Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Muramax RP Holding s. r. o., sídlem Na Pobřeží 84, Kolín, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024 č. j. 30 Cdo 1658/2024-134 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023 č. j. 20 Co 331/2023-104, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 150 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V žalobě tvrdila, že v důsledku nepřiměřené délky daňových řízení navazujících na daňové kontroly byla poškozena její pověst v hospodářské soutěži, a že jí tedy vznikla nemajetková újma.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 její žalobu zamítl a Městský soud v Praze napadeným rozsudkem jeho rozhodnutí potvrdil. Městský soud dospěl k závěru, že daňová řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky. Uvedl, že část dovolání trpí vadami. I když stěžovatelka tvrdila, že rozsudek městského soudu závisí na vyřešení právní otázky, která je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, žádnou takovou konkrétní právní otázku neuvedla a neoznačila ani žádná lišící se rozhodnutí Nejvyššího soudu.
4. Ve zbytku Nejvyšší soud shledal, že nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Uvedl, že městský soud nebyl povinen před rozhodnutím věci stěžovatelku poučovat, že musí doplnit svá žalobní tvrzení či důkazní návrhy ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Rozhodnutí městského soudu totiž není založeno na tom, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Městský soud naopak na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že daňová řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá. K nesprávnému úřednímu postupu, od kterého stěžovatelka odvozovala svůj nárok, tedy nedošlo. V situaci, kdy je skutkový stav zjištěn, není podle judikatury Nejvyššího soudu poučení dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu namístě.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Nejvyšší soud odmítl její dovolání údajně proto, že řádně nevymezila přípustnost dovolání. Je přesvědčena, že z textu dovolání lze bez obtíží dovodit, jakou právní otázku městský soud posoudil odchylně od judikatury Nejvyššího soudu, a daná judikatura je i dostatečně označena, konkrétně jde o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Stěžovatelka uvádí, že ve věci nešlo "o nesprávné právní posouzení věci prvostupňovým orgánem správce daně, jak tvrdí [městský] soud, ale [...] o nesprávný úřední postup ve smyslu průtahů v řízení/nepřiměřené délky řízení" podle již odkazovaného stanoviska. Kvůli nesprávnému posouzení věci pak stěžovatelka nebyla řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu.
7. Dále stěžovatelka odkazuje na rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 7. 2024, č. j. 8 T 21/2024-384. I když tento rozsudek civilní soudy v posuzované věci nemohly mít k dispozici, stěžovatelka upozorňuje, že daňové řízení je v něm hodnoceno odlišně. Konkrétně se v něm uvádí, že daňové řízení nebylo vedeno nestranně a že "použití výrazu ‚nestandardní' při hodnocení průběhu [...] daňové kontroly se jeví jako zcela nemístný eufemismus".
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
9. Námitky stěžovatelky se míjí s důvody, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Nejvyšší soud se většinou námitek stěžovatelky (kvazi)meritorně zabýval a její dovolání zčásti odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu, nikoliv pro vady, jak se domnívá stěžovatelka. Dovolání bylo shledáno vadným pouze v části, ve které stěžovatelka tvrdila rozpornost judikatury Nejvyššího soudu (tj. že je určitá otázka rozhodována Nejvyšším soudem rozdílně). Ústavní soud v tom neshledává žádné pochybení ústavněprávní intenzity, stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvedla žádnou otázku, ohledně níž by existovala rozporná judikatura Nejvyššího soudu.
10. Závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelku nebylo třeba poučovat podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, z ústavních mezí nijak nevybočuje. Obecné soudy se zabývaly tím, zda se finanční správa dopustila nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce daňových řízení. Na základě prokázaného skutkového stavu dospěly k závěru, že řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá. Jelikož skutkový stav byl dostatečně objasněn, nebyl důvod stěžovatelku poučovat o povinnosti doplnit svá tvrzení či důkazní návrhy podle odkazovaných ustanovení, žádné takové doplnění totiž nebylo k rozhodnutí sporu potřebné (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2901/23 ze dne 8. 1. 2025, bod 34 a násl. a tam citovaná judikatura).
11. Na rozsudek Okresního soudu v Kolíně vydaný v trestní věci nemohla napadená rozhodnutí reagovat, neboť, jak stěžovatelka připouští, soudy v civilním řízení jej nemohly mít k dispozici. Stěžovatelkou citované pasáže navíc ukazují toliko to, že podle trestního soudu daňové řízení nebylo vedeno nestranně a jeho průběh byl nestandardní, to ale nedokládá, že by řízení bylo nepřiměřeně dlouhé.
12. Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv stěžovatelky. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu