslušný výrok rozsudku v předložené trestní věci netrpí.

44. K dovolacímu přezkumu výroku o trestu, který byl jinak uložen v souladu se zákonem jak co do druhu, tak pokud jde o výměru, pro namítanou nepřiměřenou přísnost přistupuje Nejvyšší soud pouze ve zcela výjimečných případech, je-li konfrontován se situací, kdy se uložená sankce vzhledem ke specifickým okolnostem řešené věci jeví jako natolik přísná a neodůvodněná, že atakuje princip proporcionality a humánnosti trestního postihu a v širším smyslu slova ostře koliduje se samotným ústavně garantovaným právem na osobní svobodu.

Nositelem takových vlastností však nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl dovolateli nakonec uložen výrazně při spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, není. Dovolací soud naopak kvituje způsob, jakým výměru takto uloženého trestu podrobně a znovu navýsost přesvědčivě odůvodnil vrchní soud v bodech 50–56 odůvodnění rozsudku, kdy zohlednil nejen potřebu diferenciace sankcí ukládaných jednotlivým obviněným podle míry a povahy jejich zapojení do daňového deliktu, tak jak byla zjištěna provedeným dokazováním, ale ve prospěch dovolatele také prodloužení délky trestního řízení v důsledku zrušení původně pravomocného rozsudku Ústavním soudem, praktické dopady tohoto prodloužení na jeho osobní a rodinný život a pracovní a sociální poměry, dále samotnou dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a konečně novelizaci § 138 tr.

zákoníku, k níž došlo s účinností od 1. 1. 2020. Úkolem Nejvyššího soudu není tyto úvahy znovu reprodukovat či parafrázovat vlastními slovy, a proto na precizní odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu plně odkazuje, aniž by k němu měl potřebu cokoli dalšího dodávat.

45. Ve své podstatě skutkový základ měl i požadavek obviněného na vydání sjednocujícího stanoviska k údajnému rozkolu mezi judikaturou Soudního dvora Evropské unie a na ni navazující judikaturou českých správních soudů k otázce porušení daňové neutrality na straně jedné a rozhodováním Vrchního soudu v Praze v trestním řízení o daňových podvodech na straně druhé. I při této námitce se totiž uchýlil k tvrzení, že ze své pozice nemohl ovlivnit plnění daňových povinností společností DELACORP, a proto nebylo možné dojít k závěru o jeho úmyslném zavinění. Nejvyšší soud k nastolené otázce pouze v obecnosti dodává, že s námitkami, podle nichž trestní soud při posuzování daňového podvodu nerespektoval judikaturu aplikovanou ve správním soudnictví, se v různých specifických mutacích setkává poměrně běžně a zaujímá k nim dlouhodobě neměnné stanovisko. V minulosti nejednou zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení při řešení otázky trestní odpovědnosti obviněného za úmyslný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku nejsou judikaturou správních soudů nikterak vázány, ale otázku viny obviněného posuzují vždy samostatně, tak jak jim ostatně přikazuje ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. K revizi tohoto právního názoru, který vychází z podstatných odlišností mezi účelem trestního řízení podle 1 odst. 1 tr. ř a účelem daňového řízení vymezeného v § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. (daňový řád) a který lze vztáhnout dokonce i na situace, kdy rozhodnutí správce daně v konkrétní věci bylo předmětem paralelního přezkumu ve správním i v trestním soudnictví s rozdílnými závěry a výsledkem (k tomu viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2020 sp. zn. 3 Tdo 1453/2019), dovolací senát opětovně nenalezl žádný rozumný důvod.

46. Závěrem lze tedy shrnout, že obviněný V. B. odůvodnil předložený mimořádný opravný prostředek jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dále námitkami, kterým z hlediska deklarovaných zákonných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. chybělo jakékoli opodstatnění. V důsledku toho i též uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemohl být a ani nebyl předchozími důvody dovolání naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž ta učinil za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 5. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu