Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti Heleny Šedivé a Václava Bendla, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2018 č. j. 28 Cdo 5721/2017-155, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena jejich základní práva, zaručená ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně měl být podle stěžovatelů porušen čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 6. 8. 2015 č. j. 98 C 79/2015-36 nahradil projev vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovateli smlouvu o převodu v něm specifikovaných pozemků v katastrálním území Letňany.
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 4. 2016 č. j. 54 Co 83/2016-80 meritorní výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil.
4. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu i rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud totiž dospěl k závěru, že ve věci nebyly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), resp. podmínky pro vydání tzv. kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatelé jsou si vědomi, že směřují ústavní stížnost proti rozhodnutí v nepravomocně skončené věci, jsou nicméně přesvědčeni, že jejich ústavní stížnost je přípustná, přičemž výslovně odkazují na nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103) a usnesení (stěžovateli nesprávně označené za nález) ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 3071/14 (dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz), ze kterých podle stěžovatelů vyplývá možnost podat ve výjimečných případech ústavní stížnost i proti kasačnímu rozhodnutí soudů vyšší instance. Podle mínění stěžovatelů je přitom předmětné řízení - z hlediska možnosti vydat rozsudek pro uznání - de facto pravomocně skončeno. Nadto stěžovatelé namítají, že závěry, jež Nejvyšší soud v napadeném rozsudku uvedl, jsou nesprávné, nepřezkoumatelné a zcela se vymykají dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu (argumentaci stěžovatelů z dále uvedených důvodů netřeba podrobněji rekapitulovat).
6. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda je ústavní stížnost podána včas, resp. zda je přípustná. V posuzovaném případě k takovému závěru z dále uvedených důvodů nedospěl.
7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
8. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit pouze v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53). Posuzovaná věc však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá.
9. Odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. IV. ÚS 2785/07 přitom není přiléhavý, neboť tehdejší ústavní stížnost sice taktéž vycházela z dosud neskončeného řízení, nesměřovala však proti kasačnímu rozhodnutí, kterým by věc byla vrácena soudu první instance k dalšímu řízení; navíc tamní stěžovatelka vystupovala v opačném procesním postavení než stěžovatelé. V případě odkazu na usnesení sp. zn. II. ÚS 3071/14 potom platí, že i v tamní věci Ústavní soudu shledal nepřípustnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí, jímž byla věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení - viz bod 8. odůvodnění odkazovaného usnesení.
10. Je tedy namístě zdůraznit, že Ústavní soud, nemá-li jednat ultra vires, by se mohl věcně zabývat posuzovanou ústavní stížností jen tehdy, byl-li by dán jeden z důvodů předvídaných v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy v daném kontextu pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů.
11. Nic takového však stěžovatelé netvrdí. Postačí proto zdůraznit, že ani skutečnost, že obsah odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vskutku via facti téměř vylučuje možnost vydání pro stěžovatele příznivého rozsudku pro uznání, nemůže založit přípustnost jejich ústavní stížnosti.
12. Nadto platí, že - je-li ústavní stížnost nepřípustná - je zcela bez významu, zda je napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu věcně nesprávné, nebo dokonce rozporné s dosavadní rozhodovací praxí. Tuto skupinu námitek totiž budou moci stěžovatelé uplatnit v budoucnu, budou-li mít i nadále za to, že v pravomocně skončeném řízení byla napadeným rozsudkem dovolacího soudu porušena jejich základní procesní práva.
13. Ústavní soud ze zaznamenaných důvodů proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
14. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dne 30. 11. 2018 obdržel nevyžádané vyjádření vedlejší účastnice; toto vyjádření nebylo stěžovatelům zasláno k eventuální replice, neboť jeho obsah nebyl s to nabýt v řízení o nepřípustné ústavní stížnosti jakéhokoli procesního významu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r. soudce zpravodaj