22 Cdo 916/2024-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 1565/18, proti žalovaným 1) M. K., zastoupenému Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 17/9, a 2) K. K., o určení neplatnosti darovací smlouvy a o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 287/2021, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2023, č. j. 16 Co 79/2023-128, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2023, č. j. 16 Co 79/2023-128, se zamítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 26 C 287/2021-92, zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva uzavřená dne 9. 5. 2021 mezi žalovanými je neplatná (výrok I), a taktéž žalobu na určení, že bytová jednotka č. XY nacházející se v budově č. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, ke které náleží podíl na společných částech domu a pozemku ve výši 65/1000, v k. ú. XY (dále jen „předmětná nemovitost“) spadá do společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) žalobkyně a žalovaného 1) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 16 Co 79/2023-128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II změnil tak, že určil, že předmětná nemovitost spadala ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství žalobkyně a žalovaného 1) do jejich společného jmění manželů (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Měl za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která částečně ještě nebyla v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) řešena. Předložil následující otázky: 1) Je zde naléhavý právní zájem na určení, že bytová jednotka patří do SJM? 2) Pokud manželé při uzavření kupní smlouvy projevili jasně vůli nabýt kupovanou věc jen do výlučného vlastnictví jednoho z nich a ne do SJM, je věc v SJM nebo ve výlučném vlastnictví jednoho z nich? 3) Patří do SJM finanční prostředky ze „smlouvy o pojistném“, pokud se týkají jen bolestného z úrazu jako osobního nároku? 4) Pokud se jeden z manželů nedomáhá zjištění a napravení vadně zapsaného stavu k nemovitosti v katastru nemovitostí, a to téměř 20 let, jde to k jeho tíži? 5) Nastanou takovou nečinností účinky předvídané v § 980 odst. 2 o. z.? 6) Dopadá § 984 odst. 1 o. z. i na bezúplatné převody nemovitých věcí – nadto pokud stranou převodní smlouvy je společný potomek manželů? 7) Má být chráněn dobrověrný nabyvatel i u bezúplatných převodů o to více, pokud měl být převod původně úplatný? Shledal rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 506/2008, 22 Cdo 410/2008, 22 Cdo 487/2019, 22 Cdo 5905/2016, 30 Cdo 2371/2010 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/06, I. ÚS 3314/11, IV. ÚS 1241/12, IV. ÚS 4905/12. Navíc měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s právem na spravedlivý proces a požadavkem na předvídatelnost rozhodnutí (v tomto směru odkázal na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3324/15). Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Navrhl také, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
4. Žalobkyně a žalovaná 2) se k dovolání žalovaného 1) nevyjádřily.
5. Dovolání zčásti trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
11. Dovolání pak lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Skutkové námitky pak tím spíše nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
12. V rozsahu otázek č. 3 až 5 vymezených výše v narační části tohoto rozhodnutí a námitky rozporu napadeného rozhodnutí s právem žalovaného 1) na spravedlivý proces a předvídatelnost rozhodnutí brání pokračování dovolacího řízení a věcnému přezkumu věci ze strany dovolacího soudu vady dovolání.
13. Pokud jde o otázku č. 2, nalézací soudy neučily závěr o tom, že manželé při uzavírání kupní smlouvy projevili vůli nabýt předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví jen jednoho z nich. Na dovolatelem položené právní otázce se tak napadené rozhodnutí vůbec nezakládá, a proto ani není způsobilá založit v souladu s § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání. Dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán, pročež není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Totéž pak platí i pro otázku č. 7, neboť nalézací soudy neučinily závěr, že „převod měl být původně úplatný“.
14. Otázku č. 3 dovolatel pouze naformuloval, avšak nespojil ji s žádným předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani v rozporu s § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. nikterak nevymezil dovolací důvod. Za řádné vymezení přípustnosti dovolání jistě nelze považovat obecné souhrnné konstatování v úvodu dovolání, podle nějž se měl odvolací soud „částečně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (je rozhodována rozdílně) a částečně jde o věc v poměrech nového občanského zákoníku v judikátech dovolacího soudu doposud neřešenou“. Jelikož dovolatel formuloval řadu právních otázek, bylo namístě, aby ke každé z nich konkrétně vymezil, v čem přípustnost dovolání shledává.
15. Tomu však dovolatel nedostál ani co se týče otázek č. 4 a 5. Ani k nim řádně nevymezil dovolací důvod, jestliže nevysvětlil, jaké důsledky pojí se skutečností, že žalobkyně po dobu 20 let nevyužila postupu podle § 985 a 986 či jakých účinků § 980 odst. 2 o. z. se dovolatel domáhá a jaký vliv by mohly mít na výsledek tohoto sporu.
16. Namítá-li následně dovolatel rozpor napadeného rozhodnutí s právem žalovaného 1) na spravedlivý proces a předvídatelnost rozhodnutí, pak neuvedl, v čem takový rozpor v rozhodnutí či postupu odvolacího soudu v řízení o věci shledává. Dovolací soud přitom není oprávněn provádět bezbřehý přezkum napadeného rozhodnutí či postupu, který jeho vydání předcházel.
17. Lze uzavřít, že dovolatel nedostál obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., pročež se odvolací soud nemohl předloženým dovoláním v daném rozsahu po věcné stránce vůbec zabývat.
18. Dovolatel dále dovolacímu soudu předložil otázku, zda existuje naléhavý právní zájem na určení, že bytová jednotka patří do SJM, za situace, kdy je paralelně vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů. Namítl rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008.
19. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
20. Podle § 80 o. s. ř. lze žalobu o určení existence právního poměru nebo práva uplatnit, je-li na tom naléhavý právní zájem.
21. Dovolací soud konstantně vychází z názoru, že vlastník nemovitosti (resp. ten, kdo vlastnictví tvrdí), u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k ní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2727/2020, a mnohá další).
22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí – jak bylo naznačeno – též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a o. s. ř.) – (k tomu srovnej taktéž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2674/2011).
23. V projednávané věci se žalobkyně domáhala určení, že předmětná nemovitost je součástí zaniklého společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1), a to za situace, kdy v katastru nemovitostí byla jako vlastnice evidována třetí osoba – žalovaná 2). Nalézací soudy zcela správně v souladu s výše citovanou ustálenou praxí dovolacího soudu uzavřely, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem, neboť vlastnické právo žalobkyně je dotčeno zápisem vlastnického práva jiné osoby. Dovolatel zcela pomíjí, že žalovaná 2) není účastníkem řízení o vypořádání společného jmění manželů žalované 1) a žalobkyně, pročež není možné vyřešit otázku vlastnického práva k předmětné nemovitosti pouze jako předběžnou otázku v daném řízení pro účely změny zápisu práva v katastru nemovitostí.
24. Nadto i kdyby byl žalovaný 1) sám zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017 (uveřejněném pod č. 1/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podrobně vysvětlil, že právní názor, uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, týkající se naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví nemovitosti v zaniklém, avšak doposud nevypořádaném SJM účastníků, jehož se žalovaný 1) v nyní souzené věci dovolává, již není pro nemovitosti evidované v katastru nemovitostí použitelný. Naopak uzavřel, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z (bývalých) manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak doposud nevypořádaného SJM, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném SJM. Pokud v průběhu řízení nastanou účinky zákonné domněnky vypořádání (§ 741 o. z., § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), bude třeba žalobu změnit na určení, že věc je v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Tento závěr byl následně potvrzen např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3234/2018. V usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1542/2019, pak Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen jeden z manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak nevypořádaného společného jmění manželů, může se domáhat určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění manželů. Naléhavý právní zájem na takovém určení trvá až do vypořádání společného jmění manželů. K tomu Nejvyšší soud dodává, že tím spíše je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jestliže je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána třetí osoba odlišná od manželů.
25. Dále dovolatel položil otázku, zda § 984 odst. 1 o. z. dopadá i na bezúplatné převody nemovitých věcí, nadto pokud stranou převodní smlouvy je společný potomek manželů.
26. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
27. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
28. Nejvyšší soud se podrobně zabýval mimo jiné i dovolatelem položenou otázkou v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018 (uveřejněném pod č. 69/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), z nějž vyplývá následující:
29. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. podle svého výslovného znění poskytuje ochranu dobrověrnému nabyvateli jen u úplatných převodů (u úplatných nabývání věcných práv, vyjma těch, která jsou uvedena v § 984 odst. 2 o. z.). „Úplatnost“ je jedním z předpokladů nabytí vlastnického práva od neoprávněného (vedle předpokladu existence rozporu mezi stavem zapsaným v katastru a stavem skutečným, předpokladu, že jde o nabývání smlouvou od knihovního vlastníka a dobré víry nabyvatele). To vyplývá i z důvodové zprávy k citovanému ustanovení, vyjadřující úmysl zákonodárce („Navržené ustanovení sleduje ochranu dobré víry těch, kdo nabudou věcné právo v dobré víře a za úplatu od osoby oprávněné podle stavu zápisů ve veřejném seznamu takové právo zřídit.“).
Tento závěr je zřejmý i z dosavadní judikatury dovolacího soudu, jež dovodila, že předpokladem dobrověrného nabytí vlastnického práva je, že šlo o nabytí úplatné; ten, kdo nabyl nemovitost od nevlastníka bezúplatně, neutrpí ve většině případů poskytnutím ochrany skutečnému (naturálnímu) vlastníkovi újmu. Svou argumentaci přitom opřel i o odkaz na nynější § 984 odst. 1 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1611/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, odkazující na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a další judikaturu tam citovanou). Ve shodě s tím lze poukázat i na komentář k § 984 o. z., autora JUDr. Tomáše
Kindla: „Nyní je tedy modifikovaná zásada materiální publicity nově formulována především právě v § 984, podle něhož však zápis ve veřejném seznamu svědčí tomu, kdo věcné právo nabyl v dobré víře, avšak jen pokud toto věcné právo nabyl za úplatu (přitom druhý odstavec komentovaného ustanovení stanoví navíc ještě další výjimky)… To ostatně odpovídá koncepci občanského zákoníku, podle níž je bezúplatné nabytí slabší právní důvod nežli nabytí za úplatu (srov. § 1043 odst. 2).“ [viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J.
aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III (§ 976–1474, absolutní majetková práva) Praha: Wolters Kluwer, 2014, ISBN: 978-80-7478-546-7, převzato z ASPI]. Opomenout nelze ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu [„Projednávaná věc se od případů nabytí vlastnického práva od nevlastníka v mnoha ohledech liší… Ve stěžovatelově případě navíc nešlo o úplatný převod, se kterým počítá nová právní úprava (viz § 984 občanského zákoníku).“], nebo obdobné závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 21.
6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16.
30. Dřívější judikatura Nejvyššího soudu nesdílela právní názor o možnosti nabytí vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka pouze za podmínky dobré víry nabyvatele, respektive o nutnosti poskytovat ochranu nabytým právům osoby jednající v dobré víře (v zápis v katastru nemovitostí) proti vlastnickému právu původního vlastníka. Následně došlo k významnému judikaturnímu posunu, neboť všechny senáty Ústavního soudu dospěly k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí coby právní důsledek aplikace principu právní jistoty a ochrany nabytých práv a majetku ve smyslu čl.
1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 663/15). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, Nejvyšší soud již tento právní závěr respektoval [„Velký senát proto ve shodě s připomenutou konstantní judikaturou Ústavního soudu uzavírá, že podle právní úpravy účinné do 31.
prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“]. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, přitom uvedl, že „…starý občanský zákoník neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení)… V neposlední řadě pak Ústavní soud k takovému kroku – formulaci ústavněprávního požadavku ochrany dobré víry nad zákonný rámec při nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru – přistoupil s ohledem na dlouhodobou nečinnost zákonodárce, který sám v rozporu s ústavněprávními principy nezbytnou ochranu dobré víry nezajistil; za takové situace jsou to potom obecné soudy, které jsou povinny zajistit a poskytovat ochranu dobré víry, vyplývající z ústavního pořádku.“
31. Výše uvedené dává tedy odpověď nejen na otázku, zda § 984 odst. 1 o. z. (a tudíž i obecný právní princip vigilantibus iura scripta sunt) je aplikovatelný jen na převody úplatné (což bylo Nejvyšším soudem již judikatorně vyřešeno a přípustnost dovolání tato otázka proto založit nemůže), ale i na otázku, zda u převodů po 1. 1. 2014 je aplikovatelná dosavadní judikatura Ústavního (a Nejvyššího) soudu, týkající se dobrověrného nabyvatelství, přijatá za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Pro převody, pro něž se uplatní právní úprava občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (viz § 3064 o. z.), v němž zákonodárce formuloval ochranu dobré víry nabyvatele výslovně v § 984 odst. 1, stanovil jednoznačné podmínky pro její uplatnění (omezil ji výslovně na převody úplatné), je tedy dosavadní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, vyplňující dřívější mezeru v zákonné úpravě, použitelná pouze v omezeném rozsahu (jen u úplatných převodů, nikoli tedy u převodů bezúplatných a v případech vyloučených § 984 odst. 2 o. z.), k vyřešení otázek, které mají oporu v nové právní úpravě (např. posuzování dobré víry nabyvatele). To se týká i uplatnění obecného právního principu vigilantibus iura scripta sunt. To je ostatně zcela zřejmé z výše uvedených rozhodnutí zabývajících se ochranou dobré víry nabyvatele v poměrech dřívější právní úpravy právě s poukazem na tehdejší mezeru v zákoně (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1611/2014).
32. Požadavek úplatnosti jakožto jeden z předpokladů nabytí od neoprávněného v režimu § 984 odst. 1 o. z. pak – v souvislosti s posuzováním povahy smlouvy o výměnku – formuloval Nejvyšší soud dále také např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněném pod č. 69/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, nebo v usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020. Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že tyto závěry jsou bez jakýchkoliv pochybností sdíleny i odbornou literaturou [k tomu srovnej např.: Tégl, P.: Úplatnost nabytí věcného práva jako podmínka fungování materiální publicity veřejných seznamů v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy, 2013, č. 1, s. 28 a násl., Vrzalová, L. Zásada materiální publicity. In: Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 41 a násl., Pavlů, R. Materiální publicita veřejných seznamů. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1031].
33. V nyní projednávané věci bylo vlastnické právo převedeno od zapsaného vlastníka – žalovaného 1) na žalovanou 2), a to bezúplatně. Z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud dobré víře žalované 2) ochranu nepřiznal. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu vydané před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tato nejsou od 1. 1. 2014 pro bezúplatné převody použitelná. Dovolací soud na tomto místě odkazuje na podrobné odůvodnění a rozhodnutí citovaná výše. Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že nabyvatelkou předmětné nemovitosti je společná dcera žalobkyně a žalovaného 1). Napadené rozhodnutí proto v dovolacím přezkumu i v této části obstojí.
34. Jelikož dovolání žalovaného 1) zčásti trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, a zčásti není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
35. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
36. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu