Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Jo. S. a B) M. S., oba právně zastoupeni JUDr. Evou Machovou, advokátkou, AK se sídlem Na Sadech 21, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2006 č. j. 22 Cdo 954/2005-177, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. června 2008 č. j. 22 Cdo 1562/2008-265, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 22 Co 2095/2007-245 a proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 18. června 2007 č. j. 6 C 115/2006-211, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3) Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 14. května 2004 č. j. 3 C 678/2002-125 zamítl žalobu, kterou "se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky, a to každý jednou polovinou, části pozemku st. 23 o výměře 60 m2 ve Vlachově Březí podle geometrického plánu katastru nemovitostí v Prachaticích ze dne 18. února 2002, č. pl. 596-11/2002" (pozn. žalobu podal původně žalobce se svou matkou, která v průběhu řízení dne 22. července 2004 zemřela) a dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004 č. j. 22 Co 1641/2004-154 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tomto znění: "Žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části stavebního pozemku č. 23 o výměře 60 m2 ve Vlachově Březí podle geometrického plánu katastru nemovitostí v Prachaticích ze dne 18. února 2002 č. 596-11/2002, se zamítá". Dále rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud na základě dovolání žalobce rozsudkem ze dne 15.
června 2006 č. j. 22 Cdo 954/2005-177 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2004 č. j. 22 Co 1641/2004-154 a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. května 2004 č. j. 3 C 678/2002-125 zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení. Následně Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 18. června 2007 č. j. 6 C 115/2006-211 určil, že "žalobce M. F. ... je vlastníkem parcely č. 1277 o výměře 52 m2 v k. ú. Vlachovo Březí, obec Vlachovo Březí, nově vzniklé dělením dílů o výměře 52 m2 z parcely č. stavební 23 v k.
ú. Vlachovo Březí, obec Vlachovo Březí na základě geometrického plánu geodetické kanceláře Geoplán Prachatice, s. r. o., číslo plánu 708-197/2006 ze dne 25. ledna 2007 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice ze dne 27. února 2007" a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud k odvolání žalovaných (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") rozsudkem ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 22 Co 2095/2007-245 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. června 2008 č. j. 22 Cdo 1562/2008-265 odmítl.
Dále stěžovatelé poukazují na to, že v daném řízení soudy prvního a druhého stupně před tím, než Nejvyšší soud zrušil tato rozhodnutí, vycházely právě z těchto skutečností, jakož i z judikatury obsažené v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a sp. zn. 22 Cdo 496/2004, neboť stěžovatelé byli s těmito právními názory 4 x úspěšní. Teprve změna stanoviska Nejvyššího soudu na tento právní názor, která naprosto popřela doposud zmíněnou judikaturu, způsobila citelný zásah do jejich vlastnického práva zrušením předchozích rozsudků, vydaných v jejich prospěch.
Kromě toho byli stěžovatelé dále zavázáni k povinnosti uhradit náklady všech řízení, a to po 3 letech dosavadního soudního řízení, v němž měli stěžovatelé zpočátku plný úspěch. Vzhledem k tomu, že po tuto dobu vycházeli ze zásady předvídatelnosti práva (principu legitimního očekávání), kdy jejich tvrzení před soudy vycházelo z judikatury právě obsažené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a sp. zn. 22 Cdo 496/2004 a bylo plně akceptováno v rozhodnutích soudu prvního a soudu odvolacího před jejích zrušením Nejvyšším soudem, domnívají se, že by náklady řízení po zrušení těchto rozsudků neměly být k jejich tíži.
Stěžovatelé pociťují změnu právního posouzení existence omluvitelného omylu tak, jak toto bylo uvedeno v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 954/2005 (a následně též v rozhodnutích Okresního soudu v Prachaticích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, respektujících právní názor Nejvyššího soudu), kterou došlo k zásadní změně právních názorů obsažených v předchozí judikatuře, jakož i současnou kvalifikaci dobré víry právních předchůdců vedlejšího účastníka, jako silný zásah do existence jejich vlastnického práva a do jeho nedotknutelnosti, zaručené článkem 11 odst. 1 a 3 Listiny.
V důsledku nezákonných rozhodnutí, která jsou v rozporu s ust. § 134 odst. 1 ve spojení s ust. § 130 obč. zákoníku, došlo prý taktéž k porušení práv a povinností stěžovatelů uvedených v článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 1 a 3 a článku 36 odst. 1 Listiny, jakož i článku 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3., č. 5, dostupný na http://nalus.usoud.cz), čehož se svou ústavní stížností stěžovatelé domáhali. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., č. 5), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovateli ani tvrzeny.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9.
července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelé se na Ústavní soud obrátili se shodnými námitkami, které uplatnili již v dovolacím řízení. Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu, neshledal dovolání stěžovatelů přípustným, když dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 27.
června 2008 č. j. 22 Cdo 1562/2008-265 konstatoval, že v dané věci soudy vycházely ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006 č. j. 22 Cdo 954/2005-177 a tento názor aplikovaly na konkrétní věc; není tu nic, co by činilo napadený rozsudek zásadním rozhodnutím. K námitkám dovolatelů Nejvyšší soud poznamenal, že nelze souhlasit s názorem, že by došlo ke změně judikatury ohledně vydržení části sousedního pozemku.
Ve svém předchozím rozsudku ze dne 15. června 2006 č. j. 22 Cdo 954/2005-177 Nejvyšší soud vyslovil ve věci závazný právní názor, že "v daném případě žalobce (příp. jeho právní předchůdci) nabyl do vlastnictví tři parcely, a současně s nimi se chopil i držby části sousední parcely o výměře 60 m2. Při posuzování dobré víry žalobce (jeho předchůdců) soud vyšel ze vztahu této výměry k výměře sousední parcely ve vlastnictví žalovaného, ač správně měl vyjít z poměru všech parcel nabytých žalobcem (pokud to zvláštní okolnosti případu nevylučovaly)".
Ve vztahu k námitkám stěžovatelů je nutno připomenout, že sjednocování judikatury ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení přísluší Nejvyššímu soudu jako vrcholnému soudnímu orgánu [ust. § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů o splnění podmínek vydržení, včetně dobré víry, byl přijat v souladu s principem ústavní nezávislosti soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy) a má oporu v řádně zjištěném skutkovém stavu věci. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, nýbrž tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu