USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Muramax RP Holding s. r. o., IČO 06390382, se sídlem v Kolíně, Na Pobřeží 84, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 150 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 222/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 20 Co 331/2023-104, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 150 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v poškození její pověsti v hospodářské soutěži v důsledku nepřiměřené délky daňových řízení zahájených daňovými kontrolami dne 27. 6. 2018, dne 14. 1. 2019 a dne 12. 2. 2019 ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2017 až listopad 2018, která skončila rozhodnutím odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 3. 2022 (dále jen „posuzovaná řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 27 C 222/2022-93, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 20 Co 331/2023-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost a částečně i pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Dovolání není v první řadě přípustné proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ohledně dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku I rozsudku soudu prvního stupně se pak Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Pokud žalobkyně v úvodu odůvodnění svého dovolání uvádí, že „napadený rozsudek závisel na vyřešení právní otázky, která je v rozhodování dovolacího soudu rozhodována rozdílně“, tak v první řadě neuvedla žádnou právní otázku, jež by měla být dovolacím soudem řešena rozdílně, neboť u v dovolání dále vymezených otázek žalobkyně tvrdila odklon odvolacího soudu od konkrétní judikatury dovolacího soudu. Navíc žalobkyně ani nekonkretizovala jednotlivá dle jejího názoru rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu, ačkoliv uvedení alespoň dvou rozdílných rozhodnutí dovolacího soudu představuje nezbytnou náležitost řádného vymezení přípustnosti dovolání v tomto směru (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016). Dovolání žalobkyně tudíž v tomto rozsahu trpí vadami.
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované např. jeho rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, pokud uzavřel, že žalobkyně neunesla břemena tvrzení a důkazní, aniž by ji předtím poučil dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve vztahu k dle něj podstatným skutečnostem, neboť v tomto směru se žalobkyně míjí s právním posouzením odvolacího soudu. Žalobkyně se v řízení domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v poškození její pověsti v důsledku nepřiměřené délky posuzovaných řízení. Vznik nemajetkové újmy tedy žalobkyně odvozovala od nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce daných řízení. Odvolací soud pak (v souladu se závěry soudu prvního stupně) napadený rozsudek založil na závěru, že posuzovaná řízení nepřiměřeně dlouhá nebyla a k nesprávnému úřednímu postupu tedy nedošlo. K zamítnutí žaloby tudíž došlo z důvodu nenaplnění jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, nikoliv z důvodu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního žalobkyní (viz odstavce 8 a 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom plyne, že rozhodoval-li soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. není namístě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1197/2023, nebo ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3075/2022).
9. Nad rámec tohoto rozhodujícího závěru pak odvolací soud v odstavci 7 odůvodnění svého rozsudku pouze upozornil na to, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení má sloužit zejména ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, s tím, že pouze tento druh újmy se presumuje, jiné tvrzené následky tedy musí být prokázány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, či část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Žalobkyně pak v řízení tvrdila jiné následky, a to poškození své pověsti u obchodních partnerů, odvolací soud tedy konstatoval, že tyto byla v řízení povinna prokazovat a dále upozornil i na to, že žalobkyně rovněž dostatečně neozřejmila příčinnou souvislost mezi vznikem této tvrzené újmy a (dle ní nepřiměřenou) délkou posuzovaných řízení. Odvolací soud tedy v této části svého rozsudku pouze obecně poukázal i na dle něj další problematické body žaloby, a to ve vztahu k ostatním dvěma předpokladům vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení (vznik újmy a příčinná souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem), což však nic nemění na tom, že k zamítnutí žaloby postačoval závěr o neexistenci posledního z nich, tedy nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, a těmito dalšími nedostatky tedy nebylo třeba se zabývat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Závěry odvolacího soudu (a před ním soudu prvního stupně) o tom, že by se žalobkyně na podkladě části svých žalobních tvrzení mohla domáhat (případně již v jiném řízení domáhá) jiných nároků (a to náhrady ušlého zisku, jak uváděl soud prvního stupně, nebo újmy na pověsti v důsledku nezákonného rozhodnutí či jiného nesprávného úředního postupu mimo nepřiměřené délky řízení, jak poukázal odvolací soud) pak byly rovněž uvedeny jen nad rámec základního právního závěru o neexistenci nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaných řízení z důvodu, že po provedení dokazování a jeho zhodnocení dospěl odvolací soud k závěru, že délka posuzovaných řízení přiměřená byla.
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně ve vztahu k provedení důkazů označených žalobkyní správcem daně až na pokyn odvolacího orgánu, což žalobkyně považovala za průtah v řízení odůvodňující závěr o nepřiměřené délce posuzovaných řízení, neboť se podle ní
nejednalo o nesprávné právní posouzení věci správním orgánem, ale o záměrnou a účelovou nečinnost správce daně, byť selektivní. Skutečnost, že by správce daně označené důkazy neprováděl „záměrně a účelově“ (tj. že by se jednalo o jeho záměrnou a účelovou nečinnost), však ze skutkových zjištění soudů neplyne. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že se v posuzovaných řízeních nevyskytovala žádná neodůvodněná období nečinnosti a nedošlo ani k zásadním procesním pochybením, ani k žádným průtahům, natož že by taková nečinnost či průtahy ze strany finančního orgánu byly záměrné a účelové. Tato námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
11. Odvolací soud se pak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud po zhodnocení skutkových okolností dané věci uzavřel, že provedení obsáhlého dokazování až na pokyn odvolacího orgánu nemůže představovat průtah v řízení (mohlo by jít jen o nesprávné právní posouzení věci správcem daně) přičitatelný státu v rámci posuzování přiměřenosti délky řízení, neboť ačkoliv není vyloučeno, aby újma, za níž stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, a ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3124/2023). Vyjádření právního názoru v rozhodnutí, příp. zvolený rozsah dokazování, tedy představují součást rozhodovací činnosti daného orgánu, která se ve vydaném rozhodnutí odrazí, takže ji lze posuzovat jen z pohledu vzniku nároku na škodu z titulu nezákonného rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007). V rámci posuzování přiměřenosti délky řízení pak lze v neprospěch státu (v rámci posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci) ve vztahu k rozhodovací činnosti orgánů nižších stupňů hodnotit jen porušení základních procesních pravidel jako nerespektování závazného právního názoru nadřízeného orgánu či nálezu Ústavního soudu, vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí nebo závažné procesní vady postupu orgánu nižšího stupně, jež vedly ke zrušení daného rozhodnutí, což musí ze zrušujícího rozhodnutí nadřízeného orgánu vyplývat, nebo tzv. instanční ping-pong, kdy počet zrušujících rozhodnutí s přihlédnutím k důvodům jejich vydání zjevně neodpovídá složitosti věci a očekávané snaze orgánů veřejné moci projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě (srov. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), nikoliv to, že pokud by správní či finanční orgán (popř. soud) prvního stupně sdílel právní názor odvolacího orgánu (či soudu), mohlo by být řízení skončeno rychleji.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 8. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu