Aplikace neplatného znění ustanovení § 342 odst. 1 písm. b) trestního řádu
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") z důvodu porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Současně stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost napadeného usnesení podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatelka byla dříve uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena mimo jiné k peněžitému trestu ve výši 200 denních sazeb, každé ve výši 1 500 Kč, tj. celkem 300 000 Kč. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 20. 10. 2022.
3. Stěžovatelka podala žádost o povolení splátek peněžitého trestu, z něhož již v té době uhradila 100 000 Kč. Zbývajících 200 000 Kč žádala rozvrhnout do měsíčních splátek ve výši 3 500 Kč na dobu pěti let s tím, že by tímto způsobem peněžitý trest uhradila do doby, než uplyne pětiletá zkušební doba podmíněně odloženého trestu odnětí svobody.
4. O žádosti rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že stěžovatelce povolil splácet peněžitý trest v devíti měsíčních splátkách, konkrétně v osmi splátkách ve výši 22 222 Kč a jedné splátce ve výši 22 224 Kč; splatnost poslední měsíční splátky stanovil ke dni 20. 10. 2023. Uvedl, že nemohl povolit měsíční splátky ve výši navrhované stěžovatelkou, neboť byl vázán ustanovením § 342 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, dle něhož lze povolit splácení peněžitého trestu ve splátkách tak, aby byl celý uhrazen nejpozději do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku. Výši splátek proto určil tak, aby byla zbývající část stěžovatelčina peněžitého trestu uhrazena v této lhůtě.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje, že krajský soud v její věci aplikoval neplatnou právní úpravu, konkrétně ustanovení § 342 odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 30. 9. 2020. Upozorňuje, že od 1. 10. 2020, kdy nabyl účinnosti novelizační zákon č. 333/2020 Sb., dané ustanovení již neobsahuje podmínku splacení peněžitého trestu ve lhůtě jednoho roku; toliko stanoví, že soud může povolit splácení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách. Krajský soud však nijak neposuzoval osobní a majetkové poměry stěžovatelky, nýbrž pouze poukázal na nutnost úhrady peněžitého trestu během jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, přestože tato podmínka již z předmětného ustanovení nevyplývá.
6. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odůvodňuje stěžovatelka hrozbou újmy spočívající v přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody v případě nezaplacení splátky.
7. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
8. V posuzované věci považuje Ústavní soud uvedené podmínky za splněné. Odkladem vykonatelnosti napadeného usnesení nevznikne újma třetím osobám, především osobám poškozeným trestnou činností stěžovatelky. Byť výkon napadeného usnesení nevede bezprostředně k hrozbě přeměny peněžitého trestu v trest odnětí svobody, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačuje, má i přesto potenciál závažně zasáhnout do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud zároveň neshledal rozpor odkladu vykonatelnosti s důležitým veřejným zájmem.
9. Ústavní soud proto návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. února 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu
6. Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 1. 2. 2023 č. j. III. ÚS 245/23-16 , že se vykonatelnost napadeného usnesení odkládá do právní moci rozhodnutí o ústavní stížnosti.
7. Dále vyzval krajský soud a vedlejšího účastníka, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
8. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 1. 2. 2023 uvedl, že vyšší soudní úřednice v posuzované věci skutečně aplikovala již neplatné znění § 342 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
9. Vedlejší účastník se dne 7. 2. 2023 vyjádřil obdobně a konstatoval, že ústavní stížnost považuje za důvodnou.
10. S ohledem na obsah obou vyjádření je již Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice.
11. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
13. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a proto mu v zásadě nepřísluší právo zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu - jako soudního orgánu ochrany ústavnosti - do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavně garantovaných práv či svobod stěžovatelů.
14. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy dopad některého ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc nebo se dopustí neakceptovatelné libovůle či svévole, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, nebo v rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471) a nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04
(N 178/35 SbNU 375)]. Takovou kvalifikovanou vadu shledal Ústavní soud v napadeném rozhodnutí.
15. Jak shodně tvrdí všichni účastníci, resp. vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, krajský soud své rozhodnutí opřel o právní úpravu, jež v době jeho rozhodování již byla neplatná. Konkrétně krajský soud v posuzované věci aplikoval § 342 odst. 1 písm. b) trestního řádu ve znění účinném do 30. 9. 2020, podle něhož mohl předseda senátu na žádost odsouzeného z důležitých důvodů povolit "splácení peněžitého trestu po částkách tak, aby byl celý zaplacen nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci". S účinností od 1. 10. 2020 přitom odkazované ustanovení trestního řádu stanoví, že předseda senátu může na žádost odsouzeného z důležitých důvodů povolit "splácení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách". Tuto změnu právní úpravy, k níž došlo zákonem č. 333/2020 Sb., však krajský soud ignoroval.
16. Tomu odpovídá i odůvodnění napadeného usnesení, v němž se krajský soud v podstatě omezuje na konstatování, že nebylo možné stanovit splátky peněžitého trestu ve výši požadované stěžovatelkou, nýbrž bylo nutné jejich výši určit tak, aby byl celý peněžitý trest zaplacen do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jak vyžaduje zákon. Krajský soud se nikterak nezabýval otázkou, zda je výše stanovených splátek přiměřená z hlediska osobních a majetkových poměrů stěžovatelky. Přitom právě kritérium přiměřenosti je podle § 342 odst. 1 písm. b) trestního řádu pro výši splátek peněžitého trestu určující.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že se krajský soud zjevně nesprávnou aplikací zákonné normy dopustil svévole, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno, tj. ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. Bude povinností krajského soudu, aby - vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) - znovu rozhodl o žádosti stěžovatelky a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ústavní soud tímto nijak nepředjímá výsledek řízení ani se k němu nevyjadřuje, ať již výslovně, či implicitně.