8 Tdo 745/2017-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání
obviněného J. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, sp.
zn. 8 To 535/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 25/2016, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě
ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 13 T 25/2016.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 13 T
25/2016, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy
podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v T., S., R. u P. ani jinde v době od 15. 6. 2012 do 15. 5. 2016 úmyslně
neplnil vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři „Q. Y.“ *), která vyplývala
do 31. 12. 2013 ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon č. 94/1963
Sb.“) a od 1. 1. 2014 je uzákoněna v § 910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „zákon č. 89/2012 Sb.“) a byla konkretizována
naposledy rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 1. 2010, č. j. 28 Nc
384/2009-79, pravomocným dne 19. 3. 2010, ve výši 1.800 Kč měsíčně zasílat do
každého 15. dne v měsíci k rukám matky L. B., bytem T., E. č. …, a tak za
uvedené období dluží na výživném částku 86.400 Kč.
2. Za uvedený přečin byl obviněný podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To
535/2016, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), d), g), l) tr. ř.
dovolání, neboť ve věci rozhodoval nepříslušný soud, rozhodnutí spočívá na
nesprávném posouzení skutku, byla porušena jeho práva v řízení před soudem a
nebyly plněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí.
5. Obviněný poukázal na to, že i když v odvolacím řízení uvedl řadu
námitek, odvolací soud se s nimi řádně nevypořádal. Soudy neprovedly důkazy,
které navrhoval, a ty, které provedly, dostatečně neposoudily, a to přesto, že
po celou dobu, kdy se měl dopouštět trestné činnosti, se nacházel v úpadku a
vyživovací povinnost tak přešla na insolvenčního správce. Měl být proto
proveden důkaz insolvenčním spisem Krajského soudu v Plzni vedeným pod sp. zn.
KSPL 56 INS 296/2012, a vyslechnut insolvenční správce, aby bylo ověřeno, z
jakých důvodů z prodeje majetku v majetkové podstatě nebylo výživné jako
přednostní pohledávka hrazeno.
6. Uvedené skutečnosti soudy nezkoumaly, nebraly je do úvahy a s ohledem
na ně neposuzovaly společenskou škodlivost jemu za vinu kladeného činu z
hledisek podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, i když škodlivost jednání obviněného
je vlivem uvedených okolností velmi nízká, neboť insolvenční správce ze mzdy
obviněného strhával prostředky obviněného a z prodeje majetku byl zajištěn
výtěžek, z něhož mohlo být výživné zaplaceno. Obviněný v této souvislosti
poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo
1219/2012, podle kterého měly soudy při posuzování jeho jednání spáchaného v
době, kdy se nacházel v úpadku a probíhalo insolvenční řízení, zkoumat důvody,
které vedly k tomu, že vyživovací povinnost nebyla plněna, a s ohledem na
zjištěné okolnosti měly uvážit možnost aplikace zásady ultima ratio. Skutkový
stav tak nebyl řádně a úplně zjištěn, když obviněný měl příjmy toliko ve výši
nutných nákladů na obživu, a to přestože se práci nevyhýbal, a byly mu správcem
průběžně prováděny zákonné srážky. Soudy tak nevzaly do úvahy, že jeho úpadek
trvá od 13. 6. 2012, a insolvenční správce o vyživovací povinnosti věděl již v
roce 2012.
7. Dovolatel brojil i proti tomu, že odvolací soud řádně v
přezkoumávaném usnesení neuvedl, z jakých zákonných důvodů a na základě jakých
ustanovení trestního řádu konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti. V tom
spatřoval nepřezkoumatelnost odůvodnění usnesení odvolacího soudu zakládající
jeho nezákonnost.
8. V námitkách proti místní příslušnosti soudu obviněný zdůraznil, že
pro určení místně příslušného soudu je nutno vycházet z místa faktického pobytu
obviněného, tzn. z místa, kde výživné nebylo plněno. Obviněný se v předmětné
době na žádném místě v okrese J. nezdržoval. Při zohlednění uhrazovací
povinnosti insolvenčního správce, jenž měl nároky oprávněné osoby uspokojit,
mělo být místem spáchání trestného činu město H. v okrese K. Nesprávně bylo
taktéž vycházeno z trvalého, nikoliv faktického místa bydliště matky a
nezletilé.
9. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9.
2016, sp. zn. 13 T 25/2015, a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016.
10. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitku
obviněného brojící proti místní příslušnosti považoval za nepodřaditelnou pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ohledně nepřítomnosti
obviněného u veřejného zasedání uvedl, že dovolatel poukazoval toliko na
nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by zmínil, v
čem konkrétně mělo porušení ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání
spočívat. Má-li být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
relevantně uplatněn, je dovolatel povinen specifikovat procesní ustanovení,
která měla být provedením hlavního líčení nebo veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti porušena (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Z těchto důvodů proto nelze
nesprávnost podle citovaného dovolacího důvodu přezkoumávat.
11. Státní zástupce přisvědčil obviněnému v námitkách směřujících proti
tomu, že se nalézací soud nezabýval otázkou možného vlivu insolvenčního řízení.
Tyto výhrady však nepovažoval za důvodné, protože nalézací soud o tomto řízení
patrně vůbec nevěděl, k čemuž podle státního zástupce přispěl i obviněný, jenž
využil svého práva a v přípravném řízení nevypovídal a k hlavnímu líčení se
nedostavil. Za důvodné však považoval uvedené námitky obviněného ve vztahu k
postoji soudu druhého stupně, který obhajobu obviněného neprověřil, a byl veden
nesprávným názorem, že když obviněný o své vyživovací povinnosti k nezletilé
dceři věděl a na její výživu nepřispíval, ani konkurz vyhlášený proti jeho
osobě ho rodičovské povinnosti v této souvislosti nemohl zbavit a byl povinen
výživné platit. Takový závěr nekoresponduje s názory vyslovenými v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, jež odvolací
soud nerespektoval. Protože bude nejprve nutné zkoumat, za jakých okolností
nebylo v rámci konkursního řízení výživné plněno, je předčasné se zabývat
otázkou škodlivosti jednání obviněného podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
12. Jelikož státní zástupce považoval dovolací důvod v uvedené části
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za uplatněný důvodně, navrhl, aby Nejvyšší
soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Obhájce obviněného, jemuž bylo toto písemné stanovisko státního
zástupce k dovolání zasláno, vyjádřil souhlas s názorem, že rozhodnutí nemůže
obstát, neboť soud prvního stupně nedostál svým povinnostem a neprovedl
dokazování v dostatečném rozsahu. V návaznosti na to upravil svůj návrh na
požadavek, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.
1. 2017, sp. zn. 8 To 535/2016, a předchozí rozsudek Okresního soudu v Jihlavě
ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 13 T 25/2016, a přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě,
aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. K přípustnosti dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku
rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že
dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud posuzoval podané dovolání s ohledem na obviněným
uplatněné důvody a ve vztahu k nim zjišťoval, zda v jeho celém obsahu, tzn. ke
konkrétně vzneseným výhradám uplatněným podle § 265b odst. 1 písm. a), d) a g)
tr. ř., je důvodné.
a) K námitkám proti místní příslušnosti soudu
16. Obviněný namítal prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. a) tr. ř. místní nepříslušnost Okresního soudu v Jihlavě, protože
podle něj byla nesprávně určena podle místa, kde bydlela matka nezletilé, a
nikoliv podle toho místa, kde se obviněný zdržuje. Tímto způsobem uplatněné
dovolání však na označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
vůbec nedopadá, protože podle něj lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl
věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo
samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
17. Z uvedené dikce plyne, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
slouží výhradně k nápravě vad týkajících se věcné příslušnosti soudů, protože
je v něm výslovně uvedeno, že dopadá na věcnou příslušnost soudů. Jestliže
zákon uvedený důvod omezil jen na věcnou příslušnost soudů, nelze jej vztahovat
na jiné případy nepříslušnosti. Podle něj je možné zkoumat jen nedodržení
podmínek plynoucích z pravidel vymezujících věcnou příslušnost soudů v
ustanoveních § 16 a 17 tr. ř., tedy zejména případy, kdy rozhodoval v prvním
stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř. ),
přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17
odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení krajský soud, apod. (srov.
přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo
187/2015, nebo ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011).
18. Za uvedený dovolací důvod nelze považovat výhrady směřující proti
místní příslušnosti soudu prvního stupně, která je upravena v § 18 tr. ř.
Jelikož se jedná o procesní ustanovení, nelze tuto výhradu namítat ani
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž
slouží výhradně k nápravě právních vad, a ani na podkladě žádného jiného
dovolacího důvodu vymezeného v § 265b tr. ř.
19. Navíc je potřeba zdůraznit i to, že obviněný má možnost vznést
námitku místní příslušnosti soudu jen do doby, než se soud odebere k závěrečné
poradě, tedy po podání obžaloby (návrhu na potrestání), avšak pouze v průběhu
hlavního líčení před závěrečnou poradou soudu (srov. § 222 odst. 1 tr. ř.). Z
obsahu přezkoumávané věci však plyne, že obviněný poté, co mu byl návrh na
potrestání v této věci Okresním soudem v Jihlavě 3. 9. 2016 (č. l. 105)
doručen, a dopisem ze dne 21. 9. 2016 se z konání hlavního líčení omluvil,
místní nepříslušnost Okresního soudu v Jihlavě nenamítal. Tuto skutečnost
namítal až v odvolání (č. l. 134), což však byl již úkon procesně neúčinný (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1787/2016).
20. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nebyl oprávněn k tomu, aby se v
dovolacím řízení touto skutečností zabýval, protože důvod podle § 265b odst. 1
písm. a) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod k přezkoumání místní příslušnosti
neslouží. Jen pro úplnost lze však zmínit, že u trestného činu podle § 196
odst. 1 tr. zákoníku se jedná o tzv. distanční delikt, u něhož může být
založena místní příslušnost jak podle místa, kde se obviněný zdržuje, tak i
podle místa bydliště, kam má být výživné hrazeno, a zaleží na tom, u kterého z
více místně příslušných soudů byla obžaloba státním zástupcem podána (srov. §
22 tr. ř.).
b) K námitkám o důsledcích insolvenčního řízení
21. Obviněný se v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, domáhal nesprávnosti použité právní kvalifikace
úmyslným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku
proto, že soudy se dostatečně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
nevypořádaly s tím, že byl v konkursu. V té souvislosti také neposuzovaly
škodlivost jeho činu z hledisek zásady subsidiarity trestní represe a ultima
ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
22. Nejvyšší soud na podkladě těchto výhrad přezkoumával obsah dovoláním
dotčených rozhodnutí, protože jde o otázky, které na označený dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají, neboť obě se týkají správnosti
hmotněprávního posouzení.
23. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že
obviněný již v odvolání vznesl obdobné námitky proti výroku o vině a poukazoval
na to, že by odvolací soud měl důsledně posoudit, že proti němu je po dobu, co
je trestně stíhán, vedeno insolvenční řízení, a zdůrazňoval, že by výživné měl
z prostředků obviněného odesílat insolvenční správce, který měl dispoziční
právo k majetkové podstatě (srov. č. l. 134 až 135 spisu). Jak se však podává z
přezkoumávaného rozhodnutí, odvolací soud, i přesto, že obviněný poukazoval na
spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. KSLP 56 INS 296/2012, a požadoval provést
konkrétní důkazy, na tyto jeho námitky nereagoval v potřebné míře. Rozhodl při
veřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2017 v nepřítomnosti obviněného i jeho
obhájce a jediným úkonem, který provedl, bylo přečtení obsahu odvolání a jeho
doplnění. V odůvodnění přezkoumávaného usnesení k tomu, jak se s námitkami
obviněného o probíhajícím insolvenčním řízením vypořádal, lze zjistit jen
strohé sdělení, že názor obviněného je mylný, neboť obviněný o své vyživovací
povinnosti k dceři „Q. Y.“ věděl a již od roku 2013 na ni ničím nepřispíval.
Skutečnost že na něj byl vyhlášen konkurz, ho jeho rodičovské vyživovací
povinnosti nezbavuje (strana 2 usnesení odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud považuje uvedený postup soudů za vadný, protože
odvolací soud nesplnil svou povinnost se řádně vypořádat s námitkami
obviněného, jak mu ukládá nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn.
III. ÚS 1464/13 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.
152/2013), nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N
65/52 SbNU 635), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo
1337/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo
875/2016, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 122/96 ze dne 24. 3. 1998 (N
39/10 SbNU 261). Svou pozornost nezaměřil na otázky související s rozhodnými
skutečnostmi vážícími se ke správnosti posouzení viny obviněného. V důsledku
toho odvolací soud odvolateli upřel právo na dostatečnou soudní ochranu [srov.
nález sp. zn. III. ÚS 505/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 99/15 SbNU 25)].
25. Soudy obou stupňů se nedůsledně věnovaly vlivu probíhajícího
insolvenčního řízení na trestnost činu obviněného. V té souvislosti se nelze
ztotožnit s názorem státního zástupce, že soud prvního stupně o probíhajícím
insolvenčním řízení nevěděl. Naopak je třeba poukázat na obsah spisu a
iniciativu obviněného, který i když se z důvodů, jež vysvětlil (viz č. l. 113),
proč se z konání hlavního líčení omlouvá. Již v tomto omluvném dopise
poukazoval na to, že „má na sebe podanou insolvenci“. Uváděl, že je ve zpoždění
s placením alimentů, že odpracovává prospěšné práce, je však pro jeho
zaměstnavatele náročné, když „jim chodí do práce podklady od insolvenčního
správce“. Poukazoval na svou těžkou životní situaci i na okolnosti vztahující
se k narození dcery a na to, že není v současné době dostatečně finančně
zajištěn. Z této zprávy lze dovodit, že i když se obviněný nedostavil k
hlavnímu líčení, písemně svůj postoj k návrhu na potrestání soudu uvedl, včetně
informace o probíhajícím insolvenčním řízení. Soud prvního stupně však na
obsah spisového materiálu v potřebné míře nereagoval a jen poznamenal, že
obviněný „soudu zaslal e-mailovou omluvu s tím, že na cestu do J. nemá
peníze“ (strana 2 rozsudku soudu prvního stupně). Nebral dostatečně do úvahy
obsah důkazů, byť z nich mimo jiné vyplývalo i to, že proti obviněnému je
vedeno insolvenční řízení, o němž se zmiňují zprávy P.- r. B. V. (č. l. 24),
kde se uvádí, že byla provedena srážka z platu, a to částka 790 Kč, kterou
odeslali na účet insolvenčního správce JUDr. Josefa Šťastného. Rovněž ze zprávy
společnosti N. J. na č. l. 28 se podává, že na základě dopisu JUDr. Josefa
Šťastného, insolvenčního správce, se sp. zn. KSLP 56 INS 296/2012, byly
obviněnému za měsíce únor a duben 2015 strženy srážky za uplatněnou předností
pohledávku, které byly odeslány na účet tohoto správce.
26. Již soud prvního stupně tak měl na základě obsahu spisu dostatek
podkladů o tom, že obviněný je v konkurzu, a že jeho majetek spravuje
insolvenční správce. Proto i přesto, že konal hlavní líčení v nepřítomnosti
obviněného, byl povinen provádět důkazy jak v jeho prospěch, tak i neprospěch,
a zvažovat všechny objektivní skutečnosti (srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1974/11, či ze dne 19. 11. 2009, sp.
zn. III. ÚS 2447/09, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 8
Tdo 74/2012).
27. Z uvedeného je patrné, že soudy nižších stupňů nedostály všem svým
povinnostem, a s obhajobou obviněného se řádně nevypořádaly, a to s ohledem na
stávající judikaturu Nejvyššího soudu, především usnesení Nejvyššího sodu ze
dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1219/2012, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 25/2014-II., podle něhož
zákonná povinnost rodičů vyživovat své nezletilé dítě trvá i v insolvenčním
řízení, které se týká majetku některého z rodičů. Jestliže rodič, ohledně jehož
majetku bylo zahájeno insolvenční řízení, v něm nemůže sám plnit svou
vyživovací povinnost k nezletilému dítěti např. z důvodu, že osobou s
dispozičními oprávněními k majetkové podstatě se stal ze zákona nebo
rozhodnutím insolvenčního soudu ustanovený insolvenční správce, je takový rodič
povinen poskytnout potřebnou součinnost k plnění své vyživovací povinnosti
insolvenčnímu správci, který uspokojuje pohledávky za majetkovou podstatou a
jim na roveň postavené pohledávky, jimiž jsou i pohledávky na výživném ze
zákona, z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení [viz § 169
odst. 1 písm. e), odst. 2, § 203 odst. 1, 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn (dále jen
„zák. č. 182/2006 Sb.“)].
28. S ohledem na takto stanovené zásady bylo nutné, aby soudy obou
stupňů své úvahy o vině obviněného a o závažnosti jeho jednání zvažovaly s
ohledem na to, zda a do jaké míry byl v průběhu probíhajícího insolvenčního
řízení oprávněn s vlastním majetkem nakládat, a od toho by se i odvíjelo
zjištění, jak způsobem tak mohl činit. Závěr odvolacího soudu, jak je výše
vyjádřen, byl tedy zásadně nepřesný a rozhodnutí o vině obviněného minimálně
předčasné, zejména však vzhledem k absenci potřebného dokazování.
29. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i když je výživné ve
smyslu § 910 zákona č. 89/2012 Sb. (srov. § 85 zák. č. 94/1963 Sb.), zákonnou
povinností rodiče nezletilého dítěte (předka vůči potomkovi) a tuto nemůže
přenést na jinou osobu, tedy nepřechází ani na insolvenčního správce [viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 659/2006
(uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
27/2007)], ani se jí jinak než ze zákonem určených podmínek nelze zbavit,
probíhající insolvenční řízení a jeho dopad na trestní odpovědnost obviněného
stíhaného pro trestný čin podle § 196 tr. zákoníku je třeba vždy podrobit
řádnému posouzení, a to s ohledem na limity vyplývající ze zákona č. 182/2006
Sb.
30. Dojde-li k insolvenčnímu řízení, je způsob placení jednotlivých
dávek v době schváleného oddlužení organizován v režimu oddlužení a s
majetkovou podstatou dlužníka tak podle § 203 zák. č. 182/2006 Sb. nakládá
ustanovený insolvenční správce, resp. ve znění zákona č. 294/2013 účinného od
1. 1. 2014 osoba s dispozičním oprávněním.
31. Konkrétní způsob nakládání s majetkovou podstatou dlužníka se řídí
režimem § 229 zák. č. 182/2006 Sb. Podle jeho odstavce 1) zákon stanoví v
závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku
náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě
osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s
majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně
některých z nich. Odstavec 2) stanoví, je-li majetek náležející do majetkové
podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým
majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.
Podle odstavce 3) nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové
podstatě osobou s dispozičními oprávněními a) dlužník v době do rozhodnutí o
úpadku, b) insolvenční správce v době od prohlášení konkursu, c) dlužník v době
od povolení reorganizace a d) dlužník v době od povolení oddlužení. Má-li
dispoziční oprávnění jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti
uložené dlužníku tímto zákonem.
32. Je tedy i podle uvedené zákonné úpravy zřejmé, že záleží na
konkrétní okolnosti, zejména stavu a průběhu insolvenčního řízení, kdo byl
oprávněn s majetkovou podstatou a v jakém rozsahu nakládat. Za určitých
okolností to může znamenat, že dlužník jako otec nezletilých dětí sice nemůže
splátky hradit, protože však jeho zákonná vyživovací povinnost stále trvá, je
povinen v rámci ní dbát na to, aby k jejímu plnění insolvenčním správcem
docházelo. Musí proto od správce zvědět, zda jsou pravidelné platby na výživné
hrazeny. Pokud tomu tak není, je na něm zajištění toho, aby správce svou
povinnost splnil [srov. usnesení Nejvyššího sodu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 8
Tdo 1219/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod č. 25/2014)].
33. Nejvyšší soud však shledal, že soudy se těmito otázkami a stavem
věci vůbec nezabývaly, přestože z obsahu spisu probíhající insolvenční řízení
vedené na majetek obviněného jednoznačně vyplývalo. Za nesprávné je třeba
považovat, že soudy neprovedly jako důkaz insolvenčním spisem Krajského soudu v
Plzni sp. zn. KSLP 56 INS 296/2012, nevyslechly insolvenčního správce JUDr.
Josefa Šťastného jako svědka, aby všechny potřebné a rozhodné skutečnosti
zjistily. Jak dalece mohl obviněný se svým majetkem, event. příjmy, disponovat,
zda tuto svou povinnost nahlásil, protože pokud bylo rozhodnuto o úpadku
obviněného, pak ve smyslu § 109 odst. 4, 5 zák. č. 182/2006 Sb. takovým
rozhodnutím došlo k zahájení insolvenčního řízení a nastaly účinky
insolvenčního řízení, které trvají, nestanoví-li zákon u některého ze způsobů
řešení úpadku jinak, do skončení insolvenčního řízení. Obviněný se mohl
ocitnout v režimu insolvenčního řízení, v němž podle § 111 odst. 1, 2, 3 zák.
č. 182/2006 Sb. nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet
se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud
by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku
anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před
zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za
podmínek stanovených tímto zákonem. Omezení podle § 111 odst. 1 zák. č.
182/2006 Sb. se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených
zvláštními právními předpisy, tyto pohledávky se uspokojují v termínech
splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. Právní úkony, které
dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se
zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim
dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.
34. Jestliže soudy při absenci dokazování zaměřeného na objasnění všech
zmíněných okolností ve věci obviněného rozhodly, je jejich dokazování neúplné,
právní závěry bez respektování shora rozvedené právní úpravy insolvenčního
řízení minimálně předčasné, neboť ve věci nebyly opatřeny takové podklady, na
nichž by bylo možné ve věci neplnění vyživovací povinnosti u obviněného
rozhodnout, a to jak z hlediska jeho úmyslu, tak i z hlediska naplnění
materiálního korektivu společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku.
35. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně (§
15 tr. zákoníku) i z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku). Přestože k naplnění jeho
znaků postačí i nedbalost, o kterou půjde např. tehdy, jestliže pachatel ví, že
má plnit vyživovací povinnost, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že ji plnit
nemusí, je třeba se v každém jednotlivém případě trestného činu podle § 196
odst. 1 tr. zákoníku zabývat výslovně i povahou zavinění a v rozsudečném výroku
(v tzv. právní větě) výslovně uvést, zda se pachatel dopustil trestného činu
úmyslně nebo z nedbalosti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1922). V posuzované věci
soudy bez splnění shora uvedených skutečností uzavřely, že obviněný jednal v
úmyslu přímém podle § 15 dost. 1 písm. a) tr. zákoníku, což je rovněž závěr,
který bude nutné korigovat se zřetelem na všechny výše uvedené nové poznatky, k
nimž soud dojde poté, co bude doplněno potřebné dokazování.
36. Vypořádat se bude muset soud i hledisky stanovenými v § 12 odst. 1
tr. zákoníku, podle něhož jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví
trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky
trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o
společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu nepostačuje. Takto definovanou zásadou ultima ratio jako jednou ze
základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva
byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají
nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního
prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní,
občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy
mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle
zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního
práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné,
ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových
vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva
a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních
vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti,
je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního
soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS
541/2010, II. ÚS 1098/2010). Pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného
činu, při promítnutí principu ultima ratio, nemůže být ignorována
občanskoprávní stránka věci. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého
jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat
za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především
celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot.
c) K námitkám o porušení práva na přítomnost při veřejném zasedání
37. Jestliže obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř., na jehož základě odvolacímu soudu vytýkal, že konal veřejné
zasedání v jeho nepřítomnosti, pak uvedený důvod naplnil, protože podle něj lze
namítat, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení
nebo ve veřejném zasedání.
38. Uvedený důvod dopadá na situace, kdy došlo ke zkrácení práva
obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, tj. právo na
spravedlivý proces zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má
každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v
jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo
obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vychází mimo jiné i z článku
6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
„Úmluva“), i když v něm není výslovně zmíněno, avšak vyplývá z jeho předmětu a
účelu jako celku s tím, že přítomnost obviněného u soudu má zásadní význam pro
spravedlnost řízení [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen
„ESLP“) ze dne 25. 3. 1998 ve věci Belziuk proti Polsku, stížnost č. 23103/93).
Osobní účast obviněného však nemá stejnou rozhodující důležitost v odvolacím
řízení, které vždy neobsahuje právo na veřejné jednání a právo být osobně
přítomen. Při posuzování této otázky je nutné brát zřetel kromě jiného na
zvláštní řízení, o které se zde jedná, a způsob, jakým jsou zájmy obhajoby
prezentovány a chráněny před odvolacím soudem, zejména ve světle otázek, které
mají být posouzeny, a jejich důležitosti pro obviněného (srov. rozsudek ESLP ze
dne 19. 12. 1989 ve věci Kamasinski proti Rakousku, stížnost č. 9783/82). Proto
skutečnost, že obviněný nebyl přítomen na jednání odvolacího soudu posuzujícího
otázku viny a neviny, sama o sobě nebývá dostatečná ke konstatování porušení
Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 18. 10. 2006 ve věci Hermi proti Itálii,
stížnost č. 18114/02). Z uvedeného je tedy zřejmé, že na porušení práva
obviněného na konání veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení v jeho
nepřítomnosti jsou i ve smyslu rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská
práva kladeny „menší“ nároky, než je tomu u účasti obviněného před soudem
prvního stupně při hlavním líčení, v němž je prováděno dokazování.
39. Tyto zásady je však třeba posuzovat se zřetelem na kritéria
spravedlivého procesu a zaručení práva obviněného na obhajobu včetně povinnosti
soudů důsledně zkoumat skutkový stav věci tak, aby o něm nevznikaly
pochybnosti, a to zejména proto, aby bylo zaručeno právo obviněného mít možnost
se k věci vyjádřit (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30.
11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, a ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02
aj.).
40. I když s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z
ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u
veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj
zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním
veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného
veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a
které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání [srov.
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003
(uveřejněné pod č. NS 26/2004-T 621 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu), či nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05 (N
37/40 SbNU 311), ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27)],
je třeba dbát, aby byla zaručena i další práva obviněného tak, aby byl výsledek
celého řízení spravedlivý ve smyslu práva být před soudem alespoň jednou slyšen
při zaručení jeho práva na obhajobu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 884/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 195/54 SbNU 403), nálezy sp. zn. II. ÚS 648/05
ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311) či II. ÚS 2152/08 (N 156/54 SbNU 27),
nález ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014].
41. Obviněný byl v přezkoumávané věci o konání veřejného zasedání
vyrozuměn vzorem č. 7a – „Vyrozumění o veřejném zasedání“ podle sdělení
Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 6. 2009, č. j. 126/2009-Org., o vydání
vzorů doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení (viz č. l.
132), jenž se používá tehdy, není-li účast obviněného nutná. Vyrozumění přitom
soud obviněnému doručoval zasedání v obálce typu č. III. (viz č. listu 67),
jako tzv. jinou písemnost. Při doručování zmíněné zásilky obsahující dané
vyrozumění odvolací soud dodržel ustanovení § 50 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a respektoval i ustanovení § 63
odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že nestanoví-li tento zákon jinak (viz např.
§ 64 tr. ř.), užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám přiměřeně předpisy
platné pro doručování v občanském soudním řízení; v tomto případě jde konkrétně
o již zmiňované ustanovení § 50 o. s. ř. Podle odstavce 1) tohoto ustanovení
nezastihne-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní
nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou
vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na
písemnosti. V tomto smyslu bylo obviněnému řádně doručeno.
42. V přezkoumávané věci je však třeba pochybení spatřovat v tom, že
odvolací soud rozhodoval bez splnění podmínek kontradiktornosti trestního
řízení a spravedlivého procesu, které je zaručeno čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy.
Podstatné totiž je, že obviněný se z účasti u hlavního líčení omluvil (viz č.
l. 113), a toto bylo konáno (č. l. 115) v jeho nepřítomnosti, což lze považovat
za postup, který je v souladu s § 202 tr. ř. Jinak je tomu však v případě
odvolacího řízení, neboť odvolací soud rozhodoval bez ohledu na požadavky
obhajoby i obsah podaného odvolání, v němž byly namítány zcela nové
skutečnosti, které nebyly předmětem řízení před soudem prvního stupně, jenž se
otázkou insolvenčního řízení, která byla důvodem pro podání odvolání,
nezabýval. Tato skutečnost ve spojení s obsahem omluvy obviněného k veřejnému
zasedání, v níž mimo jiné poukazoval na své nedobré finanční i rodinné poměry,
mělo podstatný vliv pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu (nesprávné, jak
bylo výše uvedeno). Ten však veřejné zasedání dne 17. 1. 2017 konal nejen v
nepřítomnosti obviněného, ale i jeho obhájce zvoleného na základě plné moci (č.
l. 130) dne 15. 11. 2016. Odvolací soud obhájce o konání veřejného zasedání
nařízením na 17. 1. 2017 vyrozuměl datovou schránkou dne 8. 12. 2016 (č. l.
132). Obhájce však již v písemně zpracovaném odvolání (č. l. 135) uvedl svůj
požadavek na odročení veřejného zasedání, protože termín 17. 1. 2016 je pro něj
nevhodný z důvodů povinného školení advokátních koncipientů pořádaného Českou
advokátní komorou, jakož i nutného lékařského vyšetření, s tím, že obviněný na
žádosti obhájce u veřejného zasedání trvá. Tuto svou omluvu obhájce zopakoval i
dne 13. 1. 2017, když uvedl, že pokud se bude i přes uvedenou omluvu veřejné
zasedání konat, protože nejde o nutnou obhajobu, nemůže se dostavit, ani
zajistit substituci, a proto by měl odvolací soud vzít do úvahy jím učiněná
podání a návrhy (č. l. 137). Tato podání a návrhy jsou obsahem spisu (č. l. 140
až 144), jež obhájce připojil jako přílohy k písemnému zpracování odvolání.
Posoudí-li se však průběh veřejného zasedání ze dne 17. 1. 2017, podle jeho
protokolu na č. l. 145 (nebyl pořizován zvukový záznam) předsedkyně senátu
přečetla odvolání obviněného ze dne 16. 11. 2016 a doplnění odvolání ze dne 13.
12. 2016. O jiných důkazech či podkladech protokol více nic neuvádí. Je tedy
zřejmé, že nebyly provedeny důkazy listinami na č. l. 140 až 144, jež obhájce k
odvolání připojil a na jejich provedení výslovně poukázal. Na to odvolací soud
zcela rezignoval.
43. Ze všech těchto důvodů, když odvolací soud nerespektoval práva
obviněného na obhajobu, zejména na možnost se k provedeným důkazům vyjádřit a
být slyšen, neměl splněny obecné podmínky pro to, aby veřejné zasedání konal v
nepřítomnosti obviněného, a tedy ani proto, aby jej o veřejném zasedání
vyrozumíval vzorem 7a tr. ř. (viz č. l. 132), „vyrozumění o veřejném zasedání“,
který se používá tehdy, není-li účast obviněného nutná. Soud však byl v těchto
souvislostech povinen obviněného k veřejnému zasedání předvolat za použití
vzoru 8a – „předvolání k veřejnému zasedání“.
44. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů přisvědčil výhradě
obviněného, že byla porušena ustanovení o konání veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť bylo třeba
respektovat právo na obhajobu obviněného, kontradiktornost trestního řízení,
práva obviněného být slyšen a všechna pravidla spravedlivého procesu [viz např.
rozsudek ESLP ze dne 20. 11. 1989 ve věci Kostovski proti Nizozemsku, stížnost
č. 11454/85, rozsudek ESLP ze dne 13. 10. 2009 ve věci Dayanan proti Turecku,
stížnost č. 7377/2003, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I.
ÚS 375/06 (uveřejněný pod č. 225/2007 Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2007, sv. 47, s.
951), aj.]. To však odvolací soud tím, že obviněného nepředvolal k veřejnému
zasedání, nevyslechl jej, neprovedl důkazy podle návrhu obhajoby, nedodržel,
když konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
V. Závěr
45. Ze všech shora rozvedených důvodů, když Nejvyšší soud shledal
námitky podané na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d), g)
tr. ř. a také s tím souvisejícím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
jako důvodné, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2017, sp.
zn. 8 To 535/2016, i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 9. 2016, sp.
zn. 13 T 25/2016, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
Okresnímu soudu v Jihlavě, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
46. Na soudu prvního stupně, jemuž se věc s ohledem na zjištěné
nedostatky vrací k novému projednání a rozhodnutí, bude, aby v souladu s výše
uvedenými úvahami doplnil dokazování v naznačeném směru tak, aby při zajištění
všech práv obviněného provedl důkaz zejména příslušným insolvenčním spisem,
vyslechl obviněného a insolvenčního správce a případně doplnil dokazování i o
další důkazy. Tyto důkazy bude nutné po jejich provedení posoudit a zhodnotit
postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a učinit v souladu s dostupnou judikaturou
soudů rozhodnutí o vině, které bude respektovat zákon i názory v judikatuře
soudů vyjádřené, a to nikoliv jen ve vztahu k podmínkám, za nichž jsou naplněny
znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku, ale i s
ohledem na pravidla stanovená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, i se zřetelem na
zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.
47. Dojde-li k odvolacímu řízení, bude nutné, aby i odvolací soud
respektoval veškerá práva obviněného na jeho obhajobu a aby dostál nejen
procesním ustanovením trestního řádu, ale aby plně respektoval práva obviněného
zaručená především čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy, zaručující právo na spravedlivý
proces.
48. Nejvyšší soud nerozhodoval v této věci o vazbě obviněného podle §
265l odst. 4 tr. ř., protože obviněný se v současné době nenachází ve výkonu
trestu, který tímto rozhodnutím zrušil, ale vykonává trest na základě rozsudku
Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 8 T 65/2014, tedy v jiné trestní
věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.