5 Tdo 1337/2013-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném dne 23. 4. 2014 o dovolání
obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp.
zn. 9 To 285/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 113/2007, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 9 To 285/2011.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e ,
aby věc obviněného M. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 88 T 113/2007, byl
obviněný M. M. uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při
správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst. 1, 3 trestního zákona
(zák. č. 140/1961 Sb., ve znění zák. č. 52/2009 Sb., dále jen „tr. zák.“),
kterého se dopustil tím, že dne 24. 1. 2006 uzavřel obviněný M. jako předseda
představenstva za společnost Smart Comp., a. s., Jezuitská 3, Brno, IČ 25517767
(dále jen „Smart Comp.“) jako nájemce se společností Power Media, s. r. o., IČ
26512670 (dále jen „Power Media“) jako pronajímatelem Smlouvu o nájmu
Internetové sítě (dále jen „Smlouva“) (definované jako: síť skládající se z
metalických kabelů, umístěných v jednotlivých patrech, chodbách, stoupačkách a
technologických patrech v PVC chráničkách a lištách, zakončené v rackových
skříních a zařezané do patch panelů) uložené v jednotlivých domech v městských
částech B.-L. a B.-V. [uvedených v čl. I. 1. a), b)], v této Smlouvě se Smart
Comp. zavázal platit pronajímateli podle čl. II. 1. této smlouvy po dobu
prvních dvou let měsíčně částku 500 000,- Kč bez DPH, kdy částka 100 000,- Kč
bez DPH představuje nájemné za pronájem sítě a částka 400 000,- Kč bez DPH
kompenzaci za neoprávněný majetkový prospěch získaný nájemcem (Smart Comp.)
bezplatným užíváním sítě za předchozí období od data vybudování sítě do
okamžiku uzavřené nájemní smlouvy, a dále podle čl. II. 2. za třetí a
následující roky měsíčně částku 50.000,- Kč bez DPH, když nájemné za leden a
únor 2006 má být podle čl. II. 3. uhrazeno nejpozději do 2. 2. 2006 a v čl. II. 5. je uvedeno, že jestliže nájemce neuhradí pronajímateli řádně a včas nájemné
do řádného termínu splatnosti nájemného, má pronajímatel právo na nájemci
požadovat zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 16 000 000,- Kč;
uvedenou Smlouvu obviněný uzavřel, i když na základě výkonu funkce předsedy
představenstva společnosti Smart Comp. a svého dřívějšího působení ve
společnosti Smart Comp. v postavení společníka a jednatele od počátku věděl, že
společnost Smart Comp. vybudovala internetovou síť v městské části B.-V. v
domech na ulici Bl.; Bo., Bz.; Č.; M.; M.; P.; Va., Ve., Vl., včetně části
internetové sítě skládající se z metalických UTP kabelů, které jsou umístěny v
těchto domech, na svůj účet, z vlastních nebo vypůjčených peněz a prostředků,
celou dobu byla předmětná část internetové sítě v domech v městské části B.-V. v majetku společnosti Smart Comp.; společnost Smart Comp. nikdy nepozbyla
vlastnické právo k této části sítě,
čemuž odpovídá mimo jiné obsah dispozičních úkonů obviněného M. s celou
internetovou sítí v městské části B.-V., například podle notářského zápisu č. j. NZ 727/2003, N 794/2003 ze dne 25. 6. 2003 sepsaného notářem JUDr. Jiříkem
Fleischerem, notářského zápisu č. j. NZ 295/2005, N 330/2005 ze dne 5. 5. 2005
sepsaného notářem JUDr. Jiříkem Fleischerem; odpovídá tomu také obsah
znaleckého posudku č. 589-2004 společnosti NEMO Consult, s. r. o., ze dne 25. 4. 2004, předloženého při transformaci společnosti Smart Comp. na akciovou
společnost;
a proto společnost 3C, s. r.
o., IČ 00532819 (dále jen 3C), nemohla prodat a
Power Media nemohla koupit předmětnou část internetové sítě v domech v městské
části B.-V. na základě kupní smlouvy ze dne 23. 1. 2006 za částku 1 000 000,-
Kč + 190 000,- Kč DPH, tato část internetové sítě nikdy nebyla v majetku 3C a
nemohla být ani v majetku Power Media a společnosti 3C ani Power Media nemohly
požadovat nájemné a kompenzaci za neoprávněný majetkový prospěch získaný
bezplatným užíváním části internetové sítě v domech v městské části B.-V.,
sjednání práva nájmu k této části sítě obviněným na základě Smlouvy, placení
nájemného, včetně kompenzace za neoprávněný majetkový prospěch získaný
bezplatným užíváním části internetové sítě tak bylo nadbytečné;
v důsledku jednání obviněného, když společnost Smart Comp. do 2. 2. 2006
neuhradila na základě zmiňované Smlouvy nájemné, podala Power Media dne 3. 2. 2006 žalobu o zaplacení pohledávky z uvedené nájemní smlouvy s příslušenstvím,
na základě které dne 13. 2. 2006 rozhodce Karel Oprchal vydal rozhodčí nález č. j. R 10/2006 ukládající Smart Comp. povinnost zaplatit mimo jiné dlužné nájemné
ve výši 1 000 000,- Kč bez DPH a bezdůvodné obohacení ve výši 16 000 000,- Kč,
a to vše do patnácti dnů od právní moci rozhodčího nálezu,
v této lhůtě Smart Comp. v osobě obviněného uhradila v hotovosti pouze částku
300.000,- Kč a Power Media proto podala k Městskému soudu v Brně dne 3. 3. 2006
návrh na exekuci a určení exekutora, kdy příslušné usnesení bylo tímto soudem
dne 8. 3. 2006 vydáno pod č. j. 69 Nc 1142/2006, a na základě uvedeného
usnesení byly dne 15. 3. 2006 vydány exekuční příkazy exekutora Mgr. Petra
Kociána pod č. j. 37 Ex 1256/06 a obstaveny účty Smart Comp. u Komerční banky,
a. s., Volksbank, a. s., a bylo rozhodnuto o prodeji všech podle zákona
postižitelných movitých věcí Smart Comp.,
dne 31. 3. 2006 se Smart Comp. odvolala proti zmiňovanému usnesení Městského
soudu v Brně a zároveň požádala, aby bylo rozhodnuto o odložení provedení
exekuce, čemuž Krajský soud v Brně dne 4. 4. 2006 pod č. j. 43 Cm 72/2006
vyhověl a vykonatelnost nálezu rozhodce Karla Prchala ze dne 13. 2. 2006 pod č. j. R 10/2006 odložil, a dále bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006 pod č. j. 20 Co 380/2006 rozhodnuto o zastavení exekuce;
obviněný postupoval shora uvedeným způsobem, přestože jako člen a předseda
představenstva společnosti Smart Comp. měl podle § 194 odstavec 5 obchodního
zákoníku povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a majetek
společnosti chránit a za žádných okolností nečinit kroky směřující k jeho
zmenšení, což neučinil, čímž ohrozil majetek společnosti Smart Comp. ve výši 16
000 000,- Kč.
Za tento pokus trestného činu byl obviněný M. M. odsouzen podle § 255 odst. 3
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 58 odst. 1 a §
59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností na
dobu 3 (tří) roků.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodoval o odvolání obviněného M. M.
rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 9 To 285/2011, a rozhodl tak, že podle §
258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v
Brně zrušil ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody a ve
výroku o trestu zákazu činnosti. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově
rozhodl tak, že obviněnému podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. výkon
trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trávní 2 (dvou) let.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, nebo člena
statutárního orgánu obchodních společností na dobu 2 (dvou) let. Jinak zůstal
napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek Krajského soudu v Brně byl již druhým rozhodnutím uvedeného soudu v
této projednávané věci, neboť Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2012, sp.
zn. 5 Tdo 588/2012, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 To 285/2011, podle § 265k odst. 2 tr. ř.
zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst.
1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněného M. M. v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 9 To
285/2011, podal obviněný M. M. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Turka
dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém
mimořádném opravném prostředku v podrobnostech namítal, že Krajský soud v Brně
pokyny Nejvyššího soudu nesplnil, resp. splnil pouze formálně tím, že provedl
navrhovaná doplnění dokazování, aniž by však vyvodil z provedených důkazů
jakékoli relevantní závěry. Krajský soud v Brně sice provedl úkoly, které měl
podle pokynů Nejvyššího soudu provést, ale nezabýval se jejich vypovídací
schopností a šablonovitě rozhodl zcela stejně (s výjimkou snížení trestní
sankce), jako v předchozím řízení, aniž by se zabýval podstatou věci tak, jak
byl podle usnesení Nejvyššího soudu pověřen. Obhajoba je bytostně přesvědčena,
že jednání M. M. bylo kvalifikováno jako trestný čin, ačkoli nebyla naplněna
skutková podstata odsouzeného trestného činu tak, jak ji má na mysli trestní
právo. Není totiž dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem
následku.
Základním problémem je, že M. následovníci nerozporují prodej sítí v
obou lokalitách, ale jen v jedné z nich, přičemž toto dokladují vytvořením
faktur stejných čísel, ale odlišného obsahu (vygenerovaných systémem až rok
poté, kdy měly být vystaveny). Toto jejich tvrzení vyvrací předávací protokol,
kterým se dílo předává společnosti 3C v plném rozsahu a dále nájemní smlouvou
na obě lokality ze dne 1. 12. 2003. To vyvrací, že by se mohlo jednat jen o
jeden dům na S. Původní faktury obsahovaly obě lokality, tedy B.-V. a B.-L., S.
ulice ...., nově vytvořené pouze jednu z nich, a to B.-L., S. ulice .... Platná
právní úprava neumožňuje nahrazení faktur novými, aniž by původní byly
vystornovány. Nové vedení opomnělo, že smluvní pokutou by bylo vázáno i v
případě prodeje a nájmu pouze jedné lokality, tedy i kdyby prodej druhé,
zpochybňované lokality, byl opravdu nasimulován, nájem prvé z nich by byl
platný, a tedy v případě neplacení nájmu by následek smluvní pokuty nastal
stejně. Tedy jakkoli odvolatel popírá fiktivnost prodeje, přičemž jeho
stanovisko podporují jak důkazy písemné, tak i svědectví, jakož i neperfektnost
dokladů vytvořených jeho následníky. I v případě, že by došlo k prodeji pouze v
jedné z lokalit, jak nové vedení tvrdí, stejně by společnost Smart Comp. byla
zavázána povinností smluvní pokutu uhradit, přičemž tomu se mohli vyhnout
řádným hrazením nájemného. Podání nového vedení, že o nájemním vztahu nevědělo,
vyvrací jak svědectví jednatele Power Media, s. r. o., který s nimi neplacení
nájmu projednával, tak jejich vlastní stanovisko, potvrzující prodej sítí v
jedné lokalitě. Pokud prodej akceptují, musí si být vědomi, že sítě nebyly
jejich a pokud je užívali, logicky je měli pronajaté. Měli-li je pronajaté,
měli platit nájemné. Ačkoliv Nejvyšší soud uložil, aby tato skutečnost byla
odvolacím soudem vzata v potaz, nestalo se tak a Krajský soud v Brně se
naprosto nevypořádal s faktem, že smluvní pokutu by společnost Smart Comp.
musela hradit i v takovém případě, kdyby byla prodána síť pouze v jedné z obou
lokalit. Není tedy příčinné souvislosti mezi jednání dovolatele a následkem v
podobě úhrady smluvní pokuty.
Nesprávné je podání odvolacího soudu v tom smyslu, že dovolatel neměl
námitky proti odborné způsobilosti znalce Ing. Kozohorského a proti závěrům
jeho posudku. Takové námitky tvoří páteř obhajoby, protože jak dovolatel, tak
obhájci namítají, že znalec se neseznámil s celým spisem, což sám připustil,
nesprávně vyhodnotil tu část, se kterou se seznámil, sám doplňoval své poznatky
„kvazi operativní“ činností a navíc uváděl skutečnosti, které nebyly pravdivé,
jak prokazuje svědectví svědkyně N. Rovněž závěr znalce, že sítě jsou v
účetnictví 3C, náhodou nemá nic společného se solidním znaleckým postupem.
Znalec je povinen vycházet z faktů a nikoli domněnek. Nejvyšší soud zavázal
Krajský soud v Brně povinností odstranit vady v postupu znalce Ing.
Kozohorského, soud znalce vyslechl, avšak skutečnost, kterou svědkyně N.
potvrdila, že znalci informace, které si zakomponoval do posudku a použil pro
své závěry, neposkytla, žádným způsobem nehodnotil. Tímto faktem se Krajský
soud v Brně nezabýval a pouze se spokojil s tím, že znalec setrvává na svých
závěrech, což ale nevede k objasnění případu. Znalec se ani po letech do spisu
nepodíval, a tak je otázkou, jakou hodnotu má jeho postup a přijaté závěry.
Nesprávné je rovněž tvrzení odvolacího soudu, že výpověď Ing. N. a jeho
manželky jsou v rozporu, stejně tak nevychází ze svědectví Ing. N. závěr soudu,
že Ing. N. neznal svědka M. Zjevné chyby v hodnocení výpovědí nastolují otázku,
zda Krajský soud v Brně je opravdu nestranným soudem.
Zvláštní argumentační protimluv je závěr Krajského soudu v Brně v tom
smyslu, že dovolatel je odpovědný za účetnictví Smart Comp., aby však následně
soud nebral v úvahu, že jeho následníci účetnictví zfalšovali, a z toho všeho
vyvodil závěr, že oni konali po právu a dovolatel nikoliv.
Krajský soud provedl navrhovaný výslech JUDr. S. a ačkoli ten potvrdil,
že společnost 3C se chovala jako vlastník obou sítí, rovněž z tohoto faktu
nevyvodil žádné závěry ve smyslu vyhodnocení vlastnictví sítí, což je podle
Nejvyššího soudu zásadní otázka pro posouzení celé kauzy. Krajský soud tím
porušil povinnost zhodnotit důkazy každý jednotlivě a ve své souvislosti.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl,
aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.
přezkoumal, postupoval podle § 265k a v plném rozsahu tyto zrušil a nalézacímu
soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněného M. M. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., sdělila, že po
seznámení se s obsahem tohoto podání, se k němu Nejvyšší státní zastupitelství
nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci
Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř.
v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není
dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti
dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b
tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným M. M. vznesené námitky
naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými
podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně
neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst.
3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž
bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly
dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na
správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný M. M. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných
odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní
posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další
(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního
soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností
nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah
Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu
jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními
závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne
17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS
84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen
tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K
extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními
srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo
448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV.
ÚS 889/09,
nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud opětovně zabýval některými skutkovými
otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu
ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného M. M.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5
Tdo 588/2012, na stranách 7 – 9 odůvodnění tohoto rozhodnutí, zachytil závěry
nalézacího soudu, a uvedl, že nalézací soud se dopustil pochybení při
posuzování znaleckého posudku a postupu znalce Ing. Leoše Kozohorského, když
nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ohledně opatření podkladů
pro zpracování uvedeného znaleckého posudku, jenž byl jedním z nejvýznamnějších
důkazů, o který opírá soud prvního stupně svůj závěr o vině obviněného M. M. Jak popisuje sám nalézací soud, jmenovaný znalec neměl dostatek podkladů, které
si poté včetně dalších doplňujících ústních vysvětlení sám vyžádal osobně od
účetní společnosti 3C N. Nalézací soud však opomněl, že znalci nelze uložit,
aby obstaral pro účely trestního řízení důkazní prostředky (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 1967, sp. zn. 1 Tz 9/67, publikované pod č. 45/1967-I. Sb. rozh. tr.). Znalec totiž nemůže sám provádět vyšetřovací úkony,
při vypracování i stvrzování posudku vychází z materiálů shromážděných ve
spise, který mu byl poskytnut k nahlédnutí či zapůjčen orgánem činným v
trestním řízení. Pokud je důkazní materiál ve spise neúplný, znalec navrhne,
aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1983, sp. zn. 1 Tz 12/83,
publikované pod č. 37/1984-I. Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 3. 6. 1976, sp. zn. 4 Tz 98/1976, publikované pod č. 11/1977 Sb. rozh. tr.). Znalec může být jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem (v
hlavním líčení a ve veřejném zasedání) přítomen při výslechu obviněného i
svědků. Při těchto výsleších může znalec klást vyslýchaným osobám otázky
zejména specificky zaměřené k potřebným zjištěním pro podání znaleckého
posudku. Postup nalézacího soudu, který při svých závěrech vycházel z
citovaného znaleckého posudku Ing. Leoše Kozohorského, byl v rozporu s
citovanou judikaturou, zejména vzhledem k tomu, že si znalec nejen vyžádal
listinné důkazy, které pak používal při zpracování znaleckého posudku, ale
navíc ústně zjišťoval u účetní N. některé podstatné skutečnosti, jež pak uváděl
jako podstatná zjištění, a dokonce na základě nich opravoval údaje uvedené v
písemných dokladech, jak to vyplývá z jeho výpovědi u hlavního líčení dne 19. 1. 2011 (srov. č. l. 2027 spisu). Tak podle vlastní výpovědi s přihlédnutím ke
sdělení účetní N. korigoval např. údaje uvedené v příloze č. 12 písemného
znaleckého posudku: 3C – Výpis z inventární karty za r. 2004, kde je uvedeno
ohledně názvu IM „INTERNETOVÁ Síť-S. V.“ (byť je pravdou, že v jiných dokladech
se uvádí jen název IM „INTERNETOVÁ S.-S. – srov. např. č. l. 1914, 1917, 1920
atd.). Navíc tyto své závěry náležitě nekonfrontoval s dalšími doklady
obsaženými ve spise, zejména fakturami založenými na č. l. 56 až 61, smlouvou o
nájmu a pronájmu Internetové sítě v Brně ze dne 1. 12. 2003 na č. l. 54 a
předávacím protokolem na č. l. 55 (srov. i nikoli zcela totožné doklady
předložené Ing. I. N. – č. l. 143 až 148).
Je tedy možné shrnout, že ve svém
znaleckém posudku vycházel zásadně z dokladů, které mu dala účetní společnosti
3C N. a z jejích údajných ústních vysvětlení, která však nejsou nikde
dokumentována (srov. č. l. 2031 spisu). Tato vada nebyla napravena ani
odvolacím soudem (pozn. myšleno prvním rozhodnutím odvolacího soudu ve věci),
ačkoliv obviněný M. M. učinil předmětem svých námitek také tu skutečnost, že
znalec Ing. Leoš Kozohorský se odvolával na informace, jež mu poskytla účetní
společnosti 3C paní N., které však nejsou pravdivé. Důkazem tu je notářský
zápis sepsaný s účetní N., jehož stejnopis přiložil k odvolání. Na základě toho
navrhl v odvolání provést důkaz svědeckými výpověďmi účetní N. a JUDr. P. S.,
který jako právní zástupce společnosti 3C na základě objednávky Ing. I. N. vypracovával kupní smlouvu, kterou tato společnost metalické rozvody prodávala
společnosti Power Media (srov. č. l. 2091 a 2093 až 2095 spisu). K tomu
Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí zdůraznil, že všechny tyto
skutečnosti mají podstatný význam pro řešení hmotně právní předběžné otázky, co
bylo předmětem prodeje v roce 2003 ze strany společnosti Smart Comp. společnosti 3C, zda to byla část Internetové sítě B. – L., S., jak uzavřel ve
svém rozsudku nalézací soud (srov. str. 19 a násl. rozsudku nalézacího soudu),
nebo jen metalické kabely internetové sítě (tzv. last mile) jak v lokalitě B.–
L., tak i v lokalitě B.–V. (definované shora zmíněným předávacím protokolem),
zatímco zbytek internetové sítě v obou lokalitách zůstal v majetku společnosti
Smart Comp., jak tvrdí obviněný M. M. (srov. dovolání v návaznosti na odvolání
proti rozsudku nalézacího soudu – č. l. 2089 až 2092 spisu).
Odvolací soud poté, co mu byla trestní věc obviněného M. M. vrácena
Nejvyšším soudem k novému projednání a rozhodnutí, doplnil dokazování výslechem
obviněného M. M., svědků JUDr. P. S., M. N. a znalce Ing. Leoše Kozohorského. Svědkyně M. N. u veřejného zasedání na dotaz týkající se notářského zápisu,
uvedla, že k jeho sepisu došlo tak, že dr. Turek jí písemně informoval o
výsledku jednání u soudu, kde byla panem Ing. Kozohorským vyloženě lživě
obviněna, že si vymýšlela nějaké půjčky nebo nějaké naprosté nepravdivosti. Následně svědkyně poznamenala, že s ním o žádných půjčkách a jeho výmyslech
nemluvila. Poté potvrdila, že se s ním setkala. Setkání spočívalo v tom, že ji
oslovil jako účetní, aby mu dodala podklady, že je soudní znalec a že potřebuje
určité podklady z účetnictví společnosti 3C. Dostavil se k ní do kanceláře, kde
se choval dosti povýšeneckým, až arogantním způsobem. Spolupracovala s ním v
tom, že mu vydala veškeré podklady, co se týkalo účetnictví, včetně
inventárních karet, a to papírově a dokonce ještě byla na Finančním úřadu Brno,
tuší, že to byl Finanční úřad Brno 4, protože se nějak zatoulalo přiznání k
DPH, a tam vyřizovala kopie; v těch soupiskách a ve všem to odpovídalo těm
zadaným účetním dokladům, a pak mu to osobně donesla do jeho osobní kanceláře,
teď si nevzpomíná na tu ulici, ale bylo to poblíž Finančního úřadu pro Brno 4. Svědkyně také popřela, že by se jí Ing. Kozohorský dotazoval na pochybné
faktury, které existují ve dvou verzích. V závěru své výpovědi svědkyně
podotkla, že nic neví o žádné osobní půjčce (srov. č. l. 2188 spisu). Znalec
Ing. Leoš Kozohorský na dotaz soudu, zda trvá na tom, že jej měla paní N. informovat o inkriminovaných fakturách, odpověděl, že paní N. mu dávala
podklady, na úplné detaily si nevzpomíná, protože už to jsou tři roky, ale
jestli něco uvedl, tak si to určitě nemohl vymyslet, protože kde by na to
přišel. Asi na nějaké takové téma hovořili, paní N. spolupracovala velmi dobře
a nebyl žádný problém. K rozdílným fakturám dodal, že u společnosti 3C byly
faktury na pořízení části internetové sítě na ulici S., pokud si dobře
vzpomíná. Svědek to vnímal tak, že Smart Comp. pravděpodobně dodavatelsky dělal
část sítě pro 3C, nic jiného z toho nemůže odvodit. Na dotaz co měl jako znalec
k dispozici poté, co byl soudem ustanoven, kromě spisu, a zda sám vyhledával
podklady, odpověděl, že informoval soud, ale myslí si, že to není obvyklý
postup. Požádal Smart Comp., tam mu dali ty inventury, požádal paní N., žádal i
jednatele z Power Media, aby mu dal také inventury. Oslovil všechny tak, aby mu
dali podklady, aby mohl splnit znalecký úkol. Ne všechno bylo samozřejmě ve
spise. K dotazům obhájce ohledně úsudku znalce u přílohy č. 12 uvedl, že pokud
se jedná o síť označenou jako síť na ulici S., tak 3C byla, nic jiného tam v
účetnictví nebylo. Dále uvedl, že „je to těžké, jestli to označil, že to může
být nepřesný název. Třeba na některých sestavách, nyní to říká teoreticky, může
být, že se tam ten název ani nevytiskne celý, protože je ten tisk takhle
naformátovaný.
Takhle to nedokáže říci.“ Pokud jde o název inventarizační
karty, tak podle znalce nelze od názvu inventárního čísla nebo toho majetku
tak, jak je zaveden do účetnictví, očekávat, že bude plně popisovat ten předmět
(srov. č. l. 2188 a 2188 p. v. spisu). Svědkyně M. N. poté, co byla znovu po
výslechu znalce Ing. Leoše Kozohorského povolána jako svědkyně do jednací síně,
uvedla, že první faktura, kterou přijala společnost 3C od Smart Comp., byla
faktura na S., další dvě faktury byly na V. Všechny tyto tři faktury byly dány
na jednu inventární kartu, která zní – S., bohužel se tam vloudila chyba, že je
tam tečka. Měla tam být čárka nebo plus V. Všechny ty tři faktury byly dány do
jednoho majetku na č. 042 na Investice a celková částka byla odepisována jako
jeden velký balík. Čili bylo to v majetku jak V., tak i L., ulice S. (srov. č. l. 2189 spisu).
Odvolací soud po takto doplněném dokazování v odůvodnění svého rozsudku
ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 9 To 285/2011, uvedl, že co se týká skutečnosti
vytknuté Nejvyšším soudem, že nalézací soud předem neopatřil listinné, zejména
účetní podklady od společnosti Smart Comp., 3C a Power Media, ale tuto práci
přenechal znalci Ing. Kozohorskému, tak v tomto případě skutečně nalézací soud
pochybil. Jednak na jedné straně zatížil zbytečně znalce a na druhé straně se
zbavil možnosti fyzické kontroly jednotlivých účetních dokladů tak, jak byly
jednotlivými firmami předloženy. Podle názoru odvolacího soudu to vada je,
takto postupovat nelze. Na druhé straně má odvolací soud za to, že toto
pochybení nalézacího soudu nemá podstatný význam, zejména v materiální rovině.
Jak je patrno ze spisu, strany trvaly na osobním slyšení znalce Kozohorského u
hlavního líčení a jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení na č. l. 2026 a
následující, znalec jednak podal znalecký posudek a jednak byl obšírně, zejména
ze strany obhajoby vyslýchán. Jak ze znaleckého posudku, tak i z výpovědi
znalce u hlavního líčení jednoznačně vyplynulo, že sice obviněný má výhrady k
závěrům znalce, avšak nemá rozhodně výhrady k tomu, že by snad znalec použil
podklady nesprávné, či neúplné. V tomto směru se výhrady obviněného vůči znalci
rozhodně nevedly. Za této situace má proto odvolací soud za to, že zejména
obšírným výslechem znalce u hlavního líčení, kdy obviněnému byl dán velký
prostor k tomu, aby se mohl dotazovat a aby se mohl vyjádřit k závěrům znalce,
tak toto formální pochybení nemělo důsledky. Rozhodně se však nelze ztotožnit s
výhradami obviněného vůči obsahu znaleckého posudku v tom smyslu, že vytýká
znalci něco, za co nesl zejména odpovědnost on sám, tedy že účetnictví tak, jak
znalec vytýká společnosti Smart Comp. nebylo vedeno řádně a v požadovaném
rozsahu a v tomto bodě je třeba připomenout, že jedinou odpovědnou osobou za
vedení takovéhoto účetnictví byl po celou dobu kritického období, tedy od roku
2002 do roku 2006 sám obviněný jako předseda představenstva této společnosti
(srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Co se týká svědkyně N., tak jak notářský zápis obviněný dodal se svým
odvoláním předchozímu odvolacímu soudu, tak toto je okolnost, která nově
vyplynula a nalézací soud v tomto směru nepochybil. Tato výpověď, a to je třeba
zdůraznit, je ve zcela podstatném rozporu zejména s výpovědí manžela svědkyně
Ing. N. – jednatele společnosti 3C tak, jak tento svědek vypověděl u hlavního
líčení. Tvrzení, na které se znalec Ing. Kozohorský ve svém posudku odvolával,
tedy že byl informován paní N. tak, jak ve znaleckém posudku konstatuje, je na
rozdíl od notářského zápisu zcela v souladu, jak již bylo zmíněno, s výpovědí
Ing. N. u hlavního líčení na č. l. 1353, kde tento sice neochotně a poněkud
mlhavě, avšak jednoznačně uvádí, že částka 750.000,- Kč, která podle obviněného
měla být platbou za prodej části internetové sítě, ve skutečnosti touto nebyla,
ale byla osobní půjčkou prostřednictvím obviněného firmě Smart Comp. S ohledem
na uvedený rozpor odvolací soud předvolal jako svědkyni M. N. k veřejnému
zasedání, kde tato svědkyně potvrdila skutečnosti uvedené v notářském zápise a
popřela, že by jakkoliv znalce Kozohorského informovala. Odvolací soud
vyslýchal tuto svědkyni za přítomnosti znalce Ing. Kozohorského, kterého
následně též vyslechl, kdy Ing. Kozohorský setrval na svých závěrech a trval na
tom, že tak jak uvedl ve znaleckém posudku, byl svědkyní N. informován (srov.
str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Doplněné dokazování před odvolacím soudem podle jeho názoru nezměnilo
nic na skutkových zjištěních nalézacího soudu a nezměnilo také nic na hodnocení
těchto provedených důkazů v celkovém souhrnu. Ohledně nekritičtějších bodů
celého skutkového děje lze shrnout pouze toto. Otázka zda Ing. N. – jednatel
společnosti 3C – vlastnil či nevlastnil část internetové sítě, o kterou se zde
jedná, tak v tomto smyslu lze odkázat na již jeho citovanou výpověď u hlavního
líčení, že rozhodně za tuto síť nezaplatil tak, jak uvádí, a částka, která se
objevuje ve dvou variantách faktur 750.000 Kč,- byla jakousi nevyjmenovanou a
nepodchycenou půjčkou a faktury byly vystaveny pouze pro formu, aby mohl tuto
částku ve svém účetnictví nějakým způsobem vykazovat. Taktéž tento svědek
potvrdil, že za celou dobu společnost Smart Comp. nikdy za pronájem sítě na
ulici S. ... až ....neplatila a on také tuto částku nikdy nevyžadoval. Této
verzi svědčí i závěry znalce z oboru spojů, který vyčíslil náklady na pořízení
částí sítí, o kterých je zde řeč, kdy v případě části sítě na ulici S. ...
až .... tyto náklady v tehdejších cenách stanovil na částku 213 507,-Kč a ve
zbývající části B.-V. na pořizovací částku 1 444 255,- Kč. Již z tohoto je
zcela zřejmé, že částka 750 000,- Kč neodpovídá ani jedné z nich, takže ani v
tomto smyslu nelze obhajobě obviněného přisvědčit. Pokud nalézací soud nakonec
rezignoval na původní tvrzení obžaloby, že obviněný se neoprávněně vzdal
vlastnictví společnosti Smart Comp. ve smyslu části sítě S., tak k tomuto je
možno říci pouze to, že to je jen ve prospěch obviněného, v pochybnostech tato
částka mu nebyla přičtena k vině (srov. str. 8 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Podstata škodlivého jednání, která je objektivní stránkou tohoto
žalovaného trestného činu, tkví především vtom, že 24. 1. 2006 obviněný uzavřel
nájemní smlouvu se společností Power Media, což opět samo o sobě by nevedlo k
závěru o vině, avšak k závěru o vině vede zejména sankční část této smlouvy
(srov. str. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k tomu musí především zdůraznit, že ačkoliv jím bylo Krajskému
soudu v Brně uloženo, aby v novém řízení zajistil nápravu vad vzniklých při
přípravě a vyhotovení znaleckého posudku Ing. Leoše Kozohorského, neboť
jmenovaný znalec měl vycházet z materiálů a sdělení, jež mu měla poskytnout
svědkyně N., která však tyto skutečnosti v notářském zápisu ze dne 2. 5. 2011
popřela, odvolací soud pouze víceméně obecně vyslechl uvedené osoby, avšak
nijak blíže se nezabýval hodnocením jejich výpovědí ve vztahu k tomu, že si
znalec ústně zjišťoval u účetní N. některé podstatné skutečnosti, které pak
uváděl jako podstatná zjištění, a dokonce na základě nich opravoval údaje
uvedené v písemných dokladech, jak to vyplývá z jeho výpovědi u hlavního líčení
dne 19. 1. 2011 (srov. č. l. 2026 a násl., zejména č. l. 2027 spisu). Kromě
toho výpověď znalce Ing. Leoše Kozohorského učiněná v rámci řízení před
odvolacím soudem u veřejného zasedání konaného dne 2. 5. 2013 (č. l. 2188 a
násl. spisu) nedává odpověď na otázku, proč své závěry náležitě nekonfrontoval
s dalšími doklady obsaženými ve spise, zejména s fakturami založenými na č. l. 56 až 61, tedy s fakturami mezi společnostmi 3C a Smart Comp. na dodávku
internetové sítě v městských částech B.-L., ulice S., a B.-V., smlouvou o nájmu
a pronájmu Internetové sítě v Brně ze dne 1. 12. 2003 na č. l. 54 a předávacím
protokolem týkajícím se internetové sítě v bytových domech na sídlištích B.-V. a B.-L. mezi společnostmi Smart Comp. a 3C na č. l. 55. Odvolací soud se tedy
ani přes závazný pokyn Nejvyššího soudu nevypořádal s tím, že znalec ve svém
znaleckém posudku vycházel zásadně z dokladů, které si sám opatřil, resp. mu je
dala účetní společnosti 3C N., a z jejích údajných ústních vysvětlení, která
však nejsou nikde dokumentována, jak uvedl znalec Ing. Kozohorský u hlavního
líčení před nalézacím soudem (srov. č. l. 2031 spisu). Přitom i ze samotného
znaleckého posudku Ing. Kozohorského se podává, že kromě materiálu
nacházejícího se v trestním spise sp. zn. 88 T 113/2007, vycházel z podkladů
? účetních záznamů společností Smart Comp., 3C a Power Media, přičemž
neprováděl kontrolu pravosti dokumentů v předložených podkladech (srov. str. 5
znaleckého posudku č. 69-01/10 o posouzení inventarizací společností Smart
Comp., 3C a Power Media v souvislosti s budováním části internetové sítě
NETBOX). K tomu Nejvyšší soud podotýká, že znalec se musí zabývat i tím, zda
jemu předložený materiál, zejména pokud se může jednat ve smyslu tvrzení
obhajoby o falešné faktury, které měli dodatečně vyhotovit následovníci
obviněného M. ve společnosti Smart Comp., tedy, zda jsou skutečně pravé či
falešné, resp. zda zde jsou skutkové okolnosti, které by pro takový závěr mohly
svědčit, anebo naopak je takový závěr podle uvažovaných dokladů vyloučen. Znalec musí být schopen pracovat s alternativami a vyvozovat z nich závěry,
které potom posuzuje příslušný soud. V důsledku těchto nedostatků odvolací
soud, vázán rozhodnutím Nejvyššího soudu, ani neurčil, co bylo předmětem
prodeje v roce 2003 ze strany společnosti Smart Comp.
společnosti 3C, zda to
byla část Internetové sítě B.-L., S., zatímco zbytek internetové sítě v obou
lokalitách zůstal v majetku společnosti Smart Comp., anebo jen metalické kabely
internetové sítě (tzv. last mile) jak v lokalitě B.-L., tak i v lokalitě B.-V.,
jak tvrdil obviněný M. M.
Nejvyšší soud k výpovědi znalce Ing. Leoše Kozohorského a k jejímu hodnocení
odvolacím soudem dále uzavírá, že znalec nebyl vyslechnut ke všem okolnostem,
jak bylo Krajskému soudu v Brně ze strany dovolacího soudu uloženo (srov. str.
9 – 10 a 11 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo
588/2012). Znalec Ing. Kozohorský měl při svém výslechu ve veřejném zasedání
určitým způsobem doplnit svá zjištění v návaznosti na výpověď svědkyně M. N.,
což neučinil, když ani nepostupoval alternativně pro případ, že by výpověď
svědkyně M. N. byla pravdivá, neboť mu nepřísluší hodnotit ostatní důkazy,
které tvoří podklad pro jeho znalecké závěry.
Znalec Ing. Leoš Kozohorský také nedokázal náležitě zodpovědět dotazy obhájce
obviněného (srov. č. l. 2188 p. v. spisu), a tím jen prohloubil pochybnosti o
úplnosti a správnosti svého znaleckého posudku. Odvolací soud žádným způsobem
nenapravil nastalou situaci, kdy orgány činné v trestním řízení neobstaraly
znalci dostatek podkladů nezbytných k vyhotovení znaleckého posudku, nevyvodil
z uvedených skutečností žádné podstatné závěry z hlediska správnosti a úplnosti
uvedeného znaleckého posudku, a pouze uzavřel, že je to pochybení, kdy takto
zásadně postupovat nelze, ale současně uvedl, že toto pochybení nemá podstatný
význam, zejména v materiální rovině, a to především proto, že obžalovaný má
výhrady k závěrům znalce, ale nemá výhrady k tomu, že by snad znalec použil
podklady nesprávné či neúplné (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Tyto
závěry odvolacího soudu jsou zcela nesprávné, neboť obviněný M. M. v průběhu
trestního řízení i v opakovaných odvoláních a dovoláních právě vznášel výhrady
k podkladům pro závěry znalce, což dokládal konkrétními námitkami týkajícími se
nejen opatření těchto podkladů, ale dokonce i upravování podstatných údajů v
písemných dokladech, přičemž navíc svědkyně M. N. při výslechu před odvolacím
soudem popřela uvádění zásadních skutečností, ze kterých znalec při svých
závěrech vycházel (srov. č. l. 2187 p. v. – 2188 a 2189 spisu). Hodnocení této
svědecké výpovědi odvolacím soudem s tím, že je „ve zcela podstatném rozporu
zejména s výpovědí manžela svědkyně Ing. N. – jednatele společnosti 3C tak, jak
tento svědek vypověděl u hlavního líčení“, a zejména ve vztahu ke znaleckému
posudku Ing. Leoše Kozohorského, že tento znalecký posudek „je na rozdíl od
notářského zápisu zcela v souladu … s výpovědí Ing. N. u hlavního líčení na č. l. 1353, kde tento sice neochotně a poněkud mlhavě, avšak jednoznačně uvádí, že
částka 750.000,- Kč, která dle obžalovaného měla být platbou za prodej části
internetové sítě, ve skutečnosti touto nebyla, ale byla osobní půjčkou
prostřednictvím obžalovaného firmě Smart Comp.“ (str. 7 rozsudku odvolacího
soudu) vůbec neodpovídá obsahu spisu, a to zejména svědecké výpovědi Ing. I. N., a to nejen na č. l. 1353, který uvádí odvolací soud, ale je zcela v rozporu
s celou svědeckou výpovědí Ing. I. N. na č. l. 1352 – 1353 spisu (srov. i č. l. 1213 – 1214 spisu), kde tento svědek hovoří nikoli o 750.000,- Kč, ale o řádově
1 mil. Kč finančních prostředků, ale i o pracovní výpomoci při montáži
internetové sítě, že byli domluveni na odměně, ale té se nedočkali a zhruba
kolem r. 2002 uzavřeli smlouvu o nájmu internetové sítě v části L. a v části
V., byla to nájemní smlouva mezi 3C a spol. Smart Comp., kdy Smart Comp. to od
nich měl pronajatý, ale nezaplatil nikdy nic (č. l. 1353 spisu). Pan Č. (nyní
M.) si vybudování int. sítě u něj objednal, a proto by řekl, že „se stal
vlastníkem té sítě, ale nemá na to žádný podklad, jenom tu smlouvu o nájmu. Když prodával int. síť spol. Power Media, byl vlastníkem té sítě, ale jednal se
spol. Smart Comp. s panem P., V., sestrou pana Č.
(nyní M.), těch lidí bylo
víc, a to ještě dávno před jednáním, jak se s nimi chtěl domluvit …“ (č. l. 1355 spisu). Tato svědecká výpověď je tedy nejméně v této části zjevně v
souladu s výpovědí svědkyně M. N. a naopak v rozporu se znaleckým posudkem Ing. Leoše Kozohorského. Takový přístup odvolacího soudu neodpovídá pokynům
Nejvyššího soudu v předchozím zrušovacím usnesení a porušuje ustanovení § 265s
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v závěru svého předchozího rozhodnutí rovněž odvolacímu soudu
uložil, aby se vypořádal i s dalšími návrhy obviněného M. M., zejména pokud jde
o výslech svědka JUDr. P. S., který jako právní zástupce společnosti 3C na
základě objednávky Ing. I. N. vypracovával kupní smlouvu, kterou tato
společnost metalické rozvody prodávala společnosti Power Media.
Odvolací soud ve veřejném zasedání vyslechl svědka JUDr. P. S., který
vypověděl, že od roku 2000 byl a dosud je právním zástupcem společnosti 3C. Ví,
že někdy začátkem roku 2006 se mu přihlásil Ing. N., jako tehdejší jednatel
společnosti, že má žádost o sepis kupní smlouvy mezi společností 3C jako
prodávajícím a společností Power Media, jednající panem M., jednatelem, jako
kupujícím, ohledně metalických kabelů v městské části B.-L., pokud ví, při
ulici S., a potom v městské části B.-V., kde tam byl takový adresář. Následně
mu Ing. N. přinesl tři faktury. Svědek si pořídil kopie těch faktur do spisu,
zápis nebo předávací protokol ohledně těch sítí. Je to předávací protokol ze
dne 21. 2. 2003. Potom mu ještě předložil nájemní smlouvu, respektive to byl
neúředně notářsky ověřený opis datovaný 1. 12. 2003 mezi 3C jako pronajímatelem
a společností Smart Comp. jako nájemcem ohledně internetových sítí v této
smlouvě uvedených. Na základě těch faktur má za to, že dokonce i z výpisů z
účtů o zaplacení těch faktur, které mu byly předloženy a té nájemní smlouvy,
dospěl k závěru, že je to v pořádku a že společnost 3C jako vlastník je
oprávněna prodat. Připravil text kupní smlouvy a potom zřejmě dne 23. 1. 2006
se pan Ing. N. a pan M. M. sešli u nich v kanceláři v B., na Sl., kde mají
pobočku. Ještě snad ohledně jedné věci, tehdy jej pan Ing. N. žádal, aby do té
smlouvy uvedl, že společnost Smart Comp. užívá předmětné internetové sítě
neoprávněně a svědek, když se ho ptal proč, když mu předložil nájemní smlouvu z
roku 2003, tak on pouze uvedl, že když vyúčtovala společnost 3C nájemné, o tom
mu předložil i daňový doklad, tak společnost Smart Comp. to nájemné nezaplatila
a namítala, že tu nájemní smlouvu za tehdejšího jednatele Č. (nyní M.) podepsal
v zastoupení pan P., který snad měl být společníkem, ale že k té nájemní
smlouvě není přišitá plná moc. Takže pan Ing. N. mu řekl, že nevymáhal soudně
zaplacení nájemného a že s ohledem na to chce, aby ten kupující byl upozorněn
na to, že ta nájemní smlouva by mohla být zpochybňována, proto chtěl, aby tam
bylo napsáno, že to užívá neoprávněně (srov. č. l. 2186 p. v. spisu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 2. 5. 2013 pouze zkonstatoval,
že na návrh obviněného v podaném odvolání, byl vyslechnut jako svědek JUDr. P.
S. – advokát, který sepisoval kupní smlouvu mezi společností 3C a Power Media,
a který údajně by měl potvrdit další jednání mezi zúčastněnými a vyvrátit
zejména tvrzení o tom, že představitelé Smart Comp. nevěděli o závazku, který
obviněný dne 24. 1. 2006 uzavřel. Tento svědek potvrdil časové i věcné údaje v
souvislosti s předmětnou smlouvou, zároveň i potvrdil, že si tehdy nechal
předložit nabývací doklady k té části sítě, o kterou se zde jedná, a dospěl k
závěru, že skutečně společnost 3C je vlastníkem toho, co prodává (srov. str. 7
– 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud však v hodnocení
odvolacího soudu shora předestřené svědecké výpovědi JUDr. S. postrádá reakci
na tu skutečnost, že podle tohoto svědka společnost 3C byla vlastníkem
metalických rozvodů a byla oprávněna je prodat společnosti Power Media, a jak
se tato skutečnost konkrétně promítla do závěrů odvolacího soudu o vině
obviněného, a to v návaznosti na závěry nalézacího soudu.
Ačkoliv obviněný M. M. ve svém odvolání poukazoval na to, že svědek JUDr. S. se
měl účastnit jednání mezi Ing. N. a jeho následníky spolu s JUDr. S. ve firmě
Smart Comp., kdy jim nabízel k prodeji právě ony metalické rozvody v části V. a
L., což má vyvracet jejich verzi o tom, že nevěděli nic o prodeji této části
sítě firmě 3C (srov. č. l. 2091 spisu), tato jednání svědek JUDr. S. popřel.
Uvedl pouze, že někdy v létě 2006 jej navštívil Dr. S. s nějakou paní
doktorkou, kdy mu spíše vyhrožovali, že se podílel na sepsání nějaké neplatné
smlouvy. Jakékoliv další jednání vyloučil (srov. č. l. 2187 a č. l. 2187 p. v.
spisu). Odvolací soud, pokud jde o tuto část výpovědi slyšeného svědka, naproti
tomu zdůraznil, že verzi obviněného nepodpořil a naopak ji vyvrátil. Takto
jednostranné hodnocení svědecké výpovědi také neodpovídá objektivnímu přístupu,
zvláště když např. svědek Ing. I. N. ve své svědecké výpovědi, na kterou jinak
odvolací soud poukazuje, právě takové jednání potvrdil (viz shora).
Dále Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že odvolací soud zcela
rezignoval na vypořádání se s námitkou dovolatele, kterou opakovaně uplatňoval
v průběhu tohoto trestního řízení, a to, že nové vedení společnosti Smart Comp.
opomnělo, že smluvní pokutou by bylo vázáno i v případě prodeje a nájmu pouze
jedné lokality, tedy i kdyby prodej druhé, zpochybňované lokality, byl opravdu
nasimulován, neboť nájem prvé z nich by byl platný, a tedy v případě neplacení
nájmu by následek smluvní pokuty nastal stejně. Odvolací soud se touto námitkou
nezabýval i přesto, že mu bylo Nejvyšším soudem výslovně uloženo se s touto
otázkou vypořádat.
Všechna tato pochybení odvolacího soudu jsou o to podstatnější, že to byl právě
odvolací soud, který v usnesení ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 7 To 91/2009, byť v
jiném složení senátu, poměrně přesně identifikoval celý problém této věci a
výslovně zdůraznil, že hlavním problémem této věci je vyřešit otázku
vlastnictví k předmětné internetové síti, neboť jednotliví svědkové k této
otázce vypovídali rozporuplně (srov. č. l. 1783 – 1784 spisu).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku,
neboť opětovně nevyřešilo ze shora uvedených důvodů všechny důležité otázky
vztahující se k hmotně právní předběžné otázce – vlastnictví internetových sítí
či jejich částí v lokalitě B.-L., tak i v lokalitě B.-V., a to v rozhodné době,
která pak má zásadní význam pro rozhodnutí o vině obviněného M. M., a proto k
důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 9 To 285/2011, podle § 265k odst. 2 tr.
ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle
§ 265l odst. 1 tr. ř. v souladu s principem minimálního zásahu a s ohledem na
to, že k zmíněným pochybením došlo zejména v odvolacím řízení, Krajskému soudu
v Brně přikázal, aby věc obviněného M. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je
zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení Krajský soud v Brně napraví všechny shora uvedené vady a
nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zjištěny a shora v podrobnostech
popsány. Předně odvolací soud opětovným výslechem znalce Ing. Leoše
Kozohorského zajistí nápravu vad vzniklých při přípravě a vyhotovení jeho
znaleckého posudku, přičemž pokud uvedený znalec nebude schopen náležitě
vysvětlit své přístupy, zajištění podkladů, jejich „úpravy“ a hodnocení, je
třeba přibrat znalce nového. V obou případech musí odvolací soud dbát na to,
aby se znalec seznámil s celým spisem, a pokud v něm opatřené podklady umožňují
různé znalecké závěry s ohledem na rozporuplné svědecké výpovědi i další ve
věci opatřené důkazy, je povinen učinit alternativní závěry, které pak musí s
přihlédnutím ke všem provedeným důkazům a jejich náležitému zhodnocení posoudit
příslušný soud. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu znalci nepřísluší
provádět hodnocení důkazů ani z hlediska jejich věrohodnosti ani v tom směru,
zda skutečnost, o níž podává zprávu, je prokázána. Jestliže provedené důkazy,
na jejichž podkladě má znalec podat posudek, jsou ve vzájemném rozporu, znalec
je povinen vypracovat posudek s ohledem na všechny v úvahu přicházející
alternativy. Orgán činný v trestním řízení a v posuzovaném případě soud
poskytne znalci v tomto směru potřebné vysvětlení ze spisů a vymezí jeho úkoly
ve smyslu § 107 odst. 1 TrŘ (srov. č. 33/1981 Sb. rozh. tr.).
Kromě toho Nejvyšší soud opětovně ukládá Krajskému soudu v Brně, aby se znovu
zabýval svědeckou výpovědí JUDr. S., podle nějž společnost 3C byla vlastníkem
metalických rozvodů a byla oprávněna je prodat společnosti Power Media. Krajský
soud v Brně dále určí, co bylo předmětem prodeje v roce 2003 ze strany
společnosti Smart Comp. společnosti 3C, zda to byla část Internetové sítě
B.-L., S., nebo jen metalické kabely internetové sítě (tzv. last mile) jak v
lokalitě B.-L., tak i v lokalitě B.-V. Konečně se také Krajský soud v Brně
vypořádá s námitkou dovolatele, že nové vedení společnosti Smart Comp.
opomnělo, že smluvní pokutou by bylo vázáno i v případě prodeje a nájmu pouze
jedné lokality, tedy i kdyby prodej druhé, zpochybňované lokality, byl opravdu
nasimulován, neboť nájem prvé z nich by byl platný, a tedy v případě neplacení
nájmu by následek smluvní pokuty nastal stejně, jakož i s dalšími námitkami
obhajoby uplatněnými zejména v průběhu jednotlivých opravných řízení, přičemž
nelze učiněné závěry odůvodňovat jen obecnými a paušálními tvrzeními o
nevýhodnosti předmětné smlouvy o pronájmu, jak učinil v napadeném rozsudku
odvolací soud (srov. str. 9 rozsudku nalézacího soudu), a to bez konkrétního
odpovídajícího odkazu na provedené a náležitě ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
zhodnocené důkazy a bez náležitého se vypořádání s obhajobou obviněného, kterou
znovu přednesl při svém výslechu před odvolacím soudem dne 2. 5. 2013 (č. l.
2184 – 2186 spisu), a to přesto, že ani Nejvyšší soud nepochybuje o
nevýhodnosti předmětné nájemní smlouvy, jestliže v ní byla zakotvena možnost
požadovat při neuhrazení nájemného do termínu splatnosti zaplacení bezdůvodného
obohacení ve výši 16.000.000,- Kč.
V neposlední řadě Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že s ohledem na
všechny podstatné okolnosti případu, zejména pouhý pokus trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 a § 255 odst.
1, 3 tr. zák. a situaci, která byla v rozhodné době ve společnosti Smart Comp.
(kterou hodnotil, byť v jiné souvislosti, i nalézací soud – viz str. 17 – 18
rozsudku nalézacího soudu) se bude třeba také zabývat uplatněním zásady
subsidiarity trestní represe, která jako jedna ze základních zásad trestního
práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to
znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou
efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání
jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní
prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní
represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má
být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či
správního, jak tomu bylo i v projednávané věci, a teprve tam, kde je taková
ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní
skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V
tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura
Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp.
zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci
veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní
integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat
ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost,
nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany).“ Ústavní
soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního
hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí
nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a
jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního
hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za
proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1
Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. svazek č. 37,
nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobně již opakovaně judikoval i
Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo
897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.). V daném
případě je tedy třeba, aby znovu rozhodující soud zvážil a posoudil všechny
zmíněné konkrétní okolnosti, jež jsou spoluurčující z hlediska uplatnění
principu „ultima ratio“ vyplývajícího z obecně platné zásady subsidiarity
trestní represe.
Nejvyšší soud ani v tomto svém druhém rozhodnutí, založeném na již zmíněném
principu minimálního zásahu, nepředjímá další postup odvolacího soudu poté, co
s přihlédnutím k shora uvedeným právním názorům a pokynům znovu vyslechne
znalce Ing. Leoše Kozohorského, a proto může odvolací soud doplnit sám v
potřebném rozsahu dokazování ve smyslu § 263 odst. 6, 7 tr. ř. a sám ve věci
při respektování tohoto usnesení Nejvyššího soudu znovu rozhodnout, anebo po
zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 88 T
113/2007, může věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodněným usnesením
vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, aby tento zejména
přibral nového znalce a v návaznosti na jím učiněné poznatky znovu zhodnotil
všechny rozhodné skutečnosti, vypořádal se s obhajobou obviněného a znovu
rozhodl s přihlédnutím k tomu, co bylo shora uvedeno, o případné vině a trestu
u obviněného M. M.
V souvislosti s tím Nejvyšší soud již jen znovu zdůrazňuje, že podle § 265s
odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které
vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a
doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo
uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba
postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, příp.
soud prvního stupně, stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o
které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu musí být také patrno, jak se odvolací soud
vypořádal s odvolacími námitkami a vůbec s obhajobou obviněného, příp. proč
nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se
přitom řídil.
S přihlédnutím k tomu, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo
zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho
prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch
(zákaz reformationis in peius).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.