Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2024, č. j. 2 To 52/2024-42, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2024, č. j. 50 Nt 40/2023-27, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Brně ("krajský soud") návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 52 T 7/2009.
2. V uvedeném řízení byl stěžovatel odsouzen rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 3. 2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ("vrchní soud") ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 5 To 29/2010, uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu, kterého se dopustil jako finanční ředitel společnosti X. Předstíral vůči poškozeným faktoringovým společnostem Factoring České spořitelny a CashReform existenci pohledávek z titulu dodávek fasádního panelu jiným obchodním společnostem, které fakticky ovládal, a tyto fiktivní pohledávky poškozeným za úplatu postoupil. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, jakož i trest zákazu činnosti.
3. Stížnost, kterou stěžovatel podal proti napadenému usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, zamítl vrchní soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou, když stejně jako soud krajský neshledal podmínky pro povolení obnovy řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která je formulována obdobně, jako v jeho dřívější věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2654/14 , nejprve rekapituluje řízení, která předcházela podání ústavní stížnosti, a to jak původní trestní řízení, tak opakovaná řízení o povolení obnovy. Uvádí, že v intencích povolovacího řízení navrhl důkazy, které považoval za nové a o kterých byl přesvědčen, že svým obsahem dokladují absenci subjektivní stránky trestného činu, za který byl odsouzen. Upozorňuje, že vrchní soud, který při rozhodování o odvolání změnil kvalifikaci trestného činu, porušil zásadu nullum crimen sine lege a zákaz retroaktivity, když stěžovatele odsoudil za skutek, který nebyl v době páchání trestné činnosti trestný. Namítá, že jeho procesní obrana byla zaměřena proti původní kvalifikaci vymezené obžalobou a že po překvalifikování trestného činu mu již nebyl dán prostor, aby mohl reagovat a obhajobu tomu přizpůsobit. Stěžovatel tak fakticky nebyl meritorně souzen dvěma stupni obecné soudní soustavy, ale pouze prvním stupněm.
5. Stěžovatel uvádí, že v obnoveném řízení by se měl krajský soud zabývat trestností skutku úvěrového podvodu i obecného podvodu, a to s přihlédnutím k dokumentům, které byly předkládány při sjednání úvěrové smlouvy. Následně by měl hodnotit subjektivní stránku jednání stěžovatele vedoucí k jeho přímému či nepřímému úmyslu spáchat trestný čin, neboť dle stěžovatele v jeho případě neexistuje úmyslné zavinění.
6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vrchního a krajského soudu, a to pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. V nyní posuzované věci jde o již druhou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím, kterými byly postupně zamítnuty jeho návrhy na obnovu řízení. Obsahově se ústavní stížnost podobá předchozí a ani nyní stěžovatel žádné nové skutečnosti nepředkládá. Ústavní soud opět připomíná, že obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím (srov. nález ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2288/15 , a usnesení ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1735/15 ).
8. Obecně k obnově trestního řízení Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že jeho úlohou není přezkoumávání správnosti původního rozhodnutí napadeného návrhem na povolení obnovy řízení. Ani obecné soudy, tím méně Ústavní soud, nemohou v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení podle trestního řádu přezkoumávat napadené meritorní rozhodnutí (usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03 ), jakož ani posuzovat otázky viny či trestu (nález ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2517/08 ).
Posouzení Ústavního soudu se tak může vztahovat pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí. Pro zamítnutí takového návrhu Ústavním soudem je přitom stěžejní, zda bylo dostatečně odůvodněno, proč předestřené nové skutečnosti soud neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (nález ze dne 14.
4. 2011, sp. zn. III. ÚS 2959/10 či usnesení ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 2850/12 ).
9. Napadená rozhodnutí v konfrontaci s uvedenými hledisky v nyní posuzované věci obstojí. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení stěžovateli vysvětlil, že ani provedení navržených důkazů nepřineslo nic, co by mohlo ovlivnit rozhodnutí ve věci samé. Jde-li o občanskoprávní řízení, na které stěžovatel poukazuje a jehož spis byl jako důkaz proveden, stěžovatel o něm informaci měl již v době probíhajícího trestního řízení, přesto se ho nedovolával. Nejde tedy o nový důkazní materiál. Nadto ani z obsahu spisu nevyplývají stěžovatelem tvrzené skutečnosti. Stejně tak tomu je i s dalšími listinnými důkazy, které dle obecných soudů nevyvrátily protiprávnost stěžovatelova jednání ani jeho podvodný úmysl.
10. Krajský i vrchní soud se následně pečlivě a podrobně vypořádaly i s námitkou tvrzeného porušení zásady nullum crimen sine lege a zákazu retroaktivity a stěžovateli vysvětlily, proč mu nelze dát za pravdu (bod 18 usnesení krajského soudu a bod 8 usnesení vrchního soudu). Nadto Ústavní soud souhlasí, že tyto otázky nejsou předmětem hodnocení v řízení o povolení obnovy řízení. Stejně jako v předchozí stěžovatelově věci Ústavní soud konstatuje, že byl-li stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení principu presumpce neviny, zásady zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele a spravedlivého procesu, měl se bránit všemi prostředky již proti meritornímu rozhodnutí o vině a trestu, poněvadž soudy rozhodující o obnově řízení jsou ve svém přezkumu limitovány, jak bylo popsáno shora.
Ústavní soud připomíná, že stěžovatel v původním řízení o vině a trestu podal dovolání, které bylo jako zjevně neopodstatněné (usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2011, č. j. 6 Tdo 260/2011-63) odmítnuto. Ústavní stížnost však tehdy neuplatnil.
11. Znovu lze tedy zopakovat, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti, které by již nebyly známé v trestním řízení a které by neuváděl i v minulém návrhu na obnovu řízení. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí. Ústavní soud shledal, že obecné soudy vyhověly důkazním návrhům stěžovatele a posoudily jejich novost a závažnost. Zvolily tedy postup, který plně odpovídá procesnímu rámci projednání návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž nově navrhovaný důkazní materiál vyhodnotily jako nedostatečný pro vyhovění návrhu.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu