Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti NARGAM, s. r. o., sídlem Pomořanská 471/3, Praha 8 - Troja, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 23 Cdo 643/2025-1009, výroku I a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2024 č. j. 69 Co 88/2024-961 a výroku I v části, kterou byla zamítnuta žaloba ve vztahu k první vedlejší účastnici, a výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20.
září 2023 č. j. 17 C 230/2016-866, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OGH czech, s. r. o., v likvidaci, sídlem Za Strahovem 339/20, Praha 6 - Břevnov, a obchodní společnosti Kinsfolk Invest, a. s., sídlem Husitská 107/3, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí v části, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vůči vedlejším účastnicím určení, že je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku, jehož součástí je budova, v katastrálním území Nové Město (dále jen "pozemek") (výrok I), a stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů řízení, a to první vedlejší účastnici ve výši 4 683 232,40 Kč (výrok II) a druhé vedlejší účastnici ve výši 4 264 659,94 Kč (výrok III), a uhradit České republice náklady řízení ve výši 67 404,89 Kč (výrok IV).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I ve vztahu k první vedlejší účastnici a ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku I ve vztahu ke druhé vedlejší účastnici a ve výroku III a IV ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 145 442 Kč (výrok III).
5. Uvedené soudy dospěly mj. k závěru, že ve vztahu k první vedlejší účastnici (na rozdíl od druhé vedlejší účastnice) není u stěžovatelky dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.). Důvodem bylo, že první vedlejší účastnice není zapsána jako vlastnice pozemku v katastru nemovitostí, a namítá-li stěžovatelka neplatnost kupních smluv, na jejichž základě byl pozemek převeden nejprve na první vedlejší účastnici a posléze na druhou vedlejší účastnicí, jde v tomto řízení jen o otázku předběžnou.
6. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení, že dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud shledal, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Stěžovatelka podrobně předestírá svou verzi okolností převodu pozemku, majíc za to, že se stala obětí protiprávního jednání vedlejších účastnic. Dále líčí průběh soudního řízení a v této souvislosti zmiňuje, že nyní podává již třetí ústavní stížnost; první Ústavní soud nálezem ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 (N 225/103 SbNU 301) vyhověl a druhou usnesením ze dne 30. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2546/24 jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany práv odmítl.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že pouze odkázal na svou judikaturu, aniž by se zabýval její argumentací, proč by měla být změněna, tedy že stávající judikatura neodpovídá povaze projednávaného případu. Upozorňuje, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 623/20 nesouhlasil se závěrem městského soudu a Nejvyššího soudu, že by žaloba vůči první vedlejší účastnici měla být zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, že ani po vydání tohoto nálezu nedošlo k řádnému posouzení předběžné otázky - platnosti první kupní smlouvy, že se náklady řízení od zrušujícího nálezu značně zvýšily a že není pravděpodobné, že by záměrem Ústavního soudu mohlo být jejich zvýšení bez věcného rozhodnutí o předmětu řízení. Ústavní soud naopak uložil provést řádné dokazování k otázce dobré víry, dobrých mravů a poctivému obchodnímu styku. Stěžovatelka je názoru, že otázku naléhavého právního zájmu je třeba posuzovat v širším kontextu s ohledem na provázanost vedlejších účastnic, přičemž má za to, že domáhá-li se určení vlastnického práva k nemovité věci vůči osobě, která je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, je oprávněna domáhat se tohoto určení i proti účastníkům všech smluv o převodu takové věci, jejichž neplatnost se v takovém řízení posuzuje jako předběžná otázka.
9. Stěžovatelka dále namítá "extrémní rozpor" mezi napadenými výroky o nákladech řízení a principy spravedlnosti. V této souvislosti zmiňuje § 150 o. s. ř. i nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 585/17 (N 71/89 SbNU 99). Podle ní by tyto výroky měly záviset na tom, jak soudy rozhodnou o projednávané věci jako celku, resp. jak rozhodnou o (předběžné) otázce platnosti kupní smlouvy, kterou s první vedlejší účastnicí uzavřela. Současně poukazuje na údajné protiprávní jednání vedlejších účastnic i jejích (stěžovatelčiných) právních zástupců ve prospěch první vedlejší účastnice, na skryté ovládání první vedlejší účastnice jejím (stěžovatelčiným) jednatelem, zatajování skutečných vlastníků vedlejších účastnic, rozsáhlé obohacení první vedlejší účastnice, na svou nemajetnost i pasivitu první vedlejší účastnice v soudním řízení.
10. Závěrem stěžovatelka uvádí, že nebyla dodržena zásada audiatur et altera parts, Argumentuje tím, že základní předběžnou otázkou, kterou mají soudy posoudit, je platnost kupní smlouvy, kterou uzavřela s první vedlejší účastnicí, a že účastník smlouvy by zejména v případě jako je tento, kdy je třeba prokazovat zlý úmysl, měl mít možnost se k okolnostem jejího uzavření vyjádřit. Ze svého pohledu považuje účast první vedlejší účastnice za téměř nezbytnou kvůli porovnávání svědeckých výpovědí. Možnost naléhavého právního zájmu byla naznačena i ve zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 623/20 , neboť jím nebyl potvrzen právní názor soudů vyšších stupňů, že žaloba vůči první vedlejší účastnici z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu není důvodná. Bez řádného posouzení důkazů nelze podle stěžovatelky ani spravedlivě rozhodnout o nákladech řízení, resp. o možných okolnostech pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení první vedlejší účastnici.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelka především namítá chybné posouzení otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve vztahu k první vedlejší účastnici. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, však v napadených rozhodnutích řádně zdůvodnily, a to i odkazem na relevantní judikaturu, proč žalobu v této části zamítly. Vypořádaly se přitom i s argumentem stěžovatelky, že její naléhavý právní zájem je dán tím, že se v řízení bude posuzovat platnost kupní smlouvy, kterou s první vedlejší účastnicí uzavřela, jakož i s jejím poukazem na (v této věci vydaný) nález sp. zn. II. ÚS 623/20 či s námitkou, jejíž podstata tkví v tom, že v důsledku zamítnutí žaloby bude v dalším řízení zkrácena na svých procesních právech (viz body 18 a 19 usnesení Nejvyššího soudu).
14. Uvádí-li stěžovatelka, že účastí první vedlejší účastnice bude dodržena zásada audiatur et altera pars, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je nástrojem ochrany ústavně zaručených základních práv stěžovatelky (nikoli první vedlejší účastnice), a z ničeho neplyne, že by tato zásada ve vztahu k ní jako žalobkyni nebyla respektována. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že na základě argumentace obsažené v ústavní stížnosti není zřejmé, proč by měly být účast první vedlejší účastnice či požadované určení (míněno ve vztahu k první vedlejší účastnici) z hlediska plného a účinného poskytnutí soudní ochrany nezbytné, a tedy ani proč by nemohla napadená soudní rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstát.
15. Stěžovatelka také namítá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a dovolává se aplikace § 150 o. s. ř. I k této námitce se již vyjádřil Nejvyšší soud, byť se tak stalo [s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] nad rámec rozhodovacích důvodů. Ani Ústavní soud žádné pochybení v postupu soudů nižších stupňů neshledal. Soudní řízení vedené s první vedlejší účastnicí skončilo, stěžovatelka v něm nebyla úspěšná a tudíž je povinna nahradit první vedlejší účastnici náklady řízení, ledaže by byly dány podmínky stanovené § 150 o. s. ř. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů neplyne, že by se stěžovatelka použití uvedeného ustanovení domáhala, a není ani zřejmé, jaké relevantní důvody, k nimž měly tyto soudy přihlédnout ex officio.
16. Argumentuje-li stěžovatelka údajnou protiprávní činností vedlejších účastnic či dalších osob, to bude předmětem dokazování ve věci samé v řízení vedeném s druhou vedlejší účastnicí a pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení je nelze předjímat. Ani samotná nemajetnost není důvodem pro postup podle § 150 o. s. ř. Uvedené ustanovení neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, kdy by bylo nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená či ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil [srov. nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07
(N 189/51 SbNU 307) nebo nález ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/08
(N 4/56 SbNU 33)]. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení, ale pouze zvážit, zda příslušný soud při použití § 150 o. s. ř. posoudil všechny okolnosti konkrétní věci [usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05 nebo nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2618/21
(N 7/110 SbNU 75)].
17. Poukazuje-li stěžovatelka na nárůst výše náhrady nákladů během soudního řízení, lze uvést, že s ohledem na zásadu ekonomie bylo namístě žalobu zamítnout, jakmile byla otázka naléhavého právního zájmu postavena najisto. Že se tak nestalo, nelze ale přičítat první vedlejší účastnici, a to i s ohledem na její přiléhavou procesní obranu (jak již zmínil Nejvyšší soud). Naopak jde jen ke stěžovatelčině tíži, jestliže bez ohledu na stávající judikaturu podala žalobu (i) proti první vedlejší účastnici a v takovém řízení dále pokračovala až do jejího (opakovaného) zamítnutí.
18. Protože nic nenasvědčuje tomu, že by obecné soudy vybočily z mezí, které jsou dány základními právy a svobodami, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
19. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti samotné rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu