Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Jakubem Kadečkou, advokátem Holovousy 53, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2021 č. j. 33 T 15/2021-266, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 8 To 116/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 7 Tdo 379/2022-366, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným zločinem vyhrožování teroristickým trestným činem podle § 312f odst. 1 trestního zákoníku a přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 trestního zákoníku, za které byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí věci (dvou propisovacích tužek a pravítka). Trestné jednání stěžovatele mělo spočívat v tom, že z vězení sepsal a rozeslal (v období od 9.
8. do 20. 8. 2020) několik dopisů různým osobám a institucím, ve kterých vystupoval jako nucený prostředník teroristické organizace AL-VIRA, která jeho prostřednictvím požadovala propuštění určitých skupin vězňů včetně stěžovatele, předání finanční hotovosti a automobilu a splnění dalších požadavků, jinak dojde k teroristickému činu otrávení pitné vody v několika městech pomocí dálkově odpálených kapslí s prudkým jedem. Na základě stěžovatelova odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl odvolací soud tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu propadnutí věci.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu Nejvyšším soudem odmítnuto.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud odmítl provést jím navrhovaný důkaz (spočívající v odborném zkoumání duševního stavu stěžovatele v době činu), ačkoliv ten jistě mohl k objasnění věci přispět a nevytvořil si tak patřičný skutkový základ pro svoje rozhodnutí. V otázce duševního stavu stěžovatele se soud spokojil pouze s vlastní úvahou, dřívějším znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie (zpracovaného MUDr. Fritzovou dne 9. 1. 2020) a dřívějším absolvovaným rozhovorem stěžovatele s vězeňským psychologem (ze dne 20. 7. 2020). Soud tak dle stěžovatele vůbec nevzal v úvahu, že se duševní stav stěžovatele mohl změnit.
4. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené.
Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
5. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel, stejně jako v průběhu celého trestního řízení, vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud, vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
6. Těžiště námitek ústavní stížnosti spočívá v opětovné výtce obecným soudům, že neprovedly obhajobou požadovaný důkaz znaleckým posudkem spočívajícím v odborném zkoumání duševního stavu obviněného v době činu. S touto námitkou tzv. opomenutého důkazu se Ústavní soud ztotožnit nemohl. Ve všech třech rozhodnutích je přesvědčivě odůvodněno, z jakých důvodů je provádění nového znaleckého posudku nadbytečné, přičemž těmto úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout. Soudy nemají povinnost provádět všechny důkazní návrhy, které podle tvrzení účastníků mohou mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.
V dané věci byl stěžovatelův stav prokázán znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyně MUDr. Jany Fritzové, jenž byl vypracován v jiném trestním řízení vedeném proti stěžovateli a v předmětném řízení byl proveden jako listinný důkaz, dále jde o záznam rozhovoru s vězeňským psychologem a o komplexní zprávu z výkonu trestu odnětí svobody. Z těchto důkazů soudy dovodily, že ovládací schopnosti v době činu byly u obžalovaného plně zachovány, přičemž jeho jednání zcela zapadá do zjištěného psychiatrického a psychologického hodnocení stěžovatele a jeho obvyklého vzorce chování.
7. Úvahy obecných soudů jsou podle Ústavního soudu přesvědčivé, jasné a logické a jeho závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Svůj postup řádně odůvodnily a jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočila z mezí ústavnosti.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu