USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce
P. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká
117/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky
320 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
10 C 40/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
13. 11. 2024, č. j. 21 Co 322/2024-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 7 683,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. Lukáše Pecha.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 320 000 Kč
s úrokem z prodlení od 19. 8. 2023 do zaplacení, a to z titulu náhrady
nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného
před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 206/2007, v němž byl
vůči žalobci uplatněn nárok na náhradu újmy pozůstalého nezletilého dítěte
způsobené usmrcením jeho rodiče (v souvislosti s čímž byl žalobce pravomocně
uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy) a které ve vztahu k žalobci
trvalo od 6. 2. 2008, kdy mu byla doručena žaloba, do 13. 9. 2023, kdy Ústavní
soud odmítl jeho ústavní stížnost.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
28. 5. 2024, č. j. 10 C 40/2024-40, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a
žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé částečně změnil tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 119 200 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 14,75 % ročně od 19. 2. 2024 do zaplacení, přičemž ve zbývající části
tohoto výroku (týkající se požadavku na zaplacení částky 200 800 Kč s
příslušenstvím) tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bylo co do částky 119 200
Kč s příslušenstvím vyhověno, napadla žalovaná včasným dovoláním, které však
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Otázka, zda odvolací soud částečným vyhověním žalobnímu požadavku na
poskytnutí finančního zadostiučinění pochybil, neboť tím nedostatečně zohlednil
snížení intenzity nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se žalobce v řízení
domáhal, když jakožto pravomocně odsouzený pachatel trestného činu vraždy otce
osoby, s níž posuzované řízení vedl, toto posuzované řízení vyvolal (jako
„první hybatel děje“), čímž se odvolací soud měl „v rozporu s principy
spravedlnosti“ současně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
představované jeho rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017,
přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
8. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4739/2009, judikoval, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k
porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro
posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu
předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění,
zásadně rozhodný. V další své judikatuře však zformuloval výjimku z uvedeného
pravidla vztahující se k nepřiměřeně dlouhým trestním řízením a dopadající na
pachatele úmyslných trestných činů, když zohlednil (a to v rámci hodnocení
kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného), že tito pachatelé si
musejí být vědomi toho, že se spácháním úmyslného trestného činu stávají vědomě
„hybatelem děje“, pročež vnášejí na dlouhou dobu do svého života nejistotu
projevující se v jejich poměrech a vztahující se k následkům tohoto jednání s
tím, že obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky
doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat
„vyváznutí“ bez trestu, přičemž v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž
musel být eventuálně smířen (vedle žalovanou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2278/2023, nebo ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2538/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1226/24,
jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 89/2024). V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, však dovolací soud v
souladu s restriktivním nastavením uvedené výjimky uvedl, že samotná okolnost,
že se účastník průtažného civilního (nikoliv trestního) řízení dopustil
protiprávního jednání, které k tomuto řízení vedlo, právo na peněžité
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce tohoto řízení naopak nevylučuje. Extenzivní
výklad uvedené výjimky by totiž mohl vést k závěru odporujícímu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle nějž každý, jenž se
dopustil porušení práva (např. i dlužník, který včas neuhradil svůj dluh) by se
měl smířit nejen s tím, že může být proti němu vedeno soudní řízení, ale též s
tím, že toto řízení může být nepřiměřeně dlouhé (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 231/24).
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že za nemajetkovou újmu
způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou posuzovaného civilního řízení, které ve
vztahu k žalobci trvalo po dobu patnácti let a čtyř měsíců, mu finanční
zadostiučinění náleží, a to i přesto, že po větší část délky tohoto řízení byl
jeho význam pro žalobce zhodnocen jako snížený, uvedené ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu se tím nevzepřel.
9. Nejvyšší soud současně připomíná, že závěr o porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o
stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou
se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, k čemuž vzhledem ke skutkovým
závěrům odvolacího soudu vztahujícím se k průběhu posuzovaného řízení i jeho
značné délce (tedy závěrům, jejichž správnost nelze v dovolacím řízení
korigovat – viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario) v daném případě
nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne
20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23,
nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023 proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn.
IV. ÚS 699/24).
10. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení
přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v
posuzovaném případě splněna není. Namítá-li žalovaná v této souvislosti, že se
odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, pak
Nejvyšší soud k tomu nadto uvádí, že povinnost soudu uvést důvody pro své
rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý
argument účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí
staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak je
tomu i nyní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS
989/08, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, nebo ze dne 14. 6. 2012, sp.
zn. III. ÚS 3122/09, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn.
32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, ze dne
19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo
3189/2013, či ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3951/2023).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s vyjádřením k podanému
dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny žalobcova
advokáta za zmíněné vyjádření ve výši 5 900 Kč [§ 7, § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů],
paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši
450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 1 333,50 Kč připadající na
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 7. 2025
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu