Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Salače, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 28 Cdo 1131/2022-1334, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 20 Co 207/2021-1298 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 24. června 2021 č. j. 8 C 14/2012-1259, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 30. 1. 2012 domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o bezúplatném převodu třinácti v návrhu specifikovaných pozemků v katastrálním území Vítkovice v Krkonoších. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu částečně zpět co do jednotlivých pozemků a po částečném zastavení řízení ohledně těchto pozemků zůstaly předmětem žaloby pouze pozemky p. č. X1 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších, p. č. X2 v k. ú. Josefův důl u Jablonce nad Nisou, p. č. X3 v k. ú. Dolní Maxov a p. č. X4 a X5 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších. Ve věci již soudy vydaly několik rozhodnutí, jejichž výsledkem je pravomocné zamítnutí žaloby ohledně pozemků p. č. X4 a X5 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších a p. č. X3 v k. ú. Dolní Maxov a vyhovění ohledně pozemku p. č. X2 v k. ú. Josefův důl u Jablonce nad Nisou. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020 č. j. 28 Cdo 2243/2020-1202 zůstal předmětem řízení pouze pozemek p. č. X1 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších, u kterého podle Nejvyššího soudu nebylo dostatečně posouzeno, zda je pozemek vhodný pro uspokojení restitučního nároku stěžovatele především s ohledem na funkční souvislost a charakter pozemku coby oplocené zahrady, kde byl třetí osobou zbudován rekreační objekt.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 6. 2021 č. j. 8 C 14/2012-1259 byla žaloba o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. X1 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších zamítnuta, neboť okresní soud měl za prokázané, že na pozemcích byly zbudovány stavby ve vlastnictví třetích osob v době, kdy neplatila zásada superficies solo cedit a stavby jsou stále samostatnou věcí a nikoliv součástí pozemku, tudíž by se změna vlastnictví pozemku pod stavbami a v bezprostředním funkčním okolí staveb nepochybně musela dotknout práv vlastníků těchto staveb, kteří spolu se stavbami užívají i přilehlý pozemek. I s respektem k prioritě uspokojení restitučního nároku stěžovatele okresní soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu je třeba stávajícímu dlouhodobému pokojnému stavu poskytnout ochranu a neměnit vlastnické právo k pozemku. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 11. 2021 č. j. 20 Co 207/2021-1298 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť závěry krajského soudu byly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v řízení stranily vedlejší účastnici, která teprve v průběhu řízení začala až na základě rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 28 Cdo 403/2018-700 tvrdit, že předmětný pozemek není převoditelný. Postup obecných soudů dokresluje skutečnost, že vinou průtahů v řízení bylo mimo jiné umožněno třetí osobě podat žádost o převod jednoho za žalovaných pozemků, i když žaloba stěžovatele žádosti třetí osoby předcházela, a stěžovatel byl taktéž neúspěšný i ve vztahu k pozemkům, které se staly nepřevoditelnými v důsledku legislativních změn, které by na stěžovatele a jeho nárok nedopadly, pokud by řízení probíhalo bez průtahů.
Stěžovatel dále namítá, že závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování, provedené důkazy soudy hodnotily nesprávně a jejich rozhodnutí jsou překvapivá. Soudy podle stěžovatele při svém rozhodování taktéž postupovaly formalisticky a na věc aplikovaly závěry rozhodovací praxe, které nejsou přiléhavé. Stěžovatel předkládá pod body a) - f) důvody, pro které nemůže souhlasit s tím, že pozemek parc. č. X1 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších není převoditelný, jak dovodily obecné soudy. Stěžovatel a) vyjadřuje nesouhlas se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2018 č. j. 28 Cdo 403/2018-700, ve kterém se uvádí, že ohledně některých pozemků vybraných stěžovatelem k uspokojení jeho restitučního nároku krajský soud neprověřil, zda převodu těchto pozemků nebrání ke dni vyhlášení jeho rozsudku nějaká překážka, tedy zda jde o pozemky "vhodné", která v sobě zahrnuje i objasnění otázky, zda tyto pozemky jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu. Uvedeným postupem podle stěžovatele Nejvyšší soud poskytl vedlejší účastnici nedůvodnou a nezákonnou pomoc, když zrušil předchozí rozhodnutí soudu na základě skutečnosti, kterou vedlejší účastnice nenamítala.
Dále b) stěžovatel tvrdí, že předmětný pozemek není zastavěný, c) není dána funkční souvislosti tohoto pozemku se sousedním pozemkem, d) na pozemku se nenacházejí stavby užívané a vlastněné svědkem Kotlabou, e) není dána funkční souvislost pozemku s přilehlou oplocenou zahrádkou a f) stěžovatel nesouhlasí s tím, že okresní soud v rozsudku ze dne 24. 6. 2021 dospěl k závěru o nepřevoditelnosti pozemku, když dříve ve svých rozsudcích ze dne 20. 1. 2017 č. j. 8 C 14/2012-610 a ze dne 9. 9. 2019 č. j.
8 C 14/2012-1089 výslovně dovodil, že pozemek je převoditelný. Stěžovatel má za to, že mu byla upřena i jeho procesní práva, neboť bylo okresním soudem jednáno a vyhlášeno rozhodnutí bez účasti stěžovatele. Z předmětného jednání se přitom právní zástupce stěžovatele řádně omluvil.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
8. Okresní soud se v rozsudku ze dne 24. 6. 2021 č. j. 8 14/2012-1259 podrobně zabýval vhodností převodu pozemku p. č. X1 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších, jak mu uložil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2020 č. j. 28 Cdo 2243/2020-1202. Okresní soud provedl dokazování znaleckým posudkem, z něhož vyplynulo, že se na pozemku nachází dřevěná chatka, altán a oplocení, pozemek je podle znalce užíván ve funkčním celku se sousedním stavebním pozemkem a stavbou zahradní chaty, přes pozemek je vedeno elektrické vedení a kanalizace. Ze zprávy starosty obce bylo zjištěno, že na pozemku si před 30 lety vybudovali majitelé sousedních okálů zahrádky se zahradními domky. K charakteru pozemku a stavbám na něm umístěných soud provedl také výpovědi svědků Bambuly (vlastníka sousedního pozemku p. č. X6, X7 a domu č. p. X8 na pozemku p. č. st. X9) a Kotlaby (který má na pozemku p. č. X1 postaveno hospodářské stavení na skladování sena a králíkárny). Soud dále provedl na místě ohledání pozemku, při kterém vyhotovil fotodokumentaci. Z uvedených důkazů okresní soud dovodil, že se na pozemku nachází dřevěná chata o rozměrech cca 5 x 5 metrů umístěná na kamenném základu, což brání převoditelnosti pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud měl za nepochybné, že chata má funkční souvislost s přilehlou oplocenou zahrádkou, na které jsou záhonky a relaxační zóna, a že by bez těchto přilehlých pozemků stavba ztratila svůj stávající účel poskytovat zázemí při obhospodařování zahrádky a dalších volnočasových aktivitách. Velikost oploceného pozemku je přitom podle soudu přiměřená činnostem, které jsou se zahradničením a relaxací obvykle spojené, jinými slovy nelze uvažovat ani o zmenšení oplocené části pozemku. Dále se v horní části pozemku p. č. X1 nachází dřevěný seník a králíkárny patřící panu Kotlabovi, který seník a jeho okolí obhospodařuje. Velká část pozemku p. č. X1 je tedy zastavěna nebo tvoří funkční celek se zde umístěnými stavbami, což podle okresního soudu zakládá překážku pro převod stěžovateli. S tímto závěrem okresního soudu se ztotožnil i krajský soud.
9. Uvedenému závěru okresního soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, neboť soud vycházel z relevantních zákonných ustanovení, své právní závěry řádně odůvodnil, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud opakuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry obecných soudů; tím méně pak jejich skutková zjištění, která stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje.
10. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým byly provedené důkazy obecnými soudy vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se obecné soudy nedopustily při zjišťování skutkového stavu takového pochybení, neboť vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn.
11. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že okresní soud nejdříve dvakrát žalobě stěžovatele vyhověl, a poté svůj právní názor změnil, je nutno uvést, že takový postup je zcela v souladu s § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř., podle kterého bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. V rozsudku ze dne 22. 9. 2020 č. j. 28 Cdo 2243/2020-1020 Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že posoudil stěžovatelem nárokovaný pozemek jako vhodný náhradní pozemek ve smyslu zákona o půdě, aniž důsledně zohlednil veškerá judikaturou přijatá relevantní kritéria, tj. nepřihlédl k charakteru pozemku coby oplocené zahrady, na níž byl třetí osobou zbudován stavební objekt chaty, užívaný v úzké spojitosti se zahradou a plnící ve vztahu k němu funkci relaxační (rekreační) či hospodářskou, a nezabýval se tím, zda a s jakými důsledky lze soubor nemovitostí tvořený daným objektem a přilehlou zahradou rozdělit. Krajský soud i okresní soud, jejichž rozsudky v příslušném rozsahu Nejvyšší soud citovaným rozsudkem zrušil, byly vázány právním názorem dovolacího soudu a musely posoudit vhodnost převodu pozemku z pohledu Nejvyšším soudem vytýčených kritérií. To učinil okresní soud v bodech 5 - 6 svého rozsudku ze dne 24. 6. 2021, krajský soud s jeho závěry souhlasil (bod 7 rozsudku krajského soudu).
12. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí okresního a krajského soudu jsou překvapivá. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65)]. V posuzované věci, jak bylo uvedeno, po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem ve věci znovu rozhodovaly okresní a krajský soud, přičemž byly vázány právní názorem dovolacího soudu. Okresní soud poté po provedení dokazování rozhodl o meritu věci odlišným způsobem než ve svých předchozích rozhodnutích, avšak vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatel v průběhu řízení měl možnost vyjádřit ke skutečnostem a právním závěrům, z nichž vycházel Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení, nelze hovořit o překvapivosti rozhodnutí okresního soudu, jak je má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu.
13. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že krajský soud postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže za situace, kdy nárokovaný pozemek parc. č. X1 v k. ú. Vítkovice v Krkonoších je oplocen, zastavěn dřevěnou chatou spojenou se zemi pevným (kamenným) základem, osazen udržovanými záhonky a keři a z hlediska užití je v celém rozsahu funkčně provázán s předmětnou stavbou chaty, dovodil, že tento pozemek není vhodným náhradním zemědělským pozemkem podle§ 11a zákona o půdě, a že tak restituční nárok stěžovatelem bude lépe uspokojit převodem jiného vhodného náhradního zemědělského pozemku.
14. Namítá-li stěžovatel, že byl zkrácen na svých právech tím, že okresní soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání nařízeného na 24. 6. 2021, při němž došlo k vyhlášení rozsudku, okresní soud tento svůj postup řádně odůvodnil, když uvedl, že šlo o již několikátou žádost stěžovatele o odročení jednání, navíc potvrzení o zdravotní indispozici právního zástupce stěžovatele bylo soudu doručeno po skončení jednání, právní zástupce ani neuvedl, z jakého důvodu nemohl zajistit substituci, soud proto žádosti o odročení nevyhověl. Okresní soud rovněž připomněl, že jde o velmi starý spor a stěžovatel se již domáhal u Ministerstva spravedlnosti náhrady za nepřiměřenou délku řízení, vůči kterému rovněž podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 77/2021-102 žalobu na zaplacení náhrady ve výši 119 227 Kč s příslušenstvím, což soud zavazuje k tomu, aby věc skončil co nejdříve. Ústavní soud má za to, že okresní soud postupoval s plným respektem k právu stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti. Smyslem a účelem zásady bezprostřednosti soudního jednání podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít v osobní kontakt. Účastníku se tak umožňuje, aby mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch své verze. Zároveň však nelze s ohledem na další aspekty práva na spravedlivý (řádný) proces dopustit, aby některý z účastníků neúměrně řízení prodlužoval žádostmi o odročení.
15. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování aplikovaly platnou právní úpravu včetně judikatury Nejvyššího soudu a jejich skutková zjištění vycházela z řádně provedeného dokazování. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu