Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2025, č. j. 30 Cdo 1436/2025-78, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2024, č. j. 21 Co 322/2024-59, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a P. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 5. 2024, č. j. 10 C 40/2024-40, byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka proti stěžovatelce na zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 206/2007 (dále jen "předmětné řízení"). Obvodní soud zjistil, že řízení trvalo 15 let a 7 měsíců, což vyhodnotil jako dobu nepřiměřenou, zvláště s přihlédnutím ke konkrétním průtahům způsobeným (ne)činností soudů. Pro určení formy zadostiučinění považoval soud za rozhodující následující kritéria. Nejistota vedlejšího účastníka byla zcela minimální, neboť v řízení šlo o nemajetkovou újmu způsobenou vedlejším účastníkem spácháním vraždy a vznik nemajetkové újmy na straně žalobce (pozůstalého) byl tedy evidentní. Řízení mělo pro vedlejšího účastníka snížený význam, neboť během něj neprojevil ani náznak lítosti. Dále nevyužil možnosti uzavřít smír. Naopak proti rozsudku soudu prvního stupně podával řadu nedůvodných opravných prostředků. Vedlejší účastník svým trestným jednáním celé řízení zapříčinil. Proto podle soudu jako zadostiučinění postačí konstatování porušení práva, které již stěžovatelka učinila.
3. Proti uvedenému rozsudku podal vedlejší účastník odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi zaplatit 119 200 Kč s příslušenstvím. Peněžní zadostiučinění lze podle městského soudu vyloučit pouze tam, kde je vzniklá újma zanedbatelná. V daném řízení však šlo o statisíce korun, což nelze označit za zanedbatelný předmět řízení, a to ani s přihlédnutím k proběhlému trestnímu řízení. Tvrzená procesní pasivita (nebránění se proti průtahům) vedlejšího účastníka je v tomto směru irelevantní, neboť je úřední povinností soudů zajistit skončení řízení bez průtahů.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Městský soud se nikterak neodchýlil od ustálené judikatury, podle níž není v občanskoprávním řízení (na rozdíl od některých trestních řízení) rozhodné, kdo nutnost jeho vedení zapříčinil. Částka, k níž městský soud dospěl, neodporuje principům stanoveným zákonem v takové míře, aby ospravedlnila zásah Nejvyššího soudu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů.
5. Stěžovatelka namítá, že soudy měly přihlédnout ke skutečnosti, že vedlejší účastník byl odsouzen za vraždu otce žalobce z předmětného civilního řízení a tím celé řízení vlastně zapříčinil. Ve srovnání s vedlejším účastníkem způsobenou újmou (spácháním vraždy) je jeho vlastní újma v důsledku dlouho trvajícího řízení nesrovnatelná. V této věci je podle stěžovatelky dána "mezní situace práva", v níž dochází ke střetu mezi pozitivním právem a spravedlností. Vzhledem k okolnostem dané věci považuje stěžovatelka za spravedlivé zadostiučinění pouhé konstatování porušení práva. Peněžní zadostiučinění je naopak v rozporu s principy spravedlnosti. Újma způsobená vedlejšímu účastníkovi by měla být komparována s újmou, kterou způsobil svým trestným jednáním. Toto řízení nelze kupříkladu srovnávat se situací, kdy obdobné řízení zapříčiní "běžný" dlužník. Soudy se podle stěžovatelky odchýlily od konstantní judikatury (rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Stěžovatelka je toho názoru, že řízení nemohlo u vedlejšího účastníka vyvolat právní nejistotu, neboť jeho odpovědnost za vznik nemajetkové újmy byla zjevná. Řízení pro něj rovněž nemělo velký význam (tomu odpovídala i jeho procesní pasivita v dovolacím řízení).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s ustanoveními zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. Je-li mezi účastníky řízení o ústavní stížnosti sporná výše nebo druh zadostiučinění v kompenzačním řízení, omezuje Ústavní soud přezkum takových námitek toliko na situace závažných pochybení i v situaci, kdy ústavní stížnost podává jednotlivec, který byl nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným postupem dotčen na svých právech. V případě ústavních stížností podávaných ve prospěch státu musí být tento přezkum ještě omezenější. Z výše uvedených skutečností podle Ústavního soudu vyplývá, že soudy v dané věci neporušily žádný ústavní princip. Zohlednily všechny relevantní skutečnosti, přičemž neporušily procesní právo žádného z účastníků. Stěžovatelka se po Ústavním soudu domáhá toliko odlišného hodnocení relevantních skutečností. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak bylo již uvedeno výše.
10. Stěžovatelčinu argumentaci lze shrnout do tvrzení, podle nějž by vedlejšímu účastníkovi, odsouzeného za spáchání trestného činu vraždy v následném kompenzačním řízení fakticky neměla náležet ochrana jeho ústavních práv. Takový závěr musí Ústavní soud odmítnout. Náležitá ochrana ústavních práv, včetně práva na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, náleží každému (viz nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1565/25
, bod 28). Relevantní okolnosti, související se spácháním zvlášť závažného zločinu (jako např. sníženou nejistotu v daném řízení), zohlednil řádně městský soud při výpočtu přiměřeného zadostiučinění. Podle Ústavního soudu je nutné zcela odmítnout názor, aby nota bene stát (a nikoliv ani poškozený) benefitoval z neschopnosti jeho orgánů provést nikoliv složité soudní řízení ve lhůtě kratší než 15 let (tedy za dobu delší než činil výkon trestu odnětí svobody uložený za spáchanou vraždu), přičemž vedlejší účastník k této době žádným obstrukčním chováním nepřispěl (viz bod 19 a násl. rozsudku městského soudu). Povinnost postupovat bez nedůvodných průtahů mají soudy i v řízeních s obdobným předmětem.
11. Zároveň není Ústavnímu soudu zřejmé, z jakého důvodu by bylo namístě srovnávat újmu způsobenou stěžovatelovým trestným činem (a to poškozenému, nikoliv státu) a újmu způsobenou státem porušením stěžovatelova práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Naznačovala-li by stěžovatelka snad, že pachatel vraždy se již nikdy nemá v žádném druhu řízení dočkat žádného peněžitého odškodnění za porušení žádného ze svých ústavních práv, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Pokud stěžovatelka namítá, že částky poskytované soudy obětem trestných činů jsou často nízké v porovnání s částkami vyplácenými pachatelům podle zákona č. 82/1998 Sb., Ústavní soud podotýká, že na tomto důvodu nemůže být založeno snížení částky náhrady škody pro vedlejšího účastníka. Pokud by tomu skutečně tak bylo, jedná se o výzvu pro zákonodárce (či stěžovatelku, která je orgánem vlády mající zákonodárnou iniciativu).
12. Podle Ústavního soudu v dané věci k žádnému střetu pozitivního práva a "principů spravedlnosti" nedošlo. Státní orgány zjevně po dlouhou dobu selhávaly při výkonu svých ústavních povinností a je zcela souladné s principy spravedlnosti (ať již restituce nebo prevence), aby za to byly dotčené osoby přiměřeně kompenzovány.
13. Namítala-li stěžovatelka, že se soudy odchýlily od závěrů rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, pak se s tímto názorem bezezbytku vypořádal Nejvyšší soud (viz bod 8 napadeného usnesení).
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu