USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání
obviněného L. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 352/2018, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T
77/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný L. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl
rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 1 T
77/2018, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku, přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného
rozsudku. Za tyto trestné činy byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43
odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti
let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl
dále uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku). Podle §
228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě způsobené škody.
[Týmž rozsudkem byl obviněný P. B. uznán vinným pomocí k přečinu vydírání podle
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, § 175 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen
trest odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen, spoluobviněný J. B. byl
zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin vydírání podle § 175
odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný (§ 226 písm. c) tr.
ř.)].
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi podali
obviněný, jakož i spoluobviněný P. B. odvolání, přičemž Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 352/2018 odvolání obviněného
částečně vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a za splnění
podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku
o vině a při nezměněném výroku o trestu odnětí svobody (v trvání pěti let) a
trestu propadnutí věci, jakož i výroku o náhradě škody, zařadil obviněného pro
výkon uloženého trestu odnětí svobody podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
do věznice s ostrahou. Odvolání spoluobviněného P. B. podle § 256 tr. ř.
zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) tr. ř. Na podporu prvního z uplatněných
dovolacích důvodů, a sice k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr.
ř. uvedl, že má za to, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť ve věci rozhodl
soud, který nebyl náležitě obsazen. K uvedené skutečnosti došlo podle jeho
mínění přeřazením soudkyně Mgr. Anny Ryšánkové k jinému senátu, než kterému
byla přidělena jeho projednávaná věc. V uvedené věci tak namísto původně
přidělené soudkyně Mgr. Anny Ryšánkové dále rozhodovala JUDr. Eva Miláčková.
Obviněný se tak domnívá, že uvedený postup nebyl pouze v rozporu s ustanovením
§ 42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích, ale též v rozporu s právem na
zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vyjádřil svůj
nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku s tvrzením, že nebylo
dostatečně prokázáno a ve skutkové větě uvedeno, že pohrůžky obviněného
směřovaly rovněž k vynucení si pohlavního styku s poškozenou. Stran posledního
z uvedených dovolacích důvodů, a sice důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., obviněný uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku, jímž byl uznán vinným, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, neboť má za to, že Okresní soud v
Mladé Boleslavi nebyl k rozhodování v projednávané trestní věci místně
příslušný. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 352/2018, popř.
rovněž rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 1
T 77/2018, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze,
popř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že
námitku místní nepříslušnosti nelze zpochybnit prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tudíž ji nelze zpochybnit ani
prostřednictvím jiného z dovolacích důvodů, tj. ani podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., a v tomto směru neshledala důvodu, pro který by mělo být napadené
rozhodnutí označeno za nespravedlivé. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že nalézacímu soudu lze vytknout pouze
skutečnost, že nesprávně právně posoudil jednání obviněného jako jednočinný
souběh trestného činu vydírání a trestného činu znásilnění, který je však
vyloučen. V daném případě šlo o souběh vícečinný, avšak vzhledem ke
skutečnosti, že soud prvního stupně správně dovodil, že šlo o dva trestné činy
a pachateli ukládal úhrnný trest, nelze uvedenou nepřesnost označit za důvodnou
pro zrušení napadeného rozhodnutí. Za důvodnou naopak považuje námitku
obviněného, která byla uplatněna pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. a)
tr. ř. spočívající v tvrzení, že senát odvolacího soudu rozhodoval v jiném
složení senátu, než ve kterém zahájil veřejné zasedání, a proto navrhla, aby
Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal,
aby věc znovu projednal a rozhodl.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a
vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. K prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů Nejvyšší soud uvádí, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve
věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen,
ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy, přičemž obviněný
uplatnil druhou z nich.
8. K dalšímu z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že
uvedený dovolací důvod lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V
mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem
byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin
nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak
byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak
vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci
dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je
takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS
760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného
dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve
výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do
pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným
způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu
soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost
zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat
úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu
§ 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení
důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v
případě, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
[pozn. první alternativa] nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k) [pozn. druhá alternativa].
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
11. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. a) tr. ř. s argumentací, že o jeho odvolání rozhodl senát v jiném
složení, než v jakém mu věc původně napadla a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu a Vrchního soudu v Praze, přičemž z jejich odůvodnění obsáhle citoval. V
souvislosti s argumentací obviněného je nutno uvést následující. Obviněný uvádí
objektivní skutečnost, že jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Mladé
Boleslavi č. j. 1 T 77/2018-447, napadlo u Krajského soudu v Praze [16. 11.
2018, č.l. 490] a bylo přiděleno do senátu č. 12 [v souladu s rozvrhem práce
pro rok 2018], který v té době zasedal ve složení předsedkyně senátu JUDr. E.
Milcová a soudkyň JUDr. K. Hykešová a Mgr. A. Ryšánková. Další jím uváděnou
objektivní skutečností je i to, že ve věci bylo nařízeno veřejné zasedání na
19. 12. 2018. Z protokolu o veřejném zasedání však vyplývá pouze to, že
předsedkyně senátu pouze přečetla dopis obviněného – návrh na delegaci a
obviněný po poradě s obhájcem uvedl, že na podaném návrhu trvá. Následně bylo
zaprotokolováno, že veřejné zasedání se za účelem předložení věci Vrchnímu
soudu v Praze k posouzení návrhu na delegaci a vyrozumění spoluobviněného
odročuje na 30. 1. 2019, což obviněný i další přítomní vzali na vědomí (č. l.
506). Obviněný poukazuje na to, že pokud rozhodoval senát 12 To Krajského soudu
v Praze dne 30. 1. 2019 ve složení předsedkyně senátu JUDr. E. Milcová a
soudkyň JUDr. K. Hykešová a JUDr. E. Miláčková, pak uvedený senát rozhodoval
nejen v rozporu se zákonem, ale také samotným rozvrhem práce Krajského soudu v
Praze, neboť v tomto pro rok 2019 je uvedeno, že „rozdělení věcí, které napadly
u krajského soudu v době do 31. 12. 2018, se řídí rozvrhem práce účinným v době
nápadu“.
12. Nejprve považuje Nejvyšší soud za nezbytné vymezit se ke dvěma
rozhodnutím, která obviněný ve svém dovolání citoval a jejichž aplikace podle
jeho mínění odůvodnila oprávněnost jeho dovolání. Pokud jde o rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 969/2017 je nutno uvést, že v předmětné trestní
věci šlo o situaci, kdy věc napadla (s odvoláním obviněného) ke Krajskému soudu
v Ostravě dne 9. 11. 2016. Veřejné zasedání bylo nařízeno dne 15. 11. 2016, a
to na 12. 12. 2016 JUDr. Renatou Gilovou jako předsedkyní senátu (č. l. 412). K
tomuto veřejnému zasedání zasedl odvolací senát ve složení JUDr. Renata Gilová
(jako předsedkyně), JUDr. Marie Slaná a Mgr. Alexandra Erbanová (č. l. 416),
veřejné zasedání však bylo odročeno na neurčito z důvodu nepřítomnosti
obviněného. Dále byl ve spise založen úřední záznam JUDr. Marie Slané z téhož
dne, tj. z 12. 12. 2016, v němž bylo uvedeno, že s ohledem na „vyřazení“
předsedkyně senátu JUDr. Renaty Gilové z rozhodovací činnosti v senátě 4 To ke
dni 31. 12. 2016 byl spis přidělen k vyřízení předsedkyni senátu Mgr. Alexandře
Erbanové (č. l. 418). Veřejné zasedání pak bylo dne 21. 12. 2016 nařízeno na
den 24. 1. 2017 (č. l. 424). Tohoto dne pak odvolání obviněného projednal a o
něm rozhodl senát ve složení Mgr. Alexandra Erbanová (jako předsedkyně), JUDr. Marie Slaná a Mgr. Tomasz Kafka. Z veřejně dostupného rozvrhu práce Krajského
soudu v Ostravě (zejména z jeho tabulkové části) vyplývá, že po jeho změně č. 9
z roku 2016, účinné od 1. 11. 2016, stejně jako po změně č. 10, účinné od 1. 12. 2016, byla JUDr. Renata Gilová členkou odvolacího senátu (v pozici
předsedkyně) 4 To, a to „bez nápadu“. I pro rok 2017 však byla nadále v tomto
senátě JUDr. Renata Gilová zařazena. Teprve po změně č. 1 účinné od 1. 2. 2017
již v tomto senátě nefigurovala. Pro úplnost lze uvést, že pro rok 2017 bylo
soudní oddělení 4 To rozvrhem práce určeno ve složení soudců JUDr. Marie Slaná
(jako řídící předsedkyně senátu), Mgr. Alexandra Erbanová, JUDr. Renata Gilová,
Mgr. Tomasz Kafka a JUDr. Šárka Zacharová. Z uvedeného vyplývá, že v průběhu
řízení před odvolacím soudem došlo k neodůvodněné změně složení odvolacího
senátu, aniž by nutnost této změny byla dána jednoznačnými, důležitými a
ověřitelnými důvody. Nejvyšší soud shledal zjištěný postup Krajského soudu v
Ostravě odporujícím ústavní zásadě zákonného soudce, neboť předmětná trestní
věc v době jejího nápadu byla přidělena předsedkyni senátu JUDr. Renatě Gilové,
která nařídila veřejné zasedání o odvolání, a odvolací senát pak zasedl k
veřejnému zasedání dne 12. 12. 2016 v určitém složení, které nemohlo být
posléze z důvodu odročení veřejného zasedání změněno, aniž by k tomu byly
závažné důvody, které by vylučovaly, aby odvolací senát zůstal nezměněn. V
posuzovaném případě žádný takový závažný důvod nebyl dán, neboť v soudním
oddělení 4 To i nadále fakticky i podle rozvrhu práce působili všichni tři
členové původně určeného senátu, tj. JUDr. Renata Gilová, JUDr. Marie Slaná a
Mgr. Alexandra Erbanová. Přesto došlo nejen ke změně složení senátu tak, že
JUDr. Renatu Gilovou nahradil Mgr.
Tomasz Kafka (a zároveň došlo i ke změně
osoby předsedy senátu), ale současně při trvání této soudkyně ve zmíněném
senátě až do 1. 2. 1017, byla věc, která jí byla původně přidělena, byla
přidělena jiné soudkyni. JUDr. Renata Gilová přitom i v době konání odročeného
veřejného zasedání dne 24. 1. 2017 nejen že dále vykonávala funkci soudkyně
Krajského soudu v Ostravě, ale dokonce byla stále zařazena v senátě 4 To. Z
výše uvedené stručné chronologie je zřejmé, že v případě věci vedené u
Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 969/2017, existovaly pro závěr o tom, že
soud nebyl náležitě obsazen odlišné skutečnosti, než v předmětné trestní věci
obviněného B.
13. Rovněž se obviněný mýlí, pokud je toho názoru, že na jeho případ je
aplikovatelné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 36/2016, neboť v
této věci [myšleno vrchního soudu sp. zn. 3 To 36/2016] byla řešena situace
[otázka „úkonu směřujícího k meritornímu ukončení věci“], kdy po podání
obžaloby 1. 8. 2014 byla tato trestní věc v souladu s rozvrhem práce Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci přidělena k vyřízení předsedovi
senátu 57 T Mgr. Martinu Omelkovi, který ve věci nařídil dne 13. 10. 2014
hlavní líčení na dny 17. a 18. 2., 17. a 18. 3., 14. a 15. 4. a 12. a 13. 5.
2015, přičemž pro nepřítomnost obhájkyně Mgr. Kučerové, resp. substituta bylo
zahájení hlavního líčení odročeno na termín 17. a 18. 3. 2015, přičemž v tomto
termínu zahájil senát hlavní líčení ve složení předseda senátu Mgr. Martin
Omelka a soudci přísedící Eva Edutová a Blanka Novotná, kdy po přednesení
obžaloby byl v rámci hlavního líčení dne 17. 3. 2015 vyslechnut obžalovaný P.
Ř., následujícího dne byla vyslechnuta obžalovaná R. Š., hlavní líčení se pak
konalo v následujících dnech 12. a 13. 5. 2015 a další dokazování bylo
prováděno ve dnech 8. a 9. 9. 2015. Dne 13. 12. 2015 bylo hlavní líčení
odročeno na 16. a 17. 3. 2016. Toto odročené hlavní líčení již konáno nebylo,
neboť opatřením místopředsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem – pro pobočku v
Liberci ze dne 4. 1. 2016 bylo rozhodnuto s odkazem na § 42 odst. 4 zákona č.
6/2002 Sb., ve spojení se změnami v organizaci práce na trestním úseku soudu, s
ohledem na vytvoření nového senátu 53 T, jehož předsedou byl Mgr. Pavel
Pachner, rozvrhem práce Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rok 2016, účinným
od 1. 1. 2016 a s ohledem otevření nového soudního oddělení 57 na obchodním
úseku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, že věci vyřizované
až do 4. 1. 2016 v soudním oddělení 57 T se přidělují do nového soudního
oddělení 53 T předsedy Mgr. Pavla Pachnera. Z uvedeného tedy vyplynulo, že i
nadále Mgr. Martin Omelka u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci působil, pouze mu rozvrhem práce byla k vyřizování přidělena jiná
agenda. V předmětné trestní věci bylo mj. konstatováno nerespektování § 42 zák.
č. 6/2006 Sb., o soudech a soudcích, s poukazem na to, že uvedený soudce již
„činil úkony, směřující k vydání meritorního rozhodnutí ve věci“. V předmětné
trestní věci byly oproti trestní věci dovolatele (B.) již původním předsedou
senátu činěny konkrétní kroky směřující k meritornímu vyřízení věci a nešlo o
„pouhé nařízení veřejného zasedání“ jako tomu je ve věci dovolatele.
14. V návaznosti na shora uvedené, ve vztahu k trestní věci dovolatele,
je nutno se pozastavit také nad následujícími skutečnostmi, které podle něj
odůvodňují správnost jeho tvrzení, že na rozhodování se podílel nezákonný
soudce. Těmito skutečnostmi je a) tvrzení, že původně ve věci rozhodující
soudkyně JUDr. A. Ryšánková je stále soudkyní Krajského senátu v Praze, byť
působí v jiném senátu a dále b) tvrzení, že před změnou složení senátu odvolací
soud bezpochyby činil úkony směřující k vyřízení věci. K odkazu obviněného na
aplikovatelnost závěrů, jím uváděných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního
soudu v Praze, na jeho trestní věc, se již Nejvyšší soud vyjádřil shora.
15. K tvrzení pod bodem a) – Nejvyšší soud v žádném případě
nezpochybňuje konstatování obviněného, že JUDr. A. Ryšánková je stále soudkyní
Krajského soudu v Praze. Na druhou stranu obviněný ve svém dovolání odkazuje
zejména závěr v komentáři k § 42 odst. 4 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích [patrně Kocourek, J.: Zákon o soudech a soudcích. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2015, 103-105] „V zájmu důsledného respektování principu
zákonného soudce nesmí rozvrh práce schválený na následující kalendářní rok,
nebo přijatá změna rozvrhu práce změnit rozvržení rozhodovací činnosti soudu, k
níž došlo před účinností nového rozvrhu práce, nebo jeho změny. Je-li to možné,
musí zůstat zachováno i konkrétní určení soudců určených k rozhodování těchto
věcí. To samozřejmě platí pouze do konečného vyřízení takových věcí soudem.
Ustanovení brání tomu, aby prostřednictvím změn rozvrhu práce nebo v
souvislosti s přijetím nového rozvrhu nemohlo dojít k účelovému přerozdělení
již dříve rozdělených věcí a jejich přidělení konkrétním (zákonným) soudcům, a
tím k porušení principu zákonného soudce podle ustanovení § 38 odst. 1 LSP“.
Uvedené znění zákona [§ 42 odst. 4 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích]
však uvádí „Rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce
nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a pokud je to možné, ani zařazení soudců a
přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností.
To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového
soudního oddělení nebo jeho zrušení“. V předmětné trestní věci došlo k situaci,
kdy obviněný předložil návrh na delegaci věci a tento návrh byl u veřejného
zasedání jako jediný bod projednán. Je třeba si uvědomit i další souslednost
následujících úkonů. Aniž by soud v rámci veřejného zasedání prováděl výslech
obviněného k jeho odvolání, či snad toto obhájce přednesl, došlo pouze k
situaci, kdy věc – ohledně návrhu obviněného byla předložena Vrchnímu soudu v
Praze, tudíž v tu chvíli byla věc pro Krajský soud v Praze vyřízena, neboť ten
musel vyčkat rozhodnutí tohoto soudu (vrchního soudu). Teoreticky lze uvést, že
mohlo dojít k situaci, kdy by Vrchní soud v Praze návrhu na delegaci vyhověl –
tudíž by se již věc krajskému soudu nevrátila a musela by být v příslušném
rejstříku takto vykázaná. Vrchní soud však návrhu obviněného na delegaci
nevyhověl a rozhodl o tomto návrhu na delegaci tak, že příslušný k projednání
věci je Krajský soud v Praze, tj. nově, s konečnou platností, určil obviněným
zpochybněnou místní příslušnost Krajského soudu v Praze. Byl-li tedy spis
odvolacímu soudu vrácen v lednu 2019, stalo se tak již za účinnosti rozvrhu
práce platného od 1. 1. 2019.
16. K bodu b) tvrzení, že před změnou odvolací soud bezpochyby činil
úkony směřující k vyřízení věci. Předně lze odkázat na skutečnosti shora již
zmíněné, ale nelze opomenout ani doslovnou citaci obviněného uvedenou v
dovolání - „načež dne 19. 12. 2018 skutečně jednání soudu proběhlo, kdy jeho
předmětem bylo zejména upřesnění návrhu obžalovaného L. B. na delegaci dle § 25
tr. ř.“ Nejvyšší soud ze spisu a protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 12.
2018 nezjistil žádnou další skutečnost, která by ze strany soudu šla nad rámec
dotazů stran delegace věci, přičemž současně zjistil, že tomuto úkonu byl
přítomen nejen obviněný, ale také jeho obhájce (blíže bod 18). Nejvyšší soud
nesdílí názor obviněného, že by snad nařízení veřejného zasedání mohlo být
považováno za úkon směřující k meritornímu rozhodnutí ve věci. Nařízení
veřejného zasedání je bezpochyby úkonem soudu, nikoli však bezprostředním
úkonem směřujícím k meritornímu rozhodnutí ve věci, jak tomu bylo např. zmíněno
v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 36/2016 [bylo provedeno
několik hlavních líčení s dokazováním].
17. V souvislosti s předmětnou trestní věcí je tedy nutno uvést, že
pokud obviněný odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 969/2017
a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 To 36/2016, a na části odůvodnění
zmíněných rozhodnutí, pak bylo konstatováno, že uvedená rozhodnutí řešila jiné
případy nesprávného složení senátu, než tomu je v trestní věci obviněného.
Podstatné je, a na to sám obviněný poukázal, že v obou rozhodnutích bylo
zmíněno, že změna ve složení senátu není možná za situace, když příslušný
soudce nebo senát, jemuž věc napadla, začal vykonávat úkony směřující k
vyřízení věci – úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jediným úkonem ve věci, učiněným v roce 2018,
bylo nařízení veřejného zasedání, a v něm byl řešen (není však ani na jisto
postaveno, zda vůbec bylo veřejné zasedání zahájeno) pouze návrh obviněného na
delegaci věci, což ve své podstatě nebylo z pohledu podaného opravného
prostředku – odvolání podaného obviněným úkonem, směřujícím k vyřízení věci -
úkonem směřujícím k vydání meritorního rozhodnutí. Rozhodnutí vrchního soudu
pak určilo místně příslušným zmíněný Krajský soud v Praze. Tímto úkonem byla
jednoznačně určena příslušnost soudu, a pokud po tomto přikázání věci
rozhodoval odvolací soud (12 To) ve složení předsedkyně senátu JUDr. E. Milcová
a soudkyň JUDr. K. Hykešové a JUDr. E. Miláčkové, rozhodoval nejen v souladu s
platným rozvrhem práce, ale rovněž v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zák. č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
18. Nejvyšší soud považuje dále za potřebné uvést rovněž následující
skutečnost (ve vazbě na bod 16). Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na
zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni
soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž
podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci. Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení
složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje již
shora uvedená zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 42
odst. 2 tohoto zákona se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle
jejich druhu určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci,
jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí
musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle
zvláštních právních předpisů, aby věci, které projednávají a rozhodují na
pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby
pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné,
stejné, a aby nejpozději v den, kdy věc soudu došla, bylo bez využití rejstříků
nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení
náleží. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který
obviněný v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož nikdo nesmí
být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je
ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad
hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post
zvráceno již vydané rozhodnutí [(srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002
sp. zn. III ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS). V
předmětné trestní věci bylo Nejvyšším soudem poukázáno na skutečnost, že u
veřejného zasedání jak 19. 12. 2016, tak i 30. 1. 2017, byl nejen obviněný, ale
také jeho obhájce (osoba práva znalá), námitku jiného složení senátu dne 30. 1.
2017 oproti veřejnému zasedání dne 19. 12. 2016 (u které nebyly prováděny žádné
úkony, které by směřovaly k meritornímu skončení věci), však nevznesli].
Námitka obsazení senátu se tak stala účelovým prostředkem, jímž má být zvráceno
ex post již vydané rozhodnutí.
19. Ve vztahu k obecné charakteristice dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz bod 8) a dovolání jako mimořádnému opravnému
prostředku (bod 10) je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení
týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nedostatečného zjištění skutkového
stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném
hmotně právním posouzení jeho jednání [obviněný sám uvádí, že se zločinu
znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nedopustil, „kdy nemá
naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu za prokázané“. V této
souvislosti odkázal na nutnost výslechu jím navržených svědků; poukázal na to,
že poškozená nedokázala přesvědčivě vypovědět, jak realizované pohrůžky
negativně ovlivnily její život, přičemž „příčinná souvislost s pohrůžkami
těžkou újmou je dána ve vztahu k trestnému činu vydírání, nikoli znásilnění;
pohrůžku těžkou újmou mu nelze přičítat dvakrát. Pokud jde o jemu uložený
trest, argumentoval tím, že odvolací soud dostatečným způsobem nezhodnotil jeho
doznání a snahu poskytnout součinnost při vyšetřování. Ke zbývajícím trestným
činům výhrady nevznesl].
20. Ve vztahu k výše uvedenému a otázce skutkových a procesních námitek
poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn.
III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud
je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací
důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických
dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence
zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou
podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem.
21. Za námitku podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod je tak možno
považovat pouze stručnou zmínku o skutečnosti, že ve skutkové větě není
obsažena pohrůžka těžké újmy směřující k donucení poškozené k pohlavnímu styku
s obviněným. Jakkoliv je možné uvedené tvrzení označit za podřaditelné pod
uplatněný dovolací důvod, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, a to z
důvodů níže uvedených.
22. Trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo
pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu
zneužije jeho bezbrannosti, a tento čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním
stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
23. K pojmu jiné těžké újmy Nejvyšší soud uvádí, že jde o pojem, který
není a ani nemůže být jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou škálu
okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. V každém případě však jde o
neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které
jsou svou intenzitou obdobné hrozbě spojované s pohrůžkou násilím, tedy mohou u
poškozeného vyvolat obavu srovnatelnou např. se situací, kdy je ohroženo zdraví
nebo život člověka. Z těchto důvodů je při posuzování, zda jde o jinou těžkou
újmu, nutno přihlížet k závažnosti narušení osobních, rodinných, pracovních či
podnikatelských poměrů napadeného, k jeho vyspělosti, k intenzitě ovlivnění
jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její
povahy u různých poškozených odlišný. Přestože právní teorie tento znak
nedefinuje, soudní praxe jej vykládá na základě konkrétních situací. Může proto
spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti,
směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Může jí být i
zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel
poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět, přitom je
nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí,
dopustil či nikoli (viz rozhodnutí č. 27/1982 nebo č. 23/2010 Sb. rozh. tr.).
Za pohrůžku jiné těžké újmy lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které
může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v
rodinném a pracovním životě poškozeného, a přitom je způsobilé vzbudit v
poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její
závažnosti a k osobním poměrům poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006). Při posuzování, zda jde o jinou
těžkou újmu, je tedy nutno přihlížet k závažnosti narušení osobních, rodinných,
pracovních či podnikatelských poměrů poškozeného, k jeho vyspělosti, k
intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky
může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011).
24. Na základě takto stanovených kritérií je nutné posuzovat i hrozbu,
kterou obviněný v konkrétním případě vůči poškozené použil. Jednalo se o hrozbu
oznámení skutečností intimního charakteru, jakož i protiprávního jednání
poškozené zaměstnavateli a policii, pokud vedle požadavku na předání peněz
nebude mít s kurýrem (kterým byl obviněný, o čemž poškozená nevěděla) pohlavní
styk. Soudy nižších stupňů se otázkou naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy
ve shora uvedeném smyslu u konkrétní formy jednání obviněného zabývaly a své
úvahy k němu podrobně rozvedly (viz str. 12 - 13 a str. 6 - 7 odůvodnění
rozsudků soudu prvního a druhého stupně). Nejvyšší soud se s úvahami soudů
nižších stupňů ztotožňuje, neboť má zato, že v případě osoby poškozené, která
se zachovala sociálně nežádoucím způsobem a dopustila se jednání, které je
velmi intimního charakteru s mimořádným zájem na jeho utajení, kdy je zcela
evidentní, že si poškozená byla vědoma svého pochybení a s tím spojené represe
a negativní reakce ze strany okolí, a to tak intenzivně, že ve snaze zabránit
takovému oznámení souhlasila s pohlavním stykem resp. souloží s obviněným.
[Obviněný přehlíží, že vedle této formy jednání, vydíral poškozenou také tím,
že zveřejní její intimní fotky na pracovišti a za to požadoval finanční částku
– nepožadoval pohlavní styk].
25. Uvedl-li obviněný ve svém dovolání, že uvedená skutečnost [pohrůžka
jiné těžké újmy k pohlavnímu styku] – znak není vyjádřen ve skutkové větě
výroku o vině soudu prvního stupně, pak je nutno konstatovat, že jakkoliv je
popis výše uvedených skutečností poněkud méně přehledný [z popisu skutku i při
jeho menší přehlednosti vyplývá, že šlo o jednání, které vykazovalo znaky
vícečinného nesourodého souběhu, kdy jeho jednání vykazuje znaky dvou trestných
činů různých skutkových podstat (§ 175 odst. 1 tr. zákoníku a § 185 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákoníku, výhrada k otázce souběhu však obviněným vznesena nebyla,
a Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn za obviněného, který je zastoupen
osobou práva znalou domýšlet směr úvah dovolatele (viz např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015], nelze mít nejmenší
pochybnost o tom, že jsou ve skutkové větě znaky trestného činu znásilnění
podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku vyjádřeny, a to konkrétně ve
zjištění, že „přičemž pod pohrůžkou zveřejnění jejích intimních fotek a řešení
podávaných drog z její strany na pracovišti odsouzeným, po ní požadoval
finanční hotovost ve výši 40 000 Kč s dalším požadavkem obžalovaného L. B., že
bude mít pohlavní styk s “kurýrem”, kterým však byl on sám, […] přičemž
poškozená ze strachu a z obavy ze ztráty zaměstnání, možného trestního stíhání
a morální újmy s tímto souhlasila”.
26. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi a ve vztahu k otázce
zjišťování skutkového stavu věci Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti
uzavírá, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné
kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro
rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí
jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou
okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na
spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS
1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává
nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy,
které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž
lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly
žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl
potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v
odůvodněních svých rozhodnutích velmi podrobně popsaly výpovědi nejen
obviněného a dalších spoluobviněných, ale také poškozené či dalších svědků,
jakož i obsahy provedených listinných důkazů či znaleckých posudků. Z hodnocení
uvedených důkazů tak zcela jednoznačně vyplývá skutečnost, prokazující úmyslné
protiprávní jednání obviněného spočívajícího v donucení k souloži pohrůžkou
jiné těžké újmy ve smyslu § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k
tomu, že se soudy nižších stupňů vypořádaly i s námitkami obviněného na
provedení dalších důkazů (viz bod 11 rozsudku odvolacího soudu), nelze ani
odkaz obviněného na provedení důkazů označit za relevantní z pohledu např.
porušení práva na spravedlivý proces. K otázce rozsahu dokazování se Ústavní
soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4211/16, kde mj. uvedl,
že pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než
dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění
skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem
navrhovaných důkazech jako o opomenutých. Vadu v podobě opomenutých důkazů a
neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený
důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je
však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je
zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými
důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná
pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 134/12).
27. K poslední z obviněným uplatněných námitek, a sice k námitce místní
nepříslušnosti soudu, kterou obviněný namítal prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a)
až k) tr. ř. Z argumentace obviněného plyne, že uvedený dovolací důvod uplatnil
v jeho první alternativě. K uvedenému je však nutno uvést, že odvolací soud
rozhodl rozsudkem k odvolání obviněného, nezamítl tedy odvolání obviněného pro
nesplnění procesních [např. pro opožděnost podání odvolání, že odvolání nemělo
náležitosti odvolání] podmínek, tudíž odkaz na uvedený dovolací důvod se
zmíněnou argumentací je zcela nepřípadný.
28. I přes výše uvedené Nejvyšší soud dále konstatuje, že obviněným
uplatněná dovolací námitka na označený dovolací důvod vůbec nedopadá, neboť
nepříslušnost soudu lze napadat pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V uvedeném případně lze prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu zpochybnit pouze určení věcné příslušnosti nikoli místní. Jestliže zákon uvedený důvod omezil jen na věcnou příslušnost
soudů, nelze jej vztahovat na jiné případy nepříslušnosti. Podle něj je možné
zkoumat jen nedodržení podmínek plynoucích z pravidel vymezujících věcnou
příslušnost soudů v ustanoveních § 16 a 17 tr. ř., tedy zejména případy, kdy
rozhodoval v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12
odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém
měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení krajský soud, apod.
(srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8
Tdo 187/2015, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011). Za uvedený
dovolací důvod nelze považovat výhrady směřující proti místní příslušnosti
soudu prvního stupně, která je upravena v § 18 tr. ř. Jelikož se jedná o
procesní ustanovení, nelze tuto výhradu namítat ani prostřednictvím dalšího z
obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jenž slouží výhradně k nápravě právních vad, a ani na podkladě žádného jiného
dovolacího důvodu vymezeného v § 265b tr. ř., tedy ani důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., jak obviněný mylně učinil (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 745/2017). Navíc je potřeba
zdůraznit i to, že obviněný má možnost vznést námitku místní příslušnosti soudu
jen do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě, tedy po podání obžaloby
(návrhu na potrestání), avšak pouze v průběhu hlavního líčení před závěrečnou
poradou soudu (srov. § 222 odst. 1 tr. ř.). Z obsahu přezkoumávané věci však
plyne, že obviněný tak učinil až v rámci jím uplatněného odvolání. Z těchto
důvodů tak Nejvyšší soud uzavírá, že není oprávněn k tomu, aby se v dovolacím
řízení otázkou místní příslušnosti zabýval, protože důvod podle § 265b odst. 1
písm. a), g) a l) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod k přezkoumání místní
příslušnosti neslouží.
29. Obviněný v závěru svého dovolání uvedl, že „odvolací soud při
ukládání trestu nezohlednil dostatečným způsobem jeho snahu poskytnout
součinnost při vyšetřování a měl zohlednit polehčující okolnosti“, což podle
něj odůvodňuje aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V souvislosti s argumentací obviněného o „nezohlednění polehčujících okolností“
považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině konstatovat, že námitky vůči
druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí
lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněným nebyl neuplatněn),
tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady
tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a
výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či
neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V daných
souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“ [byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti
let za tři trestné činy (úhrnný trest), přičemž za nejpřísněji trestný, bylo
možno uložit trest odnětí svobody od dvou do deseti let (§ 185 odst. 2 tr.
zákoníku), pak takto uložený trest by nebylo možno napadnout ani
prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
30. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel
věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na
znění § 265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem
nebylo důvodu rozhodovat o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu