Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2023, č. j. 4 Tdo 548/2023-3498, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2022, č. j. 5 To 59/2022-3309, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2022, č. j. 32 T 5/2020-3030, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že při vědomí si své špatné majetkové situace a neschopnosti dostát svým závazkům uzavřel v roce 2010 s poškozenou kupní smlouvu na prodej jejích nemovitostí s příslibem zpětného převodu nemovitostí v horizontu 5 let. Kupní cena byla sjednána na 5 000 000 Kč, přičemž stěžovatel uhradil poškozené 1 000 000 Kč a na částku 4 000 000 Kč jí vystavil směnku. Nemovitosti následně zastavil ve prospěch banky, aby získal úvěr, který nesplácel, a vlastnické právo zpět na poškozenou nepřevedl. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. V dané věci šlo již o druhý odsuzující rozsudek, první byl odvolacím soudem zrušen především z důvodu nutného doplnění dokazování. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů, které potvrzovaly stěžovatelovu špatnou majetkovou situaci v době, kdy s poškozenou uzavíral kupní smlouvu. Stěžovatelovy obchodní aktivity byly předlužené (řada subjektů, v nichž stěžovatel vystupoval, byla postižena exekucemi nebo insolvencemi) a své závazky nedokázal včas plnit. Nemohl tedy spoléhat na to, že pokračováním ve svém podnikání (provozování hazardu) dokáže svůj závazek k poškozené splnit, zvláště použil-li prostředky získané zajištěním její nemovitosti k úhradě svých starších závazků. Na tom nic nemohla změnit ani směnka, kterou stěžovatelce vystavil, neboť obdobných směnek vystavil svým smluvním partnerům v daném období několik a nebyl schopen je v době splatnosti vyplatit.
2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok IV). Zároveň stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené 4 400 000 Kč jako náhradu za majetkovou škodu (výrok III). Jinak se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu. Ten provedl dokazování v dostatečném rozsahu a vypořádal se řádně se všemi důkazními návrhy. Krajský soud se velmi zevrubně zabýval majetkovými poměry stěžovatele, jeho postup nevyvolává žádné pochybnosti.
3. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů žádné důkazy neopomenuly. Důkazní návrh znaleckým posudkem (k vyhodnocení stěžovatelovy ekonomické situace) řádně odmítly pro nadbytečnost, neboť posuzovaná otázka dostatečně vyplývala z ostatních provedených důkazů. Soudy se zároveň dostatečně vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel naplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty. Žádné pochybení Nejvyšší soud neshledal ani v adhezním výroku. Vzhledem k tomu, že směnka, kterou stěžovatel poškozené vystavil, nebyla fakticky kryta žádným majetkem (navíc vystavování takových směnek bylo jeho běžnou praxí), neexistoval důvod, aby byl nárok poškozené pokrácen o částku uvedenou na směnce.
4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8, čl. 11, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo ke změně konstrukce podvodného jednání, aniž by stěžovatel měl možnost se na to připravit. Stěžovatel se úspěšně hájil proti skutku uvedenému v obžalobě, avšak odsouzen byl překvapivě pro něco jiného. Závěry soudů o vině stěžovatele jsou navíc v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Při zjišťování finančních poměrů stěžovatele se soudy zajímaly pouze o pasiva (a to v rozporu s pravidlem in dubio pro reo), zatímco aktiva jej nezajímala. Soudy v tomto směru neprovedly znalecké zkoumání, čímž stěžovateli znemožnily jeho účinnou obhajobu. Navíc soudy pominuly, že část výdajů stěžovatele byly pouze tzv. účetní odpisy uvedené v daňovém přiznání.
6. Nová konstrukce skutku je podle stěžovatele nelogická, neboť podle ní měl stěžovatel v roce 2010 předpokládat svoje majetkové poměry v roce 2015. V tomto roce byl převod majetku zpět na poškozenou možný, avšak ani jedna strana si na tuto možnost nevzpomněla. Bez spolupráce druhé strany stěžovatel majetek převést nemohl. Těmito skutečnostmi se soudy nezabývaly. Teprve v roce 2017 se zpětný převod na poškozenou stal nemožným z důvodu insolvenčního řízení. Při výpočtu škody soudy nezohlednily směnku, kterou poškozená obdržela. Soud ji bez důkazů ohodnotil jako bezcennou, přestože na ní (jako další směnečná dlužnice) byla podepsána rovněž manželka stěžovatele, jejíž majetkové poměry soudy nezkoumaly. Další závěry soudů o závazcích stěžovatele jsou v extrémním rozporu s obsahem relevantních důkazů. Jiné důležité důkazy soudy vůbec nezmínily a nevypořádaly se konkrétně ani s důkazními návrhy obhajoby. Stěžovatel uznal, že se kolem let 2013 a 2014 dostal do finančních problémů, avšak ty byly způsobeny legislativními změnami v oblasti, v níž stěžovatel podnikal.
7. Konečně stěžovatel namítá, že adhezní výrok je v rozporu s insolvenčním zákonem. Zajištěný majetek je totiž nejen stěžovatele, nýbrž i jeho manželky. Dalším důvodem je skutečnost, že poškozená se může domoci určení vlastnického práva k dané nemovitosti, o což se ostatně pokouší. Nejvyšší soud se s těmito námitkami vůbec nevypořádal.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Především je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) zásadně nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Hodnocení důkazů podle volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem je svěřeno obecným soudům, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil především námitky, které již vznesl v řízení před obecnými soudy, aniž by reagoval na to, že soudy se s těmito námitkami podrobně vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která mu nepřísluší. Většina námitek představuje pokračující skutkovou polemiku, v níž stěžovatel vyjadřuje své vlastní názory na hodnocení důkazů, přičemž nezohledňuje (na rozdíl od obecných soudů) kontext souhrnu všech provedených důkazů.
12. Zásadní skutečností bylo prokázání stěžovatelových majetkových poměrů, kterému se podrobně věnovaly soudy ve všech třech stupních řízení (srov. zejména body 87 až 92 rozsudku krajského soudu, body 40 a 41 rozsudku vrchního soudu a str. 6 a 7 usnesení Nejvyššího soudu). Stejně tak se soudy podrobně zabývaly nadbytečností provedení dalších důkazů (srov. např. bod 77 rozsudku krajského soudu, body 25 až 27 rozsudku vrchního soudu a str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Jejich logickým a srozumitelným úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout.
Obhajoba stěžovatele, spočívající v ignorování řady provedených důkazů a poukazování na dílčí nepodstatné nedostatky skutkových zjištění, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení nemají v podobných případech povinnost zkoumat majetkové poměry obžalovaného "na korunu" přesně. V dané věci bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatelovy příjmy nedosahovaly (a bez významných změn v obchodní činnosti stěžovatele ani nemohly dosahovat) úrovně jeho závazků, přičemž tento stav trval již před údajně významnými legislativními změnami v oblasti regulace hazardu.
Přesto stěžovatel uzavíral další závazky, jejichž splnění však nemohl předpokládat, což je podmínkou k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Soudům je třeba přisvědčit, že obsáhlý soupis nesplacených závazků z té doby je jasným důkazem nedůvodnosti stěžovatelovy obhajoby o jeho dobré finanční situaci. Neurčitá a nepodložená naděje na významné zlepšení finanční situace neodůvodňuje postup podle pravidla in dubio pro reo.
13. Za porušení stěžovatelových práv nelze považovat ani postup, jímž soudy upravily popis skutku tak, aby přesněji odpovídal obsahu provedených důkazů. Takový postup je v souladu s ustálenou judikaturou, neboť podstata hodnocení jednání zůstala zachována a zcela totožný zůstal i následek [obdobně např. usnesení ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 609/23
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, č. j. 7 Tdo 1066/2022-7447 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://nsoud.cz)]. Stěžovatel měl dostatečnou možnost se proti již zcela nezměněnému popisu skutku hájit v odvolacím řízení.
14. Soudy se dostatečně zabývaly rovněž odůvodněním adhezního výroku, včetně povahy vypsané směnky a majetkových poměrů stěžovatelovy manželky (srov. zejména bod 94 rozsudku krajského soudu). I zde v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení řádně zohlednily kontext ostatních nepřímých důkazů, konkrétně směnek vystavených ostatním věřitelům. Ani v těchto úvahách neshledal Ústavní soud žádný relevantní rozpor. Důvodem pro zrušení adhezního výroku není ani tvrzený rozpor s insolvenčním zákonem. Tato námitka je především založena na stěžovatelově vlastním výkladu podústavního práva, Ústavnímu soudu však nepřísluší stanovovat "správný" výklad podústavních právních předpisů. Namítá-li stěžovatel, že poškozená se zároveň domáhá vydání svého majetku jinou cestou, může to odůvodnit postup jiných orgánů veřejné moci (např. soudů v občanskoprávním řízení), legitimitu adhezního výroku to však nesnižuje.
15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu