Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Pavla Nesvadby, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2017 č. j. 20 Cdo 4132/2017-94, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2017 č. j. 26 Co 433/2016-74 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. září 2016 č. j. 75 EXE 1505/2016-35, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Otakara Nesvadby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že věc se týká bytu, kterého jsou stěžovatel a vedlejší účastník, spolu s dalšími osobami, jeho podílovými spoluvlastníky. Usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 16. 7. 2015 č. j. 35 C 118/2015-29 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 12. 2015 č. j. 15 Co 369/2015-95 byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se dalšího vypuzení vedlejšího účastníka (žalobce) z předmětného bytu, byt zpřístupnit a obnovit původní stav, a to do tří dnů od právní moci usnesení (21. 4. 2016).
3. Usnesením městského soudu ze dne 12. 9. 2016 č. j. 75 EXE 1505/2016-35 bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele (povinného) ze dne 7. 7. 2016 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno-město Mgr. Ing. Josefem Cingrošem (dále jen "exekutor") pod sp. zn. 009 EX 1093/16 na základě pověření městského soudu ze dne 7. 6. 2016, č. j. 75 EXE 1505/2016-11, se z důvodů uvedených v § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve spojení s § 55 zákona č. 120/2001 Sb. zamítá. Usnesením krajského soudu ze dne 13. 3. 2017 č. j. 26 Co 433/2016-74 bylo rozhodnuto, že usnesení městského soudu se mění tak, že návrh stěžovatele (povinného) ze dne 7. 7. 2016 na zastavení exekuce vedené exekutorem pod sp. zn. 009 EX 1093/16 na základě pověření vydaného městským soudem dne 7. 6. 2016 pod č. j. 75 EXE 1505/2016-11, se zamítá (oproti usnesení městského soudu došlo jen k drobné formulační úpravě výroku).
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. 20 Cdo 4132/2017-94 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu s tím, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturní praxí.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy, obzvláště pak Nejvyšší soud, se dostatečně nevypořádaly se dvěma námitkami, které vznesl. První se týkala problematiky nutnosti součinnosti oprávněného. Exekuční titul byl vydán dle relativně nového ustanovení § 1007 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a navazující procesní normy zakotvené v § 176 až § 180 o. s. ř. Stěžovatel je toho názoru, že povinnosti uložené takovým exekučním titulem povinnému odpovídá povinnost oprávněného poskytnout povinnému součinnost.
Exekuční titul totiž ukládá povinnému povinnost zdržet se určitého jednání (vypuzení oprávněného), povinnost zpřístupnit byt a povinnost obnovit původní stav. Po splnění všech uvedených povinností povinnému uložených by se tak měla obnovit držba předmětného bytu oprávněným. Od oprávněného je tak očekáváno, že se držby ujme, tedy že bude aktivně jednat a byt začne užívat. Není možné, aby stěžovatel obnovil původní stav, byt zpřístupnil (ať je již tímto myšleno cokoliv) a oprávněný by se držby neujal.
Z exekučního titulu není zřejmé, co vše by měl vlastně povinný učinit, aby uváděné povinnosti splnil a předešel tak nařízení exekuce. Oprávněný musí poskytnout součinnost minimálně v tom směru, že zkontroluje, zda povinný povinnosti požadované po něm exekučním titulem splnil a jak uvedeno výše, že se ujme držby. Jestliže by oprávněný tuto součinnost neposkytl, exekuci by zřejmě nikdy nebylo možné ukončit, neboť stěžovatel by neměl jak prokázat, že jsou povinnosti stanovené mu exekučním titulem splněny.
Při takovémto neposkytnutí součinnosti by byl dán "jiný důvod", pro který nelze rozhodnutí vykonat ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jde o tzv. rušivou okolnost při provádění výkonu, jak má na mysli rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 689/2003. Dovolací soud však k této problematice pouze odkázal na svá předchozí rozhodnutí, která se však týkají exekuce vedené pro splnění peněžitého plnění, a na rozhodnutí, které toliko obecně uvádí, že nedostatek součinnosti oprávněného může být důvodem k zastavení exekuce jen tehdy, jde-li o nedostatek součinnosti při provádění exekuce, a to jejího konkrétního typu, jenž sám součinnost oprávněného vyžaduje.
Dovolací soud nikterak neosvětluje, z jakého důvodu je nutno typově exekuci pro splnění povinnosti zdržet se dalšího vypuzení oprávněného z bytu, umožnění vstupu do bytu a obnovení původního stavu považovat za typ exekuce, který součinnost oprávněného nevyžaduje. K tomuto se nevyjádřil již ani krajský soud.
6. Druhá námitka, se kterou se dle stěžovatele soudy a zejména Nejvyšší soud nevypořádaly, se týkala toho, zda je možné zastavit exekuci s poukazem na zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku oprávněným. O uvedené otázce dovolací soud dosud nerozhodoval, neboť citace rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 535/2002 a sp. zn. 20 Cdo 1710/2007 se týká právní úpravy účinné před účinností nového občanského zákoníku. Navíc uvedená rozhodnutí byla vydána před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 . Stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, ve kterých uvádí, že o rozporu s dobrými mravy lze uvažovat pouze v případě výkonu práv a povinností v občanskoprávních vztazích. Dle § 8 občanského zákoníku "zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany". Jedním ze způsobů zneužití práva je, dle Ústavního soudu, podání tzv. šikanozních návrhů, v tomto případě šikanozního návrhu na provedení exekuce. Jedním z projevů zneužití práva je i neúčelný výkon práva. Dle komentáře k novému občanskému zákoníku (Petrov, Výtisk, Beran a kol. Občanský zákoník Komentář, C. H. Beck, 2017, str. 41) takovýmto neúčelným výkonem práva je například požadování toho, co má být vzápětí vráceno, respektive požadování nastolení stavu, který má být vzápětí po právu odstraněn. Tak je tomu dle názoru stěžovatele i v tomto případě. Vedlejší účastník sice uspěl se svým návrhem na ochranu rušené držby dle § 1007 občanského zákoníku, nicméně lze očekávat, že stěžovatel bude úspěšný se svou žalobou na vyklizení předmětného bytu vedlejším účastníkem (kdy tato žaloba je v současné době vedena u městského soudu pod sp. zn. 61 C 206/2016 a v tomto řízení byl vydán dosud nepravomocný rozsudek, kterým soud vyhověl žalobě stěžovatele a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost předmětný byt vyklidit). S ohledem na uvedené není možné poskytnout vedlejšímu účastníkovi právní ochranu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí nutno konstatovat, že stěžovatelovo tvrzení, že soudy, zejména pak Nejvyšší soud, se nevypořádaly s předmětnými jeho dvěma námitkami, neodpovídá skutečnosti. Právě Nejvyšší soud se k oběma námitkám konkrétně vyjádřil (viz str. 3 a 4 jeho usnesení).
10. Ústavní soud neshledává, že by zvolený způsob vypořádání se se vznesenými námitkami vykazoval znaky libovůle v rozhodování. I kdyby třeba na ně soudy mohly odpovědět více detailně, stěžovatelem vznesená argumentace nevypovídá o porušení jeho ústavně zaručených práv, ale je spíše toliko další polemikou se závěry soudů, které se již jeho námitkám věnovaly.
11. V případě prvé z námitek lze také uvést, že, jak vyložil již Nejvyšší soud, chování stěžovatele nevypovídá o tom, že by to byl vedlejší účastník, který reálně brání výkonu rozhodnutí, ba naopak stěžovatel projevuje od počátku neochotu dané rozhodnutí naplnit. Nastoluje-li stěžovatel otázku, zda daný typ exekuce typově vyžaduje součinnost oprávněného, lze mít pochybnosti, zda tato je vlastně při daných skutkových okolnostech klíčová, totiž že by nějaká pasivita vedlejšího účastníka byla skutečným problémem ve věci. Nutno podotknout, že institut ústavní stížnosti má sloužit k ochraně před reálnými zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoliv k debatě vedené nad rámec skutkových okolností konkrétního případu.
12. K druhé námitce možno zdůraznit, že případy, kdy výkon rozhodnutí by bylo možno považovat za šikanózní lze pak považovat za určitou výjimku, kdy pravidlem naopak musí být respektování pravomocného exekučního titulu. Jestliže soudy neshledaly existenci takovéto výjimečné situace, učinily tak i v tomto případě po řádném uvážení, které odůvodnily. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14 není důvodný, protože tento nález není nynějšímu případu jakkoliv skutkově podobný.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu