ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce V. S., P., zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se
sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalované České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za
účasti Wintersports marketing s. r. o., se sídlem v Praze 4, Michle, U Hellady
697/4, IČ 289 96 071, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o nahrazení
projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v
Semilech pod sp. zn. 8 C 14/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2017, č. j. 20 Co 130/2017-668, ve znění
opravného usnesení ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 20 Co 130/2017-675, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2017, č. j. 20 Co
130/2017-668, ve znění opravného usnesení ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 20 Co
130/2017-675, ve výroku I. písm. b) o věci samé, jímž byl „ve správném znění“
částečně potvrzen ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 20.
1edna 2017, č. j. 8 C 14/2012-610, ohledně pozemků parc. č. v kat. území D.M.,
parc. č. v kat. území V.v K. a parc. č. v kat. území J. D. u J. n. N., a ve
všech závislých výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Semilech po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 20. 1. 2017, č. j. 8 C 14/2012-610, uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci
rozsudku uzavřít jako převodce se žalobcem jako nabyvatelem smlouvu o
bezúplatném převodu pozemků parc. č. v kat. území V. v K., zapsaných na LV č. u
Katastrálního úřadu pro L. kraj, Katastrální pracoviště S., pozemku parc. č. v
kat. území D. M. a pozemku parc. č. v kat. území J. D. u Ja. n. N., zapsaných
na LV č. u Katastrálního úřadu pro L. kraj, Katastrální pracoviště J. nad N., v
celkové hodnotě 156.967,- Kč k uspokojení restitučního nároku žalobce na převod
náhradních pozemků, které nelze vydat, „a to podle § 11a zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů“ (výrok I.); dále rozhodl, že žalované a vedlejšímu
účastníkovi se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok
II.), že žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v
Semilech na nákladech řízení částku 980,- Kč (výrok III.) a že žalovaná a
vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice -
Okresnímu soudu v Semilech na nákladech řízení částku 600,- Kč (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce disponuje třemi rozhodnutími
příslušných pozemkových úřadů o nároku za nevydané pozemky podle zákona o půdě
již z let 1999 a 2000 (č. j. PÚ 2381/92/1, PÚ 2381/92/3 a PÚ 2381/92/5), a dále
rozhodnutími vydanými v letech 2006 až 2007 a v letech 2011 až 2012, přičemž
řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno dne 7. 12. 2006 pod č. j. PÚ 2381/92/7,
bylo zahájeno již v roce 1992, kdy matka žalobce podala žádost o vydání pozemku
parc. č. v kat. území S., že mezi žalobcem a Pozemkovým Fondem ČR (dále též
jen „Fond“) byl veden spor o výši restitučního nároku přiznaného rozhodnutím
Pozemkového úřadu Praha ze dne 14. 12. 2007, že pravomocnými rozsudky bylo
rozhodnuto, že nárok žalobce má hodnotu 918.405,- Kč, namísto Fondem tvrzené
hodnoty 178.943,20 Kč, že žalobce v letech 2008 až 2011 uzavřel s Fondem 18
smluv o převodu náhradních pozemků, že podal ohledně svého neuspokojeného
nároku žaloby, kterými mu bylo pravomocně vyhověno (viz rozsudky Okresního
soudu Praha - východ ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 C 180/2010, a ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 7 C 472/2014), avšak přesto jeho nárok zůstal ke dni vyhlášení
rozsudku neuspokojen ve výši 1.398.964,70 Kč (což účastníci učinili nesporným),
že žalobcem vybrané pozemky jsou ve vlastnictví státu, přičemž jejich hodnota
byla znaleckým posudkem stanovena na částku 156.967,- Kč a že tyto pozemky jsou
způsobilé být vydány jako náhradní pozemky žalobci jakožto oprávněné osobě. Při
právním posouzení věci soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 [dle jehož závěru „důvodnost
žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky (dále též jen
„Fond“) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků
podle § 11 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není
třeba - při liknavém postupu Fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí
těchto pozemků do veřejné nabídky“], dále na rozsudek téhož soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3906/2012 [v němž byly citovány závěry uvedené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10, podle nichž Fond má
zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky v co možné nejkratší době a co
možná nejširšímu okruhu oprávněných osob, a že Fond se nemůže zbavit své
zákonné povinnosti nabízet dostatečné množství vhodných náhradních pozemků
oprávněným osobám. Soudy musí ve sporech zkoumat, zda tu nedochází k libovůli. Je třeba dbát o to, aby stát, který je v postavení dlužníka, nesl odpovědnost
za prodlení s plněním svých závazků jako každý jiný dlužník; nesmí fakticky
mařit uspokojení věřitelů z pohledávek (např. zbavovat se majetku vhodného k
uspokojení jeho věřitelů). Libovůle či liknavost při přidělování náhradních
pozemků je protiprávní. Žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může
představovat možný prostředek proti libovůli.], jakož i na Důvodovou zprávu k
zákonu č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých
souvisejících zákonů, jejíž součástí je i grafické znázornění, z nějž vyplývá
počet a výměra pozemků nabídnutých a převedených Fondem a žalovanou v
jednotlivých letech. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že postup žalované
(resp. Fondu) při uspokojování restitučního nároku žalobce na vydání náhradních
pozemků byl liknavý a svévolný, když jeho restituční nárok nebyl dosud plně
uspokojen, ačkoliv vyvinul značnou míru aktivity (když v letech 2008 až 2011
uzavřel s žalovanou 18 smluv o převodu náhradních pozemků), v důsledku čehož
nemusí být převod v žalobě specifikovaných pozemků vázán na jejich veřejnou
nabídku, ale může být učiněn na základě výběru žalobce v důsledku podané žaloby
jakožto prostředku ultima ratio, jak se vůči státu domoci svého práva, které
nebylo v průběhu 25 let uspokojeno; přihlédl též k tomu, že žalobce vzal žalobu
ohledně původně uplatněného nároku na převod pozemku parc. č. v kat. území V. v
K. zpět, neboť dne 25. 11. 2011 byl z vlastnictví žalované převeden do
vlastnictví Ing. Antoše, čímž došlo k neodůvodněnému upřednostnění třetí osoby
před nároky restituentů, což je v dikci rozhodování Ústavního soudu (viz jeho
rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 495/02) nepřijatelné, a v takovémto postupu lze
spatřovat libovůli žalované. Okolnost, že žalobce nepodepsal smlouvu o převodu
pozemku parc. č. v kat. území D. majícího hodnotu 101.000,- Kč, na základě níž
by celkový nárok žalobce byl uspokojen jen v rozsahu cca 7 %, na uvedeném nic
nemění.
K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
19. 9. 2017, č. j. 20 Co 130/2017-668, ve znění opravného usnesení ze dne 8.
11. 2017, č. j. 20 Co 130/2017-675, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, jímž byl nahrazen projev vůle „prvého žalovaného“ s uzavřením smlouvy o
bezúplatném převodu pozemků parc. č. a č. v kat. území V. v K., tak, že v této
části žalobu zamítl [výrok I. písm. a)], a jinak jej potvrdil ve správném
znění, že se nahrazuje projev vůle „prvého žalovaného“ s uzavřením ve výroku
specifikované smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. v kat. území D.
M., parc. č. v kat. území V. v K. a parc. č. v kat. území J. D.u J. N., v
celkové hodnotě 142.291,- Kč [výrok I. písm. b)]; dále rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok
II.), že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni nahradit společně a
nerozdílně žalobci náklady odvolacího řízení v částce 51.009,- Kč „k rukám
advokáta žalobce“ (výrok III.), že žalobce je povinen nahradit České republice
na účet Okresního soudu v Semilech na nákladech řízení částku 980,- Kč (výrok
IV.) a že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni nahradit společně a
nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Semilech náklady řízení
částce 600,- Kč (výrok V.). Odvolací soud dospěl k závěru, že skutkové i právní
závěry soudu prvního stupně jsou správné a pro stručnost odkázal na odůvodnění
jeho rozhodnutí, vyjma pozemků parc. č. a č. v kat. území V. v K.. Poukázal na
zákon č. 123/2017 Sb., jímž došlo k novelizaci zákona č. 114/1992 Sb., o
ochraně přírody a krajiny, přičemž nové znění § 23 odst. 1 tohoto zákona
stanoví, že na území národních parků nelze zcizit pozemky, které jsou ve
vlastnictví státu. Protože v odvolacím řízení bylo zjištěno, že právě tyto dva
pozemky se nacházejí ve III. zóně Krkonošského národního parku, změnil odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně těchto pozemků tak, že
žalobu zamítl, a jinak jej v tomto výroku ve správném znění potvrdil.
Proti vyhovující části rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud „se při řešení otázek
hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu“ z důvodu, že „nesprávně vyložil a aplikoval judikaturu týkající se
výkladu bezúplatného převodu pozemků do vlastnictví oprávněné osoby podle § 11
odst. 2 zákona o půdě“, a že tak „porušil právo na spravedlivý proces“. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jehož
naplnění dovozuje především z toho, že „soudy obou stupňů“ …„nehodnotily ve
věci důkazy v jejich souvislosti a nepřihlédly ke všem skutečnostem, které
vyšly v řízení najevo“, pokud „shledaly, že postup žalovaného vůči žalobcům za
svévolný, liknavý a diskriminující“, s čím nesouhlasí. Uvedla, že „v dané věci
není důvod a ani nebyly shledány výjimečné okolnosti, pro které by byl dán
důvod pro odklon od zákonem stanoveného postupu při uspokojení nároku žalobce“. Uspokojování oprávněných osob s restitučními nároky se dle zákona o půdě
provádí zásadně formou veřejných nabídek pozemků podle § 11a zákona o půdě. Judikatura dovodila výjimečnou možnost domáhat se uspokojení nároku soudní
cestou, pokud nárok není dlouhodobě uspokojen, vždy však za předpokladu, že „…
soudy mají zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nešlo o libovůli či dokonce
svévoli při plnění jeho závazku“. Otázka liknavého, svévolného či
diskriminujícího postupu přitom musí být dle konstantní rozhodovací praxe
zkoumána individuálně podle okolností každého konkrétního případu (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2673/2012). „Pokud žalobce uvádí
liknavost“, má dovolatelka za to, že „nedoložil před soudy obou stupňů, v čem
stát proti němu postupoval liknavě a rozdílně od přístupu k ostatním
restituentům“. Připomíná rovněž, že zákon o půdě „nestanoví adekvátnost,
přičemž pouze ve znění platném do 12. 4. 2006“ bylo uvedeno v § 11 odst. 2, že
právní předchůdce žalovaného oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví
jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona České
národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve
znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází
převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na
žádost oprávněné osoby mohl být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního
půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality
původního pozemku. V zákoně o půdě se však nevyskytuje definice, co je
adekvátní jiný pozemek“. Dále dovolatelka namítá, že do veřejných nabídek
náhradních pozemků zařazuje množství pozemků v rámci celé České republiky, že
její nabídka je dostatečná, jak kvalitativně, tak kvantitativně, že velká část
pozemků, se kterou má právo hospodařit, je blokována § 13 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve
znění pozdějších předpisů, že řada pozemků je předmětem soudních řízení,
přičemž většina z nich je zatížena předběžným opatřením, takže žádný z těchto
pozemků nelze zařazovat do veřejných nabídek, a že toliko v původní právní
úpravě zákona o půdě se uváděla možnost převedení pozemku „pokud možno v téže
obci“, avšak současná právní úprava to již neuvádí. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu ve
výrocích I. a III. považuje za správný, a navrhl, aby dovolání bylo jako
nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod
1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále
jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), za niž jedná pověřená
zaměstnankyně s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b), § 21a odst. 1
písm. b) o. s. ř.], se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Část výroku I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jíž ve správném
znění potvrdil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně pozemků
parc. č. v kat. území D. M., parc. č. v kat. území V. v K. a parc. č. v kat.
území J. D. u J. n. N.(pakliže v označené části výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl nahrazen projev vůle „prvého žalovaného“ s uzavřením smlouvy o
bezúplatném převodu těchto pozemků, je za převádějící označena Česká republika
- Státní pozemkový úřad) je implicitně založena na závěru, že Česká republika
je vlastníkem označených pozemků, že tyto pozemky jsou ve správě Státního
pozemkového úřadu a že jde o pozemky „vhodné“ (slovy žalované „adekvátní“) k
uspokojení restitučního nároku žalobce.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované, které posuzoval z
obsahového hlediska (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12.
2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), je
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž se odvolací řízení končí a jež závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, zda je na soudu - rozhodujícím o nahrazení projevu vůle České republiky
- Státního pozemkového úřadu uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, jež
oprávněná osoba nárokuje jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou
překážku podle zákona o půdě - aby ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o.
s. ř.) prověřil, zda jde o pozemky „vhodné“, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku I. písm. b) o věci
samé ve smyslu § 242 o. s. ř., jež provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce,
pro niž je dovolání přípustné, opodstatněné, a že jinak není přípustné.
1) K námitkám žalované k liknavému a svévolnému postupu Fondu (žalované) při
uspokojování restitučního nároku žalobce:
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu -
srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp.
zn. Pl. ÚS 6/05) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či
diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího právního předchůdce Pozemkového
fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání
konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na
podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (§ 11a zákona o půdě), a že takový
postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči
ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (srov. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek
- dále jen „R 62/2010“).
V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor,
že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních
pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Fondu (jehož nástupkyní je žalovaná)
uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných
pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako
náhradní, nadány nejsou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11.
2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud Fond (žalovaná) neplní svou povinnost
udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a
kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo
ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či
dokonce svévolné (srov. opětovně R 62/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a již citované nálezy Ústavního soudu sp.
zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a
hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu
dovolatelky (jejího předchůdce Fondu) je především otázkou skutkových zjištění,
jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního
posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde
o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole -
nepřiměřené) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp.
zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28
Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Případné vady
skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové
tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Hodnotící závěr soudů, že postup dovolatelky (Fondu) lze označit za liknavý a
svévolný, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem dané věci.
Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobce bez
ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jeho nároků zásadně
předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a to
jednak nesprávným oceněním tohoto nároku, což z jeho strany vyústilo v soudní
spor, v němž mu bylo pravomocným rozsudkem soudu vyhověno, následkem čehož se
žalovaná (Fond) ocitla v prodlení (restituční nároky žalobce byly deklarovány
rozhodnutími pozemkového úřadu již v letech 1999, 2000, 2006 až 2007 a 2011 až
2012), dále tím, že i když žalobce v letech 2008 až 2011 uzavřel s Fondem 18
smluv o převodu náhradních pozemků, byl nucen i tak podat ohledně svého
neuspokojeného nároku žaloby, kterými mu bylo pravomocně vyhověno, avšak přesto
jeho nárok zůstal ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ve výši
1.398.964,70 Kč neuspokojen, jakož i tím, že původně žalobou uplatněný nárok na
převod pozemku parc. č. v kat. území V. v K. vzal žalobce zpět z důvodu, že dne
25. 11. 2011 byl tento pozemek z vlastnictví žalované převeden do vlastnictví
A., čímž došlo k neodůvodněnému upřednostnění třetí osoby před nároky
restituentů, což je v dikci rozhodování Ústavního soudu (viz jeho rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 495/02) nepřijatelné, odvolací soud nepochybil, pokud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že následkem liknavého (až
svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci
spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět
žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků, který je za zjištěného skutkového
stavu věci zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Rozhodnutí soudů tak nejsou ani v rozporu s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2673/2012, v němž dovolací
soud cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07,
dle nějž „obecné soudy musí rovněž zkoumat, zda tu nedošlo k libovůli v
situaci, kdy Pozemkový fond ČR vykonává vůli státu v právních vztazích, v níž
má stát postavení dlužníka co do nároků oprávněných osob na vydání náhradních
pozemků. Lze dovodit, že podle okolností konkrétního případu je dán i nárok na
uzavření smlouvy o převodu konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu“.
Námitky dovolatelky, jimiž vyjádřila nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že
postup Fondu, resp. žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce byl
liknavý a svévolný, a že „soudy obou stupňů“…„nehodnotily ve věci důkazy v
jejich souvislosti a nepřihlédly ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení
najevo“, jsou bezpředmětné, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu
ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tyto námitky dovolatelky tedy
nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž taktéž nezakládají.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani pokud přípustnost dovolání spatřuje v tom, že
odvolací soud „se při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ z důvodu, že „nesprávně vyložil a
aplikoval judikaturu týkající se výkladu bezúplatného převodu pozemků do
vlastnictví oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě“, a že tak
„porušil právo na spravedlivý proces“, neboť na aplikaci § 11 odst. 2 zákona o
půdě, ve znění účinném do 13. 4. 2006, rozhodnutí odvolacího soudu (který pro
stručnost odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) ve smyslu §
237 o. s. ř. nezávisí (soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí
citoval jen § 11a odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném ke dni jeho
rozhodování, tj. ke dni 20. 1. 2017). Shodně srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013.
2) K námitkám žalované vztahujícím se k adekvátnosti (resp. vhodnosti) žalobcem
k převodu nárokovaných pozemků:
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či svévolném)
postupu Fondu (žalované) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních
náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky
(viz R 62/2010) ovšem nebyly (neměly být) popřeny ty závěry dosavadní
judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení
povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný
pozemek požadují, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy pozemek, jenž by
byl - nebýt liknavého postupu Fondu či žalované do veřejné nabídky takto
zařaditelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4876/2008, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 3304/2014).
Otázkou vhodnosti vybraných a nárokovaných náhradních pozemků k převodu
oprávněné osobě za pozemky, jež jí nebylo možno vydat, se dovolací soud zabýval
již v řadě svých rozhodnutí. Tak např. v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn.
28 Cdo 2699/2008, Nejvyšší soud poukázal na to, že „zásada ekvivalence pozemku
odňatého a pozemku náhradního byla pregnantně vyjádřena v zákoně o půdě v době
jeho přijetí až do 14. 4. 2006, kdy byla zákonem č. 131/2006 Sb. přijata nová
koncepce pro převody náhradních pozemků, jež je dnes obsažena v § 11a zákona o
půdě. Pokud dnes, ve znění platném od 14. 4. 2006, není toto hledisko výslovně
zdůrazněno v ustanovení § 11a odst. 1 zákona o půdě, jde zřejmě o zažitou
praxi, podle níž na tomto základě se běžně a dlouhodobě postupuje při oceňování
původních pozemků oprávněných osob pro účely převodů náhradních pozemků“. V
ustálené judikatuře Nejvyššího soudu byl dále přijat závěr, že pokud byl
oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský
pozemek, tedy má být zachována identita v charakteru pozemků tak, že rozhodný
je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2699/2008).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále již dříve dovodila, že za
kritéria „vhodnosti pozemku“ lze např. pokládat, zdali nejde o pozemek zatížený
právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen
zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28
Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, a ze dne 14. 4. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 855/2010), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s
takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 2462/2014).
Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Fond (žalovaná) postupoval (postupovala)
liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i
převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se
nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví
státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu), či zemědělských pozemků, které
stát nevlastní (a které nejsou ve správě Státního pozemkového úřadu), jakož i
pozemků, jejichž převodu (a tedy i zařaditelnosti do veřejné nabídky podle
zákona o půdě) brání jiné právní předpisy.
V posuzované věci odvolací soud sice správně ve vztahu k pozemkům parc. č. a
č. v kat. území V. v K. dospěl k závěru, že jejich bezúplatnému převodu na
žalobce brání ustanovení § 23 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny, ve znění zákona č. 123/2017 Sb., neboť se nacházejí ve III. zóně
Krkonošského národního parku, avšak ohledně pozemků parc. č. v kat. území D.M.,
parc. č. v kat. území V. v Krkonoších a parc. č. v kat. území J. D. u J. nad N.
vybraných žalobcem k (částečnému) uspokojení jeho restitučního nároku již
neprověřil, zda převodu těchto pozemků nebrání ke dni vyhlášení jeho rozsudku
(§ 154 odst. 1 o. s. ř.) nějaká překážka, tedy zda jde o pozemky „vhodné“,
která v sobě zahrnuje i objasnění otázky, zda tyto pozemky jsou ve vlastnictví
České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu [k tomu srov. opětovně
závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2430/2016, v němž uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s
ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou
osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a
to ze všech hledisek shora uvedených (tak jak jsou tato hlediska shora
vyjmenována)].
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozsahu potvrzující části
výroku I. písm. b) o věci samé neúplné a tudíž nesprávné a protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v tomto
napadeném výroku [I. písm. b) o věci samé], jakož i ve všech závislých výrocích
o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je v dalším řízení pro soudy obou
stupňů závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se
řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu