Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti D. K., zastoupené JUDr. Romanem Haisem, advokátem, se sídlem Palackého třída 2203/186, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2024, č. j. 30 Cdo 1051/2024-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022, č. j. 20 Co 332/2022-69, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. července 2022, č. j. 25 C 36/2022-47, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka byla dodána do výkonu trestu odnětí svobody, kde o měsíc později samovolně potratila. Po podmíněném propuštění z výkonu trestu podala se svým manželem žádost u Ministerstva spravedlnosti, kterou se každý z nich domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč. Újma jim podle nich vznikla ztrátou dítěte v důsledku stěžovatelčina samovolného potratu ve výkonu trestu odnětí svobody, který jí soud uložil navzdory stěžovatelčině žádosti o jeho odklad.
2. Ministerstvo spravedlnosti jejich žádosti nevyhovělo. Ve věci podle něj nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo později změněno či zrušeno, a soud ani vězeňská služba se nedopustily nesprávného úředního postupu. Podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. tedy nebyly splněny.
3. Stěžovatelka i její manžel následně podali proti Ministerstvu spravedlnosti žalobu a domáhali se náhrady újmy soudně. Obecné soudy však dospěly k závěru, že je jimi uplatněný nárok promlčený. Ačkoli se o vzniku újmy dozvěděli již v roce 2019 (stěžovatelka konkrétně 16. 3. 2019), nárok na náhradu újmy uplatnili u Ministerstva spravedlnosti dne 30. 6. 2021 - tedy až po uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty (viz § 32 odst. 3 odškodňovacího zákona). Námitka promlčení vznesená Ministerstvem spravedlnosti podle soudů neodporuje dobrým mravům. Stěžovatelce ve včasném uplatnění tohoto nároku nic nebránilo, o čemž svědčí i to, že v jiných ohledech byla v průběhu plynutí promlčecí lhůty vůči orgánům veřejné moci procesně aktivní. Obvodní soud proto žalobu zamítl, městský soud toto rozhodnutí potvrdil. Městský soud nad rámec odůvodnění podotkl, že přestože v dané věci vzhledem k promlčení nebyla posuzována nesprávnost úředního postupu, není bez významu to, že stěžovatelka ztěžovala v řízení o odkladu výkonu trestu postup soudu tím, že odmítala označit svého lékaře a předložila padělaný či pozměněný těhotenský průkaz, čímž si dodání do věznice nejméně zčásti zavinila. Nelze proto bez dalšího považovat za prokázanou příčinnou souvislost mezi případným nesprávným úředním postupem a samovolným potratem stěžovatelky. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Stěžovatelka nyní podala proti těmto třem rozhodnutím ústavní stížnost.
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
5. Šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na odškodnění je příliš krátká. Ztráta dítěte je bolestivou záležitostí a ani ženy s oporou rodiny často nedokážou tuto situaci v tak krátké době zpracovat a řešit právní záležitosti. Jen stěží si lze představit větší újmu než je zmaření lidského života. Protizákonné a nemravné jednání vedoucí ke ztrátě lidského života by nemělo požívat právní ochrany. Je nepřípustné, aby se právní jistoty dovolával ten, kdo ji jednoznačně porušil a svým nesprávným úředním postupem způsobil škodu.
6. Přijetí námitky promlčení odporuje dobrým mravům, a to z následujících důvodů: * Státní orgány se dopustily pochybení a průtahů - soud nerozhodl včas o odkladu výkonu trestu kvůli těhotenství, vězeňská služba neprovedla její řádnou vstupní prohlídku, ministerstvo nerozhodlo o její žádosti ve lhůtě. * Stěžovatelka se musela vyrovnat s potratem, odloučením od rodiny a trestním stíháním kvůli maření výkonu úředního rozhodnutí způsobeného dobrovolným nenastoupením do výkonu trestu odnětí svobody. * Stěžovatelka byla během plynutí subjektivní promlčecí lhůty pod silnou medikací, která jí fakticky bránila racionálně jednat. * Stěžovatelka se obávala, že pokud by nárok uplatnila a poukázala tím na pochybení státu, neměla by šanci na podmíněné propuštění. * Napadená rozhodnutí odporují rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4776/2016 a nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15 , které se týkají otázky promlčení. * Stěžovatelka z počátku výkonu trestu nedokázala o daných událostech se svou rodinou mluvit a medializace jejího případu negativně ovlivnila její komfort ve věznici, kde se k ní členové vězeňské služby chovaly nepřátelsky a nevhodně. * Stěžovatelka byla prošetřována pro maření výkonu rozhodnutí a k hlavnímu líčení byla eskortována do brněnské vazební věznice, což v ní vyvolávalo ataky deprese, připomínalo jí nedávné trauma a způsobilo další psychické potíže. * Stěžovatelka nemohla tragickou událost zpracovat se svou rodinou a musela řešit další rodinné a právní záležitosti, přičemž nástup do výkonu trestu nepříznivě dopadl na její rodinu, která na ni byla do značné míry závislá.
7. Soudy svá rozhodnutí odůvodnily velmi stručně, nevypořádaly se s jejími námitkami a bagatelizovaly překážky, které jí bránily uplatnit nárok včas.
8. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy nepostupovaly protiústavně, když přijaly námitku promlčení stěžovatelkou uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.
9. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí její ústavně zaručené základní právo či svobodu neporušila.
11. Podle Listiny základních práv a svobod má každý "právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem" (viz čl. 36 odst. 3 Listiny). Za "škodu" ve smyslu tohoto ustanovení se přitom považuje i nemajetková újma (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1534/23 , bod 34).
12. Na zákonné úrovni upravuje podmínky a podrobnosti tohoto ústavně zaručeného práva zákon č. 82/1998 Sb. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se promlčí "za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě" (viz § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
13. Ačkoli je šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta oproti jiným promlčecím lhůtám krátká, Ústavní soud ji opakovaně a v celé řadě různých skutkových situací označil za ústavně souladnou (z četných rozhodnutí viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1534/23 , bod 37; I. ÚS 1532/16, bod 19; I. ÚS 3391/15, bod 33; usnesení sp. zn. I. ÚS 2305/22 , bod 12; II. ÚS 3512/19, bod 23; III. ÚS 1635/19, bod 10). Ústavní soud neshledal dostatečně silné důvody pro to, aby tento dlouhodobě a ustáleně zastávaný závěr v právě posuzovaném případě překonal. Proto se dále zabýval pouze tím, zda bylo ústavně souladné přijmout námitku promlčení stěžovatelčina nároku.
14. Vznesení námitky promlčení dobrým mravům obecně neodporuje - a to ani tehdy, pokud ji vznáší stát vůči jednotlivci, podle kterého mu stát způsobil újmu svým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, bod 41).
15. Podle judikatury vrcholných soudů je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy zejména tehdy, pokud je její uplatnění "výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil" (viz nález sp. zn. III. ÚS 3358/20 , bod 14; obdobně také např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2552/18 , bod 30; II. ÚS 3403/11, bod 16; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, bod 10; rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 114/2021-46, bod 29).
16. Napadená rozhodnutí se možným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy zabývala a obecné soudy v nich uvedly několik důvodů, kvůli nimž vznesená námitka promlčení z pohledu této a další judikatury dobrým mravům neodporuje.
17. Výkon trestu odnětí svobody podle soudů nebránil stěžovatelce uplatnit nárok včas. Uplatnění tohoto nároku s výkonem trestu či podmínkami podmíněného propuštění nesouvisí. Soudy poukázaly i na to, že stěžovatelka byla během plynutí promlčecí lhůty v jiných ohledech procesně aktivní a dbala svých práv (neboť v jejím průběhu podala návrhy na obnovu trestního řízení nebo na podmíněné propuštění z výkonu trestu). Takto přitom podle soudů jednala i po medializaci svého případu, která podle ní negativně ovlivnila její postavení ve věznici a vyvolávala v ní obavy z uplatňování práv. Podle soudů nic nesvědčí o šikanózním jednání vůči stěžovatelce ze strany věznice. Ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč nebyla na místě obava, že při včasném uplatnění jejího nároku nebude vyhověno její žádosti o podmíněné propuštění a že kvůli tomu bude ve věznici znevýhodněna či šikanována (viz bod 7 rozhodnutí městského soudu a body 10 až 11 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
18. Závěr obecných soudů, podle nichž vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům, Ústavní soud shledal ústavně souladným. Obecné soudy při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo. Závěry napadených rozhodnutí nejsou svévolné či nepřiměřeně restriktivní, vychází z relevantních okolností, odpovídají ustálené rozhodovací praxi vrcholných soudů a nejsou zatíženy ani jinými ústavněprávními vadami.
19. Za ústavně souladný považuje Ústavní soud i způsob, jakým soudy svá rozhodnutí odůvodnily. Ačkoli obvodní soud odůvodnil závěr o souladnosti námitky s dobrými mravy velmi krátce, městský a Nejvyšší soud tento nedostatek napravily a stěžovatelce své závěry podrobně a podloženě vysvětlily. Podle Ústavního soudu přitom její námitky nijak nebagatelizovaly; naopak je vzaly při svém rozhodování v potaz a řádně se s nimi vypořádaly.
20. Skutečnost, že stěžovatelka byla schopna nárok uplatnit včas - o čemž svědčí zejména to, že byla v průběhu plynutí promlčecí lhůty v jiných ohledech procesně aktivní - stěžovatelka v ústavní stížnosti nevyvrátila. Žádné okolnosti, které by jí bránily uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy ještě před uplynutím této lhůty, ačkoli v jejím průběhu podávala i další procesní návrhy, v ústavní stížnosti neuvedla.
21. Samotný charakter uplatňovaného práva - kterým je v tomto případě nárok na náhradu újmy za nesprávný úřední postup, který podle stěžovatelky vedl ke ztrátě jejího dosud nenarozeného dítěte - k závěru o nepřípustnosti námitky promlčení tohoto nároku nepostačuje. Při posouzení toho, zda námitka promlčení odporuje dobrým mravům, je totiž třeba hodnotit i to, zda účastníkovi ve včasném uplatnění jeho domnělého nároku něco bránilo (viz bod 16 tohoto usnesení). Z jednání stěžovatelky v průběhu plynutí promlčecí lhůty přitom vyplývá, že svůj nárok včas vznést mohla.
22. Ústavní soud odmítnutím stěžovatelčiny ústavní stížnosti nesnižuje váhu události, na jejímž základě se po státu domáhala náhrady újmy. Uplatňování nároků na náhradu újmy způsobené státem při výkonu veřejné moci je však vázáno zákonnými pravidly. Při jejich výkladu přitom soudy z ústavního hlediska nepochybily. Ústavní soud dodává, že v důsledku opožděnosti stěžovatelčiny žádosti o náhradu újmy, se soudy nezabývaly otázkou, zda je její nárok důvodný - tedy zejména tím, zda ke ztrátě jejího dítěte opravdu došlo kvůli případnému nesprávnému úřednímu postupu.
23. Ústavní soud dospěl z popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu, a její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu