Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Ivana Brzobohatého, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Kofroněm, advokátem, sídlem Bartoškova 305/3, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. července 2025, č. j. 7 As 71/2025-26, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 2025, č. j. 141 A 21/2025-18, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se bránil správní žalobou proti rozhodnutím vydaným ve stavebním řízení. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno Městským úřadem Vejprty dne 22. 10. 2024, rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání je ze dne 4. 2. 2025. Správní soudy jeho žalobu posoudily jako opožděnou.
2. Soudy vycházely z toho, že napadené rozhodnutí bylo vydáno a doručeno za účinnosti zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen "nového stavebního zákona"). Podle něj lze podat žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu obecně do 1 měsíce od jeho oznámení žalobci (§ 306 odst. 1 nového stavebního zákona). Lhůta k podání žaloby stěžovateli uplynula v pátek 7. 3. 2025. Stěžovatel však podal žalobu až 31. 3. 2025. Krajský soud proto stěžovatelovu žalobu odmítl jako opožděnou a Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
4. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní proto, že se podle něj jednoměsíční lhůta k podání žaloby podle § 306 odst. 1 nového stavebního zákona vztahuje pouze na rozhodnutí správních orgánů vydaná v řízeních podle nového stavebního zákona. Podle jeho přesvědčení bylo napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka vydáno v řízení podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon, dále též "starý stavební zákon").
5. Soudy tedy měly v jeho věci použít dvouměsíční procesní lhůtu pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 soudního řádu správního. Ten stanoví pro podání žaloby dvouměsíční lhůtu, a to s dovětkem nestanoví-li zvláštní předpis jinak. Běžný adresát nemůže předpokládat, že tímto zvláštním předpisem je zákon, kterým se dané správní řízení v žádné fázi neřídilo.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Se stěžovatelem nelze souhlasit zejména v tvrzení, že se dotyčné řízení v žádné fázi neřídilo novým stavebním zákonem.
8. Ustanovení § 306 odst. 1 nového stavebního zákona nabylo účinnosti 1. 7. 2024. Jak je uvedeno výše, prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno dne 22. 10. 2024, rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání je ze dne 4. 2. 2025. Tato data nejsou mezi účastníky řízení sporná. Z ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel zpochybňuje možnost aplikace § 306 odst. 1 nového stavebního zákona v dané věci proto, že stavební řízení bylo zahájeno a po určitou dobu vedeno ještě za účinnosti předchozího stavebního zákona.
9. Ústavní soud k této argumentaci uvádí, že v projednávané věci správní orgány dne 31. 8. 2020 zahájily řízení o stavebním záměru stavebníků bezesporu podle starého stavebního zákona, a při posuzování splnění podmínek pro vyhovění návrhu vycházely z tohoto zákona. Rozhodnutí v prvním stupni však bylo vydáno již několik měsíců po nabytí účinnosti nového stavebního zákona, stejně tak logicky i rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání. Lhůta k podání žaloby tedy započala plynout po účinnosti nové právní úpravy.
10. Při posuzování procesní lhůty k podání žaloby nelze racionálně dovodit žádnou pochybnost o tom, že je nutno aplikovat úpravu nového stavebního zákona, konkrétně jeho § 306 odst.
1. V procesním právu se postupuje podle zákona účinného v den, kdy je daný procesní úkon činěn. Tato zásada obecně platí i v případě, když byl určující procesně-právní vztah založen za staré právní úpravy. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo, neboť procesní úkon, od kterého se odvíjí lhůta pro podání žaloby ve správním soudnictví, tj. vydání rozhodnutí vedlejšího účastníka o odvolání, byl založen za účinnosti nového stavebního zákona. Nepřichází proto v úvahu jakékoliv úvahy o tzv. nepravé retroaktivitě procesních norem, kterou se Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3241/24
.
11. Ústavní soud na základě uvedeného k námitkám stěžovatele shrnuje, že nový stavební zákon nezasáhl do žádné běžící lhůty, uplatnění nové právní úpravy nemělo zpětné účinky a nenastaly žádné objektivní pochybnosti, jaká se má uplatnit právní úprava (usnesení sp. zn. II. ÚS 901/25
, bod 10). Stěžovatelova situace nevyvolává nejasnost ani nutnost použití či výkladu přechodných ustanovení.
12. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu