30 Cdo 3124/2023

30 Cdo 3124/2023-597

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. V., zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 67 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 13/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 16 Co 415/2022-476, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 16 Co 415/2022-476, se v rozsahu výroku I zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1) Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 5 485 338 Kč s příslušenstvím představované náhradou škody ve výši 402 838 Kč spočívající v nákladech právního zastoupení, zadostiučiněním za nemajetkovou újmu ve výši 5 000 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí a zadostiučiněním za nemajetkovou újmu ve výši 82 500 Kč za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, to vše v souvislosti s nezákonným a nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním žalobce vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 43/2017.

Jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním požadoval žalobce rovněž omluvu žalované. 2) Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 19 C 13/2020-420, uložil žalované povinnost omluvit se žalobci doručením omluvného úředního dopisu opatřeného podpisem ministra spravedlnosti popřípadě vedoucího odboru odškodňování k rukám žalobce a zveřejněním omluvy v rámci zpravodajských serverů idnes.cz a Blesk.cz ve výrokem stanoveném znění (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 398 960 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a dále úrok z prodlení z částky 113 679,50 Kč od 28.

12. 2019 do 26. 8. 2020, tj. v kapitalizované výši 7 568,25 Kč (výrok II), zamítl žalobu co do částky 4 972 698,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 3) Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované podáním ze dne 21. 6. 2019. Stanoviskem ze dne 24. 8. 2020, č. j. MSP-1620/2019-ODSK-ODSK/12, žalovaná konstatovala, že usnesení Policie České republiky o zahájení trestního stíhání žalobce ze dne 30.

4. 2014, č. j. OKFK-2799 499/TČ-2012-251102, představuje nezákonné rozhodnutí dle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a jménem České republiky se omluvila a dále přiznala žalobci částku 113 679,50 Kč jako náhradu nákladů obhajoby za 36,5 úkonů právní služby.

Podáním ze dne 21. 5. 2021 vzal žalobce žalobu v tomto rozsahu zpět a soud usnesením ze dne 3. 6. 2021 řízení v tomto rozsahu zastavil. Nesporná byla také skutečnost, že případ žalobce byl medializován. Žalovaná však poukázala na přetržení příčinné souvislosti mezi medializací trestního stíhání žalobce a nezákonným rozhodnutím a uvedla, že pokud sdělovací prostředky o žalobci jakkoli nepravdivě či zkresleně informovaly, měl se žalobce domáhat nápravy u nich. 4) Mezi účastníky byl rovněž nesporný následující průběh trestního stíhání žalobce původně vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 11/2015 a následně u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 43/2017: Dne 3.

9. 2012 bylo senátorkou MUDr.

Alenou Dernerovou podáno oznámení o podezření ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Dne 15. 4. 2013 bylo senátorkou podáno rovněž trestní oznámení. Dne 10. 4. 2014 podala trestní oznámení Česká exportní banka. Dne 9. 10. 2012 byl vydán záznam o zahájení úkonů trestního řízení. Dne 30. 4. 2014 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k obviněným M. F. M. a žalobci. Dne 20. 5. 2014 podal žalobce stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.

Usnesením ze 21. 7. 2014 bylo zahájeno trestní stíhání dalších osob. Dne 7. 1. 2014 byl vrchním státním zastupitelstvím podán návrh na vydání příkazu k prohlídce bytu a nebytových prostor a dne 9. 1. 2014 byl vydán příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků. Ve dnech 15. až 17. 1. 2014 byla provedena prohlídka prostor užívaných Exportní garanční a pojišťovací společností, a. s. (dále jen „EGAP“) a kanceláří a jiných prostor užívaných společností PSJ, a. s. a též bytu užívaného L. P. Dne 9. 1. 2014 byla činěna výzva k vydání dokumentů od společnosti ECM China Investments s.

r. o., které bylo vyhověno dne 15. 1. 2014. Dne 24. 1. 2014 podalo vrchní státní zastupitelství žádost o sdělení údajů, které jsou předmětem bankovního tajemství ve vztahu k České exportní bance. Dne 13. 1. 2014 požádalo vrchní státní zastupitelství Českou exportní banku o vydání listin týkajících se obviněných. Dne 24. 1. 2014 byly vydány materiály z jednání představenstva České exportní banky, seznamy zaměstnanců apod. V době od 14. 11. 2012 do 12. 1. 2015 byli vyslýcháni obvinění a svědci, žalobce byl vyslechnut dne 28.

5. 2014. V době od 14. 1. 2013 do 24. 11. 2014 byl opakovaně přibírán tlumočník z jazyka anglického, německého a ruského. Následně byly do spisu založeny překlady listin. Opatřením ze den 11. 2. 2014 byl přibrán znalec z oboru kybernetika, který dne 18. 4. 2014 vyhotovil znalecký posudek. Dne 20. 3. 2014 požádala policie Českou exportní banku o předložení dalších dokladů. Opatřením ze dne 24. 3. 2014 byl přibrán znalec z oboru kriminalistika, technické zkoumání dokladů a písemností. Dne 23. 4. 2014 byla Česká exportní banka požádána o ocenění pozemku.

Dne 25. 4. 2014 byly v rámci úředního záznamu vyhodnoceny výsledky znaleckého zkoumání. Dne 4. 5. 2014 byla Česká národní banka žádána o odborné vyjádření, to bylo poskytnuto dne 26. 6. 2014. Dne 1. 7. 2014 byl přibrán znalec z odvětví psychiatrie k posouzení osoby žalobce. Dne 12. 5. 2014 požádal žalobce o nahlédnutí do spisu, žádosti bylo vyhověno. Žalobce nahlížel do spisu dále dne 5. 6. 2014 a dne 10. 6. 2014. Dne 17. 6. 2014 a dne 18. 9. 2014 nahlížela do spisu obhájkyně žalobce Mgr. Tereza Sýkorová Benešová.

Následně byly obžalovaní poučeni o možnosti prostudovat spis po skončení vyšetřování. Dne 29. 9. 2014 podal žalobce návrh na vyloučení věci ze společného řízení a dne 8. 10. 2014 žalobce žádal o změnu termínu konání výslechu svědka J. L. Dne 17. 10. 2014 policejní orgán obojí zamítl. Dne 23. 10. 2014 byla Česká exportní banka žádána o informace k osobám obviněných, dne 27. 11.

2014 o informace k osobě žalobce a dne 11. 12. 2014 o poskytnutí rámcové smlouvy společnosti White & Case. Dne 13. 12. 2014 byla zaslána žádost o zprávu z místa bydliště ve vztahu k žalobci. Dne 18. 12. 2014 byla vyloučena trestní věc žalobce a dále byla vedena pod č. j. OKFK-5488/TČ-2014-251102. Dne 6. 1. 2015 se EGAP vyjádřila ohledně pracovního ohodnocení žalobce. Ve vztahu k žalobci byla provedena lustrace v policejních databázích a zjištěno, že žalobce nemá žádný záznam v rejstříku trestů. Dne 19.

1. 2015, dne 29. 1. 2015 a dne 2. 2. 2015 prostudovala obhájkyně žalobce trestní spis. Dne 17. 2. 2015 byly obhájkyní a žalobcem podány návrhy na doplnění vyšetřování jak listinnými důkazy, tak výslechy svědků, následně bylo vyšetřování doplněno. Poté byli jednotliví obhájci vyrozuměni o možnosti prostudovat trestní spis, dne 20. 2. 2015 prostudovávala trestní spis obhájkyně žalobce. Dne 24. 2. 2015 byl podán návrh na podání obžaloby. Dne 27. 2. 2015 byla obhájkyní žalobce podána žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu.

Přípisem ze dne 11. 8. 2015 byl žalobce upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že nadále míní státní zástupce posuzovat skutek kladený žalobci za vinu jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“). Dne 18. 8. 2015 státní zástupce reagoval na žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a dospěl k závěru, že policejní orgán nepochybil, když nevyhověl návrhům na doplnění dokazování.

Dne 21. 8. 2015 byla podána obžaloba, obžalováno bylo celkem 6 obviněných. Dne 16. 11. 2015 podal žalobce návrh na předběžné projednání obžaloby a návrh na zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. b), případně písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Dne 20. 11. 2015 žádala předsedkyně senátu o prodloužení lhůty podle § 181 odst. 3 trestního řádu do 21. 4. 2016. Do spisu byly zakládány listiny z insolvenčního spisu úpadce ECM China Investments s. r. o.

Dne 20. 12. 2016 navrhl jeden z obžalovaných provedení důkazu znaleckým posudkem společnosti Grant Thornton Valuation a dne 22. 12. 2016 podal žalobce návrh na provedení důkazu a výslech 11 svědků. Dne 16. 2. 2017 vzalo vrchní státní zastupitelství vzhledem k dvojjazyčným skutečnostem podle § 182 trestního řádu obžalobu zpět i ve vztahu k žalobci. Dne 18. 4. 2017 byla znovu podána obžaloba tentokrát pouze ve vztahu k žalobci, a to u Obvodního soudu pro Prahu 1. Dne 28. 4. 2017 byl vydán trestní příkaz, dne 11.

5. 2017 byl proti trestnímu příkazu podán odpor. Hlavní líčení bylo nařízeno na 28. 6. 2017, dne 27. 6. 2017 se ve věci písemně vyjádřil obviněný a dne 28. 6. 2017 neproběhlo hlavní líčení, ale pouze výslech obviněného. Dne 7. 7. 2017 sdělila vedoucí kanceláře Městského soudu v Praze, že obžaloba vrchního státního zastupitelství je vztahu k obviněným P., K., B. a G. vzata zpět. Dne 28. 7. 2017 podal žalobce návrh na přezkoumání obžaloby podle § 314c trestního řádu a dále odmítl návrh na odklon v trestním řízení.

Hlavní líčení bylo nařízeno na 31. 1.

2018, kdy byl vyslechnut obžalovaný a jednání bylo odročeno za účelem předvolání svědků na 9. 5. 2018. Z tohoto termínu se řada svědků omluvila, proto bylo hlavní líčení dne 9. 5. 2018 odročeno na 26. 9. 2018 za účelem opětovného předvolání dalších tří svědků. Protože se jeden ze svědků z hlavního líčení omluvil, byl termín hlavního líčení změněn na 3. 10. 2018. Další hlavní líčení proběhlo dne 30. 1. 2019. Po výslechu svědků byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť skutek, který mu byl kladen za vinu není trestným činem.

Státní zástupce se vzdal práva na odvolání do vyhlášeného rozsudku a zprošťující rozsudek tak nabyl právní moci dne 30. 1. 2019. 5) Soud prvního stupně posoudil nároky žalobce podle § 1 odst. 1, § 2, § 3, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31 a § 31a OdpŠk, a dospěl k závěru, že v případě všech nároků žalobce byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu. 6) K nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, který je předmětem tohoto dovolacího řízení, soud prvního stupně uvedl, že celková délka řízení ve vztahu k žalobci činila 4 roky a 9 měsíců, když trestní řízení žalobce bylo zahájeno dne 30.

4. 2014 a pravomocně skončeno dne 30. 1. 2019. Řízení probíhalo v rámci přípravného řízení a na jednom stupni soudní soustavy. Ve věci bylo rozhodnuto jednou soudem prvního stupně. Soud prvního stupně považoval věc po skutkové stránce za značně složitou, což vyplývalo z rozsáhlosti trestního spisu, množství důkazního materiálu (listinných důkazů i znaleckých posudků) i množství vyslechnutých svědků. Jednalo se o trestní řízení s mezinárodním prvkem, v němž byly projednávány trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku, přičemž se mělo jednat o rozsáhlou trestnou činnost, do které bylo zapojeno množství osob.

Posuzovaná činnost obviněných souvisela s úvěrem poskytnutým Českou exportní bankou pro žadatele společnost M. F. M. Tourism, Hotels and Resorts and Developer na obchodní případ „výstavba rezidenčního obchodního komplexu v Hatametu, Tunisko – Sea World Residence“. Posouzení tohoto druhu trestné činnosti je značně složité nejen po stránce skutkové, ale i právní. Žalobce se na délce řízení žádným způsobem nepodílel, naopak s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Pokud jde o postup orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení ani před soudem prvního stupně nebyly shledány žádné neodůvodněné průtahy, průtah při vyhotovování rozsudku soudu prvního stupně, který byl účastníkům rozeslán až po 11 měsících, podle soudu již nezpůsobil žalobci žádné další období nejistoty a stresu z výsledku trestního řízení, neboť rozsudek nabyl právní moci již dnem jeho vyhlášení, jelikož se státní zástupce na místě vzdal práva na odvolání.

Řízení mělo pro žalobce zvýšený význam již jen z toho důvodu, že se jednalo o řízení trestní, ale i z důvodu poměrně vysokého trestu a případné vysoké náhrady škody, které žalobci hrozily.

Vzhledem k uvedenému dospěl soud prvního stupně k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť celková délka řízení nebyla přiměřená. Základní částku zadostiučinění stanovil soud s ohledem na délku řízení, která činila 6 let a 6 měsíců, ve výši 15 000 Kč, přičemž za první 2 roky řízení přísluší žalobci polovina této částky. Celkem tedy 56 250 Kč. Tuto částku soud zvýšil o 20 % pro význam předmětu řízení pro žalobce. Za odpovídající tak považoval částku 687 500 Kč (správně 67 500 Kč; poznámka dovolacího soudu), kterou žalobci přiznal, ve zbývající části, tedy co do částky 15 000 Kč žalobu zamítl.

7) Za důvodný považoval soud prvního stupně rovněž nárok žalobce na zaplacení úroku z prodlení z rozsudkem přiznané částky a z částky 113 679,50 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 24. 6. 2019. Žalovaná se dostala do prodlení s tímto peněžitým plněním dnem následujícím po uplynutí šestiměsíční lhůty ode dne, kdy jí byla doručena výzva žalobce k úhradě, tedy ode dne 25. 12. 2019. Soud tak žalobci přiznal úrok z prodlení v zákonné výši ode dne 28. 12. 2019, jak požadoval žalobce. 8) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně částky 67 500 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a ve výroku II ohledně částky 281 460 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II) a rozhodl, že zpětvzetí žaloby podáním ze dne 22.

2. 2023 ohledně částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 28. 12. 2019 do 2. 10. 2022 v kapitalizované výši 13 821,92 Kč a úroku z prodlení z částky 113 679,50 Kč od 28. 12. 2019 do 26. 8. 2020 v kapitalizované výši 7 568,25 Kč není účinné (výrok III). 9) Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 3. 9. 2012 do 30. 1. 2019, tj. 4 roky a 9 měsíců. Soud prvního stupně správně zhodnotil, že v postupu orgánů činných v trestním řízení nelze shledat žádné neodůvodněné prodlevy, až na prodlevu při vyhotovování písemného znění rozsudku.

Tato prodleva však nebyla při posuzování relevantní, neboť rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tedy dnem 30. 1. 2019. Postup orgánů činných v trestním řízení byl plynulý, a především odpovídal značné složitosti věci, na niž lze do jisté míry usuzovat již ze samotné povahy trestného činu (směřujícího proti majetku peněžní instituce), obsáhlosti spisového materiálu a rovněž i počtu společně obviněných osob (šest osob).

Důkazní materiál, který bylo třeba shromáždit a prostudovat, byl rozsáhlý, vedle výpovědí obviněných a řady svědků se jednalo i o velké množství listinných důkazů, analýzy a odborná vyjádření, a další dokumenty, ohledně některých bylo třeba zajistit překlady z cizího jazyka, za tím účelem byl do řízení přibrán tlumočník, byl zadán znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní a komunikační technika. K námitce bezdůvodného vedení společného trestního stíhání proti všem obviněným a až následného vyloučení trestního stíhání žalobce k samostatnému projednání odvolací soud uvedl, že spojení věcí či vyloučení některé věci k samostatnému trestnímu řízení je postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.

Tento postup tak nemohl vést k prodloužení řízení ve vztahu k žalobci. Orgány činné v trestním řízení až v určitém okamžiku po shromáždění a zhodnocení důkazů dospěly k závěru o podání obžaloby pouze ve vztahu k žalobci. Délku trestního stíhání žalobce dle odvolacího soudu odůvodňuje značná obsáhlost spisového materiálu a složitost věci týkající se šesti obžalovaných, neboť nelze očekávat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, nýbrž je třeba zohlednit i skutečnost, že příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy.

Nepřesáhnou-li ovšem tyto prostoje určitou rozumně očekávatelnou míru, pak není důvod považovat postup příslušných orgánů za nesprávný, jak vyplývá též z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010. Zpětvzetím obžaloby se věc dostala zpátky do přípravného řízení, v němž byly dál činěny jednotlivé úkony bez zbytečných průtahů a vyústily v rozhodnutí státního zástupce podat obžalobu ve vztahu k žalobci. Ani zvýšený význam řízení pro žalobce vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, ani chování žalobce, který se sám o délku řízení nepřičinil, nemůže dle odvolacího soudu zvrátit závěr o přiměřenosti délky řízení, která odpovídala složitosti dané trestní věci, aniž by se o ni rozhodnou měrou zasloužily orgány činné v trestním řízení, které naopak postupovaly způsobem, který bylo možno očekávat, bez zjištěných procesních pochybení a neodůvodněných období nečinnosti.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nebylo porušeno právo žalobce na pojednání věci v přiměřené lhůtě. 10) V rozsahu nároků žalobce z titulu náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nepřehlédl, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a i v tomto rozsahu vrácen k dalšímu řízení, i ve zbývající (soudem prvního stupně zamítnuté) části nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím.

Byť se nabízela úvaha, zda se nejednalo o zjevnou nesprávnost, Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání věc nevracel ke zvážení vydání opravného usnesení postupem podle § 211 ve spojení s § 164 o. s. ř., neboť v mezidobí (po vyloučení k samostatnému projednání) bylo i o tomto dílčím nároku soudem prvního stupně znovu rozhodnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11) Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu výroku I včasným dovoláním. 12) Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v nesprávném řešení otázky porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 OdpŠk, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), tím, že nesprávně zhodnotil kritéria složitosti případu a postupu příslušných orgánů a zcela ze svého rozhodování vyloučil jakékoli hodnocení významu řízení pro žalobce.

13) Trestní stíhání trvalo 4 roky a 9 měsíců, tj. 1 736 dní. Fáze vyšetřování probíhala od 30. 4. 2014 do 17. 8. 2015 a dále od 16. 2. 2017 do 17. 4. 2017 a činila tak celkem 536 dní. Trestní řízení před soudy probíhalo od 18. 8. 2015 do 16. 2. 2017 u Městského soudu v Praze (548 dní) a od 18. 4. 2017 do 30. 1. 2019 u Obvodní soud pro Prahu 1 (652 dní). Před soudy probíhalo tedy celkem 1 200 dní. Trestní řízení zároveň probíhalo vždy pouze u soudů prvního stupně. Dle žalobce lze objektivně považovat trestní stíhání za dlouhé též s odkazem na průměrnou délku trestního řízení, která dle údajů Ministerstva spravedlnosti za rok 2021 činila 205 dní.

14) Nepřiměřená délka řízení se projevila rovněž v nedodržení lhůt při vyšetřování policejním orgánem podle § 170 odst. 1 trestního řádu, z něhož vyplývá, že policejní orgán je povinen skončit vyšetřování nejpozději do šesti měsíců od zahájení trestního stíhání. V první fázi vyšetřování bylo policejním orgánem vedeno vyšetřování od 30. 4. 2014 do 17. 8. 2015, tj. celkem 1 rok 3 měsíce a 17 dní. Po zpětvzetí obžaloby probíhalo trestní řízení ve stadiu vyšetřování od 16. 2. 2017 do 17. 4. 2017, tj. 1 měsíc a 19 dní.

Zákonná lhůta pro skončení vyšetřování tak byla překročena o celkem 11 měsíců a 7 dní. Nejvyšší soud přitom ve Stanovisku zdůraznil, že od obecného pravidla, že přiměřenost délky řízení je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu, je nutno odlišit ty situace, v nichž zákon soudu či jinému orgánu veřejné moci ukládá povinnost provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě či klade důraz na jeho rychlý postup. V daném případě byla stanovena speciální lhůta k provedení úkonu a tato nebyla ze strany příslušného policejního orgánu dodržena.

Závěr odvolacího soudu, že v napadaném rozsudku nelze shledat žádné neodůvodněné prodlevy je tak dle dovolatele v rozporu se Stanoviskem a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011. 15) Podle odvolacího soudu byla délka řízení přiměřená skutkové a procesní složitosti věci, povaze trestného činu, obsáhlosti spisového materiálu i počtu společně obviněných osob.

S takovým závěrem však dovolatel nesouhlasí, neboť složitost řízení a počet spoluobviněných osob byly pouze důsledkem nekoncentrovaného a liknavého postupu orgánů činných v trestním řízení, což je okolnost přičitatelná žalované, nikoli okolnost zakládající nedostatek podmínek pro závěr o nepřiměřenosti délky řízení. Pokud by bylo vedeno trestní řízení pouze ve vztahu k žalobci a zkoumáno tedy pouze jeho individuální zapojení do možného trestného činu, nemohlo by řízení trvat výše uvedenou dobu a žalobce mohl být zproštěn obžaloby podstatně dříve.

Složitost řízení by tak byla minimalizována na nezbytné podklady a listinné důkazy pouze ve vztahu k žalobci. Nekoncentrovanost se projevila zejména tím, že policejní orgán se dne 21. 7. 2014 rozhodl stíhat společně s žalobcem dalších pět osob a spojil s jeho trestním stíháním věc, která se žalobcem nijak nesouvisela. Souvislost obou případů byla dána pouze místem, kde k činům mělo dojít a poškozenou osobou, jíž měla být Česká exportní banka, a. s. Celý průběh vyšetřování neodůvodnil vedení obou případů v rámci jednoho spisového materiálu, naopak, další nashromážděné a spolu nesouvisející písemnosti celý spis ještě znepřehlednily.

Neúčelnost spojení řízení se projevila následně v samotném postupu orgánů činných v trestním řízení. Přestože návrh na vyloučení k samostatnému projednání žalobce ze dne 29. 9. 2014 byl zamítnut, k vyloučení nakonec přistoupil sám státní zástupce, když dne 18. 4. 2017 podal obžalobu výhradně proti žalobci. V době od 21. 7. 2014 do 18. 4. 2017 probíhalo trestní řízení žalobce zcela neúčelně ve vztahu k spoluobviněným pěti osobám. Závěr odvolacího soudu, že vedení společného trestního stíhání proti všem obviněným je odůvodněno vhodností či hospodárností řízení a nelze z něj dovozovat, že vedlo k prodloužení řízení ve vztahu k žalobci, považuje dovolatel za nesprávný.

Ani přítomnost mezinárodního prvku a přibrání tlumočníků nemělo podle dovolatele zásadní vliv na projednávané skutky žalobce. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 6 T 43/2017, vyplývá, že důvod vedení trestního stíhání proti žalobci státní zástupce shledával primárně v objasnění, zda byl žalobce osobou, která měla určit zapojení tuniské advokátní kanceláře Abidi do případu Výstavby rezidenčně obchodního komplexu v Hammametu, Tunisko – Sea World Residence a zda došlo ze strany žalobce k porušení interních předpisů České exportní banky v souvislosti se zajištěním úvěru.

Za tímto účelem policejní orgán a státní zástupce shromáždili primárně vnitřní předpisy poškozené České exportní banky, komunikaci s tuniskými občany M. a A., smluvní dokumentaci k případu Výstavby rezidenčně obchodního komplexu v Hammametu, Tunisko – Sea World Residence a zajistili celkem 10 svědků. Způsobilých k překladu bylo celkem osm listin označených v obžalobě. Mezinárodní prvek zároveň nepředstavoval žádnou z objasňovaných skutečností ani okolností, která se týkala skutku popsaného v obžalobě.

Mezinárodní prvek v dané věci byl tedy skutečností, která neměla vliv na posouzení trestnosti jednání žalobce a která by neměla mít podstatný vliv na přiměřenost délky řízení. 16) Odvolací soud zároveň v rozporu se Stanoviskem a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, zcela pominul aplikovat hledisko významu řízení pro žalobce, když dospěl k závěru, že zvýšený význam nemůže zvrátit závěr o přiměřenosti délky řízení, která odpovídala složitosti dané trestní věci. Závěr o nepřiměřenosti celkové délky řízení nelze dle dovolatele učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).

Podle Stanoviska je význam řízení pro poškozeného velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.

Zásah do osobního, rodinného a pracovního života, občanské cti a dosavadní bezúhonnosti, jsou důsledky o to závažnější, že vedou někdy k naprosté osobní, společenské a profesní likvidaci dotčeného člověka. Obecný soud má povinnost odpovědně přihlédnout ke všem nepříznivým následkům, vyvolaným takovým trestním řízením a zvážit jeho veškeré negativní dopady, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13. Předmětné trestní řízení mělo pro žalobce zvýšený význam již jen z toho důvodu, že se jednalo o řízení trestní, ale i z důvodu poměrně vysokého trestu a vysoké náhrady škody, která činila 11 890 751,72 EUR, tj. 307 851 562 Kč. V důsledku trestního řízení došlo u žalobce též k omezení cti a dobré pověsti, což mělo dopad zejména do jeho profesní sféry a rovněž na jeho duševní zdraví.

Žalobce měl v důsledku trestního stíhání vážné psychické problémy, které řešil formou krizové intervence a následně soustavnou ambulantní psychiatrickou léčbou, psychoterapií i psychofarmaky. Žalobce byl pro psychické problémy po dobu dvou měsíců v pracovní neschopnosti. Trestní stíhání mělo zásadní dopady do jeho profesní sféry, a tedy i majetkových poměrů. Jeho pozice na trhu práce se značně zhoršila jak z důvodu ztráty dobré pověsti v oboru, tak z důvodu strachu ze zodpovědnosti v důsledku negativní zkušenosti s trestním stíháním souvisejícím s výkonem jeho povolání a rovněž i s ohledem na zhoršené duševní zdraví žalobce.

Dovolatel má za to, že uvedené skutečnosti měl odvolací soud zhodnotit a poměřit ve vztahu k presumované přiměřenosti délky řízení z důvodu složitosti řízení.

Nelze se spokojit s konstatováním složitosti řízení a z tohoto důvodu vyloučit zhodnocení významu řízení. Takový postup je zcela v rozporu s povinností zkoumat konkrétní okolnosti individuálního případu a

představuje nesprávné právní posouzení kritérií přiměřenosti délky řízení.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání 19) Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 20) Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. 21) Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

22) Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23) Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vždy vycházet z celkové délky řízení, a nikoliv jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2407/2016). Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, nebo usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s tím, jak soudy uvážily, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o.

s. ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení v konkrétní kauze zcela zjevně nesprávný. 24) Poukazuje-li dovolatel na nedodržení lhůt při vyšetřování policejním orgánem podle § 170 odst. 1 trestního řádu, jedná se podle § 241a odst. 6 o. s. ř. o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti.

Z toho důvodu nemůže žádná právní otázka stojící na této skutečnosti založit přípustnost dovolání, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. 25) Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

nemůže založit dovolatelem namítané nesprávné právní posouzení otázky porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle § 13 OdpŠk vzhledem k vyloučení zhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného, neboť se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který dospěl k závěru o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobce, přesto však uzavřel, že ani zvýšený význam řízení pro žalobce nemůže zvrátit závěr o přiměřenosti délky řízení. Aplikovat kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk tedy odvolací soud zcela zjevně neopomněl.

26) Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, neboť, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy důvody skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.

5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov.bod IV.

písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci).

Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud uvedl, že v daném případě šlo o věc, kterou lze bezpochyby hodnotit jako skutkově i procesně složitou, což vyplynulo již ze samotné povahy trestného činu (směřujícího proti majetku peněžní instituce), obsáhlosti spisového materiálu a rovněž i počtu společně obviněných osob (šest osob).

Důkazní materiál, který bylo třeba shromáždit a prostudovat, byl rozsáhlý, vedle výpovědí obviněných a řady svědků se jednalo i o velké množství listinných důkazů, analýzy a odborná vyjádření, ohledně některých dokumentů bylo třeba zajistit překlady z cizího jazyka, což vedlo k přibrání tlumočníka, dále byl zadán znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní a komunikační technika. 27) Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk týkající se vedení společného trestního řízení proti více obviněným, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 28) Dovolání je důvodné. 29) Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě již shora uvedeného zjevně nesprávného rozdělení nároku částečně kasačním a částečně zamítavým (měnícím) výrokem odvolacího soudu, na které však již dovolací soud neměl jak procesně reagovat, přikročil- li tak jako tak ke zrušení i odvolacím soudem zamítnuté části nároku, dovolací soud v posuzovaném řízení takové vady neshledal.

30) Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

31) Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

32) Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019) dospěl k závěru, že z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda postup soudu v řízení odpovídá procesním pravidlům. Jde zejména o to, zda a jakým způsobem orgán veřejné moci reagoval na vzniklé procesní situace, případně i na počínání účastníka, a zda bez ohledu na ostatní okolnosti měly průtahy řízení původ v jeho postupu.

Zvažováno tedy bude především to, zda reagoval na procesní návrhy bez prodlení, či nikoliv, případně zda bez ohledu na postup účastníka sám prodloužil řízení řešením vedlejších (procesních) otázek. Bez ohledu na základní východisko spočívající v celkové délce řízení se pravidelně zkoumá i samotný průběh řízení, zejména zda řízení probíhalo plynule bez delších období nečinnosti mezi jednotlivými úkony soudů či jiných státních orgánů (například policie a státního zastupitelství v trestním řízení).

V tomto směru jsou nedostatky spatřovány zejména v tom, že mezi jednotlivými jednáními, mezi podáním žaloby či obžaloby a nařízením prvního jednání (hlavního líčení) před soudem, popřípadě mezi rozhodnutími soudů jednotlivých stupňů uplynulo delší období.

Pojetí výsledné délky řízení vyhovuje spíše úvaha připouštějící mírný průtah v jedné fázi řízení, jehož celková délka řízení není nepřiměřená. Zohlednění počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc projednávána, patří pak spíše k posouzení složitosti řízení. K tíži státu lze dále přičíst prodloužení doby řízení nejen vlivem nečinnosti, nýbrž i jinými vadami řízení, například dlouhotrvajícími spory o příslušnost, a to nejen místní, ale i věcnou, byla-li způsobena nejednotným právním názorem soudů na to, jak určité nároky posuzovat, nadbytečným prováděním nepotřebných důkazů, bylo-li nepochybně možno rozhodnout i bez nich, neopodstatněným odročováním jednání, byť by se tak dělo za účelem mimosoudních jednání stran, avšak bez stanovení lhůt a uložení povinnosti účastníkům podat o výsledku jednání soudu zprávu, či neproduktivním přerušením řízení nebo naopak vyčkáváním výsledku jiného řízení, aniž by soud vlastní řízení přerušil [viz Vojtek, P., Bičák, V.

Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. Komentář k § 31a odst. 3 písm. d)]. K tíži státu jdou i průtahy při vypracování znaleckého posudku, neboť vypracování znaleckého posudku je pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné moci, nicméně svůj význam může mít i nedostatek součinnosti účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009). 33) Podle § 20 odst. 1 trestního řádu proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody.

O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. 34) Podle § 23 trestního řádu k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení (odstavec 1). Příslušnost soudu, který věc vyloučil, se nemění; vyloučí-li však krajský soud věc, o níž by jinak příslušelo konat řízení okresnímu soudu, může ji postoupit tomuto soudu (odstavec 2).

Jsou-li tu podmínky společného řízení, může soud spojit k společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podáno samostatné obžaloby (odstavec 3). 35) Smyslem úpravy společného řízení je při zachování zásady hospodárnosti a efektivity řízení (§ 2 odst. 4 trestního řádu) zajistit společné projednání více trestních věcí, ve vztahu, k nimž by jinak byla konána oddělená řízení. Jde i o to, aby soud mohl obviněnému, který spáchal více trestných činů, uložit úhrnný nebo souhrnný trest [§ 43 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“)] a při více obviněných, jejichž trestné činy spolu souvisí, mohl lépe zhodnotit míru zavinění a lépe odstupňovat tresty.

Po novele zákona č. 265/2001 Sb., která výrazně zasáhla do tohoto ustanovení (především v návaznosti na současné znění § 11 odst. 3 a § 12 odst.

12 trestního řádu), se zásadně koná společné řízení při objektivní souvislosti, tedy proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, ale u subjektivní souvislosti by tomu tak mělo být především u pokračování v trestném činu a u trestného činu hromadného a trvajícího, kde se společné řízení koná, pokud tomu nebrání důležité důvody. Ke spojení dvou či více věcí do společného řízení může dojít v případech, kdy se jedná o více trestných činů spáchaných týmž obviněným (tzv. vícečinný souběh), zásadně pak v případech, kdy jde o trestné činy spáchané různými osobami (obviněnými), které však spolu skutkově i důkazně souvisí [např. jednání více spolupachatelů podle § 23 trestního zákoníku nebo jednání pachatele a organizátora, návodce či pomocníka podle § 24 odst. 1 písm. a) až c) trestního zákoníku, jednání pachatele a osoby naplňující znaky některé z dalších forem trestní součinnosti ve smyslu § 214, § 215, § 216, § 217, § 364, § 365, § 366, § 367 a § 368 trestního zákoníku, popř. některé z forem úplatkářství podle § 331, § 332 a § 333 trestního zákoníku].

V ostatních případech lze společné řízení konat jen tehdy, není-li takový postup na úkor rychlosti a hospodárnosti řízení (viz Draštík, A., Fenyk, J. a kolektiv. Trestní řád: komentář. I. díl. Praha Wolters Kluwer. 2017. Komentář k § 20). 36) Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vychází i napadené rozhodnutí, vyplývá, že celková délka řízení byla mj. prodloužena i o dobu řízení před Městským soudem v Praze, u kterého byla dne 21. 8. 2015 podána obžaloba proti šesti obviněným, přičemž tato obžaloba byla posléze státním zástupcem vzata zpět dne 16.

2. 2017, aby následně byla podána obžaloba výlučně proti žalobci u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze skutkových zjištění současně nevyplývá, že by zde byl jiný důvod zpětvzetí obžaloby, který by se společným řízení proti více obžalovaným nesouvisel nebo který by nastal až po podání obžaloby. 37) Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci neshledal žádné neodůvodněné prodlevy až na prodlevu při vyhotovování písemného znění rozsudku, kterou však nepovažoval za relevantní, neboť rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, a uzavřel, že postup orgánů činných v trestním řízení byl plynulý, a především odpovídal značné složitosti dané trestní věci.

K námitce bezdůvodného vedení společného trestního stíhání proti všem obviněným a až následného vyloučení trestního stíhání žalobce k samostatnému projednání odvolací soud uvedl, že spojení věcí či vyloučení některé věci k samostatnému trestnímu řízení je postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. S tímto vypořádáním námitky se dovolací soud neztotožňuje. 38) Vedení společného řízení má své zákonné předpoklady uvedené především v § 20 a násl. trestního řízení.

Současně je nutno tato ustanovení vykládat ve spojení se základními zásadami trestního řízení, zde zejména § 2 odst.

4 trestního řádu, a to zvláště ve vztahu k požadavku na projednání trestní věci urychleně bez zbytečných průtahů, jak vyplývá i z dikce ustanovení § 21 odst. 1 trestního řádu. V rámci rozhodování o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení lze posoudit, zda byly splněny zákonné předpoklady pro konání společného řízení, tedy v nynější věci zejména, zda trestné činy spáchané různými osobami (obviněnými) spolu skutkově i důkazně souvisely, případně zda takový postup nebyl na úkor rychlosti a hospodárnosti řízení.

Přitom je třeba respektovat, že bylo-li o spojení věci k společnému řízení či naopak o vyloučení věci ze společného řízení v průběhu trestního řízení vydáno rozhodnutí, platí, že rozhodovací činnost samu o sobě nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty prvé OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007), to však nevylučuje, zvláště za situace, kdy trestní věc nynějšího žalobce byla později vyloučena ze společného řízení, posoudit, zda již dříve nebyly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, čili zda při jeho vydání nedošlo k průtahům ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.

6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96). Nicméně ať už rozhodnutí vydáno nebylo nebo je posuzováno, zda nemělo být vydáno dříve, je nutno mít na zřeteli, že posuzována je nesprávnost úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, tj. rozpor takového postupu se zákonem, tedy tato nesprávnost musí být zjevná a nepostačuje pouhý závěr, že by civilní soud v mezích možného uvážení (a zejména se znalostí pozdějších následků) na místě orgánů činných v trestním řízení postupoval jinak. 39) Z právě uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud neposoudil, zda společné trestní stíhání vedené proti všem obviněným nebylo zjevně nedůvodné, příp. zda podmínky pro vyloučení trestní věci nynějšího žalobce ze společného řízení nebyly v poměru k celkové délce řízení splněny podstatně dříve, než k němu nakonec došlo, a ani neodůvodnil, proč případně společné řízení na celkovou délku řízení negativní vliv nemělo, je právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk neúplné, tudíž nesprávné.

40) Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 41) V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí přiměřenost délky řízení vzhledem k výše položené právní otázce v souladu s uvedenými právními závěry. 42) Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o.

s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

43) O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 4. 2024

Mgr. Vít Bičák předseda senátu