7 Tdo 536/2014-106
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 11. září 2014 v Brně dovolání
obviněného P. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013,
sp. zn. 2 To 121/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 48 T 8/2008, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 2 To 121/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn.
48 T 8/2008, byl obviněný P. N. (dále zpravidla jen: „obviněný“) pod bodem
25) výroku rozsudku o vině uznán vinným společně s obviněnými F. K. a J. W.
tím, že v září 2006 v přesně nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční
hotovosti v Komerční bance, a. s., pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem
opatřili nástroje a pomůcky jako střelné zbraně, které chtěli použít jako
pohrůžku, vysílačky pro vzájemnou komunikaci v průběhu spáchání trestného činu,
dále obviněný F. K. a obviněný J. W. dne 10. 9. 2006 v době od 22:00 hodin
do 24:00 hodin v Ž. na ulici B. Č. před domem č.p. .... odcizili osobní
automobil zn. Škoda Favorit, zelené barvy, poškozené J. K. , v hodnotě
20.000,- Kč, za účelem útěku z místa činu, několikrát provedli obhlídky a
mapování okolí a situace u pobočky Komerční banky, a. s., a vzájemně si
rozdělili funkce a úkoly a naplánovali svoji činnost, přičemž v době, když
všichni tři obvinění již se zbraněmi a kuklami týž den přijížděli k místu činu,
zjistili, že je v okolí větší množství policistů, a proto od činu upustili. Pod
bodem 28) výroku o vině uvedeného rozsudku byl obviněný P. N. společně s
obviněnými F. K. a J. W. uznán vinným skutkem, který spáchali tím, že dne
3. 12. 2006 okolo 21:00 hodin ve V. Ž. , když obviněný P. N. zajišťoval
pomocí vysílačky okolí místa činu, obvinění F. K. a J. W. rozpletli
oplocení objektu společnosti CS-Beton, s. r. o., vnikli dovnitř, kde maskováni
kuklami pod pohrůžkou krátkými střelnými zbraněmi napadli strážné J. B. , a
D. M. , které spoutali a donutili je k odkódování administrativních budov a
následně je uzavřeli na WC, poté vyrazili vchodové dveře do obou
administrativních budov nacházejících se v areálu, kde vyrazili další dveře
vedoucí do kanceláří, které prohledali, a odcizili příruční trezor s označením
..... v hodnotě 8.000,- Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně 70.000,- Kč,
stravenky Sodexho Pass v hodnotě 147.427,- Kč, náhradní klíče od služebních
vozidel v hodnotě 42.500,- Kč, dále notebook Amilo Pro V2035 v hodnotě 15.040,-
Kč, notebook Toshiba S 1800-412 včetně tašky v hodnotě 9.940,- Kč, FSC LifeBook
C 1110D PM v hodnotě 16.800,- Kč, satelit Toshiba 1490-902 v hodnotě 10.500,-
Kč, Genius NetScroll 110 v hodnotě 50,- Kč, FSC Celsius H240/intel v hodnotě
26.880,- Kč, fotoaparát zn. Sony Cyber-Shot DSC-F828 v hodnotě 10.710,- Kč,
fotoaparát zn. Kodak Easy Share CX7220 v hodnotě 1.080,- Kč, video projektor
inFocus LP 690XGA v hodnotě 33.000,- Kč, to vše celkem ve výši 391.927,- Kč ke
škodě CS-Beton, s. r. o., přičemž poškozením způsobili další škodu ve výši
94.772,- Kč, dále odcizili peněženku v hodnotě 250,- Kč s hotovostí 150,- Kč ke
škodě poškozeného D. M. , peněženku s hotovostí asi 500,- Kč, osobními
doklady a osobní automobil zn. Škoda Forman, RZ LTH 95-68 v hodnotě 22.200,-
Kč, který byl nalezen později ohořelý u obce K. , to vše ke škodě poškozeného
J. B.
Skutek pod bodem 25) byl posouzen jako příprava k trestnému činu
loupeže podle § 7 odst. 1, § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a skutek
pod bodem 28) jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a)
tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný P. N. odsouzen podle § 234 odst. 2
tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání šesti roků a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P.
N. uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou s obviněnými F.
K. a J. W. poškozené společnosti CS-Beton, s. r. o., 412 01 Velké Žernoseky
184, částku 486.699,- Kč, poškozenému J. B. , částku 22.700,- Kč, poškozené
J. K. , částku 5.000,- Kč a poškozené společnosti Kooperativa Pojišťovna, a.
s., Vienna Insurance Group, Praha 1, Templová 747, částku 15.000,- Kč.
Obviněný podal proti všem výrokům tohoto rozsudku odvolání, které
projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání dne 19. 11. 2010 ve věci
vedené pod sp. zn. 2 To 107/2010, v němž rozhodl rozsudkem o odvoláních i
dalších obviněných v této věci, a to F. K. , J. W. , L. Š. , M. S. , O.
K. a L. Č. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně
zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010,
sp. zn. 48 T 8/2008, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl v trestních
věcech obviněných F. K. , J. W. , L. Š. , M. S. , O. K. , L. Č. a P. N.
Tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl obviněný P. N. uznán
vinným skutkem, který spáchal s obviněnými F. K. a J. W. tím, že v září
2006 v přesně nezjištěné době v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti v Komerční
bance, a. s., pobočce v Podbořanech, si za tímto účelem opatřili nástroje a
pomůcky jako střelné zbraně, které chtěli použít jako pohrůžku, vysílačky pro
vzájemnou komunikaci v průběhu spáchání trestného činu, dále obvinění F. K. a
J. W. dne 10. 9. 2006 v době od 22 hod. do 24 hod. v Ž. na ulici B. Č.
před domem č. p. ...... odcizili osobní automobil zn. Škoda Favorit, zelené
barvy, poškozené J. K. , v hodnotě 20.000,- Kč, za účelem útěku z místa činu,
několikrát provedli obhlídky a mapování okolí a situace u pobočky Komerční
banky, a.s., a vzájemně si rozdělili funkce a úkoly a naplánovali svoji
činnost, přičemž v době, když všichni tři obvinění již se zbraněmi a kuklami
týž den přijížděli k místu činu, zjistili, že je v okolí větší množství
policistů, a proto od činu upustili. V tzv. právní větě rozsudku nebyl obviněný
P. N. uveden, v rozsudku nebyl uveden ani skutek pod bodem 25). Rozsudek
neobsahoval ani výrok o trestu obviněného P. N. Výrokem o náhradě škody byla
podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena obviněným F. K. , J. W. a P. N.
povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozené společnosti
CS-BETON, s. r. o., Velké Žernoseky 184, 412 01, částku 486.699,- Kč,
poškozenému J. B. , částku 22.700,- Kč, poškozené J. K. , částku 5.000,- Kč
a poškozené společnosti Kooperativa, pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group,
Praha 1, Templová 747 částku 15.000,- Kč a dále bylo rozhodnuto podle § 229
odst. 2 tr. ř. tak, že se poškození uvedení v tomto výroku odkazují se zbytky
nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To
107/2010, rozhodl o odvoláních obviněného P. N. a obviněného M. S. proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T
8/2008 tak, že podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných M. S. a P. N.
jako nedůvodná.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 7 Tdo 122/2012,
byly z podnětu dovolání obviněného P. N. zrušeny rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. 11. 2010, sp. zn. 2 To 107/2010, a usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 107/2010. Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením jejich
částí, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal
Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněného P. N. v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 2 To
121/2012, o odvolání obviněného P. N. , které podal proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008, tak, že podle §
258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a podle § 229
odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené společnosti CS-BETON, s. r. o., Velké
Žernoseky 184, Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, Praha 1,
Templová 747, a dále poškozené J. B. , a J. K. , s jejich nároky na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas
dne 4. 11. 2013 dovolání, které opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. d), e) a g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. obviněný namítl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti u veřejného
zasedání odvolacího soudu dne 21. 2. 2013. Poukázal na to, že se včas omluvil,
požádal o odročení veřejného zasedání a předložil soudu lékařskou zprávu, podle
níž nebyl schopen ze zdravotních důvodů se zúčastnit veřejného zasedání.
Odvolací soud přesto projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, čímž ho zkrátil
na právu být přítomen při projednání věci před soudem. Důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že u skutku pod bodem 25)
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně došlo k záměně osob a byl trestně
stíhán pro skutek, který měl spáchat A. Š. , řečený „O. “. Obviněný proto
namítá, že byl nepřípustně trestně stíhán. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podle obviněného spočívá v tom, že soud druhého stupně
nenapravil vady vytýkané v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp.
zn. 7 Tdo 122/2012, nereagoval na návrhy na provedení důkazů, resp. na
opakování důkazů, aniž by svůj postup odůvodnil, a tím došlo k deformaci
jednoho z provedených důkazů, která znamená zásah do práva na spravedlivý
proces. Soudu prvního stupně vytýká, že u skutku pod bodem 25) výroku o vině
nepoužil ustanovení nového trestního zákoníku, který tím, že vypustil tzv.
materiální znak trestného činu, tj. nebezpečnost činu pro společnost, upravuje
jiné podmínky pro ukládání trestu.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek napadený
dovoláním, rozhodl o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí a současně
požádal o odklad výkonu trestu.
Nejvyšší státní zástupce uvedl v písemném vyjádření k dovolání
obviněného, že byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného
u veřejného zasedání odvolacího soudu dne 21. 2. 2013. Obviněný se z jednání
omluvil, požádal o jeho odročení a předložil současně lékařskou zprávu, podle
níž nebyl schopen se zúčastnit veřejného zasedání ze zdravotních důvodů.
Odvolací soud však jednal v jeho nepřítomnosti, čímž obviněného zkrátil na jeho
právu být přítomen projednání své věci před soudem. Je proto naplněn důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněný poukazuje na obsah usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 7 Tdo 122/2012, a namítá, že
odvolací soud nenapravil vytýkané vady, nereagoval na nové důkazy, resp.
neprovedl opakovaně navrhovaný důkaz, čímž došlo k deformaci jednoho z
provedených důkazů a soud tím zasáhl do práva na spravedlivý proces. Pokud jde
o skutek pod bodem 25) výroku o vině, obviněný namítl, že byl nepřípustně
trestně stíhán za skutek, který spáchala jiná osoba. Nejvyšší státní zástupce
vyjádřil pochybnosti o tom, zda dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, protože
posledním dnem lhůty byl den 4. 11. 2013 a dovolání bylo doručeno soudu
následující den. Pro případ, že dovolání bylo podáno včas, považuje nejvyšší
státní zástupce dovolání za důvodné v části, v níž obviněný namítá, že se
nemohl zúčastnit veřejného zasedání konaného o jeho odvolání. Naproti tomu jsou
nedůvodné námitky o možné aplikaci trestního zákoníku, protože v případě
obviněného byla správně aplikována trestní norma účinná v době, kdy došlo ke
skutku, tedy trestní zákon.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby v případě, že dovolání nebude odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděné, Nejvyšší soud z podnětu
dovolání zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 2
To 121/2012, zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
aby poté přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Navrhl také, aby bylo vyhověno návrhu obviněného na odklad
výkonu trestu a souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §
265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným
jako osobou oprávněnou a prostřednictvím obhájkyně podle § 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti obsahu dovolání, které
jsou stanoveny v § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů
taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel posoudit, zda námitky obviněného
naplňují uplatněné důvody dovolání, neboť jejich existence je nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud neodmítl podle § 265i odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného,
a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.:
Tento důvod dovolání spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o
přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podle § čl. 38 odst. 2 Listiny věty první „Každý má právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se
mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.“. Uvedenému právu potom odpovídá
úprava hlavního líčení a veřejného zasedání v trestním řádu, který stanoví
podmínky pro účast obviněného na těchto jednáních, a rovněž podmínky, za nichž
lze konat tato jednání v jeho nepřítomnosti. Trestní řád stanoví odchylně
podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a
podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním
líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost
obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak
rigorózně stanoveny nejsou. Obecné ustanovení § 234 tr. řádu přítomnost
obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného lze
usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr.
řádu o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (čímž
by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §
263 odst. 4 tr. řádu, který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve
vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího
soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při
veřejném zasedání vzdává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002,
sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, ze dne
11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). K tomu srovnej též nález Ústavního
soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08.
V posuzované věci byl dovolatel o konání veřejného zasedání k
projednání odvolání pouze vyrozuměn, čímž soud dal najevo, že jeho přítomnost
na tomto zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i v jeho nepřítomnosti.
Obviněný však zaslal soudu omluvu se žádostí o odročení veřejného zasedání,
připojil lékařskou zprávu o zdravotním stavu a sdělil, že na účasti u veřejného
zasedání trvá a nesouhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti. V takovém případě
je i podle judikatury Nejvyššího soudu třeba obviněnému s ohledem na znění čl.
38 odst. 2 Listiny umožnit účast na veřejném zasedání, a to za podmínky, že
svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými
důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného
zasedání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu byl zásahem
do práva obviněného podle citovaného článku Listiny.
Také Ústavní soud již v minulosti judikoval, že účast potenciálně
dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv,
protože „(…) vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním
schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska
fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná
možnost dotčených osob účinně participovat návrhy a námitkami na soudním
procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman,
M. D. A. Lloyd´s Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell,
2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A. Pojem práva, Praha, Prostor, 2004,
str. 162)“ [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27.
6. 2005 (N 129/37 SbNU 629)]. Jinými slovy, soud nemůže dospět k relevantnímu
zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit
zejména bezprostřednost a ústnost. Tato kritéria vyplývající z postulátu fair
procesu je třeba vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena
subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS
828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)]. V trestním řízení nabývají tím
spíše na významu, neboť samotné trestní stíhání a případně z něho vzešlý trest
představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další
důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být
slyšen je tak třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces.
Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale
musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty,
které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a v otázkách viny i trestu a s
nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a
vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního
práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen, vyplývajícího z ustanovení
čl. 38 odst. 2 Listiny, mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a
to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za
situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z
objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl
zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního
zástupce požádá o jeho odročení). Jen takto provedené řízení lze mít za
souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož
imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou je slyšení obou stran.
Tyto institucionální záruky spravedlivého procesu je přitom podle
ustálené judikatury Ústavního soudu třeba vztáhnout na řízení před všemi
instancemi v případě, že autoritatitvně nově rozhodují o vině či trestu, tzn.
nejen na samotné hlavní líčení před nalézacím soudem [srov. k účasti na něm viz
nález sp. zn. III. ÚS 884/09 ze dne 3. 9. 2009 (N 195/54 SbNU 403)], ale také
na řízení před odvolacím, příp. dovolacím soudem, v nichž je otázka viny i
trestu obviněného opětovně přezkoumávána [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. II.
ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311) či II. ÚS 2152/08 (N 156/54
SbNU 27)]. K tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I.
ÚS 2971/09.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d)
tr. ř. je naplněn.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.:
Dovolání z tohoto důvodu lze podat, jestliže proti obviněnému bylo
vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Platí, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle
zákona nebylo přípustné tehdy, jestliže ve věci existoval některý z
obligatorních důvodů uvedený v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro
který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být
zastaveno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v
tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy
důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení
trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, §
231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, ani podle § 314c odst. 1 písm. a)
tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému
rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu
rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která
je založena na důvodech podle § 11 odst. 1 nebo § 11a tr. ř., neboť výlučně v
těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti
trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání
(např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které
neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1
tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. –
srov. č. 38/2005 Sb. rozh. tr. (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář.
II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 2018).
Obviněný uplatnil tento důvod dovolání v souvislosti s důvodem dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. doslova takto: „Dovolatel pod tento dovolací důvod
podřazuje též § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť trestní stíhání
imaginárního zločinu je podle zákona nepřípustné a žádá, aby Nejvyšší soud
vrátil věc k novému projednání a nařídil dovolacímu (správně má být:
„odvolacímu“) soudu přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení
procesního postupu předepsaného pro hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř.),
vzhledem k závažnosti možných důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36
Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a čl. 4 Ústavy).“ Takto odůvodněný důvod dovolání neodpovídá
zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a
proto tento dovolací důvod není naplněn.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. :
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek popsán ve skutkové větě výroku
rozsudku o vině. Z těchto skutečností vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních,
a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem
zásadně vázán (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS
449/03, IV. ÚS 60/06). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného
dokazování. Ke shora uvedenému je třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o
vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci
nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést
důkazy, tyto hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této
činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci
dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového
stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného
dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti
dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
hmotně právních a procesních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).
Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže
posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat
provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v
řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím
řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog
dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného
prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní
iniciativy.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného
dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména
tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s
provedenými důkazy, jestliže skutková zjištění soudů z těchto důkazů
nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení,
jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na
jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, jestliže se jedná o případ tzv.
opomenutých důkazů, apod.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. 7 Tdo 122/2012,
mimo jiné uvedl, že nemohl zcela přezkoumat důvody rozhodnutí odvolacího soudu,
když odvolací soud jen v obecné rovině odůvodnil výrok o vině a konkrétně se
nezabýval námitkami obviněného P. N. Dodal přitom, že Vrchní soud v Praze
porušil právo obviněného na spravedlivý proces jak v řízení proti obviněnému,
tak svým rozhodováním. Obviněný v dovolání namítá, že Vrchní soud v Praze jako
soud odvolací neodstranil vytýkané vady a že napadené rozhodnutí není
odůvodněno v souladu s ustanovením § 125 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil při přezkoumání rozhodnutí napadeného dovoláním
i části řízení, která mu předcházela, že se odvolací soud omezil jen obecně na
odkaz na správné skutkové závěry soudu prvního stupně. Z odůvodnění jeho
rozsudku není patrno, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, který uplatnil v
odvolání tytéž námitky, které nyní vznáší v dovolání. Zmíněný stručný odkaz na
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nedostatečný. Dovolací soud proto
přisvědčil námitkám obviněného, že se odvolací soud nevypořádal s jeho
odvolacími námitkami, které představují obhajobu obviněného stíhaného pro
zvlášť závažnou trestnou činnnost. Vrchní soud v Praze svým postupem a následně
rozhodnutím ve věci porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Odůvodnění
rozhodnutí napadeného dovoláním znamená rovněž porušení tohoto práva, protože v
odůvodnění rozhodnutí se zrcadlí úvahy soudu o vině a trestu obviněného.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že: „Ústavní právo na
spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co
v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k
projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak
tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec
nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu
řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a
do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.“ Ve
svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 521/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 40, nález č. 70) pak Ústavní soud uvedl, že „právu na spravedlivý
proces“ odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v
tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým
způsobem, vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními
uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k
ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv.
opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109).“
Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, pokud jde o naplnění
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., a proto zrušil
podle § 265k odst. l tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2013,
sp. zn. 2 To 121/2012. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí
na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu
soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se
vrací do stadia odvolacího řízení. Vrchní soud v Praze proto znovu rozhodne o
odvolání obviněného P. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 4. 6. 2010, sp. zn. 48 T 8/2008. Jeho povinností bude se vypořádat se v
souladu se zákonem se všemi odvolacími námitkami obviněného při respektování
všech příslušných ustanovení trestního řádu, které se vztahují k odvolacímu
řízení. Nové rozhodnutí odůvodní podle příslušných ustanovení trestního řádu.
Protože bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve
prospěch obviněného, nemůže podle § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke
změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal podle § 265o odst. 1 tr. ř. podmínky
pro odklad rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek