USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Didaktis s. r. o., se sídlem v Brně, Mlýnská 225/44, Trnitá, identifikační číslo osoby 25302230, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, proti žalované TAKTIK International, s. r. o., se sídlem v Košicích, Krompašská 510/96, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36843954, zastoupené JUDr. Andreou Kůs Považanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 735/15, o žalobě na ochranu autorského práva a proti jednání v nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 11/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. 3 Cmo 99/2021-693,
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 15 488 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 21 Cm 11/2019-574, zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalované zdržet se propagace, nabídky, distribuce a prodeje publikace „Maturita v pohodě. Český jazyk a literatura“ z 1., 2. a 3. vydání a stáhnout z trhu veškeré jejich výtisky a zničit skladové zásoby (výrok I). Dále zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalované povinnost zdržet se propagace, nabídky, distribuce a prodeje ohledně učebnic a pracovních sešitů tam specifikovaných a stáhnout z trhu veškeré jejich výtisky a zničit skladové zásoby (výrok II). Rovněž zamítl žalobu s návrhem, aby se žalovaná žalobkyni omluvila způsobem ve výroku uvedeným (výrok III). Žalobu o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 5 000 000 Kč také zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) nejprve rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby, které žalobkyně učinila ve vztahu k nárokům, o nichž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve výroku I a části výroku III (ohledně omluvy za napodobení publikací k maturitě) a výroku IV (ohledně částky 4 000 000 Kč). Odvolací soud o částečném zpětvzetí žaloby rozhodl usnesením ze dne 16. 1. 2022, č. j. 3 Cmo 99/2021-654, kterým rozsudek soudu prvního stupně v dotčeném rozsahu zrušil a řízení zastavil. Ohledně výroků, které zůstaly předmětem odvolacího řízení, rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 3 Cmo 99/2021-693, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v celém výroku II, dále ve výroku III v části, jíž se žalobkyně domáhala omluvy za „neoprávněné napodobení učebnic a pracovních sešitů z učebnicových řad Literatura pro střední školy a Nová literatura pro střední školy“, jehož výsledkem měly být učebnice a pracovní sešity z učebnicové řady NOVÁ LITERATURA vydané žalovanou, a ve výroku IV co do částky 1 000 000 Kč (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok II, výrok III a výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení těchto otázek: a) Jsou učebnice v posuzovaném řízení (jejich koncepce, struktura, prostor pro jednotlivé autory, grafická podoba apod.) dílem ve smyslu autorského zákona? b) Představují učebnice v posuzovaném řízení know-how, které by po zveřejnění mohlo být chráněno? c) Je průměrným spotřebitelem učebnic pro střední školy ten, kdo tyto učebnice ve skutečnosti na základě pokynu jiného konkrétně nakupuje? d) Tvrdila-li žalobkyně, že žalovaná vytěžila koncepci a napodobila odborné dílo žalobkyně, je k posouzení právní otázky, zda došlo k vyvolání nebezpečí záměny a/nebo k parazitnímu kořistění ze soutěžních výkonů jiného (tzv. free riding) třeba i odborných znalostí k posouzení, zda a v jakých ohledech k vytěžení a napodobení učebnice žalobkyně došlo? e) Je možné posoudit naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy soutěže (dle generální klauzule nekalé soutěže) v případě tvrzeného protiprávního využití výsledků úsilí a nákladů jiného soutěžitele na tvorbu a uvedení jeho odborného díla charakteru nehmotného statku pouze s ohledem na dobu, která uplynula od uvedení tohoto díla na trh? f) Poslední otázka se týkala téhož, co otázka pod bodem e), pouze s tím rozdílem, že dovolatelka k otázce doplnila to, zda je možné posoudit naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy soutěže s ohledem na dobu, která uplynula od uvedení díla na trh, aniž by bylo současně zkoumáno, zda došlo k odpovídajícímu zhodnocení postavení tohoto soutěžitele na trhu tak, aby jeho úsilí a náklady byly tržně vyrovnány.
4. U otázky pod bodem a) dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury týkající se posuzování pojmových znaků autorského díla, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala. Namítala neúplnost právního posouzení věci, neboť soudy dle jejího názoru vůbec neposuzovaly otázku z hlediska toho, zda byl při určité činnosti dostatečný prostor pro tvůrčí svobodu, ale zaměřily se zaprvé pouze na to, že samotnou koncepci učebnic či způsob jejich zpracování nelze coby nehmotné ideje autorským právem chránit, a zadruhé odděleně na jednotlivé prvky učebnic žalobkyně. Soudy však vůbec nezkoumaly, zda učebnice žalobkyně nemohou být jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti právě v důsledku jejich unikátní didaktické koncepce spojující originálním a svébytným způsobem všechny jednotlivé prvky v jeden funkční celek. Uvedla, že při tvorbě učebnic byl dán prostor pro tvůrčí svobodu, přičemž soudy obou stupňů se měly – v souladu s dovolatelkou citovanou judikaturou – zaměřit na zjištění toho, zda se jednalo o dostatečný prostor ve smyslu autorskoprávním. Dovolatelka je přesvědčena, že její učebnice mohou být chráněny jako autorské dílo podle § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Tvůrčí činnost v případě učebnic představoval výběr z množství informací, jejich řazení a způsob jejich zapracování (textového i vizuálního) do samotného díla. Poukázala na to, že se nedomáhala ochrany prostých informací obsažených v učební látce, nýbrž ochrany tvůrčí činnosti spočívající v tom, jak byla látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována.
5. Tvůrčí činnost autora pak podle dovolatelky nemusí spočívat toliko ve vlastním obsahu díla, ale může spočívat i ve výběru zdrojů a systematickém uspořádání informací. Poukázala na to, že pokud již pouhé uspořádání jiných děl do jednoho celku je předmětem autorskoprávní ochrany jako dílo souborné podle § 2 odst. 5 autorského zákona, tím spíše by měla být chráněna díla založená na jedinečné autorské činnosti nesrovnatelně komplexnější a odbornější (např. učebnice). Posouzení originality a jedinečnosti díla je dle dovolatelky nicméně odbornou otázkou, kterou nepřísluší řešit soudu; jedině odborník z oblasti didaktiky může relevantně posoudit, zda použití kompozičních prvků v učebnici žalobkyně, které samy o sobě nemusí být ojedinělé, vytváří v souhrnu jedinečný celek, a pokud ano, zda se v učebnicích žalované objevují stejné prvky v podobném rozsahu, uspořádání a s podobnou funkcí a obsahem. V tomto směru dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, a ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015.
6. K otázce pod bodem b) týkající se toho, zda učebnice v posuzovaném řízení představují know-how, dovolatelka uvedla, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Uvedla, že otázka v sobě zahrnuje jednak to, zda vůbec může být know-how samostatným předmětem právní ochrany, jednak zda lze za zveřejnění know-how považovat již jen pouhé uvedení produktu založeného na know-how na trh, pokud nebyl zároveň zveřejněn (odtajněn) vlastní postup či koncepce jako taková. Podle dovolatelky soudy chybně dospěly k závěru, že know-how nelze chránit jinak než jako součást obchodního tajemství. Odkázala na závěry literatury, podle nichž je know-how samostatným předmětem práva duševního vlastnictví. Pouhá skutečnost, že takový „ideální statek“, jakým je know-how, může být chráněn také jinými prostředky právní ochrany (autorské právo nebo právo proti nekalé soutěži), ještě sama o sobě neznamená, že nemůže chráněn také svébytně a samostatně. Podle dovolatelky se tak soudy měly tvrzeným know-how žalobkyně zabývat, nikoli uzavřít, že know-how nelze chránit jinak než jako obchodní tajemství.
7. K tomu, zda lze za zveřejnění know-how považovat již jen pouhé uvedení produktu založeného na know-how na trh, dovolatelka uvedla, že soudy zjednodušeně směšují mezi produktem (výsledkem) know-how a know-how jako postupem (návodem) jako takovým. Poukázala na to, že uvedla na trh učebnicové řady (produkt), nikoli však samotný návod (know-how) na vytvoření těchto učebnicových řad. Konečný produkt (učebnice) je toliko vnějším projevem know-how, nikoli však know-how samotným. Pouhým uvedením produktu založeného na know-how tak nemohlo být samotné know-how zveřejněno. Podle dovolatelky je právní posouzení soudů nižších stupňů v tomto ohledu neúplné a nesprávné, neboť tento deficit vedl k tomu, že se soudy již dále vůbec nezabývaly tím, zda mohlo dojít k zásahu do know-how žalobkyně či nikoli.
8. U otázky pod bodem c) týkající se toho, kdo je průměrným spotřebitelem učebnic pro střední školy, dovolatelka namítala, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázala na konkrétní závěry judikatury týkající se pojmu průměrného spotřebitele a také na judikaturu k pojmu zvlášť zranitelného spotřebitele. Podle dovolatelky je kritériem při posuzování podmínek generální klauzule nekalé soutěže hledisko tzv. průměrného spotřebitele, přičemž specifickou kategorií je zvlášť zranitelný spotřebitel.
Soudy obou stupňů považovaly za průměrného spotřebitele v řešené věci učitele, ředitele a pověřené pracovníky středních škol, kteří určují, jaké učebnice bude jejich škola používat. Dovolatelka je naopak přesvědčena, že průměrným spotřebitelem jsou především samotní studenti a jejich rodiče, které je nutno považovat za zvlášť zranitelné spotřebitele, neboť jednají v důvěře v radu učitele, jakou učebnici si má student koupit, aniž by podrobovali rozhodnutí učitele vlastnímu kritickému úsudku. Z hlediska průměrného spotřebitele nejde dle dovolatelky o to, kdo rozhoduje o tom, jaké učebnice budou používány, ale o to, kdo učebnice skutečně nakupuje.
Uvedla, že učitel nemůže být průměrným spotřebitelem už proto, že neuzavírá kupní smlouvu s prodejcem učebnic, a není tak spotřebitelem ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Poukázala na to, že vzhledem k množství shodných prvků může průměrný spotřebitel obě řady učebnic lehce zaměnit, což se v praxi ostatně i stalo, jak žalobkyně v řízení prokázala.
9. U otázky bod bodem d) vztahující se k tomu, zda je potřeba odborných znalostí k posouzení právní otázky, zda došlo k vyvolání nebezpečí záměny a/nebo k parazitnímu kořistění ze soutěžních výkonů jiného, dovolatelka uvedla, že jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud ve všech aspektech vyřešena. Namítala, že nikdy nebrojila proti tomu, že posouzení otázky zaměnitelnosti či otázky rozporu s dobrými mravy soutěže je otázkou právní. Podle dovolatelky měl být přibrán znalec k posouzení toho, zda a případně v jakých konkrétních ohledech došlo k vytěžení a napodobení soutěžních výkonů žalobkyně (ve smyslu soudcovské skutkové podstaty parazitního kořistění ze soutěžních výkonů).
Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 971/2014, k tzv. free ridingu a uvedla, že soud musí nejprve učinit úvahy ohledně toho, zda a případně v jakých konkrétních ohledech došlo k vytěžení soutěžních výkonů jiného a jak významné bylo, což je dle dovolatelky (v kontrastu se zaměnitelností) otázka skutková spočívající ve zjištění podobností výkonů dvou různých soutěžitelů a posouzení, zda soutěžitel bezprostředně užil či využil soutěžní výkony jiného spotřebitele.
Dle dovolatelky jde v tomto ohledu o téměř totožnou situaci jako ve sféře autorského práva při posouzení, zda došlo k bezprostřednímu užití (zpracování) díla, u které judikatura dovozuje, že jde o otázku vyžadující odborné posouzení. Namítala, že soud nemohl vzhledem k nedostatečné odbornosti sám srovnání učebnic provést, nejde totiž o vizuální porovnání učebnic, ale o srovnání „toho pod tím“, tj. didaktické koncepce obou učebnic a jejich podstatných kompozičních prvků. Podle dovolatelky tak zůstala nezodpovězena otázka, jak je možné, že vznikla dvě díla podobná v tolika aspektech (grafických a obsahových) a že při formování koncepce učebnic vycházely oba tvůrčí týmy ze zcela shodných inspiračních zdrojů, když množství i způsobů uchopení učebnice je v zásadě nespočet.
10. K otázce pod bodem e) týkající se toho, zda je možné posoudit rozpor s dobrými mravy soutěže v případě tvrzeného protiprávního využití výsledků jiného soutěžitele na tvorbu a uvedení odborného díla charakteru nehmotného statku pouze s ohledem na dobu, která uplynula od uvedení díla na trh, dovolatelka uvedla, že jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla ve všech aspektech vyřešena. Argumentace směřovala proti tomu, že odvolací soud k námitce žalobkyně týkající se tzv. free ridingu uvedl, že i kdyby bylo shledáno, že žalovaná při tvorbě učebnice dobré mravy soutěže porušila, nejednalo by se nejspíše již o případ parazitování, a to s ohledem na dobu, která uplynula od uvedení učebnic na trh (tj. 10, resp. 7 let). Podle dovolatelky dosavadní judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020), z níž vycházel odvolací soud, řešila otázku časového omezení nekalosoutěžní ochrany vždy výlučně v případě hmotných statků, nikoli však u statků nehmotných jako je třeba autorské dílo v řešené věci. Poukázala na specifika autorského díla a tvůrčí činnosti a uvedla, že tvorba autorského díla coby nehmotného statku je svébytnou činností a žádá si také svébytný přístup z hlediska posuzování „časového omezení“ ochrany a nemůže být přihlédnuto pouze k době, která uplynula od uvedení nehmotného statku na trh.
11. Otázka pod bodem f) se obsahově shodovala s otázkou pod bodem e) s tím rozdílem, že dovolatelka k otázce doplnila, zda je možné posoudit naplnění podmínky rozporu s dobrými mravy soutěže s ohledem na dobu, která uplynula od uvedení díla na trh, aniž by bylo současně zkoumáno, zda došlo k odpovídajícímu zhodnocení postavení tohoto soutěžitele na trhu tak, aby jeho úsilí a náklady byly tržně vyrovnány. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítala, že i kdyby odvolací soud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020, správně aplikoval i na případ nehmotného statku [což dle dovolatelky neměl – viz otázka e)], provedl značně redukcionistický výklad tohoto judikátu. K závěru, že nejde o případ parazitování, nestačí pouhý úsudek o době, která uplynula od uvedení na trh, nýbrž spolu s tím je nutné se zabývat tím, zda došlo k odpovídajícímu zhodnocení postavení soutěžitele na trhu tak, aby jeho úsilí a náklady byly tržně vyrovnány. To dle dovolatelky odvolací soud pominul a tím se od citovaného rozsudku Nejvyššího soudu odchýlil.
12. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku II a ve výroku III v části, jíž se žalobkyně domáhala omluvy za „neoprávněné napodobení učebnic a pracovních sešitů z učebnicových řad Literatura pro střední školy a Nová literatura pro střední školy“, jehož výsledkem měly být učebnice a pracovní sešity z učebnicové řady NOVÁ LITERATURA vydané žalovanou, a ve výroku IV co do částky 1 000 000 Kč a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná ve vyjádření a v doplnění vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť v něm formulované právní otázky nejsou významné nejen pro toto řízení, ale ani pro futuro. Podrobně reagovala na argumentaci dovolatelky ke každé z otázek a závěrem navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, neboť dovolatelka právní posouzení soudů nesprávně vykládá nebo na formulovaných otázkách napadené rozhodnutí ani nespočívá.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
15. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
18. Dovolání není přípustné. K otázce pod bodem a)
19. Dovolatelčina otázka výše shrnutá pod bodem a) vztahující se k tomu, zda učebnice žalobkyně lze považovat za autorské dílo ve smyslu § 2 autorského zákona, nezaloží přípustnost dovolání, neboť na takto formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
20. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
21. Takto formulovanou otázku není třeba v poměrech projednávané věci řešit, neboť žalobkyně v řízení netvrdila (ani ze skutkových zjištění soudů se tak nepodává), že by žalovaná zkopírovala některou z učebnic vydávaných žalobkyní jako celek, nýbrž žalobkyně namítala využití (pouze) některých jejich prvků. Jinak řečeno, předmětem řízení není (neoprávněné) užití učebnic vydávaných žalobkyní (jejich rozmnožováním a rozšiřováním) jako takových (tj. jako ucelených tvůrčích celků). Proto pro autorskoprávní posouzení žaloby nemůže být významné, zda tyto učebnice (jako ucelené tvůrčí celky) splňují pojmové znaky díla ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona.
22. Žalobkyně v řízení konkrétně tvrdila, že žalovaná v jí vydávaných učebnicích převzala koncepci, resp. nosnou myšlenku, z níž vychází výběr a uspořádání obsahu a rozsah, provedení a uspořádání jednotlivých prvků učebnic vydávaných žalobkyní, včetně prvků vizuálních („vizuální vrstva koncepce“). Proto netvrdila-li žalobkyně, že by žalovaná užila učebnice vydávané žalobkyní jako celek (ani ze skutkových zjištění soudů se nepodává odlišné zjištění), nýbrž že žalovaná převzala pouze některé jejich části (prvky), není třeba řešit otázku, zda pojmové znaky díla podle § 2 odst. 1 autorského zákona splňují učebnice vydávané žalobkyní jako (ucelený tvůrčí) celek.
23. K tomu pak lze pro úplnost doplnit, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se autorskoprávní ochrana nevztahuje jen na dílo jako celek, ale stejně tak podle § 2 odst. 3 autorského zákona i na jeho jednotlivé části. Podmínkou jejich právní ochrany však je, aby tyto části samy o sobě splňovaly pojmové znaky díla podle § 2 odst. 1 (v případě některých výtvorů podle odst. 2) autorského zákona. Vnější ochrany tudíž požívá jen taková část autorského díla, která i sama o sobě, bez vztahu k dílu, vykazuje pojmové znaky autorského díla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, uveřejněný pod číslem 5/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Zároveň pak dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu předmětem práva autorského podle § 2 odst. 1 autorského zákona je pouze dílo, jako jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora v oblasti literární, jiné umělecké nebo vědecké, vyjádřený ve vnímatelné podobě. Podmínka jedinečnosti autorského díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnosti díla a tvůrčí činnost nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, nebo ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015).
25. Jinak řečeno, předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek (literární, jiné umělecké či vědecké dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen (materializován) v jakékoli lidskými smysly vnímatelné (seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, či jeho usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 733/2016).
26. Předmětem autorského práva proto nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora (např. fakta), nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby. Předmětem autorskoprávní ochrany není myšlenkový obsah sám o sobě (např. vyřešení určitého problému, jako tomu je u ochrany vynálezu nebo průmyslového vzoru), nýbrž výlučně jeho tvůrčí ztvárnění v autorskoprávním smyslu. Rovněž není možné přiznat samostatnou autorskoprávní ochranu volným prvkům, které spadají do „obecného fondu“ (též jako „domaine public“ či v systému angloamerického práva jako „public domain“). Mezi „obecný fond“ patří vše, co je obecně užíváno z hlediska obsahu, formy i vyjadřovacích prostředků, jakož i vše, co je již objektivně předurčeno (např. přírodními zákony). Není přitom významné, zda si autor plně uvědomuje, že čerpá z „obecného fondu“, anebo zde působí kolektivní nevědomí, různá informační pole apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 397/2023).
27. Vždy však záleží na konkrétních okolnostech té které věci, jež budou pro soud individuálním a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude v dané věci jednat o dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona či nikoli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1260/2022).
28. Proto zohlednil-li odvolací soud, že předmětem ochrany autorského práva není myšlenkový obsah sám o sobě, nýbrž konkrétní dílo (či jeho část) ve shora uvedeném smyslu, tj. jedinečný (individualizovaný, jednotlivě určený) výsledek tvůrčího ztvárnění myšlenkového obsahu autorem v oblasti literární, jiné vědecké či umělecké, a na základě konkrétních skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) dospěl k závěru, že prvky (části) žalobkyní vydávaných učebnic (u nichž žalobkyně tvrdila shodu) označené žalobkyní jako nosná myšlenka či koncepce (resp. „vizuální vrstva koncepce“) pojmové znaky díla ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona nesplňují, pak se odvolací soud v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil [a to ani od závěrů v dovolatelkou odkazovaných rozsudcích ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, a ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015; k námitce dovolatelky o nedostatku odborných zjištění soudů srov. odůvodnění níže pod bodem d)]. K otázce pod bodem b)
29. Otázka výše uvedená bodem b) týkající se know-how, konkrétně dovolatelkou formulovaná jako dvě podotázky: 1) zda může být know-how samostatným předmětem právní ochrany a 2) zda lze za zveřejnění know-how považovat uvedení produktu založeného na know-how na trh, pokud zároveň nebyl odtajněn vlastní postup, rovněž nezakládá přípustnost dovolání, neboť ani na takto formulovaných otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
30. Žalobkyně po skutkové stránce vymezila v průběhu řízení svoji žalobu tvrzením, že uvedením učebnic vydávaných žalovanou na trh došlo k neoprávněnému výkonu autorského práva žalobkyně (k jí vydávaným učebnicím, resp. jejich částem, jako dílům podle autorského zákona) a k jednání v nekalé soutěži.
31. Přitom předmětem ochrany podle autorského práva je, jak uvedeno již shora, dílo ve výše uvedeném smyslu a předmětem ochrany podle práva proti nekalé soutěži je hospodářská soutěž jako taková (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4554/2017, či jeho rozsudek ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
32. Proto pro právní posouzení projednávané věci nebylo třeba řešit (nebylo rozhodující), zda know-how může tvořit předmět ochrany (jiného) soukromého práva (ať už by se mělo jednat o předmět samostatný či jako náležitost jiného předmětu), o němž by žalobkyně navíc v žalobě tvrdila, že je jeho subjektem (majitelem).
33. K tomu pak lze doplnit, že v projednávané věci ze skutkových zjištění soudů (jejichž přezkum – jak uvedeno výše – dovolacímu soudu nenáleží) ani nevyplývá, že by v řízení byla zjištěna existence konkrétně vymezeného (individualizovaného) know-how žalobkyně. K otázce pod bodem c)
34. Dovolatelčina otázka výše shrnutá pod bodem c) vztahující se k tomu, koho měly soudy v projednávané věci považovat za průměrného spotřebitele, rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť její odlišné posouzení by nemělo vliv na výsledek sporu. Ani na této otázce tudíž napadené rozhodnutí nezávisí.
35. Dovolací soud předesílá (a v tomto rozsahu lze argumentaci dovolatelky přisvědčit), že hledisko průměrného spotřebitele je relevantním kritériem při posuzování některých skutkových podstat jednání v nekalé soutěži. V nyní projednávané věci z argumentace dovolatelky vyplývá, že hledisko průměrného spotřebitele mělo být relevantní při posouzení, zda došlo k nekalosoutěžnímu jednání vyvoláním nebezpečí záměny výrobků účastnic (jimi vydávaných učebnic). Konkrétně dovolatelka namítala, že za průměrného spotřebitele měly soudy považovat nikoli učitele a pověřené pracovníky škol, ale studenty a jejich zákonné zástupce, pro které byly dle dovolatelky obě řady učebnic lehce zaměnitelné a k záměně učebnic při koupi skutečně došlo, což dovolatelka dle vlastního tvrzení v řízení prokázala.
36. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že u nekalosoutěžního jednání v podobě vyvolání nebezpečí záměny úpravou výrobku není bez dalšího rozhodující, zda se vzhled nebo provedení výrobků jednotlivých soutěžitelů liší či nikoli. Rozhodující je pouze zjištění, zda na straně zákazníka (zásadně z hlediska průměrného spotřebitele) existuje vzhledem ke všem zjištěným okolnostem věci způsobilost záměny těchto výrobků jako soutěžních výkonů jiného soutěžitele. Posouzení zaměnitelnosti v tomto smyslu je otázkou právní (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011).
37. Zákazník musí mít v tomto smyslu možnost volby a hodnocení totožných nebo podobných výrobků různých prodávajících. Výrobky proto musí být označeny tak, aby se daly odlišit a takovou vědomou volbu umožňovaly. Pokud tomu tak není a některý ze soutěžitelů vyvolá dojem, že jeho výrobek je vlastně výrobkem jiného soutěžitele, popírá základní vlastnost trhu – možnost svobodné volby z nabídky výrobků různých prodávajících. Způsobilost záměny výrobků pro jejich obdobnost či totožnost proto ve smyslu § 2981 odst. 2 a 3 o. z. může být dána na prvním místě tím, že v zákaznických kruzích vznikla příznačnost určité úpravy výrobku pro závod některého ze soutěžitelů. Jinak nekalá soutěž spočívající ve vyvolání nebezpečí záměny není dána samotným napodobením výrobku jiného soutěžitele, nýbrž tím, že napodobitel neučinil opatření (v případě napodobení v předurčených prvcích veškerá požadovatelná opatření, která nebezpečí záměny vyloučí nebo alespoň podstatně omezí), aby jeho výrobek nebyl způsobilý vyvolat klamnou představu o spojení s jiným soutěžitelem (jeho závodem, pojmenováním, zvláštním označením, výrobkem či výkonem) (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2962/2009, nebo ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020).
38. Při aplikaci citovaných judikatorních východisek na projednávanou věc tak lze uzavřít, že nekalosoutěžní jednání žalované vyvoláním nebezpečí záměny s výrobky žalobkyně by mohlo přicházet v úvahu především za situace, kdy by úprava učebnic vydávaných žalobkyní byla v zákaznických kruzích příznačná právě pro závod žalobkyně. Soudy však po provedeném dokazování (jehož výsledky je dovolací soud vázán, jak zdůvodněno již shora) žádné skutkové zjištění, na jehož základě by bylo možno dospět k takovému závěru, neučinily. Soudy naopak zjistily, že žalobkyně nebyla jediná (ani první), kdo v uváděl učebnice tohoto typu na trh (formát učebnice literatury obsahující rámeček s životopisnými údaji o autorovi a jeho fotografii použilo nakladatelství Fraus ve své učebnici v roce 1997). Ze skutkových zjištění soudů dále plyne, že žalovaná učinila dostatečná opatření, aby při uvádění učebnic žalované na trh nedocházelo k vyvolání nebezpečí záměny s výrobky žalobkyně, resp. ke klamné představě o spojení s žalobkyní, když žalovaná uváděla předmětné učebnice na trh zřetelně jako svůj vlastní (konkurenční) výrobek, a to již vzhledem k tomu, že učebnice žalované měly zcela jinou podobu titulní strany a dominantním prvkem titulní strany učebnice bylo právě logo žalované.
39. Proto bylo-li možno již na základě těchto zjištění dospět v individuálních poměrech projednávané věci k závěru, že opatření, která žalovaná učinila k odlišení původu svých výrobků, byla natolik dostačující, že žalovaná nevyvolala (nemohla vyvolat) způsobem uvádění svých výrobků nebezpečí záměny s výrobky žalobkyně a její jednání tak není v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, ať už by byla věc posuzována z pohledu té či oné v úvahu přicházející skupiny průměrných spotřebitelů, není třeba dále řešit otázku, který konkrétní druh zákazníků tvoří okruh průměrných spotřebitelů výrobků účastnic, zda jsou to žáci a jejich zákonní zástupci jednající podle rady učitelů a pověřených pracovníků škol nebo právě sami učitelé a pověření pracovníci škol.
40. Nad rámec uvedeného lze uvést, že tvrzení dovolatelky, že k záměně předmětných učebnic při koupi ze strany zákonných zástupců žáků skutečně docházelo, představuje vlastní skutkové (a v řízení nezjištěné) tvrzení dovolatelky. Podle judikatury pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). K otázce pod bodem d)
41. Otázka dovolatelky výše uvedená pod bodem d), zda je třeba odborných znalostí k posouzení právní otázky nekalosoutěžního vyvolání nebezpečí záměny anebo parazitního kořistění ze soutěžních výkonů jiného, také nezaloží přípustnost dovolání. Tato otázka sestává z dvou podotázek, a to 1) zda je třeba odborných znalostí k posouzení, zda došlo k vyvolání nebezpečí záměny, a 2) zda je třeba odborných znalostí k posouzení parazitního kořistění ze soutěžních výkonů jiného (tzv. free riding). Při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
42. Již ze shora citované judikatury plyne, že posouzení, zda je určité jednání nekalým soutěžním jednáním spočívajícím ve vyvolání nebezpečí záměny, je posouzením právním.
43. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dovozuje obdobný závěr i ve vztahu k posuzování nekalosoutěžního jednání v podobě parazitování na soutěžních výkonech jiného (tzv. free riding). Takové nekalosoutěžní jednání (v širším slova smyslu), ať již v podobě typové skutkové podstaty parazitování na pověsti podle § 2982 o. z. či jiného jednání v hospodářském styku v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilého přivodit újmu soutěžitelům nebo zákazníkům podle § 2976 odst. 1 o. z., předpokládá, že soutěžitel těží z úsilí a nákladů jiného soutěžitele a získává tak soutěžní výhodu spočívající v tom, že sám nemusí takové úsilí a náklady vynakládat. Musí se však zároveň jednat o takové soutěžně významné úsilí a náklady, jejichž těžení ze strany jiného soutěžitele představuje jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020, nebo ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a judikaturu v něm citovanou).
44. Přitom otázka existence rozporu s dobrými mravy soutěže je otázkou právní, nikoliv skutkovou. Navíc právní posouzení, zda určité jednání je zakázaným jednáním v hospodářské soutěži, je třeba vždy učinit na základě individuálního posouzení a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, uveřejněný pod číslem 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
45. Právní posouzení věci (řešení otázky hmotného nebo procesního práva) nespočívá ve zjišťování (dokazování) rozhodujících skutečností, tedy ani takových, ke kterým je třeba odborných znalostí, což platí i pro řízení o ochraně před nekalou soutěží (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2817/2012).
46. Dovolatelkou formulovaná otázka tedy nezpochybňuje (není způsobilá zpochybnit) samotnou správnost právního závěru odvolacího soudu, na němž jeho rozhodnutí závisí, že vzhledem ke konkrétním zjištěným okolnostem projednávané věci není jednání žalované v rozporu s dobrými mravy soutěže, a to ani z toho hlediska, že by odvolací soud pro svůj právní závěr nevzal v úvahu některou konkrétní nezbytnou (rozhodující) skutečnost (resp. že by právní posouzení věci odvolacím soudem bylo neúplné).
47. Proto namítá-li dovolatelka svojí otázkou, že odvolací soud při svém posouzení právní otázky rozporu jednání žalované s dobrými mravy soutěže (spočívajícího v žalobkyní tvrzené zaměnitelnosti výrobků účastnic a v parazitování na soutěžních výkonech žalobkyně) vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu o obsahových náležitostech předmětných učebnic a o okolnostech jejich uvádění na trh (že soud měl skutkový stav zjistit jinak, a to případně i provedením důkazu odborným vyjádřením či znaleckým dokazováním), neuplatňuje dovolatelka touto námitkou ve skutečnosti jediný přípustný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.), nýbrž zpochybňuje zjištěný skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém právním posouzení vycházel.
48. Dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně uvádí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod. Namítá-li dovolatelka nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, co bylo či nebylo prokázáno, a požaduje tak ve výsledku přezkoumání zjištěného skutkového stavu dovolacím soudem, pak tyto námitky proti zjištěnému skutkovému stavu nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016).
49. K tomu pak lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o náležitostech předmětných učebnic vydávaných účastnicemi a o okolnostech jejich uvádění na trh, v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem a soudem prvního stupně se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
50. V projednávané věci navíc zjišťování skutkového stavu netrpí tzv. opomenutými důkazy, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soudy přitom ve svých rozhodnutích v projednávané věci srozumitelně vyložily, z jakých důvodů některé důkazy neprovedly.
51. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím v konečném důsledku vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
K otázkám pod body e) a f)
52. Otázky výše shrnuté pod body e) a f) týkající se časových účinků zákazu nekalosoutěžního jednání spočívajícího v těžení z úsilí a nákladů jiného soutěžitele, rovněž nečiní dovolání přípustným, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu (výhradně) nezávisí.
53. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
54. Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelky nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
55. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebyl dovoláním úspěšně zpochybněn závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaná při tvorbě jí vydávaných učebnic neporušila zákaz nekalosoutěžního těžení z výsledků úsilí a nákladů žalobkyně v rozporu s dobrými mravy soutěže, pak ani dovolatelkou vymezené otázky týkající se časových účinků (trvání) takového případného zákazu (vzhledem k plynutí času od uvedení na trh učebnic žalobkyně), přípustnost jejího dovolání samy o sobě založit nemohou.
56. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
57. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu