USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně NARGAM, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Troja, Pomořanská 471/3, identifikační číslo osoby 27091589, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, proti žalovaným 1) OGH Czech, s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Břevnov, Za Strahovem 339/20, identifikační číslo osoby 27877043, zastoupené Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem v Praze 2, Dudova 2585/4, a 2) Kinsfolk Invest, a.s., se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husitská 107/3, identifikační číslo osoby 02775549, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 230/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 69 Co 88/2024-961, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 145 624 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti první a druhé žalované určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 150, jehož součástí je budova č. 987, v k. ú. Nové Město, obec Praha. Existenci vlastnického práva k uvedenému pozemku odůvodňovala žalobkyně tím, že kupní smlouva ze dne 13. 12. 2007 (a jí předcházející smlouva o smlouvě budoucí ze dne 16. 1. 2007), kterou za žalobkyni uzavřel její bývalý jednatel, Marc Pamies Herbert, a kterou byl daný pozemek převeden na první žalovanou, a dále kupní smlouva ze dne 26. 5. 2014, jíž byla tato nemovitost dále převedena na druhou žalovanou, jsou neplatné. Podle žalobkyně byli její bývalý jednatel a obě žalované propojenými osobami a obě kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 17 C 230/2016-866, zamítl žalobu o
požadovaném určení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou (výrok II), o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (svým v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu k první žalované a v nákladovém výroku II (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku I ve vztahu k druhé žalované, jakož i ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a první žalovanou (výrok III napadeného rozsudku).
4. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, v němž zpochybňovala závěr odvolacího soudu, podle něhož jí vůči první žalované nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť první žalovaná není jako vlastník předmětného pozemku zapsána v katastru nemovitostí. Podle žalobkyně je však účast žalované v řízení nezbytná pro řádné posouzení společného jednání obou žalovaných, jejichž úmyslem bylo zbavit žalobkyni vlastnictví předmětného pozemku za zjevně nevýhodných podmínek, a pro řádné posouzení platnosti obou kupních smluv. Žalobkyně k tomu rozvedla, že odvolací soud žalobu vůči první žalované zamítl, aniž by se předtím zabýval platností obou kupních smluv, dobrou vírou, dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku s ohledem na provázanost obou žalovaných. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřovala žalobkyně v tom, že otázka naléhavého právního zájmu by v dané věci měla být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2770/2004. Žalobkyně doplnila, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí dovolacího soudu a soudů nižších stupňů v této věci, jí vzniklo legitimní očekávání, že pasivní věcná legitimace žalované bude soudy zkoumána v „širším kontextu“.
5. Podle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí rovněž na vyřešení otázky, zda může soud uložit první žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, aniž by předtím řádně posoudil provedené důkazy a vyřešil otázky týkající se jejího protiprávního jednání v rozporu s dobrými mravy, jež by mohly mít vliv na případnou aplikaci § 150 o. s. ř.
6. Konečně žalobkyně namítala, že se soudy dopustily rozsáhlého pochybení při hodnocení „téměř všech důkazů“ a uvedla, že napadený výrok je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť soudy zamítly žalobu, aniž „po téměř osmi letech řízení“ vyřešily základní předběžnou otázku týkající se platnosti nebo neplatnosti kupní smlouvy mezi žalobkyní a první žalovanou.
7. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně dále navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí o dovolání, neboť žalobkyni s ohledem na výši, v níž jí byla napadeným rozhodnutím uložena povinnost nahradit náklady řízení první žalované, hrozí závažná újma.
8. První žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, označila dovolání za nepřípustné, neopodstatněné a účelové a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je „zamítl“ a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a dále aby nevyhověl návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Žalobkyně v dovolání předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve vztahu k první žalované, neboť ta již není v katastru nemovitostí zapsaná jako vlastník předmětného pozemku, a má za to, že uvedená otázka (vyřešená například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2770/2004) by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
14. Nejvyšší soud v minulosti uvedl, že určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002).
15. Žaloba na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na straně 113, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003).
16. Z judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že v řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva k nemovitostem, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, a tudíž osobami věcně legitimovanými, jednak ten, kdo se domáhá určení vlastnického práva (ať již pro sebe nebo pro jiného), a jednak osoba, která je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, případně, která má být jako vlastník nemovitosti dle návrhu žalobce evidována. Právní sféry dalších osob se totiž toto řízení netýká; i když případně učinily právní úkony týkající se převodu vlastnictví této nemovitosti, výsledek řízení (rozhodnutí o tom, zda tu vlastnické právo je či není) nemá a nemůže mít na jejich právní poměry žádný dopad (srov. již právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, který byl uveřejněn pod číslem 71 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2770/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 9, ročník 1999, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1567/99). Z uvedeného právního názoru vychází i pozdější judikatura dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2674/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 916/2024).
17. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jakož i podle tvrzení žalobkyně) vyplývá, že první žalovaná převedla vlastnické právo k předmětné nemovité věci na druhou žalovanou, která je (na rozdíl od první žalované) jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (srov. bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Jestliže odvolací soud za daných okolností uzavřel, že za takového stavu nesvědčí (nemůže svědčit) žalobkyni vůči první žalované naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je patrné, že jeho závěr je v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
18. Nejvyšší soud neshledal důvod se od této rozhodovací praxe odchýlit, a to ani na podkladě podaného dovolání. Uvádí-li dovolatelka, že její naléhavý právní zájem na požadovaném určení vůči žalované plyne z potřeby zkoumat důvody obou předmětných kupních smluv v „širším kontextu“, zejména s ohledem na posouzení jejich účelu a jednání obou žalovaných v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, Nejvyšší soud podotýká, že uvedené otázky soudy nižších stupňů mohou podle shora citované judikatury posoudit jako předběžnou otázku bez ohledu na to, zda je první žalovaná účastníkem řízení.
19. Na uvedeném závěru přitom nemůže nic změnit ani skutečnost, že Ústavní soud nálezem ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, zrušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů v projednávané věci a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení také ve vztahu k první žalované, neboť důvodem pro kasační nález Ústavního soudu byl nedostatečně zjištěný skutkový stav, zejména neprovedení určitých důkazů (svědeckých výpovědí), v důsledku čehož měl odvolací soud vycházet z „nepodložených domněnek“, které vedly k závěru, „že vůči prvé žalované měla být žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení a že nelze dovodit, že druhá žalovaná nebyla v době uzavírání druhé kupní smlouvy v dobré víře, že první žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí ani že nabývá vlastnické právo od nevlastníka“ (srov. bod 24 odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu). Ani z řízení před soudy nižších stupňů po zrušení jejich předchozích rozhodnutí Ústavním soudem nevyplynul naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení vůči první žalované. Osoby propojené s první žalovanou je totiž možné vyslechnout (za účelem posouzení případné neplatnosti obou kupních smluv rozhodné pro požadované určení vůči druhé žalované) i bez jejího účastenství v řízení, neboť (jak plyne i ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu) lze uvedené otázky platnosti kupních smluv posoudit v dalším řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou jako otázky předběžné. Uvedená námitka první žalované tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
20. Napadá-li žalobkyně výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, není dovolání v této části s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Názor žalované, že napadený nákladový výrok je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, Nejvyšší soud nesdílí, neboť má za to, že vychází ze základních principů ovládajících právo na náhradu nákladů civilního sporného řízení (zásada úspěchu ve věci), a to za situace, kdy žalobkyni byla od počátku řízení (srov. obrana první žalované) známa existence ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.
21. Rovněž námitka žalobkyně, že se soudy dopustily rozsáhlého pochybení při hodnocení „téměř všech důkazů“, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jejím prostřednictvím uplatňuje žalobkyně nezpůsobilý dovolací důvod. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i další na něj navazující judikaturu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1563/2023).
22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. K návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobkyně na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pro úplnost k němu budiž pouze dodáno, že o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou nebylo rozhodováno, neboť ve vztahu mezi nimi nebylo řízení dosud skončeno (§ 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může se první žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 22. 4. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu