USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání obviněného M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 13 To 90/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 T 67/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. 4 T 67/2023, byl obviněný M. T. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod bodem 1. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 3. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pod bodem 4. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle § 185 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby poškozené I. N. nahradil majetkovou škodu ve výši 88 000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný, který jej napadl v celém jeho rozsahu, jakož i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku, která je zaměřila v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 13 To 90/2024, podle § 258 odst. 1 písm. d, e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 4. a v navazujících výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněný byl shledán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a za nedotčené zločiny znásilnění podle § 185 odst. l, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. l, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a nedotčený přečin podvodu podle § 209 odst. l, 2 tr. zákoníku byl podle § 185 odst. 2, § 43 odst. l tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. l tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené I. N. na náhradě majetkové škody částku 77 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená I. N. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních [výrok pod bodem 1)]. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto [výrok pod bodem 2)].
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně ve znění částečných úprav soudu druhého stupně u skutku pod bodem 4. se obviněný výše označených trestných činů dopustil tím, že 1. v blíže nezjištěném období nejméně od měsíce května 2020 do měsíce října 2020 v jednom případě v domě jeho příbuzných na adrese XY a v přesně nezjištěném počtu, nejméně jedenkrát za měsíc, v rodinném domě na adrese XY, vždy pod vlivem alkoholu, za účelem jeho sexuálního uspokojení požadoval po své tehdejší přítelkyni I. N. pohlavní styky, které tato odmítla, a proto ji většinou fackoval, přičemž se poškozená bránila nejprve slovně, opakovaně jej prosila i křičela, aby toho nechal, poté se snažila od sebe obviněného odstrčit, a i přes tento její odpor na poškozené vykonal vaginální soulož případně anální pohlavní styk, přičemž několikrát se poškozená snažila z místa utéct, což se jí pro jeho fyzickou převahu podařilo minimálně ve dvou případech, kdy utekla ke své matce do vedlejšího domu v obci XY,
2. v období od měsíce května 2020 do měsíce října 2020 v rodinném domě na adrese XY, ve kterém v té době žil s poškozenou I. N., vždy po požití alkoholu, v přesně nezjištěném počtu případů, nejprve cca jednou týdně, později téměř denně, poškozenou opakovaně napadal, a to nejprve slovně, označoval ji vulgárními nadávkami, později k nadávkám přidal i fyzické napadání, kdy do poškozené strkal a fackoval ji, v jednom případě ji škrtil, v důsledku čehož omdlela, jeho agresivní chování vůči poškozené se postupně zhoršovalo a gradovalo, nejvíce od léta do podzimu 2020, kromě fyzického napadání negativně působil i na psychiku poškozené tím, že na ni bezdůvodně žárlil, bez jejího svolení se díval do jejího mobilního telefonu a e-mailu, snažil se ji sociálně izolovat od jejích kamarádek a známých, zakazoval ji s nimi telefonovat a několikrát zařídil zrušení jejich plánované schůzky, omezoval poškozenou v jejím podnikání v restauraci v XY, bez jejího svolení organizoval chod její restaurace a domlouval za ni akce, snižoval její sebevědomí a psychicky ji ponižoval tím, že se snažil jí navodit pocit, že není schopná vést restauraci sama, že to nezvládne a že je psychicky nemocná, byl na ni hrubý a shazoval ji i před zaměstnanci a hosty restaurace, kdy jí říkal, že je neschopná a vulgárně jí nadával, několikrát poškozené uvedl, že jí vypálí dům, že ji zabije a zakope, v důsledku čehož byla poškozená vyčerpaná, vystresovaná, měla z obviněného strach a došlo u ní ke zhoršení psychických obtíží, a to úzkostně depresivní poruchy, kterou poškozená trpí,
3. v přesně nezjištěném období od měsíce května 2020 do 23. 9. 2020 přesvědčil svou tehdejší přítelkyni I. N., se kterou v té době žil v jejím domě na adrese XY, aby se finanční částkou ve výši 65 000 Kč podílela na koupi osobního vozidla zn. JEEP WG, WB84 GRAND CHIROKEE, barvy šedá - metal, výr. č. XY s tím, že vozidlo nechá přepsat na její osobu jako vlastníka uvedeného vozidla, ačkoliv od počátku měl v úmyslu vozidlo užívat sám a neměl v úmyslu ho na poškozenou přepsat, načež poškozená mu uvedenou částku na koupi vozidla předala v hotovosti, a on následně bez jejího vědomí požádal svého kamaráda J. Ř., aby z důvodu jeho neplatného občanského průkazu po dobu jednoho měsíce, než si nový občanský průkaz vyřídí, přepsal uvedené vozidlo na svou osobu, což J. Ř. dne 23. 9. 2020 udělal, přičemž obviněný toto vozidlo využíval po celou dobu pro svoji potřebu, a to i poté, co se s poškozenou rozešli, kdy po několika urgencích ze strany J. Ř., aby přepis vozidla dále řešil, požádal dne 11. 6. 2022 J. Ř., aby napsal plnou moc na M. P., syna jeho současné přítelkyně P. F., k provedení převodu vozidla na osobu M. P., což dne 13. 6. 2022 J. Ř. učinil, čímž způsobil poškozené I. N. škodu minimálně ve výši 65 000 Kč,
a toto jednání spáchal, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 5 T 9/2017, uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 48 měsíců, který vykonal dne 3. 3. 2020,
4. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce října 2020, kdy I. N. končila smlouva na provozování restaurace na hřišti v obci XY, a poté, co mu tato svěřila 8 kusů poloprázdných hliníkových sudů na nápoje o objemu 50 l a 4 kusy plných CO lahví o objemu 20 l, aby je mohl odvézt ke svému kamarádovi jménem P. do klubu Cross v Praze-Holešovicích s tím, že zde zbytek nápojů ze sudu dočerpají a polovinu finanční částky z prodeje CO lahví a dočerpaných nápojů včetně prázdných obalů předá poškozené, tak obviněný doposud neučinil, čímž způsobil poškozené I. N. škodu minimálně ve výši 12 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 13 To 90/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Vladimira Churceva dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s jejich zákonnou citací. Namítl, že nebyla prokázána jeho vina, nebyla aplikována zásada presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo a bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Soudy nesprávně zjistily skutkový stav a výlučně jednostranně se přiklonily k verzi poškozené a porušily právo na nestranné posuzování věci, přičemž nesprávně hodnotily provedené důkazy a dostatečně se nevypořádaly s argumentací obhajoby.
5. Konkrétně ke skutku pod bodem 1. uvedl, že důkazy nebyly hodnoceny s veškerou pečlivostí a ve vzájemných souvislostech, nadto některé byly deformovány, aby odpovídaly úvahám a závěrům soudů nižších stupňů. Vytkl, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá a ani v rámci řízení nebylo zjištěno, kolikrát se měl dovolatel údajného zločinu znásilnění dopustit. Neurčitá odpověď ohledně četnosti údajných znásilnění odráží podle dovolatele kvalitu a věrohodnost důkazů, o něž se rozhodnutí opírá. Zdůraznil, že frekvence znásilnění se musí projevit i v rámci výměry uloženého trestu, kdy není zřejmé, z jakého počtu soud při výměře trestu vycházel.
Uvedené má významným způsobem zpochybňovat i věrohodnost poškozené. Rozhodnutí soudů jsou v tomto ohledu nedostatečně odůvodněná. Dále vytkl, že odvolací soud v rozsudku nijak nezohlednil skutečnost, že dovolatel prokazatelně od 15. 6. 2020 u poškozené nebydlel a je tedy otázkou, kdy, kde a jak měla znásilnění probíhat. Zopakoval, že svou vinu po dobu celého řízení popíral a jednání se nedopustil. Odkázal na odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž popsal, jaké skutečnosti namítá a v čem spatřuje rozsudek soudu prvního stupně jako nedostatečně odůvodněný, s čímž se však odvolací soud dostatečně nevypořádal.
Zdůraznil, že pro trestné činy v sexuální oblasti je typické, že jsou řešeny za určité důkazní nouze, proto je veškeré důkazy, které jsou k dispozici, nutno hodnotit s veškerou pečlivostí a ve vzájemných souvislostech. Rozsudek soudu prvního stupně se v zásadě opírá o svědeckou výpověď poškozené a dalších svědků, jež jsou však v blízkém vztahu k poškozené. Podle dovolatele k těmto výpovědím nelze přihlížet, jelikož svědci nebyli účastníci žádného znásilnění a veškeré informace mají zprostředkovaně, kdy zdrojem je sama poškozená.
Naopak ke svědeckým výpovědím svědků, kteří byli přítomni v nemovitosti, kde mělo k jednomu z údajných znásilnění dojít, soudy neodůvodněně nepřihlédly. Podle dovolatele je nepochybné, že odvozenou svědeckou výpověď je nutno vyhodnocovat s mnohem větší důsledností a opatrností oproti výpovědi svědka, který rozhodnou událost vnímal přímo svými smysly. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu s principy, na které poukazuje judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69), z níž se podává, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.
Ani hádka, o které vypověděla J. S., nemůže potvrdit verzi poškozené, když ani tato svědkyně, ani J. T. nevypověděli, že by slyšeli nebo byli účastni nějakých fyzických ataků a v žádném případě to nepotvrzuje, že mělo dojít k sexuálnímu styku bez souhlasu poškozené. Soudy nevysvětlily ani to, proč je považována za věrohodnou výpověď svědka J.
6. Obviněný zdůraznil, že opakovaně poukazoval na rozpory ve výpovědi poškozené, které nejsou zanedbatelné, ale tyto námitky nebyly soudy zohledněny. Soudy se pak s jeho námitkami proti věrohodnosti poškozené dostatečně nevypořádaly. Nevypořádaly se ani se skutečnostmi uvedenými ve znaleckých posudcích, podle nichž má poškozená tendence získávat pozornost, být středem pozornosti, získávat zájem ostatních. Sama se vnímá jako oběť, že je do určité míry cíleně využívána druhými osobami, přičemž poškozená se takto vnímá ve větší míře, nebo častěji, než je to běžné.
Rovněž má tendence ke konfabulacím, k dotváření reality a možná k jejímu většímu podbarvování. Uvedl, že podle znalkyně PhDr. Hedviky Boukalové, Ph.D., ve vztahu ke specifické věrohodnosti poškozené výpovědi neobsahovaly potřebný počet a kvalitu autentických detailů. Obecnou věrohodnost poškozené tato znalkyně zhodnotila jako ovlivněnou a mírně sníženou. Dále uvedl, že rozsudek soudu druhého stupně postrádá dostatečné odůvodnění s ohledem na předloženou komunikaci mezi poškozenou a dovolatelem, která probíhala i po rozchodu poškozené a dovolatele.
Komunikace mezi nimi je v příkrém rozporu s tím, že by ji měl dovolatel opakovaně znásilnit, kdy poškozená například kladně hodnotí jejich intimní soužití. Opakovaně rozvedl, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností, přičemž poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, která důkazní povinnost soudu a zásadu presumpce neviny blíže rozvíjí. Poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, z něhož plyne, že pokud z provedeného dokazování v trestním řízení vyplývá několik verzí skutkového děje, je obecný soud při dodržení zásad principu presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo povinen v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, z jakých důvodů se přiklonil k té které verzi.
Rozhodnutí soudů nejsou podle dovolatele ani dostatečně odůvodněná v souladu s § 125 tr. ř.
7. Dovolatel shledal dostatečně neodůvodněná napadená rozhodnutí i ve vztahu ke skutku pod bodem 2. Opět odmítl, že by se vůči poškozené dopustil jakéhokoliv násilí (psychického či fyzického). Nižší soudy podle dovolatele pominuly, že v řízení bylo prokázáno, že občasné slovní ataky (někdy i vulgární) byly mezi poškozenou a dovolatelem běžné a oboustranné, tedy v žádném případě jeho chování nevybočovalo ze vzájemného standardu jejich chování během vztahu. Z rozsudků soudů nižších stupňů rovněž nevyplývá, zda občasné slovní ataky naplňují skutkovou podstatu trestného činu, a to s ohledem na další ze zásad trestního řízení, a to subsidiaritu trestní represe, na základě které se má trestního práva použít jakožto prostředku ultima ratio.
Zdůraznil, že ze znaleckých posudků vyplynulo, že nelze jednoznačně prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatele a vznikem poruchy poškozené, neboť se pro tuto poruchu poškozená léčila ještě před vztahem s dovolatelem. Navíc znalec uvedl, že poškozená je emočně labilní, má hystriónské rysy a závislost na vztazích. Bez řádného odůvodnění bylo v rozporu s výše uvedenými závěry znaleckého posudku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné uvedeno, že v důsledku chování dovolatele byla poškozená vyčerpaná, vystresovaná, měla z něj strach a došlo u ní ke zhoršení psychických potíží, a to úzkostně depresivní poruchy, kterou trpí.
Dále zdůraznil, že v projednávané věci nebyl proveden žádný důkaz (až na tvrzení poškozené), který by nasvědčoval fyzickým atakám ze strany dovolatele. Přinejmenším pokud měla být poškozená škrcena tak, aby z toho následně omdlela, takové jednání by muselo zanechat stopy na jejím hrdle, o čemž však nikdo nevypovídal, ani nebyly předloženy žádné fotografie. Vytkl, že ani v tomto případě není z napadených rozhodnutí patrné, jak často a v jaké intenzitě se měl útoků dopouštět. Napadená rozhodnutí jsou rovněž v tomto směru neurčitá, nedostatečně odůvodněná, tedy i nepřezkoumatelná.
S ohledem na uvedené nejsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu a soudy měly aplikovat zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo a zprostit dovolatele obžaloby.
8. I v případě skutku pod bodem 3. se soudy podle dovolatele spokojily pouze s tvrzením poškozené, přičemž na základě provedených důkazů nelze dospět k závěru, že se skutek skutečně stal tak, jak tvrdí poškozená. Žádným jiným důkazem totiž nebylo prokázáno, že peníze poškozená skutečně měla a obviněnému je na koupi vozidla předala. V tomto ohledu poukázal na finanční problémy poškozené, k čemuž však soud nepřihlédl, a odkázal na komunikaci mezi poškozenou a obviněným na WhatsApp za období od 14.
7. 2021 do 22. 12. 2021. Prokázáno nebylo ani uzavření dohody o přepisu vozidla na poškozenou. To nelze vyvodit ani ze skutečnosti, že dovolatel pro svou dopravu využíval různá vozidla. Též závěr odvolacího soudu ohledně termínu vyplacení peněžních prostředků svědkem P. M. dovolateli je sporný, jelikož v rámci řízení bylo prokázáno, že svědek P. M. peněžní prostředky dovolateli vyplácel průběžně hned po vykonání prací, přičemž peněžní prostředky byly vypláceny v rámci července a srpna. Dovolatel tak peněžní prostředky ke koupi vozidla prokazatelně měl k dispozici.
Poškozená navíc nebyla dotázána, z jakého důvodu nebylo předmětné vozidlo přepsáno na její jméno ihned po uzavření kupní smlouvy. Přistoupení poškozené na to, že vozidlo bude přepsáno nejprve na jinou osobu, je značně nepravděpodobné a nedává ve věci smysl. Rovněž nebylo zjišťováno, z jakého důvodu kupní smlouvu na předmětné vozidlo s prodávajícím neuzavírala sama poškozená. Dovolatel dále poukázal na to, že z hlediska subjektivní stránky přečinu podvodu je třeba úmyslného zavinění, které musí pokrývat nejen uvedení jiného v omyl, využití omylu jiného nebo zamlčení podstatné skutečnosti, ale i obohacení pachatele nebo jiné osoby a způsobení škody nikoli nepatrné, jakož i příčinnou souvislost mezi nimi.
V rámci řízení však nebyl v žádném případě
prokázán úmysl dovolatele a ani o něm není v napadených rozsudcích nikterak podrobněji pojednáváno. Zdůraznil, že podle judikatury nestačí, aby bylo v popisu skutku pouze uvedeno „úmyslně“ (jak mimo jiné vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020). Dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, v níž je zdůrazněno, že v případě existence jediného usvědčujícího důkazu musí být jeho prověření věnována mimořádná pozornost (nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09).
9. Odůvodnění skutku pod bodem 4. dovolatel vytkl, že mu byl odvolacím soudem věnován toliko jeden krátký odstavec. Závěry jsou však v příkrém rozporu s důkazy založenými v trestním spise. Opět nebylo prokázáno uzavření jakékoliv dohody mezi poškozenou a dovolatelem, ze které by vyplývala pro dovolatele jakákoliv povinnost vztahující se k projednávaným sudům a vyplacení peněžních prostředků poškozené. Nepřiléhavé je podle dovolatele i právní hodnocení zjištěných skutečností, jelikož z provedeného řízení nevyplývá, že by dovolatel jednal v rozporu s účelem (dohodou) mezi ním a poškozenou, když obsah jakékoliv takové dohody nebyl prokázán. Závěrem dovolatel uvedl, že byť byl v minulosti trestně stíhán a odsouzen, svůj trest řádně vykonal, přičemž v rámci výkonu trestu si své chyby uvědomil a lituje jich. Upozornil, že z důvodu jeho trestněprávní minulosti však na něho v tomto řízení nelze nahlížet s předsudky a jeho tvrzení bez bližšího odůvodnění odmítat, a naopak brát za prokázané veškerá tvrzení, která svědčí v jeho neprospěch. Celou výpověď poškozené je navíc nutno posoudit v kontextu její komunikace se svědkem J. B., z níž vyplývá, že poškozená požaduje, aby jí byly zaslány peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, přičemž následně je ochotná se bavit o možném stažení trestního oznámení (viz komunikace přes WhatsApp, která je součástí spisu). V tomto ohledu zdůraznil, že odvolací soud zatížil řízení nezhojitelnou vadou, když tento důkaz neprovedl v rámci veřejného zasedání o projednání odvolání. Jedná se zcela nepochybně o zásadní důkaz svědčící ve prospěch dovolatele, kdy argumentace proti tomuto důkazu by byla pro odvolací soud nesnadná. Odvolací soud zamítnutím provedení tohoto důkazu pro nadbytečnost nejenže potvrzuje výše opakovaně popsané tendenční postupy proti dovolateli v rámci celého trestního řízení, ale současně zatěžuje řízení vadou, která způsobuje nezákonnost rozhodnutí.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 13 To 90/2024-544, v celém rozsahu, a zároveň aby zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 12. 2023, č. j. 4 T 67/2023-445, v celém rozsahu a v návaznosti na to aby o věci rozhodl sám tak, že dovolatel se zprošťuje obžaloby, případně aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadených rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, a to do doby, než o věci rozhodne.
11. Obviněný dovolání doplnil prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Burdy. Opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že soudy věc kvalifikovaly jako trestné činy, aniž by v daném případě šlo o trestněprávní jednání. Obsahem jeho argumentace ovšem byly výtky proti hodnocení důkazů a porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, když tvrdil, že se ničeho z uvedeného nedopustil. Stejně jako v již podaném dovolání poznamenal, že výpověď poškozené je v rozporu s výpovědí jeho, ale i jeho bratra J. T. a jeho přítelkyně J. S. Ostatní svědkové, podporující výpovědi poškozené, vypovídali o informacích, které měli zprostředkovaně od poškozené, svědky žádného činu nebyli. K hádkám, které svědci zaslechli, uvedl, že by z nich mohlo být tak stejně vyvozováno týrání obviněného poškozenou. Dále připomněl, že svědkyně V. H. uvedla, že poškozená již před vztahem s obviněným brala antidepresiva, která ji ovlivňují. Zdůraznil, že dokonce ani R. D., matka poškozené, nikdy neviděla na poškozené žádné známky fyzického násilí, ačkoliv ji o tom její dcera informovala. Dovolatel odkázal i na znalecké posudky MUDr. Bronislava Kobedy, jímž bylo vyloučeno zhoršení psychického stavu poškozené a naopak potvrzeno, že jejich vztah neměl negativní dopad na poškozenou, a PhDr. Hedviky Boukalové, Ph.D, podle kterého má být poškozená obětí. Soudy toto ovšem ignorovaly a odkazovaly na výpověď J. Ř., který byl zjevně spíše přítelem poškozené, a to blízkým, naopak nebyl přítelem obviněného. I veškerá jeho tvrzení jsou opět z doslechu ze strany poškozené. Dále uvedl, že mezi ním a poškozenou nebyla uzavřena žádná dohoda o půjčce, či převodu vozu či cokoliv jiného. Navíc prodávající T. L. uvedl, že peníze za vozidlo mu byly předány obviněným v hotovosti bez přítomnosti poškozené, což podle dovolatele vyvrací jakoukoliv účast poškozené na koupi vozidla. Obecně pak namítl, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech, nezohlednil skutečnost, že mezi údajnými skutky a jejich nahlášením uběhly více než dva roky, nekladl dostatečný důraz na tvrzení odborníka z oboru psychologie a naopak kladl důraz na výpovědi z doslechu. Mezi ním a poškozenou nebyla uzavřena žádná dohoda o půjčce či převodu, ani žádná dohoda o způsobu úhrady a likvidace sudů a poškozená i po rozchodu neustále kontaktovala obviněného, ačkoliv tento již měl novou partnerku, z čehož dovozoval, že poškozená nebyla v dané době psychicky v pořádku a že se obviněný nedopustil uvedených skutků, neboť není logické, že by kontaktovala svého údajného trýznitele.
12. Dovolatel opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2024, č. j. 13 To 90/2024-544, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 12. 2023, č. j. 4 T 67/2023-445, a obviněného zprostil obžaloby, případně vrátil věc k rozhodnutí soudu prvního stupně.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že dovolatel k deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil námitky ryze hmotněprávní povahy. Jeho výhrady primárně polemizovaly se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a teprve prostřednictvím alternativního náhledu na ně usiloval sejmout vlastní odpovědnost za realizaci násilného intimního soužití, potažmo za další majetkové delikty. Nejblíže je podle jeho názoru možné přiznat povahu hmotněprávního posouzení námitkám uvedeným u skutku pod bodem 4., o němž nově rozhodoval Krajský soud v Praze z podnětu odvolání obviněného, dopadající na objektivní stránku přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Takové benevolentnější závěry by potom bylo možné vztáhnout také k subjektivní stránce zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku u skutku pod bodem 3.
14. K poukazu obviněného na nutnost akceptace dovolací argumentace i mimo taxativní výčet důvodů zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř. poznamenal, že novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb. zhmotnila hlavní závěry předešlé judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolatel poukazoval. Námitky obviněného, jimiž poukazoval na vadná skutková zjištění, nepřekračovaly meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu záběru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. V tomto duchu byla vedena nejobsáhlejší část dovolací argumentace, která se týkala skutku pod bodem 1. kvalifikovaného jako zločin znásilnění. Státní zástupce zdůraznil, že ačkoliv se násilné intimní soužití mezi obviněným a poškozenou odehrávalo za zavřenými dveřmi, nalézací soud si byl vědom nastolené situace, kdy proti sobě stály dvě verze, tj. obviněného a poškozené, avšak verze obhajoby byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Nepřisvědčil ani námitce proti nepoužití zásady in dubio pro reo, přičemž vysvětlil, kdy je na místě tuto aplikovat.
Soud postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení výpovědi poškozené a vyvozování skutkových závěrů z ní pramenících. Zdůraznil, že ve výpovědi poškozené v řízení před soudem nelze identifikovat markantní rozpory, vylíčené skutečnosti se kryjí s její výpovědí z přípravného řízení, odpovídají prožité události zasahující do důvěrných sfér lidského života. Zvýšenou pozornost, kterou Okresní soud v Mělníku věnoval posouzení výpovědi poškozené, dosvědčuje rovněž zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie a jeho závěry stvrzené znalci v hlavním líčení.
Obecnou věrohodnost může u poškozené snižovat snaha získat pozornost druhých či tendence vnímat se výrazněji jako oběť cíleného využívání její osoby druhými. U poškozené však nebyly zjištěny tendence k vědomému lhaní. Výpověď poškozené koresponduje též s dalšími shromážděnými důkazy ve věci. Jestliže bylo možné ověřit udávaná tvrzení poškozenou, ukázala se jejich pravdivost. Důkazní hodnotu si přidržují výpovědi dalších osob – zejména M. H.,
V. H., J. S., R. D. a T. N., jimž se poškozená svěřila o násilném intimním soužití s obviněným. Jestliže poškozená komunikovala s obviněným i po jejich rozchodu, např. s odkazem na platformu WhatsApp v druhé polovině roku 2021, nesnižuje tato později nastalá okolnost věrohodnost poškozené a je vysvětlitelná skrze její osobnostní založení popsané znalci.
15. Státní zástupce nepřisvědčil ani kritice dopadající na časové vymezení skutku pod bodem 1. Konstatoval, že absenci vyčerpávajícího uvedení počtu sexuálních útoků je možné akceptovat, jestliže jejich počet vůči poškozené byl vícenásobný s tím, že určitě byla definována minimální hranice frekvence sexuálních útoků, k nimž docházelo přinejmenším jedenkrát měsíčně. Zároveň bylo časově ohraničeno období, v němž byly tyto sexuální útoky páchány, a to v rozpětí od měsíce května 2020 do měsíce října 2020. Vymezení časového období se podává z tvrzení nejen poškozené, ale i dalších osob, např. M. H., J. Ř. či P. F. – tj. nové přítelkyně obviněného, s níž se ve vztahu nacházel od září 2020 a od října téhož roku spolu žili, když jej vyzvedla před hospodou poté, co opustil poškozenou. R. D., matka poškozené, zmiňovala podobné zarámování, žila v přilehlé přístavbě u domu. Naopak lze přiznat, že poškozená se v době společného soužití pravděpodobně soustavně psychiatricky léčila, užívala psychofarmaka a podstupovala psychoterapii. To pak mohlo zmírnit dopady jednání obviněného na její duševní stav, zlepšit schopnost vyrovnat se se stresem, případně zabránit vzniku trvalých následků. Nicméně oproti stanovisku obviněného je třeba upozornit, že mu není vytýkán vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené v příčinné souvislosti s jeho jednáním, neboť uvedená porucha nebyla znalci takto omezeně dovozena.
16. Důkazní situace vztahující se k dalšímu skutku, v němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, se prolíná s výše rozebíranou charakteristikou intimního soužití mezi obviněným a poškozenou. Ve srovnání se skutkem pod bodem 1. však mohly být i zvnějšku výrazněji zaznamenány agresivní a vulgární ataky obviněného vůči poškozené. Vedle výpovědi poškozené potvrdily agresivní a vulgární jednání obviněného například svědkyně M. H., V. H. a T. N. Výpověď poškozené je podporována také zadokumentovanou komunikací mezi poškozenou a M. H., v níž se řeší nevhodný přístup obviněného a omezování kontaktu z jeho strany. J. Ř., kamarád obviněného, vypovídal o problematické povaze obviněného, jeho manipulacích a nevhodnému chování vůči poškozené. Podle státního zástupce je zřejmé, že obviněný se k poškozené choval takovým způsobem, který ona sama vnímala jako týrání. Jednalo se o útoky jak fyzické, spočívající ve strkání, fackování, které se v kratších intervalech opakovaly, a v poslední době se intervaly napadení zmenšovaly, ale rovněž o útoky probíhající v psychické rovině, nakolik obviněný ponižoval poškozenou i před jinými osobami vulgárními nadávkami a zakazoval ji stýkat se s dalšími osobami.
17. Výhrada neprokázání předání peněžních prostředků ke koupi motorového vozidla u zločinu podvodu směřovala do oblasti stabilizovaných skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Ačkoli zmínka o subjektivní stránce trestného činu podvodu je velice úsporného rázu v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Mělníku (zobecněna na veškerou trestnou činnost nyní přičitatelnou obviněnému), úmyslná forma zavinění podle státního zástupce dobře vyplývá z formulace tzv. skutkové věty rozhodnutí. Peněžní prostředky ve výši 65 000 Kč vylákal obviněný pod příslibem přepisu motorového vozidla na poškozenou jako na budoucího vlastníka. Reálnou finanční situaci dokresluje, že obviněný se předtím nacházel bez potřebných peněžních prostředků a disponoval tímto motorovým vozidlem dříve, než dostal zaplaceno za zakázku na výkopové práce.
18. Ohledně skutku pod bodem 4. je podle státního zástupce na místě přijmout změnu v jeho právním posouzení učiněnou odvolacím soudem, a to s přihlédnutím k absenci prokázání počátečního úmyslu na straně obviněného vylákat sudy a CO lahve od poškozené s cílem se obohatit na její úkor. O svěření zmiňovaných obalů není sporu potud, pokud sám obviněný již dříve přiznal jejich převzetí a odvezení kamarádovi do pražského klubu. Trestný čin zpronevěry nebyl spáchán samotným převzetím věcí od poškozené. Následně se totiž ukázalo, že po dočerpání obsahu sudů a lahví nebyly vráceny poškozené, resp. poškozená nezískala od obviněného odpovídající finanční úhradu za ně vyplývající ze závazku. Pokud si pachatel přisvojí věc z cizího majetku, která mu byla svěřena, a za tím účelem ji byl povinen opatrovat, což bylo v nyní posuzovaném případě zjištěno, dopustí se trestného činu zpronevěry. Podstata přisvojení si svěřené cizí věci spočívá podle judikatury Nejvyššího soudu v tom, že s ní pachatel naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Na dohodu o svěřené věci za sledovaným účelem není kladen požadavek písemné formy. Proto postačovala ústní báze dohody v souvislosti s ukončením provozu pohostinské činnosti na hřišti a její existence byla stvrzena výpovědí poškozené a svědkyně J. S.
19. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
20. K doplnění dovolání obviněného se státní zástupce věcně nevyjadřoval. Toliko poznamenal, že ani toto podání nepředkládá námitky, které by bylo možno
podřadit pod nesprávné právní posouzení skutku, které obviněný zmiňoval. Konstatoval, že předložené podání nepřekračuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů, přičemž v podrobnostech odkázal na své předcházející vyjádření, včetně návrhu formulovaného vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit ty námitky dovolatele, jimiž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním založeným na zjevném rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními.
24. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 36.–45., str. 11–14 rozsudku soudu prvního stupně), s jehož závěry ohledně skutků pod body 1.–3. se soud odvolací zcela ztotožnil, ke skutku pod bodem 4. učinil částečné úpravy (viz body 8.–13., str. 6–9 rozsudku soudu prvního stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
25. K námitce obviněného, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho argumenty, Nejvyšší soud připomíná, že i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není porušením práva na řádný proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 3711/19), jak tomu bylo i v posuzované věci.
26. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
27. S poukazem v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů lze již pouze ve stručnosti k dovolací argumentaci obviněného, která však nepřináší nic nového, uvést následující. Dovolatel stavěl svou argumentaci především na zpochybnění věrohodnosti poškozené, která byla jediným přímým důkazem o vině obviněného ve všech projednávaných skutcích s tím, že podpora její verze svědeckými výpověďmi neobstojí, když tito vypovídali zprostředkovaně a jednalo se o osoby blízké poškozené. Naopak verze dovolatele byla podle jeho názoru podpořena výpověďmi svědků J.
T., jeho bratra, a J. S., přítelkyně jeho bratra, kteří vypovídali přímo o skutečnostech, které pozorovali vlastními smysly a vyvrátili, že by k nějakému násilí či znásilnění poškozené ze strany obviněného u nich doma došlo. Již na tomto místě lze poznamenat, že tito svědci neměli být v noci přítomni ve stejné místnosti jako obviněný a poškozená, nemohou tak s jistotou verzi poškozené vyvrátit, svědkyně J. S. pak potvrdila, že slyšela zvýšené hlasy – její výpověď tak alespoň částečně podporuje verzi poškozené.
28. Postupu soudu prvního stupně, který vinu obviněného ve vztahu ke skutkům pod body 1.–4. výroku o vině vyvodil především z výpovědí poškozené, nelze ničeho vytknout. Podstatné totiž je, že soud prvního stupně se v tomto ohledu neocitl v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval.
Nalézací soud důkladně posuzoval věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozené a v souladu s ustálenou judikaturou postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů. Jednotlivé výpovědi hodnotil nejen samostatně, ale především i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, a vyjádřil se k rozporům a nelogičnostem, které shledal ve výpovědi obviněného. Zdůraznil, že poškozená vypovídala od počátku řízení konstantně, přičemž ji podporovaly i výpovědi dalších svědků, zatímco obviněný vypovídal velmi obšírně, jeho verze byla zatížena rozpory, a to vnitřními, jakož i s dalšími důkazy, např. pokud se jednalo o to, v jakém období sdíleli s poškozenou domácnost, o jeho zaměstnání a s tím spojenými příjmy, majetkových poměrech i pracovních zkušenostech, ale i o tom, že poškozená požívala alkohol a opíjela se (viz v podrobnostech bod 36.
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Verze poškozené byla podpořena svědectvím J. Ř., který sice nebyl přítomen žádnému napadení ani týrání poškozené ze strany obviněného, ale sám pozoroval jiné skutečnosti, jako sprosté nadávky ze strany obviněného, prosby poškozené, aby ji obviněný nebil, brek poškozené a lhostejnost obviněného, obecně k obviněnému uvedl, že byl dobrý manipulátor, byl dominantní a projevoval se násilnou formou, pod vlivem alkoholu byl agresivní a nekontrolovatelný. Dovolatel zdůraznil, že z výpovědi svědka je zjevné, že se jedná o přítele poškozené, čemuž však nelze přisvědčit.
Z výpovědi svědka se totiž podává, že do života poškozené vstoupil právě jako známý obviněného, s nímž se seznámil ve výkonu trestu, následně mu pomáhal při výkonu práce, občas u nich přespával. Skutečnost, že vypovídal v podstatě ve prospěch verze poškozené, a nikoliv verze obviněného přece neznamená, že se jednalo o přítele poškozené a že by snad z takového důvodu vypovídal nepravdivě. Je zjevné, že svědek se s obviněným a poškozenou viděl právě v důsledku známosti s obviněným a při výkonu práce s ním, objektivně pak pozoroval, jak se obviněný choval vůči poškozené, a bez ohledu na svou známost s obviněným o tomto vypovídal.
Další svědci, kteří potvrzovali výpověď poškozené, již vypovídali, jak uvedl dovolatel, o zprostředkovaných informacích, které tito nabyli od poškozené (násilí, znásilnění), proto nemohou mít takovou důkazní sílu jako výpovědi svědků, kteří vztah obviněného s poškozenou pozorovali přímo. Neznamená to ale, že při pečlivém hodnocení těchto výpovědí v rámci všech provedených důkazů nemohou mít hodnotu žádnou. Jsou to pak další okolnosti, o kterých tito svědci vypověděli, které verzi poškozené podporují, např. svědkyně M.
H. vypověděla, že poškozené po nějaké době vztahu už nemohla ani zavolat, když obviněný nechtěl, aby se vídaly, svědkyně J. S., výpomoc v hospodě poškozené, vypověděla o tom, že obviněný chtěl v hospodě vše změnit a nadával, že vše dělají špatně, nadával i svědkyni, ale ne tak jako poškozené, které nadával sprostě a většinou pod vlivem alkoholu. Svědkyně R. D., matka poškozené, vypověděla o tom, že k ní několikrát v noci utekla poškozená od obviněného s pláčem, jakož i o tom, jak ji obviněný následoval ke svědkyni a chtěl, aby se vrátila s ním domů, kdy učinil i gesto podříznutí krku.
Tyto skutečnosti svědkyně pozorovaly samy svými smysly a poukazují na vztah obviněného a poškozené, zejména na jeho způsob jednání s poškozenou, který perfektně zapadá do verze skutků (zejména pod body 1., 2,), jak o nich vypověděla poškozená. Na věrohodnosti poškozené pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že tato vypověděla neurčitě ohledně četnosti znásilnění a napadení obviněným. S ohledem na délku doby, v níž se obviněný předmětných jednání vůči poškozené dopouštěl, a nikoliv přesné pravidelnosti, by bylo absurdní po poškozené požadovat zapamatování si přesného počtu napadení.
Poškozená však vypověděla o jisté pravidelnosti a přibližné četnosti, což pro představy o závažnosti a intenzitě jednání obviněného a pro účely právní kvalifikace jednání obviněného postačuje (pokud jde o výrok o trestu, nevyplývá z něj, že by soud obviněnému přičítal větší počet znásilnění, když druh i délka trestu odráží celkovou trestnou činnost ve všech souzených skutcích i další okolnosti a osobnost obviněného, přičemž pokud by počítal s větší četností znásilňování poškozené, jistě by ukládal trest v horní polovině zákonné trestní sazby).
K odlišnému vymezení doby, kdy trval vztah a společné soužití mezi obviněným a poškozenou, nutno poznamenat, že soužití až do měsíce října roku 2020 potvrdila nejen poškozená a její přátelé, ale dokonce i nová přítelkyně obviněného P. F., která uvedla, že se s ní obviněný nacházel ve vztahu od září 2020 a od října téhož roku spolu žili, když jej vyzvedla před hospodou poté, co opustil poškozenou.
29. Pokud jde o námitky dovolatele, které zakládal na závěrech znalců MUDr. Bronislava Kobedy a PhDr. Hedviky Boukalové, Ph.D. (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a školství a kultura, odvětví psychologie, č. l. 148–173), pak je nutno nejprve zdůraznit, že hodnocení věrohodnosti náleží výlučně soudu, který provádí dokazování, a to v souladu se zásadou bezprostřednosti. Samozřejmě musí vycházet ze všech provedených důkazů, zhodnotit je samostatně i ve světle ostatních důkazů. V dané souvislosti soud rozhodně nečinil závěry v rozporu se závěry výše uvedených znalců. Soud nepominul, že k poškozené bylo zjištěno, že má tendence získávat pozornost, vnímá se jako oběť a může mít jisté tendence ke konfabulacím, dotváření reality a většímu podbarvování, ani skutečnost, že podle znalkyně PhDr. Hedviky Boukalové, Ph.D., může být obecná věrohodnost poškozené ovlivněna a mírně snížena a že výpověď poškozené neobsahovala potřebný počet a kvalitu autentických detailů pro závěr o specifické věrohodnosti. Nepominul ani další nepříznivé povahové vlastnosti obviněné (viz bod 38. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), na rozdíl od dovolatele však vycházel z celého kontextu znaleckého posudku i výpovědí znalců, zatímco dovolatel závěry znalců vytrhával z potřebných souvislostí, kdy např. pominul, že u poškozené nebyly zjištěny tendence k vědomému lhaní, že znalci její věrohodnost nevyloučili, a pokud se vyjadřovali k její věrohodnosti, jednalo se o věrohodnost výpovědi podané v přípravném řízení, kdy jako znalci hodnotili výlučně tuto výpověď poškozené a poškozenou samotnou, aniž by brali v ohledu další ve věci provedené důkazy a soulad výpovědi poškozené s těmito (jak ostatně náleží právě soudu provádějícímu a hodnotícímu důkazy). Ze závěrů znalců tak lze dovodit, že poškozená má tendence vnímat věci dramatičtěji (sklony ke konfabulacím však psycholožka hodnotila na malé, nízké úrovni), avšak nemá tendence vědomě lhát. Z toho lze vyvodit, že by patrně mohla popsat hádku dramatičtěji, než jak proběhla, nelze však na základě jejího profilu, jak ho určili znalci, dovodit, že by si zcela vymyslela znásilnění či fyzické násilí, pokud by se nestalo. Jako každá osoba by samozřejmě mohla lhát, třebaže to nemá v zásadě v povaze, soudy nižších stupňů však takový závěr i s ohledem na ve věci provedené důkazy vyloučily.
30. Odvolací soud neopomněl ani tvrzení obviněného o jeho kontaktování ze strany poškozené po jejich rozchodu a poukázal na to, že tato nevylučuje její věrohodnost ve vztahu k její výpovědi ohledně projednávaných skutků, když takové její jednání naopak odpovídá psychologickému profilu poškozené, která má ve vztazích problém s nastavením hranic a stává se závislou (viz bod 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s výše specifikovaným znaleckým posudkem). Ostatně to je také důvodem, proč s obviněným setrvávala ve vztahu, přestože se vůči ní dopouštěl sexuálního násilí a psychicky i fyzicky ji týral.
31. Závěru soudu o věrohodnosti výpovědi poškozené, z níž vycházel při činění skutkových zjištění ohledně všech projednávaných skutků, tak nelze ničeho vytknout. Jak již bylo uvedeno, verze poškozené, pokud se jedná o skutky pod body 1., 2. byla podpořena dalšími svědeckými výpověďmi, zejména výpovědí matky poškozené R. D., J. Ř., J. S., ale zprostředkovaně i výpověďmi kamarádek poškozené, kterým se tato svěřila, či které pozorovaly změnu a znemožnění kontaktu poškozené se svými přáteli v důsledku vztahu s obviněným.
32. V rozporu se závěry znaleckého posudku je podle dovolatele dále tvrzení soudu uvedené v tzv. skutkové větě výroku o vině, že v důsledku chování dovolatele byla poškozená vyčerpaná, vystresovaná, měla z něj strach a došlo u ní ke zhoršení psychických potíží, a to úzkostně depresivní poruchy, kterou trpí. Zdůraznil, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že nelze jednoznačně prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním dovolatele a vznikem poruchy poškozené, neboť poškozená se pro tuto poruchu léčila ještě před vztahem s dovolatelem. K tomu lze toliko ve stručnosti poznamenat, že znalec psychiatr dospěl na základě svého vyšetření a posouzení duševního stavu poškozené k závěru, že v souvislosti se stresem prožitým při soužití s obviněným došlo u poškozené ke zhoršení úzkostně depresivní poruchy (viz str. 47, 48 znaleckého posudku, na nějž odkázal i při své výpovědi v hlavním líčení), jak je uvedeno i ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2., který tak není v rozporu s uvedeným znaleckým posudkem. Samotný vznik této úzkostně depresivní poruchy obviněnému soudy za vinu nekladly, jak ostatně vyplývá i ze znění skutkové věty, jak na ni poukázal sám dovolatel.
33. Při činění závěrů u skutku pod bodem 3. soud nad rámec výpovědi poškozené vycházel z poznatků o aktuální finanční situaci obviněného, kdy zjistil, že obviněný nemohl disponovat vlastními prostředky ve výši 66 000 Kč na uhrazení kupní ceny vozidla, čímž byla vyloučena verze, kterou soudům předestíral obviněný. V tomto ohledu poukázal soud prvního stupně na to, že obviněný byl krátce po výkonu trestu a byl zatížen mnoha exekucemi, rozsah činnosti v Německu, kterou vykonával 5 měsíců před koupí vozidla, nebyl nijak významný (jak vypověděl svědek J. Ř.) a následně nebyl zjištěn žádný jiný zdroj příjmu, kromě prací pro svědka P. M., za něž dostal zaplaceno ihned (soudy vyloženo jako po výkonu prací) v červenci a srpnu, přičemž obviněný vozidlo zakoupil již začátkem srpna. Z výpovědi svědka nevyplynulo, jakou částku přesně obviněný od svědka obdržel a v kterých dnech, když svědek vypovídal obecně o částkách, které vyplatil nejen pro samotného obviněného, ale i další osoby, které s ním stavební činnosti vykonávaly, nadto se i k době vyplacení vyjadřoval příliš obecně. Finanční situaci obviněného však dokládá i skutečnost, že si obviněný půjčil od matky poškozené částku ve výši 15 000 Kč, kterou ani v celkové výši nevrátil. Verzi poškozené však významně potvrzuje i výpověď svědka P. M., který uvedl, že obviněný k němu na stavební práce dojížděl mj. vozidlem původní přítelkyně, tedy poškozené, z čehož je zjevné, že vozidlo skutečně mělo patřit poškozené, byť obviněný jej na ni v rozporu s jejich dohodou nenechal přepsat.
34. I u skutku, jímž byl obviněný nově uznán vinným rozsudkem odvolacího soudu (původně bod 4. rozsudku soudu prvního stupně), byla výpověď poškozené ohledně dohody o odvozu sudů a CO lahví obviněným pro prodej kamarádovi do klubu v Praze a předání poloviny finančních prostředků z tohoto prodeje poškozené, která byla soudy shledána věrohodnou, podpořena výpovědí svědkyně J. S., která potvrdila dohodu poškozené s obviněným, že „bombičky do postmixu“ prodá nějakému kamarádovi a přiveze za ně poškozené peníze. Navzdory názoru dovolatele je nutno konstatovat, že obsah dohody mezi obviněným a poškozenou byl prokázán těmito důkazy, zejména tedy výpovědí poškozené a částečně výpovědí J. S., a není významné, že tato dohoda nebyla písemná. Pokud jde o požadované finanční prostředky po obviněném ze strany poškozené za stažení trestního oznámení, pak o tom vypovídali jen obviněný a svědek J. B., kteří se však ve svých výpovědích rozcházeli co do důvodů vyžadování prostředků.
35. V této souvislosti pak dovolatel odvolacímu soudu vytkl neprovedení důkazu záznamem z WhatsApp aplikace, který předložil a z něhož mělo vyplývat požadování finančních prostředků ze strany poškozené, čímž měl odvolací soud zatížit řízení nezhojitelnou vadou. V obecné rovině lze k předmětné námitce připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu.
Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.
Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání obviněného se však podává, že obhajoba obviněného navrhovala toliko vypracování psychologického znaleckého posudku na obviněného, které bylo odvolacím soudem zamítnuto jako nadbytečné (viz bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), zatímco provedení zaznamenané komunikace z aplikace WhatsApp ve veřejném zasedání k důkazu navrženo nebylo (viz protokol na č. l. 539–540), proto soudu nelze stran neprovedení tohoto důkazu či odůvodnění jeho neprovedení čehokoliv vytýkat.
Nad rámec uvedeného pak lze uvést, že WhatsApp komunikace předložená obviněným je záznamem pouze několika málo zpráv obsažených na jedné obrazovce, vytrženým z kontextu konverzace, přičemž z něj nevyplývá, o co se mělo jednat, a už vůbec, že by poškozená po obviněném požadovala finanční prostředky v souvislosti s trestním řízením (viz č. l. 532). Odvolacímu soudu nelze vytýkat, pokud tento důkaz, který nemá žádnou vypovídací potenci, neprovedl, pokud navíc nebyl ve veřejném zasedání ze strany obhajoby navržen.
36. K dalším námitkám obviněného, uplatňovaným prostřednictvím odkazu na odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nelze než podotknout, že obsah dovolání nelze vymezit ani částečně odkazem na obsah odvolání. Proto Nejvyšší soud nemůže přihlížet k námitkám, které nebyly výslovně uvedeny v podaném dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), byť je předtím dovolatel neúspěšně uplatnil ve svém odvolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
37. S ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř.
vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a obviněného usvědčují z jejich spáchání (k tomu srov. př.
rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
38. Dovolatel formálně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
39. Z odůvodnění dovolání obviněného však není zjevné, jaké námitky mínil pod tento dovolací důvod uplatnit, když celá jeho argumentace je založena na konstatování nesprávného hodnocení důkazů a nesprávně zjištěného skutkového stavu. Z výtek obsažených v jeho dovolání lze za námitky proti právnímu posouzení skutku s jistou dávkou benevolence považovat námitku, že z rozsudků soudů nižších stupňů nevyplývá, zda občasné slovní ataky naplňují skutkovou podstatu trestného činu (zřejmě míněno zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku) a námitku týkající se neprokázání a absence bližšího pojednání o úmyslu ve vztahu k výroku pod bodem 3., tj. k přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této návaznosti také poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nestačí, aby bylo v popisu skutku pouze uvedeno „úmyslně“.
40. K výtkám ohledně právního posouzení skutku pod bodem 2. výroku o vině je nejprve v obecné rovině vhodné připomenout, že zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá- li takový čin po delší dobu.
41. Dovolatel sice nespecifikoval, který ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu neměl být jeho jednáním naplněn, poukazoval však na občasné slovní ataky, z čeho lze dovozovat, že zpochybňoval samotný znak „týrání“. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se větším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh.
tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013). Týrání pak představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozenou osobou jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení.
42. Ze skutkové věty výroku o vině pod bodem 2. se podává, že obviněný nejméně v období od měsíce května do měsíce října roku 2020 nejprve cca jednou týdně, později téměř denně poškozenou opakovaně napadal nejprve slovně vulgárními nadávkami, k nimž později přistoupila i fyzická napadání – obviněný do poškozené strkal a fackoval ji, jednou ji dokonce škrtil, v důsledku čehož omdlela. Obviněný negativně působil také na psychiku poškozené, kdy na ni žárlil, bez jejího svolení se díval do jejího mobilního telefonu a e-mailu, snažil se ji sociálně izolovat – zakazoval jí telefonovat s přáteli a známými a několikrát zařídil i zrušení plánované schůzky, poškozenou omezoval i v jejím podnikání v restauraci a bez jejího svolení organizoval chod restaurace, ponižoval ji a snažil se jí navodit pocit, že není schopná vést restauraci sama, shazoval ji před zaměstnanci a hosty restaurace, také jí několikrát řekl, že jí vypálí dům, zabije a zakope. V důsledku uvedeného jednání byla poškozená vyčerpaná, vystresovaná, měla z obviněného strach a došlo u ní ke zhoršení úzkostně depresivní poruchy, kterou trpí.
43. Z učiněných skutkových zjištění je zjevné, že jednání obviněného, které bylo soudem prvního stupně posouzeno jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku, nespočívalo pouze v občasných slovních atacích, jak uváděl dovolatel, ale i v pravidelném fyzickém násilí a omezování sociálních vztahů poškozené. Nadto ani verbální útoky ze strany obviněného nelze zlehčovat, když se nejednalo o vskutku občasné nevýznamné urážení, ale o pravidelné ponižování poškozené a snižování tak její vlastní hodnoty, ničení rovnocenného vztahu na vztah tyrana a podřízené oběti, jakož i vyvolávání strachu. Jednání obviněného bylo o to závažnější, že se nejednalo o pouhý jeden typ ataků, ale tyto se vzájemně prolínaly a doplňovaly, ve svém celku se pak mimořádně hrubé, necitelné a bezohledné jednání obviněného vyznačovalo trvalostí, a v konečném důsledku vedlo ke zhoršení úzkostně depresivní poruchy u poškozené (byť touto poruchou trpěla a aktivně se s ní léčila již dříve). Ztotožnil-li se tedy odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který jednání obviněného kvalifikoval jako týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku, nedopustil se nesprávného právního posouzení skutku.
44. Dovolatel se proti ostatním znakům skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku nevyhrazoval, lze proto jen ve stručnosti uvést, že i tyto byly podle Nejvyššího soudu jednáním obviněného naplněny, soud prvního stupně proto nepochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako označený zločin.
45. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3., který byl kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dovolatel vytýkal, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl, ani o něm není v napadených rozsudcích nikterak podrobněji pojednáváno, načež poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020, podle něhož nestačí, aby bylo v popisu skutku pouze uvedeno „úmyslně“.
46. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Skutková podstata podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku). V rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že dovolatel jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, tedy že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, když chtěl porušit zájem na ochraně majetku (viz bod 52. rozsudku soudu prvního stupně). K tomuto závěru zcela důvodně dospěl soud na základě skutkových zjištění, podle kterých obviněný přesvědčil poškozenou k poskytnutí finančních prostředků na zakoupení označeného motorového vozidla s tím, že vozidlo nechá přepsat na její osobu jako vlastníka uvedeného vozidla, ačkoliv od počátku měl v úmyslu vozidlo užívat sám a neměl v úmyslu ho na poškozenou přepsat, načež poškozená mu uvedenou částku na koupi vozidla předala v hotovosti, a on následně bez jejího vědomí požádal svého kamaráda J.
Ř., aby z důvodu jeho neplatného občanského průkazu po dobu jednoho měsíce, než si nový občanský průkaz vyřídí, přepsal uvedené vozidlo na svou osobu, přičemž po celou dobu užíval obviněný vozidlo pro svou potřebu a neposkytl jej poškozené ani po jejich rozchodu, jak je uvedeno i ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 3. Právě s ohledem na veškeré kroky, které obviněný postupně činil a které na sebe navazovaly, soudy obou stupňů dovodily, že obviněný nikdy neměl záměr zakoupené vozidlo na poškozenou přepsat, byť ji ohledně tohoto záměru uvedl v omyl, aby od ní vylákal peníze, a naopak se jej od počátku snažil získat pro sebe, tedy se na úkor poškozené obohatit.
47. Nejenže tedy úmyslné zavinění obviněného vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, i vymezení úmyslu ve skutkové větě odpovídá nárokům definovaným judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou poukazoval dovolatel. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020-II, se totiž podává, že „subjektivní stránka spáchaného trestného činu nemusí být ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku vyjádřena vždy popisem vnitřního vztahu obviněného (pachatele) k následku. Postačí, že vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení než závěr o určité formě zavinění. To, jak výslovně je nutno subjektivní stránku ve výroku rozsudku popsat, záleží na tom, o jaký trestný čin jde.“ V případě trestného činu podvodu je pak více než postačující formulace „od počátku měl v úmyslu vozidlo užívat sám a neměl v úmyslu ho na poškozenou přepsat“, což ostatně vyplývá i ze samotného způsobu jednání obviněného a kroků, které činil, které nepřipouští jiné právní posouzení než závěr o podvodném úmyslu obviněného. Lze proto shrnout, že závěr obou soudů o naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zcela správný, odůvodněný konkrétními okolnostmi zjištěného skutkového děje.
48. Vůči správnosti právního posouzení skutku též jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (výrok o vině pod bodem 1.) a přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku (výrok o vině pod bodem 4.) obviněný neuplatnil žádnou konkrétní výhradu. Dovolací soud se proto touto právní kvalifikací blíže nezabýval, poznamenává pouze, že zákonné znaky označených trestných jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině zjevně nese. K posledně uvedenému skutku právně kvalifikovanému jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku lze pro úplnost odkázat i na vyjádření státního zástupce, který výstižně reagoval na naplnění všech zákonných znaků tohoto přečinu (bod 11. vyjádření) a s nímž se dovolací soud beze zbytku ztotožňuje.
49. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
50. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení či přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu