Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Frank Bold Society, z. s., sídlem Údolní 567/33, Brno, zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2024 č. j. 10 As 318/2023-53, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 10 As 20/2023-115, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31.
října 2023 č. j. 60 A 5/2022-356, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 25. listopadu 2021 č. j. MZP/2021/550/1135 a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 23. července 2021 č. j. KUOK 78464/2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Ministerstva životního prostředí a Krajského úřadu Olomouckého kraje, jako účastníků řízení, a 1. Elektrárny Chvaletice, a. s., sídlem K Elektrárně 227, Chvaletice, zastoupené JUDr. Petrem Zákouckým, LL.M., advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, 2.
Greenpeace Česká republika, z. s., sídlem Prvního pluku 143/12, Praha 8 - Karlín, 3. obce Veltruby, sídlem Sportovní 239, Veltruby, 4. Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, 5. Zelená pro Pardubicko, z. s., sídlem Bartoňova 831, Pardubice, a 6. Hnutí DUHA - Friends of the Earth Czech Republic, sídlem Údolní 567/33, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z ústavní stížnosti a řízení jako celku je patrné, že stěžovatel napadá také v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (např. usnesení ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 204/24 , ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 ), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího správního soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu Nejvyššího správního soudu, Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodl dne 23. 7. 2021 podle § 19a odst. 2 a 6 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), o změně integrovaného povolení pro "Spalovací zařízení o jmenovitém tepelném příkonu větším než 50 MW" provozovatelky Elektrárna Chvaletice, a. s. Rozhodnutím byla Elektrárně Chvaletice, a. s., podle § 14 odst. 5 písm. b) zákona o integrované prevenci udělena výjimka z emisních limitů pro rtuť a oxidy dusíku stanovených prováděcím rozhodnutím Komise (EU) 2017/1442 ze dne 31. 7. 2017, kterým se stanoví závěry o nejlepších dostupných technikách (BAT) podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU pro velká spalovací zařízení. Výjimka byla udělena pro všechny čtyři bloky (B1 až B4) zařízení pro období od 17. 8. 2021 do 17. 8. 2027 (na dobu šesti let), přičemž emisní limit pro rtuť byl pro toto období stanoven na 23 µg/m3 a pro oxidy dusíku ve výši 190 mg/m3.
3. Ministerstvo životního prostředí (dále jen "MŽP") rozhodnutím ze dne 25. 11. 2021 částečně změnilo a částečně potvrdilo rozhodnutí krajského úřadu, přičemž emisní limity podle výjimky a doba trvání výjimky zůstaly zachovány. Stěžovatel a 6. vedlejší účastník podali proti rozhodnutí MŽP žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 4. 3. 2022 rozhodnutí MŽP zrušil. Krajský soud shledal, že MŽP nedostatečně zjistilo skutkový stav věci pro udělení emisní výjimky nejméně pro třetí až šestý rok trvání výjimky. MŽP a Elektrárna Chvaletice, a. s., podala kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2022 vyhověl a vrátil věc krajskému soudu k řízení. Neztotožnil se s jeho výtkou, že správní orgány nesprávně, resp. nedostatečně, zjistily skutkový stav věci pro celé období trvání emisní výjimky. Konstatoval, že krajský soud učinil své závěry, aniž přihlédl ke skutečnosti, že skutkový stav věci se bude v průběhu trvání emisní výjimky nevyhnutelně měnit (a to v souladu se smyslem a cílem této výjimky) Dalšími otázkami rozhodnými pro udělení emisní výjimky se správní soudy v té době nezabývaly.
4. Krajský soud opětovně zrušil rozhodnutí MŽP rozsudkem ze dne 21. 12. 2022 (dále jen "druhý rozsudek krajského soudu"). I proti tomuto rozsudku podali MŽP a Elektrárna Chvaletice, a. s., kasační stížnost. V návaznosti na ni Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2023 (dále jen "druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu") zrušil rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud po podrobném meritorním přezkumu druhého rozsudku krajského soudu shledal, že v případě Elektrárny Chvaletice, a. s., byly splněny všechny podmínky vymezené v § 14 odst. 5 zákona o integrované prevenci pro udělení emisní výjimky. MŽP své rozhodnutí přezkoumatelně odůvodnilo a pro zajištění plnění mírnějších emisních limitů stanovilo provozovatelce přiměřené povinnosti. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2023 (dále jen "třetí rozsudek krajského soudu"), vázán názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu zamítl.
5. Stěžovatel a 6. vedlejší účastník podali proti třetímu rozsudku krajského soudu třetí kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustnou, neboť krajský soud se v napadeném rozsudku řídil závazným názorem Nejvyššího správního soudu a rozsudky správních soudů obsahují dostatečné vypořádání námitky stěžovatelů.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v průběhu celého řízení před správními soudy, podává především argumentaci proti tomu, že MŽP v napadeném rozhodnutí nerespektoval zákonné podmínky pro udělení emisní výjimky. MŽP Elektrárnu Chvaletice, a. s., k dodržení plánu výroby či emisních stropů nezavázal a umožnil jí tak vypustit mnohem vyšší množství absolutních emisí, než s jakým se při udílení výjimky počítalo. Absolutní emise jsou přitom tím nejdůležitějším kritériem z hlediska dopadů výjimky na životní prostředí, protože stanovují, jaké konkrétní množství znečišťující látky bude vypuštěno.
7. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud pochybil tím, že se ve třetím rozsudku nezabýval částí žalobní námitky o nutnosti právní závaznosti navrhovaného plánu výroby. Rozhodnutí MŽP tak umožňuje Elektrárně Chvaletice, a. s., aby se odchýlila od podstatných předpokladů uvedených ve své žádosti o udělení emisní výjimky. Podle stěžovatele může aplikace rozhodnutí o výjimce vést k závažnému poškození životního prostředí a k nezachování vysoké úrovně ochrany životního prostředí. Nejvyšší správní soud toto pochybení nenapravil, přičemž ani v jeho druhém rozsudku není námitka vypořádána.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná proti usnesení Nejvyššího správního soudu (viz část IV. usnesení).
9. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí krajského soudu, ji Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný (viz část IV. usnesení). Námitkami směřujícími proti rozhodnutí krajského soudu se z tohoto důvodu Ústavní soud podrobněji nezabýval.
10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
11. Ústavní soud ustáleně judikuje, že opakovaná kasační stížnost, v níž by stěžovatel zpochybnil výhradně věcné hodnocení žalobních námitek, které by bylo v souladu s předchozím závazným názorem Nejvyššího správního soudu, je podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Kasační stížnost, jde-li o námitky proti věcnému posouzení, nepředstavuje procesní prostředek k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19
(N 129/95 SbNU 66), bod 27]. Ústavní soud tímto respektuje účel § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož se Nejvyšší správní soud nemá v téže věci opakovaně zabývat stejnými otázkami a zásadně přezkoumává jen dodržení svého dříve vysloveného právního názoru soudem prvního stupně [nález ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05
(N 119/37 SbNU 519)].
12. Ústavní stížnost směřuje proti třetímu rozsudku krajského soudu učiněného ve věci samé. Stěžovatel jej před podáním ústavní stížnosti napadl třetí kasační stížností z preventivních důvodů, aby vyčerpal všechny opravné prostředky před podáním ústavní stížnosti, jak sám tvrdí v ústavní stížnosti i ve třetí kasační stížnosti. Stěžovatel podal tuto v pořadí třetí kasační stížnost jako svoji první, neboť předcházející dvě kasační stížnosti podalo MŽP a Elektrárna Chvaletice, a. s., v reakci na výsledek rozhodování krajského soudu.
Stěžovatel odůvodnil podání třetí kasační stížnosti také tím, že se krajský soud ve třetím rozsudku nezabýval částí žalobní námitky o nutnosti právní závaznosti navrhovaného plánu výroby. Krajský soud ve třetím rozsudku stěžovatele řádně poučil o nepřípustnosti kasační stížnosti. Stěžovatel sám přiznává, že podal kasační stížnost z důvodu procesní opatrnosti, přičemž žádnou ústavněprávní argumentaci proti usnesení Nejvyššího správního soudu v ústavní stížnosti nepodává. V usnesení ze dne 17. 6. 2024 Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajský soud v napadeném rozsudku plně respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v jeho druhém rozsudku.
To ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Nejvyšší správní soud ověřil, že se stěžovatelem podanou námitkou (tj. požadavkem na zahrnutí závazného plánu výroby do výroku o změně integrovaného povolení) krajský soud vypořádal v druhém rozsudku, přičemž jí vyhověl (body 33-36 druhého rozsudku krajského soudu). Nejvyšší správní soud s krajským soudem nesouhlasil (body 118-128 druhého rozsudku) a konstatoval, že emisní limity i emisní stropy představují základní nástroje regulace emisí ze zdrojů znečišťování.
Stěžovatelova námitka tak nemohla být přípustná námitka kasační stížnosti, neboť krajský soud byl v napadeném rozsudku vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, v němž se k (ne)zahrnutí závazného plánu výroby do výroku rozhodnutí vyjádřil. Nejvyšší správní soud řádně přezkoumal námitky stěžovatele obsažené v kasační stížnosti, přičemž reflektoval procesní postavení stěžovatele v předcházejících řízeních. Stěžovatel v ústavní stížnosti podává argumentaci k námitce, která však byla již v předchozích řízeních řádně správními soudy vyřešena.
Tomu odpovídá polemika stěžovatele vedená s rozhodováním správních soudů. Jeho argumentace tak představuje zjevný nesouhlas s právním posouzením námitky správními soudy, nikoli s tím, že se jí správní soudy řádně nezabývaly.
13. Z výše uvedeného vyplývá, že jde o situaci, kdy bylo věcné hodnocení všech žalobních námitek nyní uplatněných v ústavní stížnosti předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Opakovaná kasační stížnost, v níž bylo zpochybněno výhradně věcné hodnocení žalobních námitek, byla podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná, její nepřípustnost vyplývá ze zákona a nezávisí na uvážení Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost nepředstavovala procesní prostředek k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V takové situaci pak přípustnost ústavní stížnosti, v níž je tvrzeno porušení základních práv či svobod výhradně v důsledku věcného posouzení žalobních námitek, není podmíněna podáním opakované kasační stížnosti (k tomu srov. nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19
(N 129/95 SbNU 66, body 25 a 26). Přestože si byl stěžovatel vědom podmínek pro přípustnost kasační stížnosti, zvolil špatný procesní postup pro napadení třetího rozsudku krajského soudu.
14. Vzhledem k výše uvedenému lze v projednávané věci konstatovat, že posuzováno podle charakteru stěžovatelových námitek uvedených v kasační stížnosti, měl stěžovatel ústavní stížností ve lhůtě stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadnout přímo v záhlaví označený rozsudek krajského soudu. Za situace, kdy jeho námitky ve třetí kasační stížnosti směřovaly k závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, měl [s ohledem na § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.] proti němu podat v dvouměsíční lhůtě (přímo) ústavní stížnost, což se nestalo. Stěžovateli byl napadený rozsudek krajského soudu doručen dne 29. 11. 2023, avšak ústavní stížnost podal až dne 27. 8. 2024. Z toho důvodu je jeho ústavní stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu podána opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
15. V posuzované věci Ústavní soud důvod pro výjimečný zásah neshledal. Nejvyšší správní soud stěžovateli řádně vysvětlil, proč zákon limituje přípustnost opakovaných kasačních stížností, jaké jsou výjimky z tohoto pravidla, a proč je stěžovatelova kasační stížnost nenaplňuje (body 12-25 usnesení Nejvyššího správního soudu). Respektoval přitom názor rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 59/2007-56, podle kterého je i sám Nejvyšší správní soud vázán svým právním názorem, který v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku. Na řádně odůvodněném závěru Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu