Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Didaktis s.r.o., sídlem Mlýnská 225/44, Brno, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, č. j. 23 Cdo 2733/2023-744, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. 3 Cmo 99/2021-693, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21 Cm 11/2019-574, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TAKTIK International, s. r. o., sídlem Krompašská 510/96, Košice, Slovenská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem v řízení na ochranu autorského práva a proti jednání v nekalé soutěži zamítl stěžovatelčinu žalobu s návrhem, aby soud uložil žalované vedlejší účastnici řízení zdržet se propagace, nabídky, distribuce a prodeje publikace "Maturita v pohodě. Český jazyk a literatura" z 1., 2. a 3. vydání, stáhnout z trhu veškeré jejich výtisky a zničit skladové zásoby (výrok I.). Dále zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zdržet se propagace, nabídky, distribuce a prodeje ohledně učebnic a pracovních sešitů tam specifikovaných, stáhnout z trhu veškeré jejich výtisky a zničit skladové zásoby (výrok II.). Zamítl rovněž žalobu s návrhem, aby se vedlejší účastnice řízení stěžovatelce omluvila způsobem ve výroku uvedeným (výrok III.). Městský soud současně zamítl žalobu o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 5 000 000 Kč (výrok IV.).
2. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Vrchní soud v Praze ("vrchní soud"), který nejprve rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby, které stěžovatelka učinila ve vztahu k nárokům, o nichž městský soud rozhodl výrokem I., částí výroku III. (ohledně omluvy za napodobení publikací k maturitě) a výrokem IV. (ohledně částky 4 000 000 Kč). Vrchní soud o částečném zpětvzetí žaloby rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 2022, č. j. 3 Cmo 99/2021-654, kterým rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu zrušil a řízení zastavil.
3. Ohledně výroků, které zůstaly předmětem odvolacího řízení, rozhodl vrchní soud napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí městského soudu potvrdil v celém výroku II., dále ve výroku III. v části, kterou se stěžovatelka domáhala omluvy za "neoprávněné napodobení učebnic a pracovních sešitů z učebnicových řad Literatura pro střední školy a Nová literatura pro střední školy", jehož výsledkem měly být učebnice a pracovní sešity z učebnicové řady NOVÁ LITERATURA vydané vedlejší účastnicí řízení, a ve výroku IV. co do částky 1 000 000 Kč (výrok I.).
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
5. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11, čl. 26, čl. 34, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
6. Namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu, neboť nevydal řádně odůvodněné rozhodnutí. Má za to, že se dovolací soud nezabýval všemi právně relevantními otázkami, které v řízení vznesla. Soudům vytýká, že nesprávně interpretovaly její žalobní tvrzení, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, resp. že nezohlednily všechny předložené důkazy. Stěžovatelka zdůrazňuje, že soudy aprobovaly stav, v němž existují dvě v mnoha ohledech shodné učebnice, přičemž jedna je kopií a napodobeninou druhé, aniž by takové jednání právně postihly.
Rozporuje závěry, že učebnice nepodléhají autorskoprávní ochraně, neboť způsob, jímž jsou v souladu s moderními didaktickými postupy vybrány, uspořádány a dány do souvislostí různé již známé informace, nelze chránit s ohledem na výluku obsaženou v § 2 odst. 6 zákona č. 121/2000 Sb. (autorský zákon). Dále rozporuje, že know-how může být předmětem ochrany jen jako obchodní tajemství. Stěžovatelka namítá, že jí soudy neposkytly adekvátní ochranu ani prostřednictvím práva upravujícího nekalou soutěž.
Shrnuje, že napadená rozhodnutí nedostojí požadavku materiálního právního státu, neboť nejsou spravedlivá. Odkazuje rovněž na obdobný případ řešený na Slovensku Okresním soudem Košice I (sp. zn. 30 CbPv/2/2015), jenž dle jejího názoru otázky, které tvoří rámec nyní posuzované věci, posoudil na základě prakticky shodné právní úpravy zcela opačně.
7. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Podstata tohoto případu spočívá ve výkladu a aplikaci podústavního práva, což však není úkolem Ústavního soudu, nýbrž obecných soudů, jejichž rozhodovací činnost sjednocuje v linii civilního soudnictví Nejvyšší soud [srov. § 21 zákona č 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. I pokud by proto zdejší soud připustil možnost alternativního výkladu aplikovaných zákonných ustanovení, nepostačovala by tato okolnost pro jeho kasační zásah.
Jak se podává z doktríny i judikatury, přezkum Ústavního soudu by se měl omezit na porušení "specifického ústavního práva", z čehož vyplývá, že rozhodnutí obecného soudu by mělo být zrušeno pouze tehdy, byla-li jím ústavní norma buď zcela přehlédnuta (opomenuta) nebo zásadně nesprávně aplikována. Platí, že ne každé porušení běžného zákona zásahem orgánu veřejné moci (protizákonnost) musí nutně znamenat také jeho protiústavnost. Musí se jednat o tzv. kvalifikované vady. Specifické ústavní právo je proto porušeno teprve tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk a toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení.
K takovému pochybení ovšem v nyní posuzované věci nedošlo.
10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud, vrchní i městský soud ve svých rozhodnutích dostatečně popsaly úvahy, které je vedly k nevyhovění nárokům stěžovatelky z titulu ochrany know-how, práva autorského, jakož i z titulu ochrany proti nekalé soutěži. Soudy se opakovaně vypořádaly i s námitkami, které stěžovatelka opětovně předkládá i nyní v ústavní stížnosti, v níž nadále rozporuje právní posouzení své věci. Nevybočily přitom z mezí daných zákonem či Ústavou, a na jejich závěrech proto Ústavní soud nespatřuje cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
11. Pouze stručně stačí uvést, že stěžovatelka nevytýkala vedlejší účastnici řízení shodu v jednotlivostech srovnávaných učebnic, ale shodu v jejich celkové koncepci (srov. rozsudek městského soudu, bod 42; srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 21-22). Soudy vzaly v potaz, že tato koncepce nebyla zcela nová a vycházela z obecně daných a veřejně známých požadavků CERMATu (tamtéž, bod 34; srov. rozsudek vrchního soudu, bod 32). Vysvětlily, že tato koncepce nepožívá ochrany coby know-how, neboť jeho pojmovým znakem je, že není obecně známé a dostupné či zveřejněné (tamtéž, bod 19).
Již vrchní soud stěžovatelce vysvětlil, že městský soud nevyslovil názor, že učebnice obecně nemohou být autorským dílem, což stěžovatelka rozporuje i v řízení před Ústavním soudem (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 32), ale uzavřel, že autorským dílem nejsou konkrétní stěžovatelkou vydávané učebnice, resp. jejich prvky, u nichž stěžovatelka tvrdila shodu. Stručně řečeno, obecné soudy vysvětlily, proč nosná myšlenka či koncepce, které se stěžovatelka ve vztahu ke svým učebnicím dovolává, nepředstavuje autorské dílo ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona (srov. rozsudek městského soudu, body 22-23; srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 28).
Přesvědčivé jsou rovněž závěry odůvodňující nevyhovění nároku ohledně nekalé soutěže. Městský soud velmi pečlivě srovnal učebnice stěžovatelky a vedlejší účastnice řízení. Zjišťoval jak rozdíly, tak i podobnosti, a dospěl k závěru, že rozsah shody nepostačuje k tomu, aby jednání žalované bylo posouzeno jako nekalá soutěž obecně či jako některá ze zvláštních skutkových podstat, tj. nebezpečí vyvolání záměny, parazitování, free-riding (srov. rozsudek městského soudu, body 44-46).
12. Ústavní soud neshledal pochybení ani v závěrech a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelkou podané dovolání pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné se podaným dovoláním zabývat věcně a jeho rozhodnutí splňuje nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud se mj. vypořádal rovněž s námitkou opomenutého důkazu, předkládanou opětovně v ústavní stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 50; srov. rovněž rozsudek vrchního soudu, bod 33).
13. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Závěry soudů jsou z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující z mezí ústavnosti, např. ve smyslu projevu přepjatého formalismu, svévole, nepředvídatelnosti či překvapivosti. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelkou předkládané rozhodnutí zahraničního (slovenského) soudu, který měl ve stejné věci tvrzeně rozhodnout odlišně (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1054/13 ze dne 12. 1. 2016, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2386/15 ze dne 3. 11. 2015). Ústavní soud proto konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
14. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu