USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M.
P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se
sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalovanému Z. P., narozenému XY, bytem XY,
zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně
168, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod
sp. zn. 5 C 99/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 14. 2. 2019, č. j. 28 Co 28/2019-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Jiřího Brože,
CSc., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
14. 2. 2019, č. j. 28 Co 28/2019-268, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že určil, že pozemky parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a
obci XY, zapsané v katastru nemovitostí na LV XY u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, jsou ve společném jmění manželů
žalobkyně a žalovaného (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
vzniklých žalobkyni před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně nesouhlasí
s postupem soudů obou stupňů, které zamítly návrh žalovaného na provedení
účastnického výslechu žalovaného a svědka I. C. Má za to, že pouze na základě
těchto důkazů mohly být zjištěny okolnosti umožňující uzavřít, že nemovitosti
byly ve výlučném vlastnictví žalovaného, a nikoliv součástí společného jmění
účastníků řízení. Poznamenává, že soudy zamítnutí těchto důkazních návrhů
adekvátně neodůvodnily, a proto je jejich rozhodnutí nepřezkoumatelné. V této
souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I.
ÚS 2610/11, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10.
Za nesprávný považuje taktéž závěr odvolacího soudu, že žalobkyně má na
požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o.
s. ř. Poukazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn.
21 Cdo 2494/2010, podle kterého naléhavý právní zájem o určení právního vztahu
nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo
žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.
V posuzované věci však tato podmínka nebyla naplněna, protože právo žalobkyně
není a ani nebylo žádným způsobem ohroženo a ani se nemůže stát nejistým.
Uvádí, že „podaná žaloba neslouží potřebám praktického života, nýbrž je
motivována pouze snahou žalobkyně o ztížení života žalovanému.“ Žalobkyně nemá
žádný důvod domáhat se požadovaného určení, a to i proto, že si musí být vědoma
toho, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění účastníků
řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího i soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu.
Uvádí, že odvolací soud i soud prvního stupně řádně odůvodnily, proč neprovedly
žalovaným navržený výslech I. C. ani výslech žalovaného, a proto nelze označit
jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V souvislosti s otázkou naléhavého
právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, podle kterého není vyloučen
naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost je součástí společného jmění
manželů v případě, kdy jeden z manželů koupí jen pro sebe nemovitost ze zdrojů,
jež mají náležet (podle tvrzení druhého manžela) do společného jmění manželů.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý
právní zájem, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalovaného vztahující se k dokazování a odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu:
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu
odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž
i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny
navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim
nevyhoví – „vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě
věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových
zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především
čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku
toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne
16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne
12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000,
ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne
20. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak
zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li
totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním
rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu“ (srovnej např.
nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13).
Tytéž závěry vyplývají také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016,
sp. zn. 22 Cdo 2701/2016, či z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 4810/2016 (tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu
jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
V poměrech projednávané věci soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč některé
z důkazů navržených dovolatelem (výslech svědka I. C. a výslech žalovaného) v
řízení neprováděl (a to ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a
i s ohledem na procesní postup žalovaného, k tomu srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014). Odvolací soud
tento procesní postup považoval za správný a ztotožnil se s ním. Rovněž znovu
vysvětlil, proč tyto důkazy nebyly v řízení provedeny.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v těchto souvislostech založeno na otázkách
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu, a proto není dovolání v této
části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
K otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně:
Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze
žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, Nejvyšší soud přijal a
odůvodnil závěr, že je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti
evidován jen jeden z manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem společného
jmění manželů, může se domáhat určení, že nemovitost je ve společném jmění
manželů. V rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, k tomu
Nejvyšší soud poznamenal, že s ohledem na změnu právní úpravy a princip
materiální publicity zápisů do veřejného seznamu zakotvený v zákoně č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, je dán naléhavý právní zájem jednoho z bývalých manželů
na určení, že nemovitost je v zaniklém a doposud nevypořádaném společném jmění
manželů, je-li v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti evidován jen
jeden z bývalých manželů a druhý tvrdí, že věc je předmětem zaniklého, avšak
doposud nevypořádaného společného jmění manželů.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní
zájem, protože je v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků
evidován žalovaný, jenž je manželem žalobkyně, která tvrdí, že pozemky jsou
předmětem společného jmění manželů. Poznamenal, že žalobkyně by měla naléhavý
právní zájem na požadovaném určení i v případě zániku manželství účastníků (a v
důsledku toho zániku společného jmění manželů), a to až do okamžiku vypořádání
společného jmění manželů. Tyto závěry odvolacího soudu jsou v souladu se shora
uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř.,
a proto ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu