Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A.A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Vladimirem Churcevem, advokátem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 č. j. 8 Tdo 328/2025-675, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2024 č. j. 13 To 90/2024-544 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. prosince 2023 č. j. 4 T 67/2023-445, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel shledán vinným pod bodem 1. výroku zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem 2. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, pod bodem 3. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku a pod bodem 4. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 2 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo obviněnému uloženo, aby poškozené nahradil majetkovou škodu ve výši 88 000 Kč.
3. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 4 a v navazujících výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu ve věci znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl shledán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento přečin a za nedotčené zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a nedotčený přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl podle § 185 odst. 2, § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě majetkové škody částku 77 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 256 trestního řádu bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto.
4. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Napadená rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, je účastníkům znám.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že během řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a zejména zásadu in dubio pro reo. Bez náležitého vysvětlení přijaly verzi skutkového děje, která svědčila v neprospěch stěžovatele, a dostatečně se nevypořádaly s námitkami obhajoby. Namítá rovněž, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz - záznam komunikace z aplikace WhatsApp, podle něhož poškozená požadovala finanční prostředky za stažení trestního oznámení.
7. Stěžovatel tvrdí, že rozhodující soudy se řádně nevypořádaly se zásadními rozpory ve výpovědi poškozené. Zejména jde o neurčitost v četnosti údajných znásilnění, absenci vysvětlení místa a času údajných znásilnění, komunikaci poškozené se stěžovatelem po rozchodu a konečně také rozpory mezi výpovědí poškozené a výpověďmi svědků. V projednávané věci nebyl proveden žádný důkaz (až na tvrzení poškozené), který by nasvědčoval fyzickým atakům ze strany stěžovatele vůči poškozené. Žádný ze svědků nevypověděl, že by na obličeji či těle poškozené zpozoroval modřiny, oděrky nebo jiné znaky fyzického násilí. Podle stěžovatele se soudy dostatečně nevypořádaly se závěry znaleckého posudku ohledně věrohodnosti poškozené a nekriticky přijaly verzi poškozené bez řádného odůvodnění, proč nepovažují závěry znalců za relevantní pro posouzení věrohodnosti poškozené. Během řízení nebylo žádným způsobem prokázáno předání peněžních prostředků na koupi vozidla, tedy zda poškozená skutečně tyto peněžní prostředky měla a stěžovateli je předala. Stěžovatel dále namítá, že v rámci řízení nebylo prokázáno uzavření jakékoliv dohody mezi ním a poškozenou ohledně sudů a CO lahví, ze které by vyplývala pro stěžovatele jakákoliv povinnost vztahující se k vrácení peněžních prostředků poškozené.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. K přezkumu části rozsudku soudu prvního stupně však není Ústavní soud příslušný, neboť byl rozsudkem odvolacího soudu zrušen ohledně skutku uvedeného pod bodem 4. výroku, a bylo o něm nově rozhodnuto (včetně výroku o trestu).
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
10. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle § 2 odst. 5 a 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou.
Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165)]. O takový případ se však ve věci stěžovatele nejedná.
11. Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu primárně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž poukazoval na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný (natožpak zjevný) rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by správně zjištěné jednání bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by rozhodnutí odvolacího soudu, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
12. Nejvyšší soud k námitkám, které stěžovatel uplatnil v dovolání, uvedl, že jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. V podrobnostech proto odkázal na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami pečlivě zabývaly.
13. Podle dovolacího soudu soud prvního stupně důkladně posuzoval věrohodnost proti sobě stojících výpovědí stěžovatele a poškozené a v souladu s ustálenou judikaturou postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů. Jednotlivé výpovědi hodnotil nejen samostatně, ale především i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, a vyjádřil se k rozporům a nelogičnostem, které shledal ve výpovědi stěžovatele. Zdůraznil, že poškozená vypovídala od počátku řízení konstantně, přičemž ji podporovaly i výpovědi dalších svědků, zatímco stěžovatel vypovídal velmi obšírně a jeho verze byla zatížena rozpory (např. období, v němž sdíleli s poškozenou domácnost, zaměstnání stěžovatele a s tím spojené příjmy, majetkové poměry i pracovní zkušenosti, požívání alkoholu poškozenou).
Dovolací soud se podrobně vyjádřil též k námitkám stěžovatele, které zakládal na závěrech znalců (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a školství a kultura, odvětví psychologie) týkajících se hodnověrnosti poškozené. Správně zdůraznil, že hodnocení věrohodnosti náleží výlučně soudu, který provádí dokazování, a to v souladu se zásadou bezprostřednosti, i když musí vycházet ze všech provedených důkazů, zhodnotit je samostatně i ve světle ostatních důkazů. V dané souvislosti nebyly závěry o věrohodnosti poškozené v rozporu se závěry znalců.
14. Dovolací soud se vyjádřil jednotlivě a podrobně ke všem skutkům, jimiž byl stěžovatel uznán vinným. Také se blíže zabýval námitkou neprovedení důkazu záznamem komunikace s poškozenou. Odkázal na protokol o veřejném zasedání o odvolání stěžovatele, z něhož vyplývá, že provedení zaznamenané komunikace z aplikace WhatsApp ve veřejném zasedání k důkazu navrženo nebylo (č. l. 539-540), a proto odvolacímu soudu nelze stran neprovedení tohoto důkazu či odůvodnění jeho neprovedení cokoliv vytýkat. Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenal, že WhatsApp komunikace předložená stěžovatelem je záznamem pouze několika málo zpráv obsažených na jedné obrazovce, vytrženým z kontextu konverzace, přičemž z něj nevyplývá, o co se mělo jednat, a už vůbec, že by poškozená po obviněném požadovala finanční prostředky v souvislosti s trestním řízením, tedy že tato komunikace nemá žádnou vypovídací potenci.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že stěžovatel určitou komunikaci na WhatsApp předložil již v rámci svého odvolání a v bodě 9. se jí odvolací soud stručně zabýval. Podle Ústavního soudu, ve shodě se závěrem dovolacího soudu, se nejedná o tzv. opomenutý důkaz.
15. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že skutková zjištění obecných soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 trestního řádu a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 trestního řádu vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu in dubio pro reo, neboť žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatele v projednávané věci zjištěny nebyly.
16. Stejné námitky jako v dovolání uplatňuje stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti. Protože se podle Ústavního soudu Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele zabýval dostatečně pečlivě, není důvodu jeho závěry jakkoli zpochybňovat. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, se s obhajobou stěžovatele zevrubně a přiléhavě vypořádaly. Ústavní soud není další instancí, která se má všemi již obecnými soudy vypořádanými námitkami znovu zabývat; postačí pouze na jejich závěry v podrobnostech odkázat.
17. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu